ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3659.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3659/2021-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Petra Krause, ve věci žalobce: J. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 1219/3, proti žalované: A. M. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 26/4, o zaplacení 54 240 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2119 C 36/2018, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2021, č. j. 49 Co 153/2020-142, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. 12. 2020, č. j. 2119 C 36/2018-133, zastavil řízení o odvolání žalované proti rozsudku téhož soudu ze dne 16. 9. 2020, č. j. 2119 C 36/2018-121 (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nesplnila povinnost spočívající v uhrazení soudního poplatku za odvolání, k jejímuž splnění ji soud vyzval usnesením ze dne 2. 11. 2020, č. j. 2119 C 36/2018-131, a to ve lhůtě 15 dní od doručení tohoto usnesení. Toto usnesení bylo právnímu zástupci žalované doručeno dne 9. 11. 2020, avšak soudní poplatek byl žalovanou uhrazen až dne 1. 12. 2020, tedy po uplynutí stanovené lhůty. K opožděnému zaplacení soudního poplatku se nepřihlíží, a proto soud prvního stupně odvolací řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZoSP“), zastavil.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením identifikovaným v záhlaví potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vzal v úvahu tvrzení žalované, jimiž vysvětlovala pozdní úhradu soudního poplatku tak, že jelikož neměla zřízené internetové bankovnictví a s ohledem na epidemiologickou situaci a omezený přístup k soudu neprovedla úhradu soudního poplatku vylepením kolkových známek, nýbrž dne 19. 11. 2020 vyplnila příkaz k úhradě soudního poplatku a tento vhodila do samoobslužného boxu. Dne 25. 11. 2020 však ve své schránce nalezla přípis od banky ze dne 20. 11. 2020 oznamující, že platba provedena nebyla, neboť podpis žalované na příslušném formuláři nebyl v souladu s jejím podpisovým vzorem. Nový příkaz k úhradě soudního poplatku zadala žalovaná z důvodu své pracovní neschopnosti až dne 30. 11. 2020. K námitkám žalované odvolací soud uvedl, že na daný případ nebylo možno aplikovat §9 odst. 4 písm. c) ZoSP, neboť nebylo zjištěno, že by žalovaná ve lhůtě stanovené soudem k zaplacení soudního poplatku z odvolání soudu sdělila okolnosti osvědčující existenci nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by jí mohla v případě zastavení odvolacího řízení vzniknout újma, a že by soudu ve stejné lhůtě doložila, že poplatek bez své viny ani v dodatečně stanovené lhůtě zaplatit nemohla. Nelze rovněž přehlédnout, že žalovaná svou pozdě uplatněnou žádost odvíjí výlučně od skutečností, pro které nelze dospět k závěru, že by je nezavinila. Žalovaná navíc měla více možností, jak soudní poplatek uhradit, a bylo pouze na jejím rozhodnutí, jaký způsob úhrady zvolí.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť toto rozhodnutí podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pak spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Jedná se o otázku, zda lze přihlédnout k opožděné úhradě soudního poplatku a řízení nezastavit za situace, kdy účastník učinil pro řádnou úhradu vše, co by s ohledem na obvyklý běh věcí učinit měl tak, aby byl poplatek uhrazen včas, a k včasné úhradě nedošlo z důvodu na jeho vůli zcela nezávislého. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015, podle něhož smyslem ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona ZoSP, je zohlednění situace, kdy poplatník soudního poplatku je ochoten a schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom jiná událost. Žalovaná neměla žádný důvod sdělovat soudu, z jaké příčiny není schopna uhradit soudní poplatek, neboť ve stanovené lhůtě provedla všechny potřebné úkony k úhradě a dopis banky o neprovedení platby obdržela až po uplynutí soudem stanovené lhůty. Žalovaná připouští, že k neuhrazení soudního poplatku došlo z důvodu určitého pochybení na její straně, ovšem toto pochybení nespočívá v negativním jednání či nečinnosti žalované, nebo v laxním plnění povinnosti či podstoupení nepřiměřeného rizika, nýbrž v okolnosti, kterou nemohla nijak ovlivnit. Odvolací soud se s námitkami žalované podle jejího názoru nevypořádal a celou věc nesprávně právně posoudil. Napadené rozhodnutí staví dovolatelku do svízelné situace, neboť by v jeho důsledku byla zavázána k zaplacení částky, kterou nedisponuje, a v brzké době by jí proto reálně hrozila exekuce postižením jediného jejího majetku, kterým je nemovitost, v níž celý život žije. Jelikož jí hrozí závažná újma na jejich právech postižením veškerého majetku a ztráta bydlení, navrhla dovolatelka, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení a následně aby usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 4. 2021 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – žalovanou (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), která je zastoupena advokátem [§241 odst. 1 o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání v daném případě není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným usnesením odvolacího soudu je souladné s již učiněnými a dosud ustálenými judikaturními závěry dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání, a soud ho proto musí vyzvat k jeho zaplacení v dodatečné lhůtě, je lhůta zachována pouze tehdy, jestliže je předepsaná částka nejpozději v poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu. Nestane-li se tak, soud řízení (nejde-li o některou z výjimek stanovených v zákoně) zastaví. Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně) stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli význam. Důvodem pro zrušení usnesení o zastavení řízení by měla být pouze skutečnost, že byl poplatek zaplacen (tj. připsán na účet soudu) ve lhůtě určené ve výzvě, avšak takto provedená platba například nebyla ztotožněna s určitým řízením. Již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby (odvolání či dovolání). Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 162/2018, či usnesení ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, publikované pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019).
Nejvyšší soud za obdobných skutkových okolností jako v předmětné věci uzavřel, že není v rozporu s jeho judikaturou, jestliže soudy zastavily řízení v situaci, kdy soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě připsán na účet příslušného soudu v důsledku pochybení poplatníka, který v příkazu k bezhotovostní úhradě soudního poplatku uvedl nesprávné číslo účtu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2870/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1763/2021).
Ústavní soud se ve svém plenárním nálezu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (publikovaném pod č. 193/2021 Sb.), zabýval konformitou ustanovení §9 odst. 1, věty třetí, ZoSP s ústavním pořádkem, a to rovněž za obdobných skutkových okolností jako v posuzovaném případě (kdy poplatník soudního poplatku poukázal příslušnou částku prostřednictvím poštovní poukázky, avšak částka nemohla být vyplacena adresátovi z toho důvodu, že odesílatel uvedl na hlavním díle poukázky chybné číslo účtu adresáta – do kolonky, kde má být jen číslo účtu adresáta, uvedl i předčíslí tohoto účtu – přičemž Česká pošta, s. p. jej o tomto pochybení sama neinformovala a reagovala až na jeho reklamaci). Ústavní soud přitom důvod ke zrušení tohoto ustanovení neshledal a skutkově obdobnému případu nepřiznal ústavněprávní rozměr (viz též obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 632/20).
I v souzeném případě je rozhodující, že žalovaná (dovolatelka) neuhradila příslušný soudní poplatek z odvolání ani v dodatečné lhůtě (stanovené soudem prvního stupně ve výzvě k zaplacení soudního poplatku) tak, aby příslušná částka byla nejpozději posledního dne této lhůty připsána na účet soudu. Přitom o následcích nezaplacení soudního poplatku v této lhůtě byla řádně poučena. Je naopak irelevantní, že k provedení příkazu k úhradě částky odpovídající soudnímu poplatku za odvolání nedošlo pouze z toho důvodu, že podpis žalované na příslušném formuláři neodpovídal jejímu podpisovému vzoru. V tomto směru se jedná o pochybení žalované podobného charakteru jako v případě chybného uvedení čísla účtu příslušného soudu.
Připuštění dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani potřeba interpretace §9 odst. 4 písm. c) ZoSP, neboť je zcela zřejmé, že žalovaná ve lhůtě stanovené usnesením soudu prvního stupně obsahujícím výzvu k zaplacení soudního poplatku nesdělila soudu okolnosti, které by osvědčovaly nebezpečí z prodlení a nedoložila, že bez své viny nemohla soudní poplatek zaplatit. Naopak žalovaná sama připouští, že poplatek z odvolání zaplatit mohla a nestalo se tak v důsledku jejího pochybení. Uvedené ustanovení zcela nepochybně míří na jiné situace, a jeho bližší interpretace dovolacím soudcem tak v kontextu daného případu není nutná.
Ze všech výše vyložených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a proto dovolání žalované nemůže být shledáno přípustným podle §237 o. s. ř. Dovolání tak Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí tak již nerozhodoval.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu