ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.457.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 457/2022-1245
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně D. K. , narozené XY, bytem v XY, proti žalovaným 1) V. M. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, 2) D. S. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Patrikem Przyhodou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3, o náhradě nákladů řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 45/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 29 Co 261/2014-679, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 29 Co 261/2014-679, se ve výroku II., jímž byl změněn ve výrocích II. a III. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. října 2013, č. j. 26 C 45/2007-611, tak, že žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a dále ve výroku III. o nákladech odvolacího řízení ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. 10. 2013, č. j. 26 C 45/2007-611, zamítl žalobu o zaplacení částky 800.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalované 1) k rukám jejího zástupce ve výši 200.576,86 Kč (výrok II.) a žalovanému 2) k rukám jeho zástupce ve výši 157.058,- Kč (výrok III.). Rozhodl rovněž o tom, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu k žalobkyni (výrok IV.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 29 Co 261/2014-679, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.) a ve výrocích II. a III. změnil tak, že žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.). Dále rozhodl, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně o promlčení žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Úvahu soudu prvního stupně korigoval toliko ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž o náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), tak, že procesně zcela úspěšným žalovaným přiznal náhradu nákladů spojených se zastoupením jejich advokáty, přihlédl k tomu, že žalobkyně vystupuje ve specifickém postavení správkyně dědictví. Tato okolnost dle názoru odvolacího soudu představuje důvod zvláštního zřetele hodný pro odepření náhrady vzniklých nákladů řízení postupem podle ustanovení §150 o. s. ř. úspěšným žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku II.) podala žalovaná 1) dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené, popřípadě pro řešení otázky, která již byla dovolacím soudem vyřešena, ale má být posouzena jinak. Nesouhlasí s konkluzí odvolacího soudu, že správce dědictví není povinen hradit náklady řízení procesně úspěšnému účastníkovi. Nadto vyjadřuje přesvědčení, že žalobkyně zneužívá postavení správkyně dědictví a svými podáními se dopouští šikanózního výkonu práva. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu [dle obsahu podání proti výrokům, jimiž žalovanému 2) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení] brojí dovoláním také žalovaný 2). Namítá, že odvolací soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., ačkoli pro jeho použití nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné. Domnívá se rovněž, že úvaha odvolacího soudu o aplikovatelnosti ustanovení §150 o. s. ř. není dostatečně odůvodněná, pročež v postupu odvolacího soudu spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, uveřejněný pod číslem 75/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, uveřejněný pod číslem 162/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (zmíněné nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovanému 2) přizná náklady řízení vyčíslené soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení, popřípadě aby v dotčeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí o nákladech řízení.
Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s dovoláním žalovaných, přičemž podrobně předestřela vlastní verzi hodnocení důkazů a skutkového stavu. Navíc uvedla, že žalovaný 2) je advokát, a proto nechal-li se v přítomné kauze právně zastupovat jiným advokátem, měl by si dle mínění žalobkyně hradit náklady řízení sám. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním žalovaných nevyhověl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 10. 2014 (srovnej část první článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání žalovaných přípustná (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaných jsou přípustná pro řešení otázky procesního práva týkající se výkladu ustanovení §150 o. s. ř. a jeho aplikace v posuzované věci. Na rozdíl od mínění žalované 1) považuje dovolací soud dovoláním vymezenou otázku již za vyřešenou, přičemž odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení §237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). V souvislosti s dovoláním žalovaného 2) se pak jeví vhodným též podotknout, že předpoklady přípustnosti dovolání lze z ústavněprávního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu, neboť – jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, popřípadě ze shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu – předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Nejvyšší soud připomíná, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání z hlediska hodnotového censu ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tvoří náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím jeden celek, a proto se sčítají, vycházejí-li ze shodného argumentačního základu, neboť přípustnost dovolání nemůže být závislá na nahodilé okolnosti, zda odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím jedním nebo více výroky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016; tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání jsou v rozsahu, v němž byla shledána přípustnými, i důvodná.
Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu slouží ustanovení §150 o. s. ř. k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014). Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí, že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Zvláštní pozornost také musí být věnována náležitému odůvodnění úvah, které vedly soud k závěru ohledně aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Tento náhled přijímá v řadě svých rozhodnutí též Ústavní soud, když opakovaně zdůrazňuje, že i přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř.), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, č. 131). Soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť v postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Odvolací soud přitom musí přihlížet zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, jakož i k postojům účastníků v průběhu řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy řečeno, odvolací soud se měl zabývat zejména tím, zda majetkové poměry žalobkyně umožňují uhradit náklady řízení žalovaných, aniž by to mělo do poměrů žalobkyně výraznější dopad, než jak by se rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení dotklo majetkových poměrů žalovaných jako oprávněných účastníků, a zda by po žalovaných bylo s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu možno spravedlivě požadovat, aby vynaložené náklady nesli ze svého (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014). Posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele nemůže být přitom založeno na posouzení soudem izolovaně vybraných okolností, nýbrž vyžaduje zvážení všech okolností sporu a poměrů účastníků, které by mohly být pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. významné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4601/2014).
V usnesení ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, vydaném ve věci téže žalobkyně, Nejvyšší soud dovodil, že z postavení žalobkyně v řízení coby správkyně dědictví nelze dovozovat, že je nespravedlivé, aby žalovaní, kteří důvodně hájili svá ohrožená práva, obdrželi náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložili.
Výše uvedené judikatorní závěry odvolací soud ve své úvaze nikterak nereflektoval. Odvolací soud totiž nepřihlédl ke všem okolnostem týkajícím se poměrů účastníků, které mohly rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ovlivnit. V odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela absentuje hodnocení majetkových, sociálních, osobních a dalších poměrů účastníků, i toho, jak se rozhodnutí dotkne poměrů oprávněných. Za jedinou okolnost hodnou zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně zcela úspěšným žalovaným považoval odvolací soud skutečnost, že žalobkyně v řízení vystupuje jako správkyně dědictví, což je okolnost, jíž dovolací soud již v dřívějším rozhodnutí patřičnou relevanci nepřiznal. Svůj postup podle ustanovení §150 o. s. ř. odvolací soud odpovídajícím způsobem nevysvětlil, jeho odůvodnění je nepřesvědčivé a lze v něm spatřovat prvky libovůle a nahodilosti. Nejvyšší soud proto konstatoval, že odvolací soud nepostupoval v souladu se shora uvedenými právními závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě jsou splněny předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšným žalovaným, je tak přinejmenším předčasný, a tudíž nesprávný.
Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora vymezeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a III. zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 3. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu