ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.856.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 856/2022-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) K. H. , narozené XY, bytem v XY, b) B. K. , narozeného XY, bytem v XY, c) L. K. , narozeného XY, bytem v XY, d) V. K. , narozeného XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 28/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 21.234.615 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 718/2018, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021, č. j. 91 Co 233/2021-135, takto:
I. Dovolání žalobců a žalované se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 4 C 718/2018-85, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku ve výši 451.269,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 22. 10. 2018 do zaplacení (výrok I.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku ve výši 2.256.345,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 22. 10. 2018 do zaplacení (výrok II.). Dále žalované uložil povinnost zaplatit každému z žalobců c) a d) částku ve výši 1.128.173,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 22. 10. 2018 do zaplacení (výroky III. a IV.). Co do zbylé části žalobu zamítl (výrok V.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 172.304,- Kč (výrok VI.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců proti výroku V. a žalované proti výrokům I., II., III., IV. a VI. rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 91 Co 233/2021-135, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu žalobkyně a) o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 451.269,- Kč od 22. 10. 2018 do 22. 10. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 376.057,50 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25% ročně z částky 75.211,50 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení; jinak jej v tomto výroku potvrdil ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 451.269,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 75.211,50 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení (výrok I.). V části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu žalobce b) o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 2.256.345,- Kč od 22. 10. 2018 do 22. 10. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 1.880.287,50 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 376.057,50 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení; jinak jej v tomto výroku potvrdil ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) částku 2.256.345,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 376.057,50 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení (výrok II.). V části výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu žalobce c) o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 1.128.173 Kč od 22. 10. 2018 do 22. 10. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 940.144,25 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 188.028,75 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení; jinak jej v tomto výroku potvrdil ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci c) částku 1.128.173,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 188.028,75 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení (výrok III.). V části výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu žalobce d) o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 1.128.173,- Kč od 22. 10. 2018 do 22. 10. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 940.144,25 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 188.028,75 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení; jinak jej v tomto výroku potvrdil ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci d) částku 1.128.173,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 188.028,75 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení (výrok IV.). Ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že se žaloba žalobkyně a) o zaplacení částky 1.479.981,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 22. 10. 2018 do zaplacení, žaloba žalobce b) o zaplacení částky 7.395.337,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 22. 10. 2018 do zaplacení, žaloba žalobce c) o zaplacení částky 3.697.668,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 22. 10. 2018 do zaplacení a žaloba žalobce d) o zaplacení částky 3.697.668,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 22. 10. 2018 do zaplacení zamítá (výrok V.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VI.).
3. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na zjištění, že žalobci se jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), domáhají na žalované podle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě zaplacení finanční náhrady ve výši 21.234.615 Kč za odňatý a nevydaný pozemek dle PK č. XY o výměře 4.872 m 2 v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), za nějž jim nebyl poskytnut náhradní pozemek. Žalovaná částka představuje aktuální (tržní) cenu předmětného pozemku, jak byla zjištěna v žalobci předloženém znaleckém posudku ze dne 20. 6. 2018, č. 2639/226/2018. Soudy nižších stupňů s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněný pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), dovodily, že je namístě žalobcům přiznat finanční náhradu ve výši odpovídající šestinásobku ceny předmětného pozemku stanovené v souladu s ustanovením §28a zákona o půdě dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), přičemž odvolací soud zdůraznil, že v projednávané věci nejsou dány výjimečné okolnosti, jež by odůvodňovaly zvýšení, či snížení této finanční náhrady. Odvolací soud korigoval názor soudu prvního stupně toliko v otázce úroků z prodlení. Na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že dle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě žalovanou tížila povinnost poskytnout žalobcům finanční náhradu do tří let od převzetí písemné výzvy, tedy do 22. 10. 2021, a tudíž se žalovaná dostala do prodlení s plněním peněžité náhrady dne 23. 10. 2021, a to pouze s plněním finanční náhrady ve výši stanovené postupem upraveným v ustanovení §28a zákona o půdě. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Soudy nižších stupňů přiznanou finanční náhradu pokládají za neadekvátní a nedostatečnou. Domnívají se, že soudy nižších instancí se měly v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, zabývat žalobci předkládanými důvody pro zvýšení této náhrady (vývoj tržní ceny pozemků na území hlavního města Prahy, liknavý a svévolný přístup žalované k uspokojení restitučního nároku žalobců spočívající v nesprávně určeném ocenění odňatého pozemku, které bylo napraveno až v důsledku aktivity žalobců v roce 2014, neúspěšná účast žalobců požadujících vydání náhradních pozemků v sedmi veřejných nabídkách a předložení dvou znaleckých posudků oceňujících odňatý pozemek jednak v tržní ceně a dále v ceně dle vyhlášky č. 441/2013 Sb.), přičemž akcentují především vývoj tržní ceny předmětného pozemku a jeho lokalitu. Podotýkají rovněž, že Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku vycházel z údajů týkajících se míry inflace a vývoje spotřebitelských cen vybraných výrobků, nikoli z údajů vypovídajících o ceně pozemků v České republice, popřípadě i na území hlavního města Prahy. Vyjadřují přesvědčení, že soudy nižších stupňů měly žalobcům přiznat finanční náhradu minimálně ve výši stanovené na základě vyhlášky č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška), ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na předestřené spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), v potřebě posoudit dovolacím soudem vyřešenou otázku jinak, popřípadě v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále pak rozporují úvahu odvolacího soudu o nároku žalobců na zaplacení úroků z prodlení až od 23. 10. 2021, jakož i rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v zamítavých částech výroků I., II., III. a IV. I ve výrocích V. a VI. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. K dovolání žalobců se žalovaná vyjádřila nesouhlasně. Argumentace žalobců poměřující požadovanou náhradu s aktuálním stavem na trhu s nemovitostmi dle mínění žalované vypovídá o spekulativním záměru žalobců. Žalovaná také podotkla, že majetkové křivdy by měly být zákonem stanoveným postupem toliko zmírněny, nikoli zcela odstraněny. Upozornila rovněž, že vyšší cena nemovitostí v Praze je již zohledněna v ceně stanovené dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním též žalovaná. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, za jakých okolností mohou soudy přistoupit při poskytování finanční náhrady dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě k modifikaci „kritéria šestinásobku“ formulovaného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018. Připustila, že okolnosti podmiňující zvýšení, či snížení finanční náhrady lze s ohledem na specifika jednotlivých restitučních kauz zobecnit jen do určité míry, pročež přezkumu ze strany Nejvyššího soudu dle přesvědčení žalované podléhá otázka, zda takové okolnosti byly dány v konkrétní věci. Nadto se podle mínění žalované odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, a ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, nepřihlédl-li k okolnostem ovlivňujícím výši požadované náhrady. Zdůraznila přitom, že v projednávané věci existují mimořádné okolnosti opodstatňující snížení náhrady pod šestinásobek částky určené podle ustanovení §28a zákona o půdě, neboť je třeba zohlednit pasivitu oprávněných osob při uplatňování jejich restitučního nároku, respektive délku prodlení na straně státu při uspokojování sporného nároku. Dále poukazuje na odchýlení se odvolacího soudu od konstantní judikatury dovolacího soudu při určení výše úroku z prodlení z požadované částky finanční náhrady. Namítá, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, měl odvolací soud přiznat žalobcům úrok z prodlení z částky stanovené dle ustanovení §28a zákona o půdě, nikoli z jejího šestinásobku, jelikož rozhodnutí soudu ukládající povinnost k zaplacení navýšené finanční náhrady je rozhodnutím konstitutivním. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované uvedli, že tvrzení žalované ve vztahu k okolnostem umožňujícím snížení finanční náhrady pod hranici šestinásobku ceny určené dle ustanovení §28a zákona o půdě nemají oporu v provedeném dokazování, neboť v řízení byla prokázána dostatečná aktivita žalobců vůči žalované, ba naopak žalovaná evidovala restituční nárok žalobců až do roku 2014 v nesprávné výši a přecenila jej až na základě aktivního přístupu žalobců. Co se týče úroků z prodlení, setrvali žalobci na požadavku, aby jim soud přiznal úroky z prodlení od dne 22. 10. 2018, tedy od dne doručení výzvy k poskytnutí finanční náhrady dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě žalované, k čemuž odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3232/10.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání žalobců a žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců a žalované nejsou přípustná.
13. Dovolání žalobců není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda s přihlédnutím k individuálně daným poměrům projednávané věci (vývoj tržní ceny pozemků na území hlavního města Prahy a z toho vyplývající možnost zvýšení finanční náhrady na úroveň tržní ceny předmětného pozemku, popřípadě ceny zjištěné podle vyhlášky č. 441/2013 Sb.) jsou dány důvody pro mimořádné zvýšení šestinásobku ceny zjištěné podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jenž byl petrifikován v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, jako finanční náhrady rozsahu přiměřeného a rozumného hodnotě odňatého pozemku. Při řešení této otázky se – vzdor mínění žalobců – odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a Nejvyšší soud neshledává žádné důvody, pro které by předestřená otázka měla být – vzhledem k aktuálnímu stavu judikatury Nejvyššího soudu (justifikovanému i závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu) v dané problematice – rovněž dovolacím soudem (nově) posouzena, jak žádají žalobci, jinak.
14. V nálezu ze dne 18. 7.2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, představil Ústavní soud možné řešení problematiky výše finanční náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě za odňaté pozemky, za něž nelze poskytnout pozemky náhradní, v závislosti na jednoznačně znějící části ustanovení §28a zákona o půdě (dle níž se náhrady podle zákona o půdě poskytují v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Ústavní soud v označeném nálezu výslednou konkluzi, že oprávněné osobě musí být ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 a §28a zákona o půdě vyplacena s přihlédnutím ke smyslu a účelu restitučních zákonů, jimiž je odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, finanční náhrada ve výši přiměřené a rozumné, jež nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti (srovnej bod 48. odůvodnění citovaného nálezu) založil na existenci rozhodovací praxe reflektující obdobnou problematiku poskytování finančních náhrad dle ustanovení §13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, Současně ve vztahu k jím přijatému závěru Ústavní soud zdůraznil, že prostřednictvím restitučního zákonodárství vytvářejícím podmínky pro zmírnění některých v minulosti vzniklých křivd by mělo zohledněna i existence dalších v kolizi stojících zájmů, jež odůvodňují omezení rozsahu, v jakém k vypořádání dojde (rozsah náhrad by například neměl být ekonomicky neúnosný a neměl by pro společnost jako celek představovat nepřiměřenou zátěž). Dovodil přitom, že restituční zákony umožňují dosažení rozumného a spravedlivého řešení, pokud jde o vyvážení těchto zájmů (srovnej bod 31. odůvodnění citovaného nálezu).
15. Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, byly aprobovány i rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, Nejvyšší soud citujíc z nálezu („ustanovení §28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“) dovodil, že základem finanční náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě je třeba rozumět ocenění pozemku podle ustanovení §28a zákona o půdě, tj. v ceně platné ke dni 24. června 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž současně akcentoval, že „finanční náhradu nelze určit jen na základě aktuálního tržního ocenění nevydaného pozemku, čemuž brání závěr vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, ale ani podle vyhlášky č. 441/2013 Sb.“.
16. Přípustnosti dovolání žalované nelze přitakat, pokud jde o její dovoláním formulovaný požadavek na příkladmé vymezení mimořádných okolností, jež mohou v konkrétním případě vést ke snížení, popřípadě zvýšení, částky finanční náhrady, neboť na řešení takto pojaté otázky není rozsudek odvolacího soudu založen a není tak žádného důvodu, aby takovou otázku jako v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou dovolací soud otevíral. Rozsudek odvolacího soudu možné zvýšení či snížení finanční náhrady odpovídající dle rozsudku Nejvyššího soudu ze d.ne 16. 2.2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, šestinásobku ceny odňatého (nevydaného) pozemku stanovené dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. posuzoval toliko z hlediska tvrzení účastníků řízení o pasivním, popřípadě liknavém, přístupu druhé strany k uplatňování, respektive vypořádávání, nároku na finanční náhradu a dospěl k závěru, že tato okolnost atribut mimořádnosti ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího soudu postrádá. Pokud rozsudek odvolacího soudu na řešení určité právní otázky nezávisí, není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. naplněn nutný obecný předpoklad přípustnosti dovolání, jenž z citovaného ustanovení vyplývá (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Konstruování mimořádných okolností dovolacím soudem, jejichž existence nebyla v individuálních poměrech projednávané věci tvrzena, by korespondující konkluze vtělené do rozhodnutí dovolacího soudu navíc činila hypotetickými, ba až spekulativními. Účelem dovolacího řízení ovšem není řešení problémů ryze hypotetických, které dovolatelka nastoluje, bez vlivu na konečné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015).
17. Dovolání žalované není přípustné ani pro řešení otázky, jaká je výše jistiny, z níž se počítá úrok z prodlení se zaplacením finanční náhrady přiznané oprávněné osobě v režimu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě. Žalovaná má – mylně – za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, podle nichž oprávněné osobě náleží úrok z prodlení z dlužné finanční náhrady, jež odpovídá ceně odňatých (nevydaných) nemovitostí zjištěné podle ustanovení §28a zákona o půdě, a nikoliv ceně zvýšené, stanovené nad rámec „vyhláškové“ ceny rozhodnutím soudu, jež má v tomto smyslu konstitutivní povahu. Jak se podává z výroků I. až IV. (z potvrzujících částí za středníkem), každému z žalobců byl úrok z prodlení přiznán z částek zjištěných znaleckým posudkem Daniely Raškové ze dne 10. 4. 2014, č. 2692/2014, a to žalobkyni a) z částky 75.211,50 Kč (šestiny celkově přiznané částky 451.269,- Kč), žalobci b) z částky 376.057,50 Kč (šestiny celkově přiznané částky 2.256.345,- Kč) a každému z žalobců c) a d) z částky 188.028,75 Kč (šestiny celkově přiznané částky 1.128.173,- Kč).
18. Dovolání žalobců a žalované není rovněž přípustné pro řešení právní otázky, zda pasivní či liknavý přístup oprávněné osoby při uplatňování finanční náhrady dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, jakož i shodný přístup povinného osoby při jejím vypořádávání, na něž účastníci hmotněprávního poměru založeného citovaným ustanovením k tíži druhé strany poukazují, lze považovat za takovou mimořádnou okolnost odůvodňující zvýšení, popřípadě snížení, finanční náhrady stanovené ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, na šestinásobek ceny odňatých (nevydaných) pozemků zjištěné ke dni účinnosti zákona o půdě podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.
19. Odvolací soud se - vzdor opačnému mínění žalobců i žalované – nijak neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované dovolateli citovaným závěrem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, jenž v souvislosti s obecným právním pravidlem o určení finanční náhrady ve výši šestinásobku ceny odňatého pozemku stanovené podle oceňovacího předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě dovodil, že „specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom či onom směru.“ Mimořádností (výjimečností) účastníky řízení tvrzených skutečností se odvolací soud zabýval, přičemž konkluzi, že se nejedná o natolik specifické či výjimečné okolnosti, které by opodstatňovaly úpravu přiznané finanční náhrady, také řádně odůvodnil (srovnej body 22. až 25. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku). Ostatně nelze přehlédnout, že závěr dovolacího soudu o možné úpravě finanční náhrady ve smyslu jejího zvýšení i snížení má povahu obecného pravidla formulovaného prostřednictvím relativně neurčité hypotézy, která soudům v každém konkrétním případě umožňuje, aby z předem neohraničeného množství okolností vybraly takové, jež budou pro účely úpravy výše finanční náhrady přiznané dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě splňovat hledisko specifičnosti či výjimečnosti. Sám dovolací soud v citovaném rozsudku nemohl z povahy věci takovou okolnost konkrétně určit, což také s přihlédnutím ke stádiu řízení v jím posuzované věci neučinil.
20. V rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, Nejvyšší soud poté, kdy byl nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, zamítnut jeho návrh na zrušení částí ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, znějící „stanovené podle §28a“, nalezl mechanismus pro určení přiměřené a rozumné výše finanční náhrady ve smyslu citovaného ustanovení založený na koeficientu stanoveném v závislosti na oficiálních údajích o meziročních mírách inflace v České republice v letech 1991 až 2021. Koeficientem daným číslem 6 (po zaokrouhlení směrem nahoru z důvodu restitučního pozadí projednávané věci) byla pak vynásobena cena odňatých (nevydaných) pozemků zjištěná podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Dle úsudku Nejvyššího soudu, jenž se promítl i do znění právní věty publikované spolu s rozhodnutím ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [„Za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze pokládat (s výhradou změny poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.“], stanovený šestinásobek ceny nevydaných pozemků dle oceňovací vyhlášky lze v obecné rovině pokládat za finanční náhradu přiměřenou a její zvyšování či naopak snižování bude možné jen ve zcela výjimečných případech. Klauzule změny poměrů vtělená do právní věty rozhodnutí pak implikuje potřebu úpravy koeficientu v závislosti na pohybech meziroční míry inflace. Zásadně však platí, že přiměřená a rozumná výše finanční náhrady konstruovaná citovaným rozsudkem se uplatní „ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku.“ Nejvyšší soud v citovaném rozsudku současně dovodil, že „zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné, přičemž specifika konkrétního případu nicméně mohou zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.“ Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud v citovaném rozsudku formuloval obecné právní pravidlo pro určení výše finanční náhrady dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě vycházeje z určitých východisek (dále vyložených), jejichž pojmenování je významné z hlediska řešení dovoláními účastníků řízení vymezené právní otázky.
21. Dle citovaného rozsudku je odchylka od přiměřené a rozumné výše finanční náhrady za odňatý (nevydaný) pozemek, za nějž nemohl být poskytnut pozemek náhradní, možná, ovšem za existence mimořádných okolností zjištěných v konkrétní právní věci. Tyto mimořádné okolnosti vycházející z individuálních poměrů každého projednávaného sporu jsou předmětem dokazování v nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení a stávají se součástí skutkového základu věci podléhajícího právnímu posouzení. Úvaha soudů nižšího stupně o (ne)existenci mimořádné okolnosti odůvodňující snížení či zvýšení finanční náhrady může být předmětem dovolacího přezkumu a důvodem zásahu dovolacího soudu pouze tehdy, je-li zjevně nepřiměřená a toliko v tomto ohledu pak může být naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
22. Již ze samotné formulace důvodu pro snížení, respektive zvýšení, finanční náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě – „mimořádná“ okolnost – lze usoudit na to, že případ, kdy bude v úvahu přicházet úprava náhrady za nevydané pozemky jedním nebo druhým směrem, bude zcela výjimečný a podmíněný specifickými běžně v řízeních o relutárních náhradách se nevyskytujícími skutečnostmi. Přístup oprávněné osoby k uplatňování nároku na restituční finanční náhradu, jakož i přístup oprávněné osoby k jeho vypořádávání, jakkoliv by účastníci hmotněprávního poměru vyplývajícího z ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě byli přesvědčeni, že přístup druhé strany je váhavý, liknavý či dokonce svévolný, takovou mimořádnou okolností nebude. Odvolací soud v bodě 25. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku přiléhavě uvedl, že žalovanou namítané skutečnosti představující důvod pro navrhované snížení finanční náhrady žalobcům (nedostatečná aktivita žalobců při uspokojování jejich restitučních nároků a jejich částečné uspokojení vyplacením finanční náhrady dle oceňovací vyhlášky v minulosti žalovanou) výjimečnou nebo specifickou skutečnost ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, nepředstavují, neboť „jde o obvyklé okolnosti provázející většinu případů dosud nevypořádaných restitučních nároků, jež nepochybně zvažoval i Nejvyšší soud při vytváření vzorce výpočtu přiměřené náhrady podle §16 odst. 1 zákona o půdě“. Správnost této konkluze Nejvyšší soud sdílí. V projednávané věci se uplatní i druhým směrem, tj. ani námitkami žalobců ve vztahu k postupu žalované při vypořádávání jejich nároků není obsahově naplněna podmínka mimořádné okolnosti, neboť obtíže při vypořádávání restitučního finančního nároku žalovanou, ať již z hlediska délky celého procesu či sporování výše restitučního nároku odvíjející se od interpretace části ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě navázaného na ustanovení §28a zákona o půdě, nejsou výjimkou, ale spíše pravidlem.
23. Základní východiska, která Nejvyšší soud přiměla k vytvoření takového mechanismu výpočtu přiměřené a rozumné výše finanční náhrady dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, jenž je popsán v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, lze ztotožnit s obtíže při interpretaci a následné aplikaci citovaného ustanovení v rozhodovací praxi.
24. Prvotním důvodem těchto obtíží byl legislativní optimismus zákonodárce počátku devadesátých let minulého století, že proces majetkových restitucí bude rychlý a nekomplikovaný, pročež k hodnotové kvantifikaci nároků oprávněných osob bude postačovat aktuálně účinný oceňovací předpis, kterým byla v případě navrácení majetku podle zákona o půdě vyhláška č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Tento mylný právně politický předpoklad se projevil nejen v aplikační praxi reflektující ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, ale i obdobně konstruované ustanovení §13 odst. 4 věta třetí zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdější předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), jehož ústavně souladný výklad se v rozhodovací praxi ustálil až na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011, resp. nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, jež reagovaly na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k otázce určení výše náhrad ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozsudek ve věci Pincovi proti České republice ze 5. 11. 2002, č. stížnosti 36548/97, nebo rozsudek ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. 11. 2009, č. stížnosti 22186/3). Hodnocení ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavním soudem jako „legislativní nedůslednosti“ (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, bod 36. odůvodnění nálezu) se vztahuje i na ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě (srovnej nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, bod 51. odůvodnění nálezu).
25. Právně politický předpoklad rychlého a nekomplikovaného průběhu restitučního procesu se promítl i do takového znění ustanovení zákona o půdě o výši finanční náhrady, jehož toliko gramatický výklad by vedl s ohledem na plynoucí dobu, změnu sociálních a ekonomických poměrů a tržních vlivů k ústavně neudržitelným výsledkům. Překlenutí rozporu mezi jednoznačným zněním zákona a naplněním jeho restitučního účelu a smyslu tak, aby se oprávněným osobám dostalo za v minulosti způsobenou újmu spravedlivé kompenzace, Nejvyšší soud neshledal v jinak teoreticky možném výkladu praeter legem, popřípadě ani výkladu contra verba legis, a v konečném důsledku ani v teologickém výkladu založeném na kritérium „přiměřené a rozumné“ výše finanční náhrady prosazované v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, bod 48. odůvodnění nálezu, kteréžto bylo podpořeno i plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19 (viz body 69. a 81. odůvodnění). Nejvyšší soud kritérium „přiměřenosti a rozumnosti“ označil za natolik vágní, že by jeho použití v rozhodovací praxi soudů, jakož i pozemkového úřadu, při uspokojování restitučního nároku na výplatu finanční náhrady neodstranilo nežádoucí a nepředvídatelnou divergenci přiznaných náhrad od minima odpovídajícího „vyhláškové“ ceně až po maximum, jež by bylo limitováno dosud negativním vymezením možného zvýšení finanční náhrady reprobujícím její stanovení výpočtem podle vyhlášky č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018) a v tržních cenách (srovnej nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, bod 64. odůvodnění).
26. Proces uspokojování restitučních nároků na vyplacení finanční náhrady v režimu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě byl v neposlední řadě poznamenán i dalšími faktory, jež jej nepřiměřeně prodlužovaly. Jedním z nich byla při vypořádání restitučního nároku obvykle využívaná možnost kombinovat požadavek na finanční plnění a opakovanou (mnohdy neúspěšnou) účast oprávněných osob ve veřejných nabídkách, pokud se jim již poukázaná náhrada nezdála dostatečná, aby pak po zjištění, že ani náhradními pozemky se nedaří restituční nárok uspokojit, došlo s odstupem několika let k podání žádosti o přecenění restitučního nároku (to byl ostatně i případ žalobců). Dalším faktorem, který při stavu aplikované právní úpravy a postupném vývoji soudní judikatury ji reflektující negativně ovlivnil dobu a úplnost uspokojování restitučních nároků, byl zdrženlivý postoj povinné osoby k vyplacení finanční náhrady ve výši, jež z právního předpisu explicitně nevyplývá, kterýžto fakt nepochybně souvisel s obavou pracovníků pozemkového úřadu z odpovědnostních následků, jimž by potenciálně mohli čelit, pakliže by ze státních prostředků oprávněným osobám vypláceli plnění bez výslovné opory v zákoně a bez konkrétního rozhodnutí soudu, jež by státu takovou platební povinnost ukládalo (k tomuto argumentu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018).
27. Z uvedeného vyplývá, že tvrzené okolnosti, jež jsou žalobci koncentrovány do obsahově vymezených námitek o liknavém, popřípadě svévolném postupu, povinné osoby při uspokojování jejich restitučního nároku, stejně jako žalovanou vnímány coby pasivita oprávněných osob při uplatňování jejich restitučního nároku, důvod pro zvýšení či snížení finanční náhrady konstruované dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, jako šestinásobek ceny odňatého pozemku zjištěné podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění účinném ke dni 24. 6. 1991, nezakládají. Jedná se o okolnosti, jež nikoliv výjimečně, ale spíše obvykle, dosud provázely proces uspokojování restitučního nároku na finanční náhradu ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě a jsou příčinou, pro niž Nejvyšší soud hledal a nalezl mechanismus umožňující předvídatelný výpočet finanční náhrady pro oprávněné osoby, jenž současně vyhovuje Ústavním soudem traktovanému kritériu přiměřenosti a rozumnosti zbaveného kontur vágnosti.
28. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání žalobců i žalované z důvodů shora předestřených považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na to, že objektivně nahlížené liknavé či nepružné postupy účastníků hmotněprávního vztahu založeného ustanovením §16 odst. 1 zákona o půdě jsou mnohdy (stejně jako v projednávané věci) provázány. Přístup žalobců ke kombinovanému způsobu uplatňování restitučního nároku a jeho jen pozvolné uspokojování v čase totiž má svou příčinu i v postupu žalované, která původně restituční nárok (nesprávně) ocenila nikoliv podle stavu ke dni 24. 6. 1991, ale k okamžiku odnětí pozemku, a ani opakované neúspěšné účasti žalobců ve veřejných nabídkách náhradních pozemků organizovaných žalovanou (celkem v osmi případech) nelze charakterizovat jako důvod prodlení přičitatelný oprávněným osobám.
29. Protože žalobci i žalovaná brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku VI., jímž bylo v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
30. Jelikož dovolání žalobců i žalované nejsou přípustná, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
31. V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 5. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu