ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1841.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1841/2019-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. J. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Můstku č. 383/1, proti žalovanému Avast Software s.r.o. se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Pikrtova č. 1737/1a, IČO 02176475, zastoupenému JUDr.Václavem Žaloudkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 854/14, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru a výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 45/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2019 č. j. 62 Co 21/2019-53, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019 č. j. 62 Co 21/2019-53 neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, kterým okamžikem je soudní poplatek zaplacen, je-li placen bezhotovostním převodem, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 29 Cdo 2635/2016 nebo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, v nichž Nejvyšší soud dospěl k názoru, že je-li soudní poplatek placen bezhotovostním převodem, splní poplatník poplatkovou povinnost až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu; k důsledkům nezaplacení soudního poplatku po novele zákona č. 549/1991 Sb. provedené zákonem č. 296/2017 Sb. s účinností od 30. 9. 2017 srov. již uvedené usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 31 Cdo 3042/2018 a v něm přijatý závěr, že poplatková povinnost podle §4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. vzniká mj. podáním žaloby, odvolání nebo dovolání, že se vznikem poplatkové povinnosti nastává i splatnost poplatku (§7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.) a že pro případ, kdy poplatník svou poplatkovou povinnost nesplní již při podání žaloby (odvolání, dovolání), může tak učinit v dodatečné lhůtě, přičemž podle §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb. nebyl-li soudní poplatek zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho úhradě a stanoví mu lhůtu, po jejímž uplynutí řízení zastaví (nejde-li o některou z výjimek, kdy soud může jednat a rozhodnout i bez zaplacení soudního poplatku), s tím, že k zaplacení poplatku po této lhůtě již nemůže přihlédnout; srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1334/18 a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18, v němž Ústavní soud ve vztahu k §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném od 30. 9. 2017 dospěl k závěru, že stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty není nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Dovolatel usnesení odvolacího soudu napadl nejen ve výroku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, ale i v části, v níž bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku (výrokem měnícím výrok II usnesení soudu prvního stupně tak, že výše vráceného soudního poplatku činí 3 000 Kč). Dovolání však v této části postrádá nejen údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale i důvod dovolání vymezený způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu