ECLI:CZ:US:2018:1.US.1335.18.1
sp. zn. I. ÚS 1335/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ivany Novákové, zastoupené JUDr. Martinem Rimkem, advokátem se sídlem v Praze, Benešovská 1897/24, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 26/2018-70 ze dne 29. ledna 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 81/2017-59 ze dne 20. prosince 2017, spojené s návrhem na zrušení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice Fair Credit International, SE, IČO 04424115, se sídlem v Praze, Kubánské náměstí 1391/11, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 domáhala na vedlejší účastnici řízení zaplacení částky 32 408 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud její žalobu zamítl. Stěžovatelka podala proti jeho rozsudku odvolání, nezaplatila však soudní poplatek z odvolání ve lhůtě určené soudem a obvodní soud proto odvolací řízení zastavil. Před vydáním samotného rozhodnutí o zastavení řízení však stěžovatelka soudní poplatek již zaplatila. Následné odvolání stěžovatelky proti zastavení odvolacího řízení zamítl Městský soud v Praze s tím, že na věc stěžovatelky se užije zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, k pozdě zaplacenému soudnímu poplatku se tudíž nepřihlíží a zastavení odvolacího bylo jediným možným zákonným řešením (s ohledem na okolnosti případu navíc i plně odpovídajícím liknavému přístupu stěžovatelky).
2. Proti rozhodnutím obvodního a městského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a ochranu majetku. Dle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí založena na neústavním §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Protiústavnost spatřovala v nedůvodné diskriminaci odvolatelů oproti žalobcům, neboť zákon u nich umožňuje soudní řízení nezastavit, pokud jim hrozí újma. Újmě způsobené zastavením žalobního řízení pro nezaplacení soudního poplatku za žalobu však lze předejít opětovným podáním žaloby. Zastavení odvolacího řízení má oproti tomu nevratné účinky. Napadené ustanovení zcela nesmyslně a šikanózně poškozuje práva postiženého účastníka řízení a nesměřuje k deklarovanému účelu - odbřemenění soudů od opakujících se procesních úkonů. V odvolacím řízení lze po mírně opožděném zaplacení soudního poplatku bez problémů pokračovat.
3. Dále stěžovatelka avizovala doplnění ústavní stížnosti "do poloviny měsíce května 2018", do dne rozhodnutí Ústavního soudu k němu však nedošlo.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. V posuzované věci není pochyb, že napadená rozhodnutí jsou založena výlučně na uplatnění třetí věty §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017: "K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží." Stěžovatelka totiž nezaplatila soudní poplatek v soudem určené lhůtě, zaplatila jej ovšem ještě dříve (č. l. 59 spisu obvodního soudu), než soud vydal usnesení o zastavení řízení (č. l. 60). Uplatněním napadeného ustanovení tedy nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a stěžovatelka byla podle §74 zákona o Ústavním soudu oprávněna podat návrh na zrušení tohoto ustanovení.
6. O zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení rozhoduje Ústavní soud v plénu (§11 odst. 1 a 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), rozhodnutí o odmítnutí akcesorického návrhu podle §74 zákona o Ústavním soudu však náleží senátu (§42 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. Org. 24/14 ze dne 25. 3. 2014, o atrahování působnosti, publ. pod č. 52/2014 Sb.). Důvody pro rozhodnutí senátu jsou následující:
7. Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu). Podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Jednotlivě ani ve svém celku nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. srpna 2005 (N 165/38 SbNU 319)]. Uplatnění řady práv je podmíněno zaplacením příslušného poplatku, což je též součástí stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny (odst. 40 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (338/2017 Sb.).
8. Ústavní soud může pouze rušit neústavní předpisy, případně jejich části, jeho úkolem však není reparovat následky, které nastaly tím, že navrhovatel neuplatnil své právo ve stanovené lhůtě. Chování navrhovatele je subjektivním prvkem, na základě kterého nelze napadenému ustanovení přičítat neústavnost [nález sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 ze dne 6. 6. 2001 (N 84/22 SbNU 205; 279/2001 Sb.)]. Protiústavnost lhůty může být konstatována teprve v dialogu s konkrétními okolnostmi posuzované věci [nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.)]. Těmito okolnostmi podle Ústavního soudu jsou zejména (1) nepřiměřenost lhůty ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva, případně (2) svévole zákonodárce při stanovení lhůty.
9. V posuzované věci není stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Nadto je možné se negativnímu následku zastavení řízení vyhnout podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit. Poplatníkům tedy v zásadě nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity. Ke stejnému závěru Ústavní soud již dospěl v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1334/18 ze dne 15. 5. 2018.
10. Stanovení propadné náhradní lhůty k zaplacení soudního poplatku nelze ani považovat za svévolné; právě naopak tím došlo ke sjednocení postupu, který lze od soudu při nezaplacení soudního poplatku očekávat. Jednak byla nově stanovena minimální délka soudcovské lhůty (ledaže jsou dány výjimečné důvody pro určení kratší lhůty), jednak byl sjednocen následek nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek včas. Doposud totiž platilo (§9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích ve znění do 29. 9. 2017), že v civilním soudnictví nemělo nesplnění zákonné poplatkové povinnosti i přes výzvu soudu negativní následky, pokud poplatník soudní poplatek zaplatil do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení, zatímco ve správním soudnictví měl poplatník možnost zaplatit pouze do právní moci usnesení o zastavení řízení (tedy typicky do konce dne, kdy mu toto usnesení bylo doručeno, srov. rozsudek NSS č. j. 5 Afs 1/2007-172 ze dne 17. 4. 2008, č. 2328/2011 Sb. NSS).
11. V posuzované věci je pak ze spisu obvodního soudu zřejmé, že zastavení odvolacího řízení je negativním následkem vzniklým pouze z důvodů na straně stěžovatelky (případně jejího zástupce). Ve smyslu citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 tedy nemůže být dán důvod protiústavnosti napadené právní úpravy. Soudní poplatek za žalobu byla stěžovatelka schopna zaplatit do tří dnů od výzvy (č. l. 23 a 25 spisu okresního soudu), zatímco stejný soudní poplatek stěžovatelka nezaplatila společně s podáním odvolání ze 17. 10. 2017, nezaplatila jej do výzvy soudu z 13. 11. 2017 a nezaplatila jej ani do konce lhůty k zaplacení soudního poplatku, která marně uplynula 8. 12. 2017. Stěžovatelka zastoupená advokátem tedy měla prostor delší jednoho měsíce, v němž mohla soudní poplatek zaplatit, nebo alespoň vyložit důvody, pro které tak učinit nemůže [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539) k soudcovské lhůtě tří dnů fakticky prodloužené na měsíc].
12. Nad rámec nezbytného pak lze uvést, že zákonem preferovaný způsob placení soudního poplatku je placení na účet zřízený u České národní banky (nikoliv nutně bankovním převodem), zatímco platba kolkovými známkami je způsob náhradní (§8 odst. 3 a 4 zákona o soudních poplatcích). Tomu ostatně odpovídají i vzory soudních písemností vydané Ministerstvem spravedlnosti, které u výzev k zaplacení soudního poplatku předvídají, že poplatník bude zpraven nejen o výši soudního poplatku, ale též o čísle účtu soudu. Odpovídajícím postupem soudu je tudíž výzva, která obsahuje číslo účtu, na které je možné soudní poplatek uhradit, i další identifikační údaje, které by měl poplatník uvést. Neuvedení těchto údajů však není zásadní vadou stanoveného postupu přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť zákon soudci pouze předepisuje, jaké způsoby úhrady soudního poplatku musí akceptovat, nikoliv jaké konkrétní náležitosti má v této souvislosti výzva mít.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu