ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.1720.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 1720/2022-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci navrhovatele R. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 388/8, PSČ 602 00, za účasti KM Beta a. s. , se sídlem v Hodoníně, Dolní Valy 3739/4, PSČ 695 01, identifikační číslo osoby 25316583, zastoupené JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou, se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 120/22, PSČ 695 01, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 18 Cm 371/2020, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2022, č. j. 8 Cmo 199/2021-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatel je povinen zaplatit KM Beta a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatel se návrhem doručeným soudu 14. 12. 2020 domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti KM Beta a. s. (dále jen „společnost“) o nuceném přechodu účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře.
[2] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 5. 2021, č. j. 18 Cm 371/2020-75, zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] K odvolání navrhovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
[5] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jmenovitě od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014 (dále jen „22 Cdo 572/2014“), a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (dále jen „22 Cdo 1868/2014“). Konkrétně se odvolací soud měl odchýlit od následujících závěrů:
1) „Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Nelze pominout ani právní větu §100 odst. 1 o. s. ř., podle které „jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta.“,
2) „Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu, a kterou si soud může vyřešit sám podle §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat.“.
[7] Odvolací soud se však od výše citovaných závěrů Nejvyššího soudu neodchýlil.
[8] Odkaz dovolatele na 22 Cdo 572/2014 není přiléhavý, neboť v oné věci bylo dovolání (naopak) podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o přerušení řízení a toto dovolání bylo odmítnuto s tím, že „(…) postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro významné právní otázky, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv.“.
[9] Ani ze závěrů uvedených v 22 Cdo 1868/2014 nikterak neplyne, že soudy v projednávané věci měly řízení přerušit. Důvodem, proč v 22 Cdo 1868/2014 došlo ke kasaci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, bylo, že „Odvolací soud (…) dospěl – bez podrobnějšího zdůvodnění – k závěru, že v druhém probíhajícím řízení se neřeší otázka, která by měla význam pro rozhodnutí soudu v dané věci.“.
[10] V projednávané věci odvolací soud svůj závěr o tom, proč nebylo na místě řízení přerušit – a sice, že řízení o neplatnosti valných hromad společnosti konaných ve dnech 27. 6. 2008 a 25. 6. 2010 nemá vliv na výsledek řízení o neplatnosti valné hromady společnosti konané 15. 9. 2020 – podrobně odůvodňuje v odst. 15. napadeného rozhodnutí.
[11] Tento závěr ovšem dovolatel v podaném dovolání žádným způsobem nenapadá a neuvádí, v čem by snad měl být nesprávný. Dovolatel tento závěr zpochybňuje až ve svém podání ze dne 2. 6. 2022. Podle §242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci měnit vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají toliko po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Lhůta pro podání dovolání dovolateli uplynula 14. 4. 2022, ve svém podání ze dne 2. 6. 2022 tedy již vymezení důvodu dovolání měnit nemohl.
[12] Na tomto místě se sluší připomenout, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů nemůže rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
[13] Oproti stavu posuzovanému v 22 Cdo 1868/2014 odvolací soud v projednávané věci svůj závěr, proč není na místě řízení přerušit, řádně odůvodnil. Dovolatel tento závěr odvolacího soudu ve lhůtě k podání dovolání nenapadl a dovolacímu přezkumu jej tak neotevřel.
[14] Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že (jak ostatně plyne i z dovolatelem citovaného 22 Cdo 1868/2014) při úvaze, zda je na místě řízení přerušit podle §109 odst. 2 o. s. ř., soud zvažuje i stav a předpokládanou délku řízení, kvůli kterému je přerušení navrhováno, přičemž řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 27. 6. 2008 je vedeno (již) od roku 2008 a dosud ve věci nebylo rozhodnuto. Nadto je třeba počítat i se skutečností, že vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady soudem má účinky ex tunc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3092/2012), a v zájmu společnosti tak je, aby byla otázka platnosti usnesení valné hromady o nuceném přechodu účastnických cenných papírů vyřešena co nejdříve.
[15] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání navrhovatele bylo odmítnuto, a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
[16] Náklady dovolacího řízení vzniklé společnosti sestávají z odměny zástupkyně společnosti za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 16. 5. 2022) podle §6 odst. 1, §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 3.100 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži navrhovatele celkem 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. 7. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu