ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.947.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 947/2022-542
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně VIRIBUS UNITIS – investiční poradenství, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Braunova 902/11, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 49689665, zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 458, PSČ 156 00, proti žalovanému M. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Václavem Kacálkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 580/4, PSČ 162 00, o vydání akcií a zaplacení 2.254.920 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 42/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021, č. j. 2 Cmo 349/2020-474, ve znění usnesení ze dne 9. 11. 2021, č. j. 2 Cmo 349/2020-480, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 95.202,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 7. 2020, č. j. 49 Cm 42/2016-390, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala vydání 63.313 kusů zaknihovaných akcií na majitele, ISIN CZ0005088559, emitentky TOMA, a. s., se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 1566, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 18152813, o jmenovité hodnotě každé akcie 1.000 Kč (dále též jen „akcie“), a zaplacení 2.254.920 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudek ze dne 13. 10. 2017, č. j. 49 Cm 42/2016-137, jímž Městský soud v Praze žalobu zamítl, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, č. j. 5 Cmo 391/2017-171, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalobkyně dovolání.
[5] Nejvyšší soud dovolání směřující proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, odmítl jako objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) a §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
[6] Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání rovněž odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[7] Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva o převodu akcií uzavřená mezi účastníky dne 20. 3. 2014 není zdánlivá, neboť její strany projevily „vážnou vůli“, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává, že:
1) Jedním z případů zdánlivého právního jednání (jednání vzbuzujícího pouze „zdání“, že jde o právní jednání), k němuž se podle zákona nepřihlíží, a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, je – jak vyplývá z §552 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – jednání, při kterém nebyla zjevně projevena vážná vůle. Jde například o projev vůle učiněný v žertu, při hře, při výuce nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že jednající ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou s konkrétním projevem vůle spojeny.
2) Zdánlivým právním jednáním je rovněž simulované právní jednání (jednání, které je činěno jen „naoko“), při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny. Obsah skutečné vůle je z obsahu uskutečněného právního jednání zpravidla nezjistitelný, jelikož se strany právního jednání úmyslně snaží vzbudit dojem, že zde tato vůle je, ačkoliv ve skutečnosti není. Takové právní jednání je zpravidla činěno jenom proto, aby u třetích osob vzbudilo přesvědčení, že právě takové právní jednání bylo učiněno.
3) Má-li být simulovaným právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (srov. §555 odst. 2 o. z.). Zdánlivost právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží – jak plyne z §554 o. z. – i bez návrhu (z úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval.
4) Na existenci vážné vůle k právnímu jednání lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména, byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Vzniknou-li pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba vycházet z konkrétních okolností případu a na jejich podkladu a z jejich vzájemných souvislostí pak učinit příslušný závěr.
5) Otázka, zda úkon (nyní jednání) byl učiněn vážně, je otázkou zjištění takových okolností, za kterých byl úkon učiněn, z nichž je zřejmé, že jednající nezamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s úkonem spojuje. Jde tedy o skutkové zjištění, z něhož právní posouzení vychází. K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, že jednající nečiní úkon vážně, muselo by se jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující vážnost vůle, tzn., že nevážnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo možno namítat vždy, že úkon nebyl učiněn vážně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek vážnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protože k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží.
6) Právní úprava je založena na vyvratitelné domněnce poctivosti a dobré víry jednajícího (§7 o. z.). Z řečeného plyne, že pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá jedná tzv. „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde na straně jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která žádné důsledky nemá.
Srovnej za všechna rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2338/2020, a v něm citovanou judikaturu.
[8] V poměrech projednávané věci soud prvního stupně v odstavci 30. svého rozhodnutí vycházel při posuzování vážné vůle dovolatelky a žalovaného ze smlouvy o převodu akcií, z níž dovodil, že nelze tvrdit, „že by strany smlouvy neprojevily vážnou vůli k jejímu uzavření“. Z odůvodnění rozhodnutí je však zřejmé, že vážnost vůle posuzoval též na základě dalších skutečností zjištěných např. z výpovědí žalovaného, K. K. (dále též jen „K. K.“), J. S. (dále též jen „J. S.“), M. K. (dále též jen „M. K.“), M. Š., M. Š. a M. K., když v odstavci 24. rozhodnutí uvádí, že žalovaný „akcie koupil v dobré víře jako investici za účelem dosažení zisku, smlouva byla uzavřena v dobré víře a transakce financována z půjčky J. S., která měla být navrácena z prodeje akcií. Je tedy vyloučeno, že by došlo jednáním žalovaného k vyvedení majetku z dovolatelky“. Odvolací soud dále v odstavcích 22., 26. a 27. napadeného rozhodnutí doplnil, že „žalovaný zaplatil kupní cenu za akcie, došlo k jejich převodu a zápisu žalovaného jako vlastníka převedených akcií a následně žalovaný část akcií, ještě před tím, než bylo vydáno předběžné opatření, jímž byl žalovanému uložen zákaz nakládání s nimi, tyto prodal“. „Účelovost jednání“ nelze podle odvolacího soudu dovodit z toho, že po uzavření smlouvy o převodu akcií jednali K. K. a J. S. jako vlastníci akcií, když je nabízeli k prodeji M. K. Tuto skutečnost odvolací soud považoval za bezvýznamnou, neboť vlastníkem akcií byl v té době v Centrálním depozitáři cenných papírů evidovaný žalovaný.
[9] Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož z uvedených zjištění je nepochybné, že strany měly při uzavření smlouvy o převodu akcií vážnou vůli tuto smlouvu uzavřít.
[10] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek, zda uzavřením smlouvy o převodu akcií došlo k „obejití právního režimu zániku účasti v dovolatelce“ a k „obejití právního režimu realizace zástavního práva“. Dovolatelka při formulování těchto otázek totiž přehlíží, že za převedené akcie obdržela kupní cenu odpovídající jejich aktuálnímu burzovnímu kurzu; majetek dovolatelky se tudíž v důsledku uzavření smlouvy o převodu akcií nijak nezmenšil. Samotným uzavřením smlouvy o převodu akcií proto nemohl být jakkoli (oproti pravidlům uvedeným v zákoně a společenské smlouvě) zvýšen případný vypořádací podíl obou menšinových společníků ani jinak zvýhodněna (na úkor většinového společníka) jejich pozice.
[11] Ani smlouvy o zápůjčkách uzavřené mezi dovolatelkou a K. K. a J. S. ve výši (zhruba) odpovídající kupní ceně akcií nemohly mít za následek „přesun akciového podílu“ do vlastnictví K. K. a J. S., neboť tito menšinoví společníci byli povinni zápůjčky dovolatelce vrátit, a podle skutkového zjištění odvolacího soudu, uvedeného v odstavci 26. napadeného rozhodnutí, tak také učinili. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zmínit, že pro projednávanou věc je zcela nepodstatné, zda jednatel dovolatelky při uzavírání smlouvy o převodu akcií a smluv o zápůjčkách jednal v souladu s péčí řádného hospodáře či nikoliv. Jeho případná odpovědnost za škodu (eventuálně) způsobenou dovolatelce se totiž nemůže jakkoli dotknout právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o převodu akcií uzavřené mezi dovolatelkou a žalovaným.
[12] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda může rozpor uzavřené smlouvy o převodu akcií s dobrými mravy založit neshoda mezi společníky dovolatelky. Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle §1 odst. 2 a §547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou právními normami s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Následkem rozporu právního jednání s dobrými mravy je jeho neplatnost (§580 o. z.), k níž soud přihlédne – příčí-li se právní jednání zjevně dobrým mravům – i bez návrhu (§588 o. z.). Případný závěr soudu o neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem (do autonomie vůle stran) výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[13] Takové skutečnosti vedoucí k závěru, že jde o okolnosti mimořádné, však dovolatelka v řízení netvrdila.
[14] Přípustnost dovolání nezakládají ani další dovolatelkou předložené otázky, a to zda §579 odst. 1 o. z. „dopadá i na případy, kdy neplatnost smlouvy způsobila jiná osoba než ta, domáhající se plnění z neplatné smlouvy“, a zda „lze za výhodu považovat vrácení sekundárního předmětu takové neplatné smlouvy“, jelikož na jejich posouzení napadené rozhodnutí nezávisí; jejich řešení se tudíž nemůže projevit v poměrech dovolatelky, jež byly založeny napadeným rozhodnutím (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019).
[15] V projednávané věci totiž odvolací soud shodně se soudem prvního stupně založily svá rozhodnutí na tom, že smlouva o převodu akcií neplatností netrpí.
[16] Dovolání nečiní přípustným námitky dovolatelky týkající se hodnocení důkazů odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně, podle nichž „z předmětu hodnocení značnou část zjištěných rozhodných skutečností … vypustil (pominul)“ a „důkazy vůbec nehodnotil“, neboť odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanoveními §132 a násl. o. s. ř., jakož i ustálenou judikaturou přijatou k jejich výkladu (za všechna rozhodnutí srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, a ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010).
[17] Závěry, podle nichž žalovaný akcie od dovolatelky koupil v dobré víře jako investici za účelem dosažení zisku, zaplatil dovolatelce kupní cenu, došlo k zápisu žalovaného jako vlastníka akcií a žalovaný poté některé z akcií prodal třetí osobě, odvolací soud opřel o provedené důkazy, jež hodnotil v souladu s §132 o. s. ř. a ustálenou judikaturou.
[18] Samotné hodnocení důkazů nelze (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) dovoláním zpochybnit (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[19] Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud „výslovně odmítl posuzovat nevěrohodnost výpovědí žalovaného, K. K. a J. S. ve vztahu ke skutečnosti“, že jsou zastupováni v souvisejících řízeních stejným právním zástupcem, přehlíží závěr odvolací soudu uvedený v odstavci 36. napadeného rozhodnutí, podle něhož „žádné rozpory ve výpovědích výše uvedených osob … nebyly shledány“.
[20] Dovolatelka namítá též vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; sama o sobě tato vada není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto lze v projednávané věci uzavřít, že řízení uvedenou vadou nepřezkoumatelnosti netrpí (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016).
[21] Dovolatelka v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně mohla náležitě použít (a také použila) konkrétní odvolací důvody, jimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval. Nelze tedy dovodit, že by případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně dovolatelce bránily v uplatnění jejích práv.
[22] Dovolatelka navrhovala odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Uvedený závěr se plně prosadí i ve vztahu k návrhu na odklad právní moci. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.
[23] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 13. 10. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu