ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.957.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 957/2022-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně MBFG invest a. s. , se sídlem v Brně, Vlastimila Pecha 1276/5, PSČ 627 00, identifikační číslo osoby 25548964, zastoupené Mgr. Radkou Lvovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, PSČ 120 00, proti žalované Boettger Zucker GmbH , se sídlem v Berlíně, Schlesische Strasse 38, 10997, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 2229, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, o zaplacení 5.800.362,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 200/2018, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2021, č. j. 27 Co 100/2021-377, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 14. 5. 2021, č. j. 7 C 200/2018-353, „prohlásil“, že není k projednání věci příslušný (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[2] Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že české soudy jsou k projednání věci příslušné (první výrok), ve výroku II. tak, že se řízení nezastavuje (druhý výrok), a zrušil výrok III. o náhradě nákladů řízení (třetí výrok).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, když usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 3. 2020, č. j. 7 C 200/2018-272, k odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 2. 2021, č. j. 27 Co 89/2020-340, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Proti (v záhlaví označenému) usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Nejvyšší soud předesílá, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno (doručením žaloby) dne 18. 11. 2018. Dovolatelka vznesla (současně s prvním úkonem – odporem proti platebnímu rozkazu) námitku nedostatku pravomoci a příslušnosti soudů České republiky. Na určení mezinárodní příslušnosti soudů se tudíž použije nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (viz článek 66 odst. 1) [dále též jen „nařízení Brusel I bis“], jež je v České republice přímo použitelným právním předpisem Evropské unie, majícím přednost před aplikací národního (českého) práva.
[6] V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné rovněž poukázat na to, že při určování pravomoci (mezinárodní příslušnosti) není soud povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou. Soud může posoudit mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaného [srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „SDEU“) ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc , body 64 a 65, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, či ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3306/2018]. Podrobné zkoumání podmínek vzniku uplatněného nároku bude předmětem meritorního zkoumání předmětu sporu.
[7] Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož se jedná o „občanskoprávní spor“.
[8] Z ustálené rozhodovací praxe SDEU a z ní vycházející ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k článku 1 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“), jejíž závěry se prosadí také v poměrech nařízení Brusel I bis, se podává, že:
1) Při výkladu pojmu „občanská a obchodní věc“ podle článku 1 odst. 1 nařízení Brusel I nesmějí být pojmy použité v nařízeních vykládány ve světle národního práva, ale musí být vykládány autonomně s přihlédnutím k cílům a systematickému uspořádání nařízení a s přihlédnutím k obecným principům vyvozeným ze všech národních právních řádů.
2) Nařízení Brusel I (potažmo jí předcházející Bruselská úmluva o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. 9. 1968) nedává expressis verbis odpověď na to, co je třeba rozumět pod pojmem „občanská a obchodní věc“. SDEU, vědom si potřeby striktně odlišovat mezi věcmi soukromého práva a veřejného práva, se touto otázkou již mnohokrát ve své rozhodovací činnosti zabýval. Na základě judikatury SDEU lze pojmy „občanská a obchodní věc“ vymezit zejména prostřednictvím oddělení aktů veřejné moci ( acta iure imperii ). O výkon veřejné moci jde zejména v situaci, kdy subjekt veřejného práva uplatňuje vůči osobě soukromého práva požadavek na plnění vyplývající z práva veřejného. Za účelem zjištění, zda státní orgán jedná při výkonu státní moci, je nutné prozkoumat principy a detaily pravidel, kterými se řídí daný úkon. Tam, kde je založen na ustanoveních, kterými zákonodárce uděluje veřejné moci výsady nebo práva, nespadá takovýto úkon pod pojem „civilní věc“. O takový případ jde v situaci, kdy se jedná např. o obligatorní platbu určenou výhradnímu subjektu. Jedním z příkladů, kdy veřejný orgán vykonává pravomoci státu, je zaplacení poplatků, jež dluží soukromá osoba veřejnému subjektu – ať už národnímu nebo mezinárodnímu – za povinné používání jeho služeb a zařízení, přičemž tyto služby jsou nabízeny výlučně tímto subjektem. Toto platí zejména tehdy, pokud je výše poplatků, metody jejich výpočtu a postup při jejich vybírání, stanovena ve vztahu k uživatelům jednostranně.
3) Z hlediska podřazení věci pod rozsah článku 1 odst. 1 nařízení Brusel I proto není určující charakter rozhodujícího orgánu (tedy zda se jedná o civilní soud či jiný orgán veřejné moci), ani skutečnost, zda je o nároku rozhodováno v civilním řízení.
Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3793/2011, uveřejněné pod číslem 12/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3015/2011, či ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 28 Nd 153/2012, a v nich citovanou judikaturu SDEU.
[9] V poměrech projednávané věci jde o žalobu na zaplacení peněžité částky opírající se o tvrzení, že se dovolatelka na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, neboť plnění, jejíhož vrácení se žalobkyně v tomto řízení domáhá, bylo dovolatelce vyplaceno „v nezákonně nařízené exekuci“. Žalobkyně dále tvrdí, že s dovolatelkou neuzavřela smlouvy č. 3/1/5113 a č. 3/1/5115 ze dne 24. 6. 2005 na dodávku cukru, a proto jí z jejich porušení nemohly vzniknout žádné závazky.
[10] Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že uplatněný nárok žalobkyně se řídí výlučně soukromým právem. Spor je veden mezi osobami soukromého práva, v němž žádná ze stran nevykonává veřejnoprávní pravomoci ani neplní veřejnoprávní povinnosti. Jde tak o věc občanskou a obchodní ve smyslu článku 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
[11] Dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož je uplatněný nárok kvazideliktem ve smyslu článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, namítajíc, že se „zcela zjevně jednalo o splněný dluh“ žalobkyně vůči dovolatelce na základě pravomocných a vykonatelných rozhodčích nálezů.
[12] Slovní spojení „ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis musí být vykládáno autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům nařízení, aby bylo zajištěno jeho jednotné uplatňování ve všech členských státech. Nemůže být proto chápáno jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem v příslušném vnitrostátním právu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016, a v něm citovanou judikaturu SDEU).
[13] Z ustálené rozhodovací praxe SDEU a z ní vycházející ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I, jejíž závěry se prosadí také v poměrech nařízení Brusel I bis, a k článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis se podává, že:
1) Pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ podle článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I je nezbytné vykládat autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení. Uvedený pojem tedy SDEU vnímá „jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby, jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 5 odst. 1“ (viz rozsudek SDEU ze dne 27. 9. 1988, ve věci C-189/87, Athanasios Kalfelis proti Banque Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším , bod 18).
2) S ohledem na výše uvedené lze dovodit, že pojmu „delikt“ typově odpovídá nárok na náhradu škody, včetně nároku na odškodnění majetkové a nemajetkové újmy. „Kvazidelikt“ se od deliktu pak odlišuje tím, že ne vždy vyžaduje protiprávní jednání na straně žalovaného. Kvazideliktem ve smyslu nařízení Brusel I tak může být nárok z jednatelství bez příkazu nebo právě z bezdůvodného obohacení, a to za podmínky, že nesouvisí se smlouvou podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I.
3) Věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zahrnují všechny návrhy, které usilují o určení odpovědnosti žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení.
Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2953/2013, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4352/2017, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4100/2018, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4469/2018, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3456/2019, ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 240/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016, a v nich citovanou judikaturu SDEU.
[14] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že tvrdí-li žalobkyně od počátku, že nepřijala závazek k dodání cukru na základě návrhu smluv č. 3/1/5113 a č. 3/1/5115, neboť dovolatelka jí neuhradila kupní cenu za předchozí dodávky cukru, neuzavřela smlouvy č. 3/1/5113 a č. 3/1/5115 ze dne 24. 6. 2005 ( obsahující rozhodčí doložku ve prospěch Rady „Refined Sugar Association of London“, která vydala rozhodčí nálezy č. 2275 a č. 2276), a z uvedeného důvodu mezi žalobkyní a dovolatelkou „není existující smluvní vztah“, a podává-li se současně z obsahu spisu, že na návrzích smluv (viz č. l. 39 a 44 spisu) chybí podpis žalobkyně, je třeba při posouzení otázky pravomoci (mezinárodní příslušnosti) vyjít z toho, že žaloba nesouvisí s žádnou smlouvou, neboť neexistuje svobodně přijatý závazek žalobkyně dodat cukr (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2503/2016, usnesení sp. zn. 27 Cdo 3456/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3306/2018, či rozsudek sp. zn. 30 Cdo 6002/2016, a v nich citovanou judikaturu SDEU). Nárok uplatněný žalobou odpovídá pojmu „kvazidelikt“ ve smyslu článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.
[15] Důvodností obrany dovolatelky, podle níž platbami, jejichž vrácení se žalobkyně domáhá, byl plněn dluh ze smluv, se bude soud zabývat při posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku. Pro určení mezinárodní příslušnosti soudů jsou určující žalobní tvrzení, o něž žalobkyně svůj nárok opírá.
[16] K pojmu „soud místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, ve smyslu článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že citované ustanovení upravuje nejen mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů konkrétního členského státu, ale i jejich příslušnost místní (s výjimkou odst. 6, srov. rozsudek SDEU ze dne 3. 5. 2007, ve věci C-386/05, Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH ).
[17] Z ustálené rozhodovací praxe SDEU a z ní vycházející ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I, jejíž závěry se prosadí také v poměrech nařízení Brusel I bis, a k článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis se podává, že:
1) Ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti má soud místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, obvykle nejlepší předpoklady pro rozhodnutí, a to zejména z důvodů blízkosti sporu a snadnosti provádění důkazů (viz rozsudek SDEU ze dne 16. 5. 2013, ve věci C-228/11, Melzer proti MF Global UK Ltd, bod 27).
2) „Místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, se vztahuje k místu, kde došlo k újmě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má újma původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa. Pravidlo příslušnosti stanovené v článku 5 bodě 3 nařízení Brusel I se zakládá na existenci zvláště úzké vazby mezi sporem a soudy místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Z toho, že identifikace jedné z vazeb uznaných judikaturou musí umožnit založit příslušnost toho soudu, který má objektivně nejlepší předpoklady pro posouzení, zda skutečnosti zakládající odpovědnost žalované osoby jsou splněny, vyplývá, že platně může rozhodnout pouze soud, v jehož obvodu se nachází relevantní vazba.
3) „Místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, nelze vykládat rozšiřujícím způsobem tak, že by zahrnoval každé místo, kde mohou být pociťovány škodlivé následky skutečnosti, která způsobila škodu a ke které došlo v jiném místě. Tento pojem nezahrnuje místo bydliště žalobce, kde se nachází centrum jeho majetkových zájmů, jen ze samotného důvodu, že zde utrpěl peněžní újmu vyplývající ze ztráty částí jeho majetku, ke které došlo a kterou utrpěl v jiném členském státě.
4) Pouhá skutečnost, že na žalobce dopadají finanční důsledky, tedy není důvodem pro určení příslušnosti soudů místa, kde má bydliště, pokud se místo příčinné události i místo, kde došlo k újmě, nacházejí na území jiného členského státu. Takové určení příslušnosti je naproti tomu odůvodněné, je-li žalobcovo bydliště skutečně místem příčinné události nebo místem, kde došlo k újmě.
5) „Místem, kde došlo k újmě“ je místo, kde se tvrzená škoda konkrétně projeví.
Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3273/2014, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4352/2017, ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 5153/2017, ze dne 18. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2808/2021, či rozsudky SDEU ze dne 21. 5. 2015, ve věci C-352/13, CDC Hydrogen Peroxide , bod 52, a ze dne 12. 9. 2018, ve věci C-304/17, Helga Löber v Barclays bank PLC , a v nich citovanou judikaturu SDEU.
[18] Odvolací soud nepochybil, když v daném případě aplikoval článek 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, a dovodil, že místo příčinné události i místo, kde došlo k újmě, se nacházejí v České republice, neboť zde dovolatelka podala návrh na nařízení exekuce, zde bylo vedeno exekuční řízení, v němž byl postižen majetek žalobkyně, a zde se i tvrzená škoda skutečně projevila, neboť zde došlo ke ztrátě na části majetku žalobkyně. V takovém případě nic neodůvodňuje určení příslušnosti soudů jiného státu než toho, na jehož území došlo ke skutečnosti, která způsobila škodu, a kde se projevila škoda, tj. všechny prvky zakládající odpovědnost.
[19] Nejužší vazbu mezi sporem a soudem má pak Okresní soud ve Vyškově, neboť ten usnesením ze dne 10. 10. 2014, č. j. 10 EXE 1107/2013-117, nařídil exekuci, jejíž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Vojtěcha Jaroše a kterou posléze Krajský soud v Brně (vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 3. 11. 2016, č. j. 20 Cdo 1165/2016-548) usnesením ze dne 7. 3. 2017, č. j. 20 Co 281/2015-557, zastavil z důvodu, že se dovolatelka domáhala nařízení exekuce na základě cizích rozhodčích nálezů, aniž by bylo rozhodnuto o jejich uznání podle §37 odst. 2 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 31. 12. 2014. Proto nelze než konstatovat, že soud, k němuž byla žaloba podána, je mezinárodně příslušným k projednání a rozhodnutí ve věci.
[20] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že není povinen (jak se dovolatelka mylně domnívá) položit SDEU v dovolání předestřené předběžné otázky.
[21] Existuje-li totiž ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo rozsudek SDEU týkající se v zásadě identické otázky (jedná se o tzv. acte éclairé ), tato povinnost národní soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, nestíhá [srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità („ CILFIT “), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
[22] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 10. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu