ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.919.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 919/2022-831
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. Č. , nar. XY, bytem XY, proti žalovanému M. Z. , nar. XY, IČ XY, se sídlem v XY, o 132.187,452 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 335/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021, č. j. 25 Co 233, 234/2020-797, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021, č. j. 25 Co 233, 234/2020-797, se ve výroku III. v rozsahu, v jakém jím byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. června 2019, č. j. 3 C 335/2011-698, v části výroku II. tak, že žaloba se co do částky 132.187,452 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 17. 12. 2011 do zaplacení zamítá, a ve výrocích IV. a V. ruší a věc se v naznačeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 3 C 335/2011-698, řízení co do úroku z prodlení ve specifikovaném rozsahu zastavil (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 408.139,652 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobu co do částky 321.562,348 Kč a požadovaného úroku v jiné než zastavené a přiznané výši zamítl (výrok III.), zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci (výrok IV.) a oba účastníky též k náhradě nákladů řízení České republice (výrok V.) ve výši stanovené v samostatném usnesení ze dne 12. 2. 2020, č. j. 3 C 335/2011-733. Žalobce se po žalovaném domáhal částky 729.702 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor v nemovitosti na adrese XY (dále jen „předmětná nemovitost“), neboť je žalovaný užíval i po skončení nájemní smlouvy, aniž by za užívání prostor platil. Nájemní smlouvu žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce panem J. H. v roce 2001, přičemž její účinnost byla omezena na pět let trvání nájmu. V řízení nebyla prokázána existence smluvního vztahu, který by opravňoval žalovaného k užívání předmětné nemovitosti v době od 1. 10. 2007 do 30. 11. 2011. Vyšed ze znaleckého posudku, stanovil soud bezdůvodné obohacení [§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)] na straně žalovaného za výše uvedenou dobu částkou 860.951 Kč, žalovaného však zavázal pouze k uhrazení sumy 408.139,65 Kč, neboť zjistil, že část dluhu ve výši 306.998 Kč již žalovaný uhradil a právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého od 1. 10. 2007 do 21. 11. 2008 bylo promlčeno, protože žalobce podal žalobu 22. 11. 2011, tedy po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby (§107 odst. 2 obč. zák.).
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 25 Co 233, 234/2020-797, odmítl odvolání žalovaného vůči výroku III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), řízení o odvolání žalobce proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok II.), dále předmětný rozsudek ve výroku II. změnil tak, že žalobu co do částky 132.187,452 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v tomto výroku, ve výroku I. a v napadeném rozsahu výroku III. potvrdil (výrok III.), zavázal účastníky k náhradě nákladů řízení České republice (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok V.). Odvolací soud aproboval názor soudu prvního stupně co do vzniku bezdůvodného obohacení i částečného uhrazení dluhu, odlišně však posoudil běh subjektivní promlčecí doby. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že vědomost žalobce o tom, že došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal, nastala právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011, č. j. 55 Co 144, 145/2011-143, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba Z. H. na určení, že žalovaný (nynější žalobce) není dědicem po zůstaviteli J. H., tedy dne 2. 7. 2011. Naznal, že žalobce mohl svůj nárok uplatnit již v průběhu dědického řízení, neboť byl jediným závětním dědicem a v dědickém řízení měl silnější právo, přičemž disponoval všemi skutkovými informacemi nezbytnými k uplatnění nároku u soudu, právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení tudíž posoudil jako promlčené rovněž v období od 22. 11. 2008 do 21. 11. 2009, tedy dva roky zpětně od podání žaloby dne 22. 11. 2011 (§107 odst. 1 obč. zák.).
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze, materiálně toliko vůči výroku III. v jeho měnící části, proti níž výhradně směruje svou argumentaci, podal žalobce dovolání, v němž brojí proti posouzení promlčecí doby odvolacím soudem. Namítá, že soud chybně určil počátek subjektivní promlčecí doby, a upozorňuje, že odvolacím soudem citovaná judikatura se vztahuje ke skutkově odlišným případům, v nichž nebylo sporu o postavení dědiců, ale například o rozdělení dědictví. Argumentuje, že až dnem právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba Z. H. popírající dědické právo žalobce, bylo postaveno dostatečně najisto, že na žalobce přešla všechna oprávnění zůstavitele J. H.. Počátek subjektivní promlčecí doby požaduje stanovit ke dni 22. 6. 2017, neboť až tohoto data v okamžiku, kdy byl při jednání u soudu prvního stupně nárok žalobce kvalifikován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nabyl vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení.
4. Na základě výše uvedených argumentů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu výroků III., IV a V.) zrušil a věc v dané části vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a vybavenou právnickým vzděláním podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobce je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení.
9. Jelikož bezdůvodné obohacení bylo požadováno za dobu od 1. 10. 2007 do 30. 11. 2011, řídí se práva a povinnosti vyplývající z tohoto vztahu v souladu s §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
10. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k nabytí dědictví dle §460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, v období od daného okamžiku do vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví, z právních úkonů týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví jsou oprávnění a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a ve sporech s jinými osobami ohledně tohoto majetku mají v řízení postavení nerozlučných společníků dle §91 odst. 2 o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, uveřejněný pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2920/99, ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009, jakož i usnesení téhož soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3147/2015, a ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 545/2020). Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení §175q odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. V případě, že řízení o dědictví dosud nebylo (ve smyslu ustanovení §175s odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) skončeno, pokládá se za zůstavitelova dědice ten, komu svědčí některý z důvodů dědění, kdo byl soudem v řízení o dědictví vyrozuměn o svém dědickém právu a kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, popřípadě je nemůže z důvodů uvedených v ustanovení §465 obč. zák. odmítnout, to vše za předpokladu, že v řízení o dědictví nedošlo (ve smyslu ustanovení §175k odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) ke sporu o jeho dědické právo, popřípadě že spor o jeho dědické právo byl již vyřešen (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2016, a ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 320/2019).
11. Jako obecné pravidlo lze tedy uzavřít, že již od okamžiku smrti zůstavitele jsou dědici legitimováni uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo třetí osobě v souvislosti se zmenšením majetku náležejícího do dědictví jednáním této osoby (viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019). Subjektivní promlčecí doba, jež počíná u práva na vydání bezdůvodného obohacení plynout okamžikem nabytí vědomosti ochuzeného o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, tedy může při splnění zmíněných předpokladů začít běžet i během dědického řízení. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je přitom zásadní skutečná, nikoliv pouze předpokládaná vědomost ochuzeného (shodně kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, nebo jeho usnesení ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1337/2018).
12. Od výše popsaného pravidla se však odlišuje situace, za níž vznikne spor o dědické právo potenciálního dědice. Pokud návrh osoby, jež popírá dědické právo protistrany, není zjevně neopodstatněný, nýbrž může vyvolat důvodné pochybnosti domnělého dědice o jeho postavení, absentuje pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení v naznačeném případě zásadní požadavek, a to vědomost, že se třetí osoba obohatila na úkor konkrétního dědice. Proto až do doby, než je spor o dědické právo pravomocně vyřešen, nemůže začít subjektivní promlčecí doba ubíhat, ačkoliv by zbylé podmínky jejího počátku nastaly (tj. vědomost o vzniku obohacení i obohacené osobě; obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3341/2012).
13. V daném případě odvolací soud nedostatečně reflektoval situaci v dědickém řízení, v němž došlo ke zpochybnění dědického práva žalobce, jenž následně až do právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011, č. j. 55 Co 144,145/2011-143, která nastala dne 2. 7. 2011, neměl jistotu o tom, zda je zůstavitelovým dědicem. Subjektivní promlčecí doba tedy nemohla žalobci počít plynout dříve než právě zmíněným okamžikem právní moci výše specifikovaného rozhodnutí, před nímž nebyl s to nabýt vědomost o svém dědickém právu.
14. Pokud dovolatel dále tvrdí, že subjektivní promlčecí doba měla začít plynout až 22. 6. 2017, tedy okamžikem, kdy při jednání soud prvního stupně kvalifikoval žalovaný nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení, opomíjí, že i kdyby promlčecí doba začala plynout v jím tvrzeném datu, nepřivodila by pro žalobce příznivější důsledek, neboť podal-li žalobu 22. 11. 2011, bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení za období do 21. 11. 2008 již promlčeno z důvodu uplynutí objektivní doby, jak správně konstatovaly oba soudy nižších stupňů. Nadto žalobce přehlíží, že vědomostí rozhodnou pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (viz mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012).
15. Ve světle předeslaného výkladu lze uzavřít, že zmíněné právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, Nejvyšší soud proto rozsudek krajského soudu v dovoláním dotčeném rozsahu a v akcesorických nákladových výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
16. Odvolací soud je podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
17. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 6. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu