ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.855.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 855/2022-1404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Filipem Cilečkem v právní věci žalobce I. G. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Půlkruhová 813/34, PSČ 160 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení 167.955.700 Kč s příslušenstvím, 1.071.000 Kč s příslušenstvím, 1.785.000 Kč s příslušenstvím a 2.380.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 319/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 5 Cmo 169/2018-1352, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou došlou Městskému soudu v Praze 18. 12. 2006 domáhá (poté, kdy Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 7. 2008, č. j. 15 Cm 319/2006-122, připustil změnu žaloby), aby soud uložil žalované (jako právní nástupkyni Střediska cenných papírů, identifikační číslo osoby 48112089) zaplatit žalobci celkem 173.191.700 Kč s příslušenstvím, a sice:
1) 167.955.700 Kč s příslušenstvím jako zisk, který by žalobce podle svých tvrzení získal, pokud by 10. 12. 2007 prodal 140.000 kusů akcií společnosti ČEZ, a. s. (dále jen „akcie“), které Středisko cenných papírů v období od 19. 5. 2004 do 15. 9. 2004 převedlo z účtu žalobce, aniž by k tomu dal žalobce příkaz (dále jen „neoprávněný převod akcií“),
2) 1.071.000 Kč s příslušenstvím jako dividendu, která by připadala na akcie za rok 2004 a kterou by žalobce získal, kdyby nedošlo k neoprávněnému převodu akcií,
3) 1.785.000 Kč s příslušenstvím jako dividendu, která by připadala na akcie za rok 2005 a kterou by žalobce získal, kdyby nedošlo k neoprávněnému převodu akcií, a
4) 2.380.000 Kč s příslušenstvím jako dividendu, která by připadala na akcie za rok 2006 a kterou by žalobce získal, kdyby nedošlo k neoprávněnému převodu akcií.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2017, č. j. 15 Cm 319/2006-1149:
1) uložil žalované zaplatit žalobci 102.332.100 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.),
2) uložil žalované zaplatit žalobci 1.071.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.),
3) uložil žalované zaplatit žalobci 1.785.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III.),
4) zamítl žalobu o zaplacení 65.623.600 Kč s příslušenstvím (výrok IV.),
5) zamítl žalobu o zaplacení 2.380.000 Kč s příslušenstvím (výrok V.),
6) uložil žalobci zaplatit České republice náklady řízení ve výši 17.510,41 Kč (výrok VI.),
7) uložil žalované zaplatit České republice náklady řízení ve výši 27.388,09 Kč (výrok VII.) a
8) uložil žalované „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 1.303.057 Kč (výrok VIII.).
[3] K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 5 Cmo 169/2018-1352:
1) změnil výroky I., VI., VII. a VIII. tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 102.332.100 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z této částky (první výrok),
2) potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 1.071.000 Kč, a dále změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 1.071.000 Kč ve výši:
i. 9,5 % od 25. 4. 2007 do 30. 6. 2007,
ii. 9,75 od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007,
iii. 10,5 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008,
iv. 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008,
v. 9,25 % od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009,
vi. 8,5 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009,
vii. 8 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010,
viii. 7,75 % od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012,
ix. 7,5 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012,
x. 7,05 % od 1. 1. 2013 do 8. 12. 2017 a
xi. od 9. 12. 2017 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšenou o sedm procentních bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (druhý výrok),
3) potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 1.785.000 Kč, a dále změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 1.785.000 Kč ve výši:
i. 9,5 % od 25. 4. 2007 do 30. 6. 2007,
ii. 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007,
iii. 10,5 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008,
iv. 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008,
v. 9,25 % od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009,
vi. 8,5 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009,
vii. 8 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010,
viii. 7,75 % od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012,
ix. 7,5 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012,
x. 7,05 % od 1. 1. 2013 do 8. 12. 2017 a
xi. od 9. 12. 2017 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšenou o sedm procentních bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platnou pro první den příslušného kalendářního pololetí (třetí výrok),
4) uložil žalobci zaplatit České republice – Městskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení ve výši 44.157,68 Kč (čtvrtý výrok),
5) uložil žalované zaplatit České republice – Městskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení ve výši 740,82 Kč (pátý výrok) a
6) uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a před dovolacím soudem ve výši 594.299,90 Kč (šestý výrok).
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
[5] Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[6] Podle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[7] Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh. K předpokladům přípustnosti dovolání však dovolatel neuvedl nic.
[8] Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (k významu a smyslu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. zejména odst. 32 až 35 označeného stanoviska)].
[9] Dovolatel při vymezení předpokladů přípustnosti měl vzít v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, seznámit se s ní, vymezit se vůči ní a promítnout tuto aktivitu do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle něho splněna (absence judikatury, rozpor apod.) [k tomu srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16].
[10] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
[11] Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání již nelze odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a tak žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
[13] Náklady dovolacího řízení žalované sestávají z náhrady v paušální výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze 4. 2. 2022) podle §151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
[14] O návrhu žalobce (dovolatele) na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 6. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu