ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3306.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3306/2022-406
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) F. V. , nar. XY, bytem XY, a b) J. B. , nar. XY, bytem v XY, oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 163/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2021, č. j. 23 Co 92/2021-313, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2021, č. j. 23 Co 92/2021-313, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 12. března 2021, č. j. 10 C 163/2019-284, se ruší a věc se soudu prvního stupně vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 8. 6. 2021, č. j. 23 Co 92/2021-313, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 3. 2021, č. j. 10 C 163/2019-284, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Podle shodných závěrů soudů nižších stupňů jsou žalobci oprávněnými osobami, nadanými ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nárokem na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté v rozhodném období státem, jež nemohly být jejich právním předchůdcům vydány pro zákonem stanovené překážky. Dle zjištění soudů nižších stupňů právní předchůdkyně žalobců J.V., N. H. a I. S. uplatnily restituční nárok na vydání odňatých pozemků již dne 29. 11. 1991. O tomto nároku bylo částečně rozhodnuto v letech 1992 a 1994; řízení bylo pak dokončeno teprve v roce 2017 ̶ rozhodnutími Státního pozemkového úřadu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. SPU 289586/2017/Jo, ze dne 3. 7. 2017, sp. zn. SPU 311900/2017/Jo, a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. SPU 400678/2017/Jo. Poté se žalobci neúspěšně zúčastnili veřejných nabídek, a to žalobce a) ve dnech 4. 10. 2017 a 18. 12. 2017 a žalobkyně b) dne 18. 12. 2017. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud, vycházeje ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020, dovodil, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobců, respektive jejich právních předchůdců, postupovala liknavě, neboť správní řízení před pozemkovým úřadem bylo dokončeno až po 26 letech od uplatnění restitučního nároku. Se zřetelem k aktivitě žalobců v nabídkových řízeních organizovaných žalovanou v roce 2017 pak odvolací soud uzavřel, že jsou naplněny předpoklady, za nichž lze vyhovět žalobě o vydání žalobci nárokovaných náhradních pozemků.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek týkajících se posouzení dostatečnosti aktivity oprávněných osob při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované. Měla za to, že tyto otázky jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny rozdílně. Rozpor shledávala v závěrech vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 887/2020, jež byly vydány na stejném skutkovém a právním základě. Poukazovala na okolnost, že o podstatné části restitučního nároku bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě 30 měsíců od jeho uplatnění. Uváděla, že z vlastní iniciativy získala doklady o úmrtích původních oprávněných osob (právních předchůdců žalobců) v letech 2008, 2009 a 2012 a výsledcích dědických řízení a teprve poté mohla pokračovat ve správním řízení a vydat zbývající rozhodnutí, přičemž k jejich vydání došlo v témže roce, kdy předmětná dědická rozhodnutí získala. Zdůraznila rovněž nevyužitou možnost žalobců účastnit se sedmi kol vyhlášených veřejných nabídek. Jejich účast na nabídkách (žalobce a/ dvakrát a žalobkyně b/ jednou) tudíž hodnotila jako nedostatečnou. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Nejvyšší soud dovolání nejprve odmítl usnesením ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3280/2021. Toto rozhodnutí bylo následně nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 766/22, zrušeno s tím, že v dalším průběhu řízení mají být zohledněny též výsledky řízení vedeného o vydání náhradních zemědělských pozemků mezi týmiž účastníky před Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 16 C 56/2018, v němž byla žaloba pravomocně zamítnuta (dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 887/2020, a ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2020, sp. zn. II. ÚS 2032/20).
6. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), jednající pověřenou zaměstnankyní s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud nyní shledal přípustným (podle §237 o. s. ř.) pro řešení otázek týkajících se posouzení dostatečnosti aktivity oprávněných osob při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované, jež v průběhu řízení nebyly dosud vyhodnoceny v souladu s veškerými judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu přijatými kritérii.
7. Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
8. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
9. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
11. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Důvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované (jejímž předchůdcem byl Pozemkový fond ČR) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při jejím liknavém postupu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Ani postup podle §11a zákona o půdě, jenž zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek, nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností žalované k převodu náhradních pozemků (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018). Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem žalované, přičemž struktura její nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Rozhodnutí soudu, v němž bude žalované uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, pak ve vztahu k ostatním oprávněným osobám nelze pokládat za diskriminující a je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva ( vigilantibus iura scripta sunt) ; srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Při posuzování liknavosti žalované jest pak vždy zohlednit délku řízení před pozemkovým úřadem (srov. k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaného pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem – restituční nárok zde byl uplatněn v roce 1992 a rozhodnuto o něm bylo až v roce 2006 – nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020). Liknavost či svévoli je přitom nutno spatřovat v takovém přístupu žalované (či jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR), který bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaluje uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně žalované. Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak nežádoucí, pak nedokládá sama o sobě, že by postup žalované byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015).
12. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se taktéž připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované, je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nepřiměřené; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
13. Byť odvolací soud v souladu se závěry dovolacího soudu vyjádřenými v rozsudku ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020, přihlédl při posuzování liknavosti žalované, respektive dostatečnosti aktivity oprávněných osob, též k účasti žalobců v nabídkovém řízení organizovaném žalovanou (žalobce a/ se účastnil veřejných nabídek ve dnech 4. 10. 2017 a 18. 12. 2017, žalobkyně b/ dne 18. 12. 2017), jest třeba v souladu se závěry Ústavního soudu podávajícími se z nálezu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 766/22, při řešení dovolatelkou nastolených otázek zohlednit též výsledky pravomocně skončeného řízení vedeného před Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 16 C 56/2018 mezi týmiž účastníky řízení, jehož předmětem bylo uspokojení restitučního nároku žalobců plynoucího z týchž rozhodnutí pozemkového úřadu. Při posuzování postupu žalované pak bude třeba pečlivě hodnotit její iniciativu (aktivitu) při vypořádávání uplatňovaného restitučního nároku (rozsah, v němž bylo o nároku rozhodnuto již v letech 1992 a 1994, iniciativa při řešení procesního nástupnictví po právních předchůdcích žalobců ve správním řízení). Ve světle uvedených skutečností bude pak nutno, a to i se zřetelem k výsledkům řízení před Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 16 C 56/2018, znovu posoudit, zda žalobci projevili dostatečnou aktivitu při uplatňování svého restitučního nároku a zda nedostatek jeho dosavadního uspokojení jde vskutku na vrub liknavosti žalované.
14. Nejvyšší soud tedy, shledávaje dovolání (se zřetelem k potřebě zevrubnějšího posouzení dovolatelkou nastolených otázek) opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil; jelikož se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.).
15. Právní názory vyslovené Nejvyšším a Ústavním soudem v tomto řízení jsou pro soudy nižších stupňů v dalším průběhu sporu závazné (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
16. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu