ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3341.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3341/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně České republiky – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1. F. V. , zastoupenému JUDr. Petrem Turoněm, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 17, a 2. M. Z., zastoupenému JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem Říčany, Rooseveltova 101, o zaplacení 2.377.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,- USD s příslušenstvím, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č. j. 32 Co 461/2010 – 238, 32 Co 534/2011, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č.j. 32 Co 461/2010 – 238, se ve výroku I. bodě 1 a souvisejících výrocích II., III. a IV. zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
II. Dovolání druhého žalovaného se odmítá.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádny z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 5. 2008 domáhala zaplacení 2.377.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,- USD, vše s příslušenstvím na F. V. (dále též jen „prvý žalovaný“) a M. Z. (dále též jen „druhý žalovaný“) z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedla, že u Okresního soudu Praha – východ bylo pod sp. zn. 25 D 403/2006 vedeno dědické řízení po zůstavitelce J. S., která zanechala dvě závěti (zůstavitelka zanechala i další dvě starší závěti, v nichž však ustanovuje svým dědicem K. V., který zůstavitelku J. S. předemřel a proto dál nebudou zmiňovány) a nezanechala žádných zákonných dědiců. Podle neuniverzální závěti ze dne 1. 9. 2005 se měli jejími dědici stát D. T. a M. Z. (druhý žalovaný). Podle univerzální závěti ze dne 23. 1. 2006 se jejími dědici měli stát M. Z. (druhý žalovaný), D. T., F. V. (prvý žalovaný) a P. B. Na základě znaleckých posudků bylo zjištěno, že J. S. nebyla v čase sepsání závěti ze dne 23. 1. 2006 schopna činit právní úkony. Protože D. T., M. Z. a stát pokládali závěť ze dne 23. 1. 2006 za neplatnou, uložil jim Okresní soud Praha – východ podat návrh na určení, že dědicům z této závěti nesvědčí dědické právo. Dále žalobkyně uvedla, že J. S. na základě usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 14. 12. 2005, č.j. 25 D 1337/2004 – 85, nabyla jako spolužijící osoba jednu třetinu pozůstalosti po K. V. Dne 23. 1. 2006 J. S. podepsala i plnou moc, kterou zmocnila prvního žalovaného k převodu finančních prostředků z účtů po K. V. Také tato plná moc je s ohledem na znalecké posudky ohledně nezpůsobilosti k právním úkonům neplatná. Přesto na základě uvedené plné moci převedl první žalovaný z účtů po K. V. částky 2.377.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,- USD na své účty. V průběhu dědického řízení po J. S. bylo při soupisech v jejím bydlišti nalezeno několik závětí K. V., z nichž závěť ze dne 9. 7. 1980 byla jediná platná a v ní K. V. ustanovil svým univerzálním dědicem Papežskou kolej Nepomucenum se sídlem v Římě (dále jen „Papežská kolej“), přičemž část konkrétně určených věcí (knihy, známky, obrazy, hodinky, drahocenné věci) odkázal různým fyzickým osobám. Usnesením ze dne 7. 5. 2008, č.j. 25 D 403/2006, ustanovil Okresní soud Praha – východ žalobkyni správcem dědictví k vymáhání pohledávek J. S. spočívajících ve finančních prostředcích převedených z účtů po K. V. Protože první žalovaný tvrdil, že všechny převedené peníze nemůže vrátit vzhledem ke skutečnosti, že finanční prostředky převedl na druhého žalovaného, navrhla žalobkyně, aby oběma žalovaným uložil soud povinnost zaplatit výše uvedené částky společně a nerozdílně do dědictví po J. S.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření (č. l. 11) uvedl, že nárok žalobkyně neuznává, protože nikdy žádné peníze od paní S. neobdržel. Obdržel pouze 500.000,- Kč od prvního žalovaného, který mu tyto prostředky předal jako dar od paní S. za to, že se o ni i o pana V. dlouhou dobu staral. Nakonec vyjádřil nesouhlas se společnou a nerozdílnou odpovědností, protože každý z žalovaných byl v jiném vztahu k paní S. i panu V.
První žalovaný namítal (č. l. 15), že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby, protože usnesení, kterým byla ustanovena správcem dědictví, nabylo právní moci 10. 11. 2008, přičemž žaloba byla podána již dne 23. 5. 2008. Dále uvedl, že druhý žalovaný od něj přijal částku 2.250.000,- Kč, nikoliv jen 500.000,- Kč jak tvrdil druhý žalovaný. Následně vyjádřil souhlas s druhým žalovaným, že neexistuje důvod, pro který by měli být oba žalovaní zavázaní společně a nerozdílně. Upozornil, že stejný nárok uplatňuje na žalovaných i pravý dědic – Papežská kolej a navrhl zamítnutí žaloby.
Z důvodu probíhajícího sporu o určení dědiců bylo v souzené věci řízení přerušeno, protože se v řízení o určení dědiců řešila otázka důležitá i pro souzenou věc, a sice zda byla zůstavitelka J. S. schopna dne 23. 1. 2006 činit právní úkony. Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 4 C 53/2008 (kopie na č.l. 24), rozhodl, že ze závěti ze dne 23. 1. 2006 nesvědčí žádnému z účastníků dědické právo po J. S., protože je neplatná z důvodu těžké duševní poruchy zůstavitelky v čase vyhotovení závěti.
Podáním ze dne 21. 10. 2009 žalobkyně navrhovala změnu petitu, kdy částky v cizí měně přepočítala na české koruny, s výjimkou těch finančních prostředků, které první žalovaný převedl na své devizové účty. Nově tak požadovala zaplacení celkem 5.758.388,50,- Kč, 5.427,90,- EUR a 4.170,10,- USD do dědictví po J. S. Zároveň v reakci na dosavadní průběh řízení nově uvedla, že první žalovaný převedl na druhého žalovaného pouze část finančních prostředků z účtu po K. V. ve výši 2.260.000,- Kč a proto co do zbytku předmětu řízení vzala žalobu vůči druhému žalovanému zpět. Nově tedy požadovala po obou žalovaných společně a nerozdílně 2.260.000,- Kč s příslušenstvím a pouze po prvním žalovaném 3.498.388,50,- Kč, 5.427,90,- EUR a 4.170,10,- USD, vše s příslušenstvím.
V průběhu řízení na jednání před soudem dne 26. 10. 2009 (č. l. 37) první žalovaný uplatnil námitku promlčení, neboť promlčecí doba v případě neplatnosti plné moci ze dne 23. 1. 2006 uběhla dne 23. 1. 2008. Žalobkyně uvedla (č. l. 43), že k dispozicím s finančními prostředky prvním žalovaným došlo 15. 2. 2006 a 16. 3. 2006, přičemž však subjektivní promlčecí doba nemohla začít plynout dřív než dne 18. 7. 2006, kdy měla žalobkyně první možnost seznámit se se spisem. Na jednání dne 16. 11. 2009 zástupce prvního žalovaného uvedl (č. l. 47), že jeho mandant uzavřel dne 2. 3. 2009 s Papežskou kolejí, jakožto pravým dědicem dohodu o narovnání, podle níž plnil (dohoda a doklady o plnění na č. l. 50 – 59), a podle které se Papežská kolej zavázala vzít zpět svou žalobu podanou dne 18. 12. 2008, kterou se domáhala vydání bezdůvodného obohacení po prvním žalovaném (srov. č. l. 53). Zástupce druhého žalovaného učinil na témž jednání (č. l. 48) nesporným, že druhý žalovaný obdržel od prvního žalovaného celkem 2.260.000,- Kč, přičemž 10.000,- Kč z celkové částky činila náhrada nákladů vynaložených na pohřeb paní S.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 3. 201, č.j. 4 C 213/2008 – 116, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2010, č. j. 4 C 213/2008 – 123, rozhodl tak, že prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit Okresnímu soudu pro Prahu-východ pro nabyvatele dědictví po J. S. 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD, to vše s příslušenstvím (výrok I.). Žalobu vůči prvnímu žalovanému co do částek 3.365.886,- Kč, 4.122,- USD a 5.397,- EUR s příslušenstvím zamítl (výrok II.). Oběma žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit Okresnímu soudu pro Prahu-východ pro nabyvatele dědictví po J. S. 2.260.000,- Kč s příslušenstvím (výrok III.). Řízení o úrok z prodlení z částek 5.758.388,- Kč, 5.427,- EUR a 4.170,- USD od 13. 11. 2007 do 22. 1. 2008 zastavil (výrok IV.). Žalobci uložil povinnost zaplatit prvnímu žalovanému 20 % nákladů řízení (výrok V.). Rozhodl, že ve vztahu žalobce a druhého žalovaného nemá žádny z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Soud vzal za prokázané, že první žalovaný převedl z účtů po K. V. celkem 5.758.388,50,- Kč, 5.427,- EUR a 4.170,- USD, přičemž 2.260.000,- Kč převedl na druhého žalovaného a 3.365.866,- Kč, 5.397,- EUR, 4.122,- USD převedl na Papežskou kolej, jakožto pravého dědice, na základě dohody o narovnání. Plnou moc udělenou prvnímu žalovanému J. S. shledal neplatnou z důvodu nezpůsobilosti k právním úkonům a uvedl, že i kdyby nebyla neplatná z tohoto důvodu, byla by neplatná pro neurčitost, protože z ní není zřejmé, k jakým úkonům je první žalovaný zmocněn. V odůvodnění rozsudku uvedl, že nelze prvnímu žalovanému přičítat k tíži vyplacení části finančních prostředku pravému dědici. K námitce promlčení uvedl, že i řízení o dědictví je soudním řízením, a pokud pravý dědic uplatnil svoji pohledávku v dědickém řízení po J. S., nemohlo se jeho právo na vydání dědictví po K. V. promlčet. Pokud jde o námitku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, uvedl, že žalobkyně se měla možnost dozvědět o dispozicích prvního žalovaného s finančními prostředky teprve dne 18. 7. 2006 a subjektivní promlčecí lhůta podle §107 odst. 1 obč. zák. tak uplynula až dne 18. 7. 2008, přičemž žaloba byla podána již 23. 5. 2008.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání první žalovaný a žalobkyně.
Odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně opomněl na základě částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní podáním ze dne 21. 10. 2009 rozhodnout o částečném zastavení řízení ve vztahu k druhému žalovanému. Proto dne 5. 10. 2011 odvolací soud vrátil spis Okresnímu soudu Praha – východ k rozhodnutí o částečném zastavení řízení (č.l. 195). Usnesením ze dne 11. 10. 2011, č.j. 4 C 213/2008 – 196, soud prvního stupně řízení vůči druhému žalovanému zastavil co do částek 117.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,- USD a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit druhému žalovanému náhradu nákladů zastaveného řízení 32.232,- Kč. Proti výroku o náhradě nákladů řízení tohoto usnesení podali odvolání žalobkyně (č.l. 202) i druhý žalovaný (č.l. 205). Žalobkyně namítala, že o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi jí a druhým žalovaným bylo již rozhodnuto výrokem VI. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 3. 2010, č. j. 4 C 213/2008 – 116, a to tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Protože druhý žalovaný nepodal vůči tomuto rozsudku odvolání, nabylo vůči němu (včetně výroku VI.) právní moci a není tedy možné přiznat druhému žalovanému náhradu nákladů proti žalobkyni. Druhý žalovaný odvolání odůvodnil tím, že výrok o náhradě nákladů řízení by neměl být obsažen v usnesení, jímž se částečně zastavuje řízení, ale až v konečném rozsudku. Usnesením, ze dne 28. 11. 2011, č.j. 32 Co 500/2011 – 234, změnil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 10. 2010, č.j. 4 C 213/2008 – 196, tak, že se o nákladech řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným nerozhoduje. Uvedl, že není přípustné, aby bylo o nákladech jednoho řízení rozhodnuto dvěma rozhodnutími, když o nákladech řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným bylo rozhodnuto již výše uvedeným rozsudkem, který ve vztahu k druhému žalovanému nabyl právní moci.
Následně pokračoval odvolací soud v odvolacím řízení a ve věci samé rozhodl rozsudkem ze dne 5. 12. 2011, č.j. 32 Co 461/2010 – 238, 32 Co 534/2011, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jde o povinnost prvního žalovaného zaplatit Okresnímu soudu Praha – východ společně a nerozdílně s druhým žalovaným částku 2.260.000,- Kč pro nabyvatele dědictví po J. S. (výrok I. bod 2). Jinak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit Okresnímu soudu Praha – východ pro nabyvatele dědictví po J. S. 117.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,- USD, vše s příslušenstvím (výrok I. bod 1). Odvolací řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným zastavil (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III., IV. a VI.). Uvedl, že prvnímu žalovanému vzniklo dispozicí s peněžními prostředky z účtů po K. V. bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat a jeho odpovědnost nezaniká ani dalšími dispozicemi s předmětem obohacení. Dále konstatoval, že první žalovaný navíc nebyl oprávněn k uzavření dohody o narovnání s pravým dědicem (Papežskou kolejí), protože mu nesvědčil žádný právní důvod disponovat s předmětným majetkem a navíc i kdyby byl dědicem J. S., nemohl by takovou dohodu uzavřít bez svolení soudu (srov. §175r odst. 1 o. s. ř.). Pravý dědic (Papežská kolej) měl svůj nárok na vydání dědictví uplatnit proti právním nástupcům J. S. podle §485 a násl. obč. zák., což však neučinil. Proto je první žalovaný povinný vydat bezdůvodné obohacení v plné výši bez ohledu na to, že část převedl na druhého žalovaného a část na pravého dědice. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o solidární odpovědnosti obou žalovaných co do částky 2.260.000,- Kč, kterou první žalovaný převedl na druhého žalovaného. Pokud jde o námitku promlčení, odkázal na §113 obč. zák., podle něhož promlčení práv osob, které musí mít zákonného zástupce nezapočne běžet dokud jim není zástupce ustanoven a již započaté prodlení neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy bude těmto osobám zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine. V souzené věci dospěl k závěru, že pokud J. S. trpěla duševní poruchou a neměla zákonného zástupce, nezapočala za jejího života běžet promlčecí doba pro vydání bezdůvodného obohacení a počátek běhu promlčecí doby se váže až k okamžiku její smrti. Současně odkázal na druhou větu §113 obč. zák., podle které promlčení nezačne běžet dřív než jeden rok poté, co je osobám, které musí mít zákonného zástupce tento zástupce ustanoven, či poté kdy překážka jinak pomine a dovodil, že pokud nebyl znám okruh dědiců, resp. byl-li sporný, neuplyne promlčecí doba dřív než jeden rok po ustanovení správce dědictví. Odvolací soud rovněž neshledal důvod pro přepočet finančních prostředků v cizích měnách převedených z účtů po K. V. na české koruny, neboť to podle něj vzbuzuje pochybnosti o vyčerpání předmětu řízení. Odvolací soud nakonec uvedl, že ačkoliv z počátku jednal v odvolacím řízení i s druhým žalovaným, odvolací řízení ve vztahu k němu zahájeno nebylo, protože ten odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal a rozsudek soudu prvního stupně tak proti němu nabyl právní moci.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č.j. 32 Co 461/2010 – 238, 32 Co 534/2011, podali dovolání oba žalovaní.
První žalovaný svým dovoláním (č. l. 260 a doplnění na č. l. 287) napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu s výjimkou výroků týkajících se druhého žalovaného (výrok I. bod 2 a výrok V.). Jako dovolací důvod uvedl vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a dále, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně namítl:
a) Petit je formulován nesprávně. Nelze se totiž po žalovaných domáhat vydání bezdůvodného obohacení ve prospěch soudu, který věc soudí.
b) Peníze převedené na základě neplatné plné moci ze dne 23. 1. 2006 byly převedeny v dobré víře. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 606/2003, uveřejněném pod č. 78/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo uvedeno, že pokud dlužník zaplatil dluh postupníku, který se novým věřitelem nestal pro neplatnost postupní smlouvy, byl dluh splněn, nelze-li dlužníku přičíst vědomost o neplatnosti postupní smlouvy. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že jednání v dobré víře má za následek platnost právního úkonu subjektu, který jednal v dobré víře.
c) Odvolací soud měl zvážit, že i pokud pravý dědic neuplatnil svůj nárok zákonem předvídaným způsobem včas, byla by námitka promlčení uplatněná státem, jakožto nabyvatelem odúmrti, proti nároku pravého dědice v rozporu s dobrými mravy. První žalovaný dále v tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, který dovodil, že uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který její marné uplynutí nezavinil. Dále poukázal na skutečnost, že pokud stát uplatní námitku promlčení, bude první žalovaný muset zaplatit státu to, co v dobré víře zaplatil pravému dědici, přičemž však promlčení nároku pravého dědice nezavinil.
d) Není správný závěr odvolacího soudu, že promlčení nemohlo skončit dřív, než rok po pravomocném ustanovení správce dědictví, neboť nelze vztahovat ochranu nesvéprávné osoby na její svéprávné dědice.
e) Pokud je neplatná plná moc ze dne 23. 1. 2006, na jejímž základě došlo k převodu finančních prostředků z účtů po K. V., došlo k vzniku bezdůvodného obohacení na úkor dědiců po K. V., nikoliv na úkor dědiců po J. S. Navíc plnou moc nelze považovat za neurčitou, nýbrž za plnou moc generální, která zmocňuje k jakýmkoliv úkonům. K argumentaci soudu omezením dispozice dědiců s pozůstalostí, tj. ustanovením §175r o. s. ř., zdůraznil, že není dědicem J. S. a proto se na něj uvedené omezení nevztahuje. Dále uvedl, že pokud by neuzavřel dohodu o narovnání, riskoval by prohru v soudním sporu s tímto pravým dědicem.
f) Odvolací soud vychází z chybného skutkového zjištění, když považuje prostředky převedené z účtů po K. V. za prostředky patřící do pozůstalosti po J. S., neboť jsou to prostředky patřící do pozůstalosti po K. V. Dále namítal nesprávné zjištění odvolacího soudu o tom, že je dědicem po J. S.
Druhý žalovaný napadl (č.l. 298) výrok I. bod 2. rozsudku odvolacího soudu, kterým byla ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla druhému žalovanému uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně s prvním žalovaným částku 2.260.000,- Kč Okresnímu soudu Praha – východ pro nabyvatele dědictví po J. S. Dále napadl výrok V. rozsudku, kterým odvolací soud zastavil odvolací řízení mezi druhým žalovaným a žalobkyní. Konkrétně namítal:
a) Tím, že soud prvního stupně solidárně zavázal oba žalované k povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, založil jejich nerozlučné společenství podle §91 odst. 2 o. s. ř., z něhož vyplývá, že učiní-li jeden ze žalovaných procesní úkon, vztahují se jeho účinky všechny solidárně odpovědné žalované. Z tohoto důvodu druhý žalovaný nepodával odvolání a odvolací soud pochybil, pokud rozhodl o zastavení odvolacího řízení ve vztahu mezi ním a žalobkyní. Zdůraznil, že tak se k věci původně postavil i odvolací soud, který však svůj právní názor v průběhu řízení přehodnotil. Poté, navzdory skutečnosti, že odvolací soud druhého žalovaného za účastníka odvolacího řízení již nepovažoval, vrátil spis soudu prvního stupně k rozhodnutí o částečném zastavení řízení ve vztahu mezi ním a žalobkyní na základě částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní vůči druhému žalovanému, ačkoliv však byl podle názoru odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně vůči druhému žalovanému pravomocný.
b) V celém řízení druhý žalovaný nebyl pasivně legitimován, protože finanční prostředky nezískal z dědictví, ale od prvního žalovaného.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání prvního žalovaného (č. l. 308) uvedla, že pokud jde o uložení povinnosti vydat bezdůvodné obohacení na účet Okresního soudu Praha – východ, jedná se o jeden ze způsobů zajištění dědictví, kdy jsou finanční prostředky uloženy na účet zřízený příslušným soudem (§175e odst. 2 o. s. ř.). Okresní soud Praha – východ v tomto případě není osobou oprávněnou k plnění, ale pouze schovatelem, a proto je správná formulace petitu. Žalobkyně považuje tvrzení prvního žalovaného o vůli J. S., aby převedl předmětné finanční prostředky za neprokázané a jeho tvrzení o tom, že plná moc ze dne 23. 1. 2006 udělená mu zůstavitelkou byla plnou mocí generální, považuje za snahu najít právní oporu pro nakládání s finančními prostředky. Dále uvedla, že nárok na zaplacení žalovaných částek prvním žalovaným nemůže být promlčen, ať je právně kvalifikován jakkoliv, protože se o žalovaném nároku dozvěděla až dne 18. 7. 2006. Posouzení, zda by bylo vznesení námitky promlčení nároku pravého dědice v rozporu s dobrými mravy, není právně významné, neboť v souzené věci je rozhodné, že první žalovaný nebyl k uzavření takovéto dohody vůbec legitimován. Nakonec žalobkyně uvedla, že tvrzení, dle kterého by převedené finanční prostředky nepatřily do pozůstalosti po J. S., ale do pozůstalosti po K. V. považuje za nepravdivé, neboť aby tomu tak bylo, musel by pravý dědic svůj nárok na vydání dědictví uplatnit.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013.
Dovolání druhého žalovaného
Dovolání druhého žalovaného není přípustné, protože nepodal proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 3. 2010, č. j. 4 C 213/2008 – 116, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2010, č. j. 4 C 213/2008 – 123, odvolání a tento rozsudek vůči němu nabyl právní moci.
Dovolání prvního žalovaného
Dovolací soud zjistil, že dovolání podané dne 7. 2. 2012 je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání prvního žalovaného do části rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č.j. 32 Co 461/2010 – 238, 32 Co 534/2011, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 3. 201, č.j. 4 C 213/2008 – 116, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2010, č. j. 4 C 213/2008 – 123, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve zbytku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože otázka běhu promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení byla odvolacím soudem nesprávně právně posouzena.
D. Důvodnost
K námitce nesprávné formulace petitu, resp. výroku ( sub a/ ), kdy byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalované částky Okresnímu soudu Praha – východ pro nabyvatele dědictví, dovolací soud uvádí, že výrokem soudu nebyla uložena povinnost žalovaným zaplatit žalovanou částku Okresnímu soudu Praha – východ, ale povinnost zaplatit danou částku nabyvateli dědictví. Protože v čase rozhodování soudů nebyl nabyvatel dědictví uvedených finančních prostředků znám, uložil soud žalovaným zaplatit bezdůvodné obohacení do úschovy Okresního soudu Praha – východ. Za této situace není námitka nesprávné formulace výroku rozsudku důvodná.
Námitka, že první žalovaný byl v dobré víře ( sub b/ ), pokud jde o způsobilost J. S. v době udělení plné moci a tím platně převedl peněžní prostředky z dědictví po panu V., rovněž není důvodná. V rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněné pod č. 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že kupní smlouva uzavřená na základě absolutně neplatné plné moci je samotná absolutně neplatným právním úkonem. Pokud první žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 606/2003, uveřejněný pod č. 78/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nelze než konstatovat, že se jedná o odlišnou situaci. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že prokázal-li postupník dlužníku postoupení pohledávky smlouvou, která byla neplatná proto, že ji postupitel uzavřel v duševní poruše, která jej činila k tomuto úkonu neschopným (§38 odst. 2 obč. zák.), a plnil-li poté dlužník postupníkovi, pak dluh zanikl splněním, ledaže dlužník o důvodu neplatnosti věděl. První žalovaný z uvedeného dovozuje, že dobrá víra jednoho z účastníků absolutně neplatného právního úkonu má za následek jeho platnost. Nejvyšší soud však v uvedeném rozhodnutí nedovodil platnost smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu dobré víry jednoho z účastníků smlouvy, nýbrž výslovně uvedl, že „ pouze platná smlouva o postoupení pohledávek může mít za následek změnu v osobě věřitele “. Dovodil tak pouze účinek neplatného postoupení pohledávky vůči dlužníkovi, jehož dluh zanikl plněním postupníkovi, ačkoliv pohledávka na postupníka z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky nepřešla. Odborná literatura i soudní praxe (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 334-335; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 854/2012) se shoduje v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), bez ohledu na to, zda se této neplatnosti někdo dovolal, takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Absolutní neplatnost nemůže být ani zhojena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3300/2008). Na absolutní neplatnosti právního úkonu tak ničeho nemění ani dobrá víra jednoho z účastníků takového právního úkonu.
Ani námitka, že by uplatnění námitky promlčení státem, jakožto nabyvatelem odúmrti proti pravému dědicovi po panu V. bylo v rozporu s dobrými mravy ( sub c/ ) není důvodná. Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uvedl, že námitka promlčení může být výrazem „ zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. “ Dovolací soud nespatřuje důvody, pro něž by mělo být uplatnění námitky promlčení vůči pravému dědici pana V. hodnoceno jako zneužití práva. Předně je potřeba uvést, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy nemůže být založen negativním dopadem uplatnění takovéto námitky ve vztahu dvou osob na osobu třetí (prvního žalovaného). Soud zkoumá, zda uplatnění námitky promlčení není zneužitím práva na úkor účastníka, vůči němuž byla námitka uplatněna a kterému nárok oslabil, neboť se ho nelze domoci soudní cestou. V souzené věci by proto bylo nutné posuzovat, zda uplatnění námitky promlčení není zneužitím práva na úkor Papežské koleje, jakožto pravého dědice pana V. Pokud by byl shledán rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, musel by stát jako nabyvatel dědictví po J. S. vydat pravému dědici – Papežské koleji finanční prostředky získané z dědictví po K. V. a teprve po té by bylo možné dospět k závěru, že pokud první žalovaný již část pozůstalosti po K. V. pravému dědici vydal, nemůže mu být uložena povinnost vydat stejnou část nabyvateli dědictví po J. S., tj. státu. V souzené věci však podmínky pro vyslovení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy naplněny nejsou. Již dne 15. 6. 2008 pravý dědic – Papežská kolej zmocnil advokátku k jeho zastupování ve věci vymáhání dědictví po K. V., přičemž usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 14. 12. 2005, č. j. 25 D 1337/2004 – 85, kterým bylo vypořádáno dědictví po K. V. nabylo právní moci 6. 1. 2006. Pravý dědic – Papežská kolej tak mohl úspěšně uplatnit svůj nárok u soudu, protože promlčecí doba uplynula až dne 6. 1. 2009. Ostatně již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 492/2004, se uvádí, že „ nic nebrání tomu, aby i po smrti zůstavitele zůstavitelův věřitel uplatnil své právo za zůstavitelem žalobou ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o.s.ř., tj. požadoval rozhodnutí o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, proti zůstavitelovým v úvahu přicházejícím dědicům .“. V jiném rozhodnutí Nejvyšší soud rozvedl, že neuplatnil-li „ věřitel svoji pohledávku u soudu nebo u jiného příslušného orgánu ještě za života zůstavitele, nemůže s tím vždy vyčkávat až do pravomocného skončení řízení o dědictví po dlužníku; k uplatnění svého práva u soudu nebo jiného orgánu je věřitel často "donucován" ještě v době probíhajícího řízení o dědictví po dlužníkovi kromě zájmu na co možná nejrychlejším splnění (uspokojení) pohledávky zejména nebezpečím možného promlčení nebo prekluze práva. Uvedené platí samozřejmě rovněž tehdy, jestliže věřitel svou pohledávku oznámil soudu (z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu vydanou podle ustanovení §175n o. s. ř. nebo podle §175t odst. 2 o. s. ř.) do řízení o dědictví po dlužníku, neboť takové oznámení - nedošlo-li dohodou k přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů nebo k pravomocnému nařízení likvidace dědictví - nepředstavuje uplatnění práva, které by mohlo mít za následek stavení běhu promlčecí doby (§112 obč. zák. a §402 obch. zák.) nebo uplatnění práva před uplynutím prekluzivní doby. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, uveřejněné pod č. 70/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud důvodem promlčení práva pravého dědice – Papežské koleje byla skutečnost, že své právo uvedeným způsobem řádně neuplatnil, nelze dospět k závěru, že je oslabení nároku v důsledku promlčení nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s důvodem neuplatnění práva.
K námitce promlčení (sub d/)
Ustanovení §113 obč. zák. stanoví, že jde-li „ o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne, dokud jim zástupce není ustanoven “. Pokud paní J. S. trpěla duševní poruchou, pro kterou nebyla schopna posoudit následky svého jednání, nemohla promlčecí doba na vydání bezdůvodného obohacení počít běžet. Smrtí takové osoby však do jejích práv vstupují její dědici (§460 obč. zák.), na které přešlo právo paní J. S. na vydání bezdůvodného obohacení. Nositelem nároku na vydání bezdůvodného obohacení tak již nebyla osoba, která musí mít zákonného zástupce ve smyslu §113 obč. zák., a proto smrtí J. S. začala běžet objektivní promlčecí doba.
Pokud jde o subjektivní promlčecí dobu, platí, že rovněž nemohla z výše uvedených důvodů počít běžet za života paní J. S., ale až po její smrti. Rozhodujícím je v tomto směru okamžik, kdy se o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděli dědici J. S., jakožto její právní nástupci. Platí, že od smrti zůstavitele do vypořádání dědictví, jsou všichni dědici oprávněni a povinni z právních úkonů týkajících se věcí spadajících do dědictví společně a nerozdílně a v soudním řízení týkajícím se některé částí dědictví jsou legitimování jako nerozluční společníci. (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 9 Co 696/2003, uveřejněné pod č. 75/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 07. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné pod č. 24/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud však byl ustanoven správce dědictví, nemohou dědici s pozůstalostí, resp. s určitou její částí, svěřenou správci dědictví nakládat. (srov. §480a odst. 4 obč. zák.; z literatury např. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. 1 svazek §1 – 487. Velký akademický komentář. Praha: Linde, 2008, s. 1308).
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 03. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 06. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1840/2008). Vzhledem k tomu, že v souzené věci byli dne 12. 12. 2006 usnesením Okresního soudu Praha – východ, č.j. 25 D 403/2006 – 286, a usnesením Okresního soudu Praha – východ, č.j. 25 D 403/2006 – 288, ustanoveni znalci k posouzení způsobilosti J. S. k právním úkonům mimo jiné jak v čase pořízení závěti ze dne 1. 9. 2005 tak i závěti ze dne 23. 1. 2006, je nepochybné, že ještě dne 12. 12. 2006 nebyl okruh dědiců postaven najisto. Teprve v průběhu projednání dědictví po J. S. dne 10. 12. 2007 (č.l. 475 ve spisu 25 D 403/2006) zástupkyně státu neuznala za platnou závěť ze dne 23. 1. 2006 a uznala za platnou závěť z 1. 9. 2005. Následně byl okruh dědiců po J. S. postaven najisto rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 4. 6. 2009, č.j. 4 C 53/2008 – 128, který nabyl právní moci dne 31. 7. 2009, a jímž bylo určeno, že žádnému z účastníků nesvědčí dědické právo ze závěti J. S. ze dne 23. 1. 2006. Práva a povinnosti zůstavitelky tak smrtí přešly na dědice z neuniverzální závěti ze dne 1. 9. 2005 a stát, kteří tak byli oprávněni k vymáhání bezdůvodného obohacení po žalovaném. Aby námitka promlčení vznesená žalovaným mohla uspět, musela by subjektivní promlčecí doba běžet nejpozději 22. 5. 2006, tak aby bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení v den podání žaloby správcem dědictví, tedy dne 23. 5. 2008, promlčeno. Z uvedeného však vyplývá, že 22. 5. 2006 byl okruh dědiců sporný, neboť, kdo je nositelem dědického práva bylo zřejmé až z rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 4 C 53/2008, který nabyl právní moci 31. 7. 2009. Jestliže do posledně uvedeného data nebylo zřejmé, kdo je dědicem, nemohli mít dědici ani vědomost, že jsou skutečnými dědici, a že tedy došlo k bezdůvodnému obohacení na jejich úkor, a subjektivní promlčecí doba proto nemohla začít běžet. Za této situace nezbývá než uzavřít, že ke dni podání žaloby, tj. 23. 5. 2008, právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno nebylo.
Naopak odvolací soud v otázce promlčení vyšel z ustanovení §113 obč. zák. a dospěl k závěru, že pokud nebyl okruh dědiců znám, resp. byl-li sporný, neuplynula by promlčecí doba dřív než jeden rok od právní moci usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 7. 5. 2008, č.j. 25 D 403/2006 – 589, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č.j. 24 Co 395/2008 – 641, o ustanovení žalobkyně správcem dědictví k vymáhání předmětného nároku. Ustanovení §113 obč. zák. však dopadá na osoby, které musí mít zákonného zástupce. V souzené věci nebyl důvod, pro který by museli mít dědici po J. S. stanoveného zákonného zástupce. Tímto důvodem není ani spor o dědické právo mezi dědici ze dvou závětí. Důvody pro stanovení zákonného zástupce jsou ukotveny v §26 - §30 obč. zák. Pokud tedy nebylo prokázáno, že by dědici museli mít zákonného zástupce, nelze aplikovat §113 obč. zák., který upravuje běh promlčecí lhůty právě pro tyto případy. V tomto směru je právní posouzení odvolacího soudu nesprávné. Na druhé straně závěr odvolacího soudu o tom, že právo na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno, je věcně správný a uvedená námitka tak není důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
K ostatním námitkám (sub e/ a f/)
Pokud žalovaný namítá, že prostředky, které převedl, nepatří do dědictví po paní S., ale do dědictví po panu V., nelze s ním souhlasit. Řízení o dědictví po panu V. bylo pravomocně ukončeno usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 14. 12. 2005, č.j. 25 D 1337/2004 – 85, které nabylo právní moci dne 6. 1. 2006. Paní S. nabyla dědictví po panu V. do držby. Právo pravého dědice na vydání dědictví nepravým dědicem podle §485 obč. zák. lze realizovat dvěma způsoby, a to dohodou, anebo žalobou. Pokud však pravý dědic své právo neuplatnil, resp. z důvodu promlčení (srov. §105 obč. zák.) uplatnil neúspěšně, nepravý dědic může s majetkem, který jako nepravý dědic nabyl plně disponovat a tento majetek patří v případě jeho smrti do pozůstalosti po nepravém dědici.
Jestliže v souzené věci dovolatel spatřuje pochybení odvolacího soudu ve skutečnosti, že jej tento soud považoval za dědice J. S., dovolací soud konstatuje, že odvolací soud nepochybil. Odvolací soud totiž nedospěl k závěru, že je dovolatel dědicem J. S. Naopak uvedl, že dovolateli – žalovanému nesvědčil žádný právní důvod dispozice s finančními prostředky po paní J. S. Dovolatel je jako dědic J. S. zmiňován pouze v souvislosti s neplatnou závětí ze dne 23. 1. 2006. Odvolací soud rovněž pro názornost konstatoval, že i v případě, že by prvý žalovaný byl dědicem po paní J. S., nemohl by během dědického řízení uzavřít dohodu o narovnání s pravým dědicem – Papežskou kolejí bez svolení soudu podle §175r odst. 1 o. s. ř. Tím spíš nebyl oprávněn k uzavření takové dohody v případě, že jejím dědicem nebyl a nesvědčil mu ani žádný právní důvod pro dispozici s finančními prostředky z pozůstalosti po J. S. Ze strany odvolacího soudu se tedy jednalo toliko o argumentaci a maiori ad minus, nikoliv o konstatování, že dovolatel je dědicem J. S.
Argumentuje-li dovolatel, že nebyl-li dědicem J. S., nepotřeboval k dispozici s jejím majetkem, tj. k uzavření dohody o narovnání s pravým dědicem – Papežskou kolejí, svolení soudu podle §175r odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že dovolatel nebyl oprávněn uzavřít dohodu o narovnání s pravým dědicem, protože nebyl oprávněn s pozůstalosti jakkoliv disponovat. Poukaz dovolatele na skutečnost, že se na něj nevztahuje omezení zakotvené v §175r odst. 1 o. s. ř., protože není dědicem J. S., je irelevantní, protože odvolací soud uvedené omezení v souzené věci neaplikoval, nýbrž jej použil pouze v rámci své argumentace, kdy poukazoval na skutečnost, že i kdyby dovolatel byl dědicem J. S., nemohl by dohodu o narovnání uzavřít. Uvedené tedy neznamená, že dovolatel nemohl dohodu o narovnání s pravým dědicem uzavřít z důvodu omezení zakotveného v §175r odst. 1 o. s. ř., neboť podstatné zůstává, že dovolatel uvedenou dohodu s pravým dědicem – Papežskou kolejí nemohl uzavřít, protože neměl žádný právní titul k dispozici s předmětnými finančními prostředky.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením nároku žalobkyně z pohledu rozporu s dobrými mravy. Podle §3 odst. 1 obč. zák. „ Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy “.
V rozsudku ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98, Nejvyšší soud uvedl, že se „ lze dovolat ochrany subjektivního občanského práva u povolaného orgánu, zejména u soudu (srov. §4 obč. zák., §7 o.s.ř.), jež je ovšem poskytnuta pouze při splnění určitých požadavků, k nimž náleží i obecná podmínka, podle níž výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). “ a dále, že soudní praxe „ používá ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve významu normativním (nikoli jen jako ustanovení interpretační), jako korektivum ekvity pro tu oblast, kterou potřebuje, aby mohla dostát ideji spravedlnosti v rozhodování “.
V nálezu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, Ústavní soud uvedl, že mnohé „ případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení…Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. “ (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09).
Z uvedeného vyplývá, že nespravedlivá rozhodnutí, byť v souladu se zákonem nemohou v demokratickém právním státě obstát. V souzené věci předeslané znamená povinnost zkoumat, zda se přiznání práva na vydání bezdůvodného obohacení vůči prvnímu žalovanému nepříčí dobrým mravům. V posledně uvedeném směru dovolací soud připomíná, že finanční prostředky vyplacené prvním žalovaným na základě dohody o narovnání ze dne 2. 3. 2009 Papežské koleji bude muset první žalovaný znovu vyplatit, tentokrát státu z titulu bezdůvodného obohacení, neboť rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 4. 6. 2009, č.j. 4 C 53/2008 – 128, který nabyl právní moci dne 31. 7. 2009, bylo určeno, že prvnímu žalovanému nesvědčí dědické právo ze závěti J. S. ze dne 23. 1. 2006. Dědici zůstavitelky tak jsou dědici ze závěti ze dne 1. 9. 2005 D. T. a M. Z. Závěť ze dne 1. 9. 2005 však není závětí univerzální, protože v ní zůstavitelka J. S. upravila pouze dědění jejího domu, hrobky a finančních prostředků ze svého účtu, na kterém se nenacházely finanční prostředky z dědictví po K. V., ale neustanovila dědice finančních prostředků, které nabyla jako dědictví po K. V. Finanční prostředky z dědictví po K. V., které J. S. získala jako nepravé dědictví tak připadají státu. Dovolací soud dále uvádí, že vystupuje-li stát v soukromoprávních vztazích, musí také dbát o naplňování veřejného zájmu, kterým je v obecné rovině i naplnění ideje spravedlnosti, resp. zájem na spravedlivém řešení souzené věci. Dovolací soud rovněž připomíná, že celá koncepce dědického práva staví na respektu k poslední vůli zůstavitele, jakožto vlastníka majetku, který je po jeho smrti předmětem dědictví, a že zájem na největší možné míře naplnění poslední vůle je tak rovněž zájmem veřejným.
Při zkoumání, zda se výkon práva státu nepříčí dobrým mravům nelze v návaznosti na již uvedené také nevidět, že první žalovaný byl žalobou ze dne 23. 5. 2008 žalován o vydání bezdůvodného obohacení státem v souzené věci a žalobou ze dne 18. 12. 2008 byl o stejnou částku žalován ze strany Papežské koleje, jakožto pravého dědice K. V. První žalovaný tedy jednal pod tlakem dvou žalob, když na jedné straně existovala závěť K. V. ve prospěch Papežské koleje a na druhé straně probíhalo dědické řízení po J. S., přičemž první žalovaný byl v obou řízeních zastoupen stejným advokátem, na jehož právní pomoc spoléhal. Právě prostřednictvím svého právního zástupce uzavřel také dne 2. 3. 2009 dohodu o narovnání s Papežskou kolejí, na základě které jí vydal celkem 3.365.886,- Kč, 4.122,- USD a 5.397,-EUR a Papežská kolej následně vzala svou žalobu zpět. Navíc první žalovaný mohl rozumně očekávat, že pokud peníze, které převedl na své účty, pochází z dědictví po K. V., jehož pravým dědicem je právě Papežská kolej, bude konat v souladu s právem, vydá-li peníze pravému dědici. Jak již bylo uvedeno, byl první žalovaný při podepisování dohody o narovnání s Papežskou kolejí ze dne 2. 3. 2009 zastoupen kvalifikovanou osobou – advokátem, a i z tohoto důvodu proto mohl důvodně předpokládat, že podepsání dohody o narovnání je v souladu s právem, a že vydáním finančních prostředků z dědictví pravému dědici, se zprostí svého závazku vydat bezdůvodné obohacení získané na základě neplatné univerzální závěti J. S. ze dne 23. 1. 2006.
Podstatná pro zkoumání námitky rozporu s dobrými mravy zůstává skutečnost, že finanční prostředky se dostaly do pravých rukou, tj. Papežské koleji jako závětnímu dědici K. V., a že první žalovaný svým jednáním – dohodou o narovnání přispěl k alespoň částečnému naplnění poslední vůle K. V., tedy naplnil veřejný zájem, a že byl v dobré víře nejen, pokud jde o soulad s právem, ale také pokud jde o urovnání vzniklých sporů, to vše s výsledkem příčícím se hledisku spravedlnosti, totiž že bude muset částku, kterou již vydal Papežské koleji, tj. pravému dědici, vydat ještě jednou, a to státu. Možnost, že se první žalovaný domůže vrácení částky vydané Papežské koleji, je jenom akademická, zváží-li se, že oslabení postavení Papežské koleje z důvodu promlčení nemá vliv na platnost dohody o narovnání (srov. §586 odst. 2 obč. zák. a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1715).
Nelze také nevidět, že stát má odlišné postavení od závětních a zákonných dědiců, neboť nastupuje teprve, není-li tu nikoho, s jehož zájmem, aby dědil, se identifikoval zákonodárce. Institut odúmrti je opatřením zákonodárce, které má zabránit výskytu věci bez pána. Proto také má stát jako nabyvatel odúmrti zvláštní postavení, jak uvádí literatura: „ Stát nemá právní postavení dědice, ani na místě dědice, ale nejde ani o výhradné právo okupační, jak mínili někteří starší spisovatelé, nýbrž jde o universální sukcesi, kterou nutno v mnohém posuzovati podle analogie dědického práva “ (Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. §§531 – 858. Praha: CODEX Bohemia s.r.o., 1998, s. 389). Jiná publikace uvádí, že v případě nabytí odúmrti stát není „ dědicem. Dědictví mu připadá právě proto, že zde (přinejmenším k části dědictví) žádný dědic není. “ (Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. 1 svazek §1 – 487. Velký akademický komentář. Praha: Linde, 2008, s. 1147). Obdobně se i v jiném komentáři uvádí, že stát se podle §462 obč. zák „ nestává dědicem, ale realizuje své zvláštní oprávnění (podobně také například §135 a 456) a povinnost nabýt majetek, respektive část majetku, kterou nenabyl žádný dědic .“ (srov. FIALA, J., KINDL, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 803). V každém případě je odúmrť subsidiární institut.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. bodě 1 a souvisejících výrocích II., III. a IV. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. a §243b odst. 3, věty první o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání druhého žalovaného z výše uvedených důvodů podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným je dán tím, že druhý žalovaný u dovolacího soudu neuspěl a žalobkyni prokazatelné náklady nevznikly.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. října 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu