ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.3890.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 3890/2020-988
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce I. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Romanem Peškem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Šantova 719/2, PSČ 779 00, proti žalovaným 1) J. P. , narozené XY, bytem XY, a 2) M. G. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, PSČ 150 00, o zaplacení částky 310.313 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 176/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 6. 2020, č. j. 75 Co 144/2019-920, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 17 C 176/2015-809 (v pořadí třetím), uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 99.000 Kč s úrokem z prodlení tam specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částek 15.154 Kč s příslušenstvím, 5.244 Kč s příslušenstvím, 2.832 Kč s příslušenstvím, 41.415 Kč s příslušenstvím, 56.777 Kč s příslušenstvím a 89.891 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
[2] Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání všech účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 99.000 Kč a ve výroku II. potvrdil (první výrok), ve zbývající části výroku I. a ve výrocích III., IV. a V. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
[3] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou částky 99.000 Kč) podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Svými námitkami proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů a proti způsobu, jakým prováděly a hodnotily důkazy, dovolatel toliko vytýká (údajné) vady řízení a zpochybňuje hodnocení důkazů učiněné soudy.
[5] Hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu).
[6] Řízení přitom není ani zatíženo dovolatelem vytýkanými vadami.
[7] Předně je třeba zdůraznit, že rozsah zjišťovaných skutečností je dán tím, jak dovolatel svůj žalobou uplatněný nárok skutkově vymezil, zejména v jakých tvrzených jednáních žalovaných spatřoval porušení péče řádného hospodáře, jež mělo být příčinou škod způsobených společnosti K. H. L. (dále jen „společnost“). Ve vztahu k takto vymezeným tvrzením soudy důkazy provedly (a hodnotily).
[8] Důvody, proč některé z provedených důkazů nehodnotil, soud prvního stupně vysvětlil (viz odst. 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
[9] Jestliže na základě provedených důkazů (mimo jiné výpovědí svědků, znaleckého posudku zpracovaného pro účely trestního řízení, obsahu insolvenčního spisu atd.) soudy dospěly k závěru, že jednáními vytýkanými dovolatelem žalované nezpůsobily společnosti škodu (s výjimkou částky 99.000 Kč placené nedůvodně v srpnu 2011), nelze jejich závěru (z pohledu pravidel hodnocení důkazů) ničeho vytknout.
[10] Taktéž výtkou, podle níž odvolací soud chybně vyslechl R. P. (jež zpracovala znalecký posudek pro Policii České republiky) jako svědkyni (a nikoliv – na rozdíl od soudu prvního stupně – jako znalkyni), dovolatel toliko namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, aniž by bylo zřejmé, zda a jak se tato tvrzená vada mohla (zejména s ohledem na skutečnosti, jež byly předmětem výpovědi) eventuálně promítnout do správnosti rozhodnutí ve věci samé. Řešení otázky, zda byl postup odvolacího soudu správný, se proto nemůže promítnout v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím, a dovolání není pro její zodpovězení přípustné.
[11] Přípustným pak dovolání nečiní ani otázka, zda „je pro soud závazné řešení předběžných otázek v jiném řízení, které nebyly přímo předmětem sporu v jiném řízení a jimiž se soud v jiném řízení vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, když nebyly řešeny tyto předběžné otázky ve výroku rozhodnutí“. Je tomu tak již proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.
[12] Odvolací soud nevyšel z toho, že by pro projednávanou věc bylo závazné řešení předběžných otázek učiněné insolvenčním soudem v insolvenčním řízení o úpadku společnosti (ostatně žalované nebyly účastnicemi insolvenčního řízení). Toliko (správně) konstatoval, že v projednávané věci již nemůže být přezkoumáváno (mimo jiné) složení a výše majetkové podstaty (zjištěné v insolvenčním řízení). Pokud soudy v projednávané věci vyšly (také) z listin obsažených v insolvenčním spisu a z rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení, jejichž obsahem provedly důkaz a jež následně hodnotily, nelze jejich postupu ničeho vytýkat.
[13] Ohledně částek, v jejichž placení („použití“) dovolatel spatřoval porušení péče řádného hospodáře, bylo v řízení zjištěno, že jimi byly plněny závazky společnosti (a tedy, že jejich placením nebyla společnosti způsobena škoda). Výjimku představovala částka 99.000 Kč, jež byla (v srpnu 2011) zaplacena bez právního důvodu (čímž společnosti vnikla škoda).
[14] Dovolání tudíž nečiní přípustným ani otázka rozložení důkazního břemene; soudy se při jejím posouzení neodchýlily od §194 odst. 5 a 6 a §135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ani od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4163/2017, či ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 51/2019).
[15] Konečně dovolání není přípustné ani pro zodpovězení otázky, zda „v případě, že důkazy provedené za řízení před soudem prvního stupně dokládají absolutní neplatnost právních úkonů, je povinen odvolací soud z úřední povinnosti hodnotit absolutní neplatnost těchto právních úkonů, když je soud prvního stupně sice provedl, ale nehodnotil je“. Je tomu tak již proto, že na posouzení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, a její řešení se tak nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím.
[16] Lze dodat, že pro posouzení žalobou uplatněného nároku nebyla primárně významná otázka případné platnosti právních úkonů učiněných žalovanými za společnost, ale otázka, zda svými (žalobou vytýkanými) jednáními způsobily společnosti škodu.
[17] O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu