ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.252.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 252/2022-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. P. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti žalované obci Psáry , se sídlem Psáry, Pražská 137, identifikační číslo osoby: 00241580, zastoupené JUDr. Richardem Syslem, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, o zaplacení částky 686.434,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 54/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2021, č. j. 23 Co 153/2021-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 13.745,60 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Richarda Sysla, advokáta se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 7 C 54/2020-132, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 686.434,39 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 648.450,- Kč od 19. 12. 2019 do 7. 2. 2020 a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 686.434,39 Kč od 8. 2. 2020 do zaplacení (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 123.710,40 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 23 Co 153/2021-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 27.491,27 Kč (výrok II.).
Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované bezesmluvním užíváním pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY všech v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které náleží do výlučného vlastnictví žalobce a v platném územním plánu žalované jsou označeny jako „veřejná, rekreační, doprovodná a rozptýlená zeleň“. Soudy nižších stupňů dovodily, že předmětné pozemky nespadají pod definici veřejného prostranství ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 128/2000 Sb.“), neboť neslouží veřejně prospěšnému účelu. Konstatovaly totiž, že předmětné pozemky – některými obyvateli obce Psáry příležitostně využívané za účelem zkrácení si cesty, venčení psů či sporadicky hraní dětských her – neslouží k uspokojování obecných potřeb žalované. Uzavřely proto, že bezplatným užíváním předmětných pozemků nevzniklo žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), pročež žalobnímu žádání nevyhověly (odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda obec tím, že zařadí určité veřejně přístupné pozemky ve vlastnictví třetí osoby ve své územně plánovací dokumentaci mezi veřejnou, rekreační, doprovodnou a rozptýlenou zeleň, tyto pozemky předurčí k plnění veřejných účelů a učiní z nich veřejné prostranství. Má za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 699/2019 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje též v existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že je třeba přihlížet k velikosti obce a počtu jejích obyvatel při posuzování, zda užívání daných pozemků dosahuje takové četnosti a intenzity, aby bylo možno hovořit o tom, že pozemky slouží veřejně prospěšnému účelu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání žalobce za nepřípustné a nedůvodné. Podotkla, že pro definici veřejného prostranství není počet obyvatel v konkrétní obci jakkoli relevantní. Poukázala rovněž na účelovost podané žaloby, neboť žalobce se nepokusil o vyloučení osob z užívání předmětných pozemků, přičemž sporné pozemky jsou využívány pouze „živelně“ a zcela minimálně. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
Podle ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb. veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§2991 o. z.). I když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch na úkor třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, jakož i judikaturu v něm citovanou).
Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení §14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).
Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy obecnému užívání brání faktická překážka; zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího.
Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého, veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014). Ohledně demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb. je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, jenž je, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Na uvedeném ničeho nemění ani text legální definice veřejného prostranství, podle níž nemá na existenci veřejného prostranství vliv vlastnické právo k prostoru. Tuto část legální definice je možné vykládat pouze tak, že veřejné prostranství může vzniknout i na pozemku soukromé osoby, nelze z této části však jakkoliv dovodit, že by souhlas vlastníka nebyl vyžadován [srovnej např. HUNEŠ, Karel, RANDUSOVÁ, Eva a MÁCHA, Aleš. Veřejné prostranství a jeho platný vznik . Právní rozhledy. 2017(10), str. 366 a násl.]. Právě souhlas vlastníka pozemku pak vymezuje uvedené rozhodnutí dovolacího soudu jako další podmínku pro vznik veřejného prostranství (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020). Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (uvedený rozsudek je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz ), usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1378/11, v odborné literatuře shodně např. MELZER, Filip, TÉGL Petr a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. §419–654 . Praha: Leges, 2014, str. 211].
Předurčení pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zda daný pozemek představuje veřejné prostranství, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, nebo přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3158/2009).
Závěr odvolacího soudu, dle něhož v projednávané věci žalované na úkor žalobce nevzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §2991 o. z., jelikož předmětné pozemky nemají charakter veřejného prostranství, neboť neslouží žádnému veřejně prospěšnému účelu, nikterak neodporuje právní úpravě a ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu se podává, že veřejnost na předmětné pozemky vstupuje především za účelem zkrácení cesty po obci anebo venčení psů, přičemž pozemek parc. č. XY je zarostlý vegetací (trávou, křovím a jinými dřevinami) a vede přes něj vyšlapaná pěšina, pozemek parc. č. XY je zarostlým, hůře přístupným korytem potoka a na pozemku parc. č. XY se nachází rybník XY, jehož břeh není udržovaný; vstup veřejnosti na předmětné pozemky se odvíjí od počínání žalobce, který jej umožňuje. Předmětné pozemky tak neslouží k zajištění příznivých podmínek pro život v obci a uspokojování potřeb jejích občanů, a to zejména dopravní obslužnosti obce, vytvoření prostoru pro rekreaci občanů obce zajištěním veřejné zeleně apod., tedy k obecnému užívání zmiňovanému v legální definici veřejného prostranství v ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu přitom nikterak nekoliduje s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 699/2019, v němž byla připomenuta judikatura dovolacího soudu, jež dovodila, že k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství se vyžaduje též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. V nyní projednávané věci již soud prvního stupně ve svém rozsudku přesvědčivě zformuloval jak podrobná skutková zjištění ohledně charakteru a způsobu užívání jednotlivých pozemků, tak právní závěry ohledně důvodů, proč předmětné pozemky nelze považovat za veřejná prostranství. V této souvislosti se sluší podotknout, že pro kategorizaci určitého prostoru (pozemku) jako veřejného prostranství není bez dalšího rozhodující, zda byl tento prostor jako veřejné prostranství označen ve správním aktu, zejména v obecně závazné vyhlášce, v opatření obecné povahy či ve správním rozhodnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016).
Přiléhavost postrádá též polemika dovolatele o vlivu velikosti obce a počtu jejích obyvatel na posouzení, zda existuje určitý, veřejně prospěšný účel, k němuž předmětný prostor slouží, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Je tomu tak již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu
je – jak vyplývá z jeho odůvodnění – založeno na závěru, že předmětné pozemky nenaplňují zákonem stanovená kritéria veřejného prostranství. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že konkluze odvolacího soudu byly vysloveny s ohledem na zjištěný charakter a význam předmětných pozemků, jakož i způsob jejich užívání, aniž by přitom bylo podstatné kolik občanů obce Psáry a jak často sporné pozemky využívá. Ostatně, mezi definiční znaky veřejného prostranství se neřadí velikost obce a počet obyvatel v obci žijících, pročež odvolací soud se tímto aspektem v souladu s výše citovanou judikaturou a zákonnou úpravou nezabýval. Odpověď na předkládanou otázku by tak byla jen akademická a nebyla by způsobilá přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve sporu (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014).
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobce povinen žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 13.745,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 11.060,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §8 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.385,60 Kč.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu