ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.26.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 26/2022-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci navrhovatele P. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Koncínce 210/3, PSČ 160 00, za účasti L.T. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené opatrovnicí XY, se sídlem XY, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 221/2013, o dovolání L. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2020, č. j. 7 Cmo 457/2017-286, 7 Cmo 458/2017, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2020, č. j. 7 Cmo 457/2017-286, 7 Cmo 458/2017, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2017, č. j. 73 Cm 221/2013-205, zamítl návrh na prohlášení všech usnesení valné hromady L. T. (dále též jen „společnost“) přijatých na zasedání konaném dne 25. 6. 2013 za neplatná (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) [dále též jen „rozhodnutí 1“].
[2] Usnesením ze dne 16. 2. 2017, č. j. 73 Cm 221/2013-222, Městský soud v Praze dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (dále též jen „rozhodnutí 2“).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když předchozí zamítavé usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2014, č. j. 73 Cm 221/2013-63, k odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2016, č. j. 7 Cmo 344/2014-106, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Společnost byla založena v roce 1996 a její základní kapitál byl rozdělen na 100 kusů listinných akcií na majitele o jmenovité hodnotě 10.000 Kč (dále též jen „akcie“).
2) Jediným akcionářem společnosti byl ke dni 23. 4. 2012 P. A. (dále též jen „P. A.“), který využil nabídku zprostředkovanou advokátní kanceláří Odrobina & Co., advokátní kancelář, konkrétně Mgr. Jiřím Kubíčkem, advokátem (dále též jen „J. K.“), a prodal akcie společnosti Z. P. (dále též jen „Z. P.“) za kupní cenu 120.000 Kč.
3) Smlouvu o převodu akcií podepsal nejdříve (dne 23. 4. 2012) P. A., který předal J. K. (zástupci Z. P. na základě plné moci) akcie a ostatní doklady a převzal od něj peníze ve výši kupní ceny.
4) J. K. později zajistil podpis Z. P. na smlouvě o převodu akcií a na schůzce konané dne 16. 5. 2012 jí předal akcie a ostatní dokumenty.
5) Dne 25. 6. 2013 se konala valná hromada společnosti, o které byl sepsán jménem notářky JUDr. Daniely Jarošové, notářský zápis N 378/2013, NZ 341/2013. Valné hromady se zúčastnili s 34 akciemi Z. P. a se 66 akciemi R. V., jenž měl v době zasedání valné hromady „část akcií svěřenu na základě komisionářské smlouvy a který byl Z. P. pověřen k tomu, aby se tohoto zasedání zúčastnil“. Valná hromada rozhodla mimo jiné o odvolání dvou členů představenstva a tří členů dozorčí rady, včetně navrhovatele, a o volbě „členů nových“.
[5] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatel není osobou aktivně věcně legitimovanou k podání návrhu, neboť nebylo prokázáno, že nabyl akcie a že se tak stal akcionářem společnosti. Domáhal-li se navrhovatel vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady jako odvolaný člen dozorčí rady, nemohl být jeho návrh úspěšný, protože „v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by napadená usnesení, jakož i celé zasedání valné hromady společnosti, trpělo vadami uváděnými navrhovatelem“.
[6] Podle soudu se na základě provedených důkazů „vyprofilovaly“ dvě varianty skutkového závěru, mezi nimiž musel soud rozhodnout. První varianta vychází se smlouvy o převodu akcií podepsané P. A. dne 23. 4. 2012 s tím, že jedinou akcionářkou společnosti se stala Z. P. Druhá varianta vychází ze smlouvy o převodu akcií, která měla být uzavřena dne 4. 5. 2012 mezi J. K. a J. Č., advokátním koncipientem (dále též jen „J. Č.“), jako převodci a navrhovatelem a Z. P. jako nabyvateli s tím, že akcionářem se vedle Z. P. stal rovněž navrhovatel. Při rozhodování mezi oběma variantami soud posoudil všechny provedené důkazy a přiklonil se k první variantě, neboť v její prospěch svědčí více důkazů, které „nebyly navázány na žádného z účastníků řízení“. Dodal, že k této variantě se přiklonil i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 23. 3. 2016, č. j. 7 Cmo 344/2014-106, ve kterém konstatoval, že navrhovatel není k podání návrhu aktivně věcně legitimován jako akcionář, neboť akcie soudu nepředložil a neprokázal, že je měl v držení a byly mu „zcizeny“. Soud shledal účastnickou výpověď navrhovatele nevěrohodnou, neboť v průběhu řízení měnil svá tvrzení ohledně nabytí akcií, podobu akcie byl schopen popsat až po jejím založení do soudního spisu a cenu za nabytí akcií si nepamatoval. Naopak výpověď Z. P., která si nebyla vědoma uzavření smlouvy ze 4. 5. 2012 a i nadále se na základě smlouvy datované dnem 23. 4. 2012 a po převzetí akcií považovala za jedinou akcionářku společnosti, shledal věrohodnou, neboť byla v souladu s provedenými důkazy, o jejichž věrohodnosti soud neměl pochybnost.
[7] Výpovědi svědků M. Š., J. V., J. L., J. J., Z. V., A. S., J. C., P. R., A. K., P. S., J. B. a L. B. podle soudu „neprokazovaly skutečnost, že navrhovatel byl akcionářem společnosti“. Svědci měli pouze zprostředkované informace, jejich výpovědi se vztahovaly k jiné společnosti, soud navíc „přihlédl i k tomu, jaký mají svědkové vztah k účastníkům řízení“.
[8] Listinné důkazy podporující druhou variantu, a to smlouvu o převodu akcií datovanou dnem 4. 5. 2012, pozvánku na zasedání valné hromady datovanou dnem 20. 3. 2012 a notářský zápis N 201/2012, NZ 165/2012, sepsaný dne 2. 5. 2012 jménem Mgr. Jany Večerníkové, notářky v Praze, soud shledal „jako důkazy neprokazující navrhovatelem tvrzené skutečnosti, a které při jejich hodnocení v jejich jednotlivostech a vzájemných souvislostech se ukazují zcela v rozporu s důkazy, o jejichž věrohodnosti zdejší soud neměl a ani nemohl mít pochybnost“. Skutečnost, že J. K. a J. Č. se na zasedání valné hromady konaném dne 2. 5. 2012 „prezentovali“ jako akcionáři, podle soudu „mohla ve světle ostatních provedených důkazů spíše svědčit o tom, že společnost měla jediného akcionáře, který se však nechtěl na žádném ze zasedání valné hromady společnosti prezentovat jako jediný akcionář společnosti, neboť by mu vznikla povinnost nechat se jako jediný akcionář zapsat do obchodního rejstříku“.
[9] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí 1 ve výroku I. tak, že vyslovil neplatnost usnesení valné hromady společnosti ze dne 25. 6. 2013 (první výrok), změnil je ve výroku II. a III. ohledně náhrady nákladů řízení spolu s rozhodnutím 2 (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí až pátý výrok).
[10] Odvolací soud doplnil dokazování o výslech svědků J. K. a J. Č. a vyšel dále z toho, že:
1) J. K. zastupoval jako advokát v letech 2012 a 2013 navrhovatele, Z. P., jejího manžela i společnost.
2) Úkolem J. K. bylo „získat“ akciovou společnost „bez odhalení vlastnické struktury“, tedy aby společnost neměla jediného akcionáře, jenž by musel být zapsán do obchodního rejstříku.
3) J. K. si na předání akcií Z. P. dne 16. 5. 2012 nepamatuje.
4) J. K. převzal akcie od P. A. a „šli na valnou hromadu činit rozhodnutí, jež byla třeba v souvislosti s přechodem celé společnosti jiným majitelům“. „Akcie jim byly předány s tím, aby byly dále prodány.“ J. K. a J. Č. za akcie nezaplatili.
5) J. K. sdělil Z. P. emailem ze dne 27. 4. 2012, že „podpis smlouvy o převodu akcií a předání akcií proběhlo v pořádku“.
6) J. K. sdělil Z. P. emailem ze dne 10. 5. 2012, že „bude potřeba na osobní schůzce dořešit dokumentaci k akciím (podpis předávacího protokolu a já Vám odevzdám potvrzení o zaplacení a smlouvu)“.
[11] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož se navrhovatel na základě smlouvy ze 4. 5. 2012 stal akcionářem společnosti. Konání valné hromady dne 25. 6. 2013 mu nebylo „vůbec oznámeno, tím spíše mu nebyla na valné hromadě umožněna účast a realizace jeho akcionářských práv“. Byly proto naplněny podmínky §183 ve spojení s §131 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“).
[12] Podle odvolacího soudu jím doplněné důkazy ve spojení s důkazy provedenými již soudem prvního stupně „teprve objasnily logiku celé věci“. Cílem převodů akcií bylo, aby společnost nikdy neměla jediného akcionáře, jenž by musel být zapsán do obchodního rejstříku. Existují dvě smlouvy o převodu „jedněch a těchže“ akcií a ohledně žádné z nich nebylo účastníky popřeno, že by ji podepsali. Z. P. nemohla dne 4. 5. 2012 podepsat smlouvu o převodu akcií, neboť byla v zahraničí. Neuvedla však, že by podpis na této smlouvě nebyl její. Ke dni 2. 5. 2012 byli akcionáři společnosti J. K. a J. Č., kteří převedli akcie na navrhovatele a Z. P., což je poslední „prokázaný převod“. Podle odvolacího soudu J. K. předal akcie na základě smlouvy o převodu akcií ze dne 4. 5. 2012 „nejdéle“ dne 9. 5. 2012, a to „všem třem“, tedy Z. P., jejímu manželovi a navrhovateli. Akcie nebyly předány Z. P. až dne 16. 5. 2012.
[13] Odvolací soud dále uvedl, že „jeho skutkové závěry nejsou nijak v rozporu s provedeným dokazováním soudem prvního stupně ani s jeho skutkovými závěry, kromě výpovědi Z. P., když z hlediska nabytí akcií navrhovatelem není s tímto v rozporu ani to, že akcie mohly být předtím smlouvou převáděny z P. A. na Z. P.“. Nelze již přesně „rekonstruovat následný ‚oběh‘ akcií, je však zřejmé, že převod akcií na J. K. a J. Č. byl míněn vážně potud, že cílem bylo, aby oni vykonávali na valné hromadě akcionářská práva … prokázáno bylo jednoznačně, resp. nebylo nijak vyvráceno, že dne 2. 5. 2012 byli akcionáři J. K. a J. Č. a potud je logické a odpovídající důkazům, že tito převedli celkem 50 kusů akcií na navrhovatele. Akcie mu byly předány ne později než 9. 5. 2012. Stal se tak 50% akcionářem“.
[14] Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to:
1) „Je v souladu se zásadami spravedlivého procesu postup odvolacího soudu, v rámci kterého se odvolací soud odchýlí od skutkových zjištění a skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž dokazování sám zopakuje?“
2) „Je odvolací soud oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, i když hodnocení důkazů soudem prvního stupně odpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř.?“
3) „Může odvolací soud v případě, že doplňuje dokazování, postupovat v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř.?“
4) „Je vadou dokazování, pokud se soud dopustí jednostranného posouzení jedné z doložených skutečností, aniž se zároveň vypořádá s jiným důkazem, který vyznívá protichůdně? Může odstranění těchto rozporů spočívat na domněnkách nebo myšlenkových konstrukcích, které nemají oporu ve zjištěných skutečnostech?“
[15] Dovolatelka odvolacímu soudu zejména vytýká, že aniž „provedl v rámci jednání dne 8. 10. 2020 další důkazy či důkazy zopakoval, … dospěl k opačnému závěru než soud prvního stupně …“ a odchýlil se od skutkových zjištění soudu prvního stupně.
[16] Namítá, že odvolací soud „opomněl rozpor mezi důkazy, především rozpor v obsahu výpovědi svědka J. K. s ostatními důkazy provedenými soudem prvního stupně, které navíc ani odvolací soud neprovedl, opomněl vzájemné rozpory v tvrzení navrhovatele, ze soudem prvního stupně učiněných skutkových závěrů učinil odvolací soud jiné skutkové závěry“ a rozpory mezi důkazy se snažil „odstranit prostřednictvím domněnek a myšlenkových konstrukcí, které nemají oporu ve zjištěných skutečnostech“.
[17] Dovolatelka, odkazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu, má za to, že „pouhé doplnění dokazování o výslechy svědků J. K. a J. Č. v rámci odvolacího řízení bylo zjevně nedostačující a nebylo … možné na základě těchto dvou výslechů dospět ke zcela odlišnému skutkovému zjištění a odlišným skutkovým závěrům …“. Tím, že odvolací soud dokazování sám nezopakoval a odchýlil se od skutkových zjištění soudu prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami spravedlivého procesu.
[18] Dále, odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, dovolatelka namítá, že odvolací soud zasáhl do hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Měl-li odvolací soud za to, že by soudem prvního stupně provedené důkazy měly být hodnoceny odlišně, byl povinen je zopakovat. Rozpory v důkazech odvolací soud „přešel“ a pochybil, neboť nehodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Dopustil se jednostranného posouzení jedné z doložených skutečností, aniž by se zároveň vypořádal s jiným důkazem, který vyzněl protichůdně.
[19] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozhodnutí 1 soudu prvního stupně v I. výroku potvrzuje.
[20] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení dovoláním otevřené otázky, zda byl odvolací soud povinen zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[21] Podle §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odstavec 4). Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a (odstavec 5).
[22] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k výkladu §213 o. s. ř. se podává, že:
1) Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).
2) Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.
3) Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř.
4) Naopak u důkazních prostředků listinných (§129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013.
[23] V projednávané věci odvolací soud shora uvedené závěry nerespektoval.
[24] Odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědků J. K. a J. Č., kteří v řízení před soudem prvního stupně nemohli vypovídat, neboť nebyli zproštěni povinnosti zachovávat mlčenlivost. Nezopakoval však stěžejní důkazy provedené soudem prvního stupně (zejména pak výpovědi navrhovatele a svědků Z. P. a P. A.), z nichž soud prvního stupně vycházel a na jejichž základě dospěl k jinému skutkovému závěru, než jaký posléze (po doplněném dokazování) učinil odvolací soud. Z uvedeného důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné.
[25] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[26] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[27] V dalším řízení odvolací soud neopomene judikaturu Nejvyššího soudu přijatou při výkladu §156 odst. 7 obch. zák., z níž se podává, že práva akcionáře vyplývající z listinné akcie na majitele vykonává vůči společnosti především ten, kdo ji předloží. Předložení akcie na majitele je zásadně postačující i k tomu, aby navrhovatel prokázal aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Ne vždy však platí, že osoba držící listinnou akcii je akcionářem společnosti a svědčí jí práva do akcie vtělená. Akcionářem tudíž může být i osoba, která nemá v držbě listinnou akcii, a naopak jím nemusí být osoba, která listinné cenné papíry drží. To může nastat například tehdy, kdy převodce akcií odstoupil od smlouvy o převodu akcií (a nabyvatel mu doposud předané akcie nevrátil), anebo tehdy, kdy osobě, jež má akcie v držbě, nesvědčí žádný právní titul, na jehož základě by mohla nabýt vlastnické právo k akciím (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2706/2009, ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4956/2017, či ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1421/2019).
[28] V poměrech projednávané věci je proto na navrhovateli, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, z nichž vyplyne, že v době konání valné hromady, tj. dne 25. 6. 2013, držel některou z akcií, popř. že osoba, která akcii či akcie společnosti na valné hromadě předložila, nebyla jejím (jejich) vlastníkem, neboť jí nesvědčil žádný právní titul, na jehož základě by mohla vlastnické právo k akcii (akciím) nabýt, a že vlastníkem takové akcie (akcií) byl právě navrhovatel.
[29] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu