ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1441.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 1441/2021-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce PANOK - KNIGHT, a. s., se sídlem v Praze 8, Pakoměřická 1775/5, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 43 00 18 07, zastoupeného JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze, V Olšinách 2300/75, PSČ 100 00, proti žalovanému České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 00, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částky 9.891.357,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 115/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2020, č. j. 35 Co 419/2019-150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. srpna 2019, č. j. 25 C 115/2019-83, zamítl žalobu, aby žalovaný (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplatil žalobci (PANOK - KNIGHT, a. s.) částku 9.891.357,37 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 900,- Kč (výrok II.).
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:
1) Žalobou došlou soudu prvního stupně 15. května 2019 se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 9.891.357,37 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, s tím, že měl za společností 21 Reality Trade, spol. s r. o. (dále jen „dlužník“) v této výši pohledávku z úvěru, který dlužníku poskytla společnost XODAX, a. s. na základě smlouvy o úvěru ze dne 5. dubna 2000, ve znění dodatků. Původní věřitel postoupil označenou pohledávku dne 5. dubna 2002 postupníku (CRONSVALE PORTFOLIO, a. s.), který ji následně postoupil smlouvou ze dne 1. července 2005 žalobci.
2) Usnesením ze dne 8. srpna 2007, č. j. 0 Nc 8007/2007-10, nařídil Okresní soud Praha-východ předběžné opatření, kterým dlužníku zakázal nakládat s nemovitostmi ve výroku označenými (dále jen „nemovitosti“); Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. února 2008, č. j. 20 Co 672/2007-291, toto usnesení změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Ústavní soud nálezem ze dne 26. března 2009, sp. zn. III. ÚS 1103/08, posledně označené usnesení Krajského soudu v Praze jako nezákonné zrušil.
3) V době mezi rozhodnutím Krajského soudu v Praze (5. února 2008) a nálezem Ústavního soudu (26. března 2009) Katastrální úřad pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-východ povolil vklad vlastnického práva k části nemovitostí „na třetí osoby“; ke zbývající části nemovitostí ve vlastnictví dlužníka „bylo zřízeno soudcovské zástavní právo k zajištění pohledávky žalobce za dlužníkem“.
4) Dle tvrzení žalobce nebýt nezákonného rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2008, zůstala by (i) část nemovitostí v majetku dlužníka, bylo by na nich zřízeno soudcovské zástavní právo k zajištění pohledávky žalobce za dlužníkem a z výtěžku jejich zpeněžení by byla uspokojena část pohledávky žalobce za dlužníkem v následném insolvenčním řízení.
5) Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
a) Usnesením ze dne 16. listopadu 2009, č. j. KSPH 55 INS 6327/2009-A-19, zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs.
b) Usnesením ze dne 25. listopadu 2014, č. j. KSPH 55 INS 6327/2009-B-139, (mimo jiné) schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z podstaty a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce (Ing. Michala Zámečníka) ze dne 11. září 2014 (dále jen „konečná zpráva“), podle které příjmy z podstaty činí 23.644.476,10 Kč, výdaje z podstaty činí 23.145.580,92 Kč a částka určená „k rozvrhu k rozdělení mezi nezajištěné věřitele není žádná“ (výrok I.), přiznal insolvenčnímu správci odměnu (včetně daně z přidané hodnoty) ve výši 378.116,18 Kč a určil odměnu odvolaného insolvenčního správce (CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ a spol., v. o. s.), s tím, že bude uhrazena insolvenčním správcem z majetkové podstaty dlužníka (výroky II. a III.). Toto usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 9. prosince 2014 a ve výroku I., proti němuž nebylo odvolání přípustné, nabylo právní moci. Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenčního správce usnesením ze dne 14. prosince 2015, č. j. KSPH 55 INS 6327/2009, 3 VSPH 39/2015-B- 145, zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 25. listopadu 2014 ve výrocích II. a III. a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 13. dubna 2016, č. j. KSPH 55 INS 6327/2009-B-154, insolvenční soud (znovu) schválil konečnou zprávu a rozhodl o odměně insolvenčního správce a odvolaného insolvenčního správce.
c) Usnesením ze dne 17. května 2016, č. j. KSPH 55 INS 6327/2009-B-155, zrušil konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že jeho majetek je zcela nepostačující.
6) Žalovaný ve vyjádření k žalobě učinil nesporným, že žalobce u něj uplatnil dne 30. ledna 2019 nárok na poskytnutí náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále též jen „zákon“]; požadavek žalobce na náhradu škody odmítl, což žalobci sdělil dne 15. července 2019. Proti uplatněnému nároku vznesl námitku promlčení.
Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §1 odst. 1, §2, §5, §32 odst. 1 a §35 odst. 1 zákona – uzavřel, že žalobce se o vzniku škody dozvěděl (nejpozději) dne 9. prosince 2014, kdy insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku usnesení o schválení konečné zprávy ze dne 25. listopadu 2014. Tříletá promlčecí doba tak marně uplynula nejpozději dne 9. prosince 2017. Za stavu, kdy žalobce u žalovaného uplatnil nárok až 30. ledna 2019, soud prvního stupně vyhodnotil námitku promlčení jako důvodnou.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. října 2020, č. j. 35 Co 419/2019-150, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300,- Kč (druhý výrok).
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení.
Přitom ‒ vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ‒ především doplnil, že podle konečné zprávy (zveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 14. října 2014) byl z výtěžku zpeněžení uspokojen pouze žalobce částkou 21.389 940,29 Kč; co do částky 9.891.357,37 Kč zůstala jeho pohledávka neuspokojena.
Dále odvolací soud zdůraznil, že „v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka obecně může věřiteli vzniknout škoda až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu, vzniká majetková újma“. Jelikož v daném případě škoda představuje majetkovou újmu v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného (žalobce), nelze vznik škody bez dalšího spojovat s formálním ukončením konkursního řízení, tj. s právní moci usnesení o zrušení konkursu; rozhodující je skutkové zjištění, že žalobce již prokazatelně nemůže vůči svému dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Z hlediska definice vzniku škody spočívající ve ztrátě pohledávky „tedy již samo pravomocné rozvrhové usnesení znamená verdikt o tom, nakolik bude pohledávka uspokojena, respektive naopak v jaké výši ji lze považovat za nedobytnou, neboť ani v rámci konkursu ji nebylo možno pro věřitele vymoci“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ‒ dále jen „R 48/2011“). Jelikož v poměrech dané věci „konkursní“ soud nevydával rozvrhové usnesení, neboť „z konkursní podstaty nebylo k rozvrhu ničeho“, žalobce se dozvěděl o výši škody (již) ze schválené konečné zprávy, respektive ze samotné konečné zprávy (zveřejněné dne 14. října 2014). Uplatnil-li svůj nárok u žalovaného až 30. ledna 2019, vznesl žalovaný důvodně námitku promlčení a uplatněný nárok proto nelze přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky „významu usnesení o schválení konečné zprávy ve vztahu k předčasnosti žaloby o náhradu škody vůči státu v důsledku tzv. ztráty pohledávky“ a počátku běhu promlčecí doby k uplatnění náhrady škody, kterou odvolací soud (podle jeho názoru) vyřešil zčásti v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v dovolání konkretizovanou a která zčásti nebyla Nejvyšším soudem výslovně zodpovězena.
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož námitka promlčení není důvodná a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jejíž závěr lze shrnout následovně.
1) Představuje-li škoda majetkovou újmu v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného, nelze vznik škody bez dalšího spojovat s formálním ukončením konkursního řízení [vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“)], tj. s právní mocí usnesení o zrušení konkursu; rozhodující je skutkové zjištění, že žalobce prokazatelně již nemůže vůči svému dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky. Vydání usnesení o zrušení konkursu představuje ukončení konkursního řízení po formální stránce, které se nedotýká jeho výsledků, tj. nemění nic na poměru, v jakém rozsahu byly nároky věřitelů uspokojeny podle rozvrhového usnesení. Z hlediska definice vzniku škody, spočívající ve ztrátě pohledávky, tedy již samo pravomocné rozvrhové usnesení znamená verdikt o tom, nakolik bude pohledávka uspokojena, respektive naopak v jaké výši ji lze považovat za nedobytnou, neboť ani v rámci konkursu ji nebylo možno pro věřitele vymoci.
Srov. R 48/2011, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudku ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněného pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 93/2012“).
2) Otázka nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele může být zodpovězena (podle stavu konkursního řízení) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít). Především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna již při vydání částečného rozvrhu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2008, pod číslem 168). V řadě případů bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy (§29 ZKV), bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek za podstatou (§31 odst. 2 ZKV) a pracovních nároků (§31 odst. 3 ZKV), takže nezajištění věřitelé druhé třídy neobdrží při rozvrhu ničeho (§32 odst. 1 ZKV).
Srov. opět důvody R 93/2012, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 24. září 2021, sp. zn. 29 Cdo 1540/2020, jakož i (pro poměry výkladu zákona č. 82/1998 Sb.) důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021, sp. zn. 30 Cdo 335/2020.
3) K tomu, že judikatorní závěry formulované Nejvyšším soudem při výkladu otázky vzniku škody způsobené věřiteli tím, že v konkursním řízení nebyla uspokojena jeho pohledávka za dlužníkem (úpadce), na poli práva konkursního, se uplatní i v právu insolvenčním, viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1774/2014, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2017, pod číslem 25, a opět důvody rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1540/2020.
Přitom v poměrech projednávané věci nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že promlčecí doba nároku na náhradu škody uplatněného žalobou začala běžet nejpozději dnem následujícím po dni, kdy nabyl právní moci výrok I. usnesení ze dne 25. listopadu 2014, jímž insolvenční soud schválil konečnou zprávu v části týkající se výše příjmů a výdajů z (majetkové) podstaty, včetně toho, že k rozdělení mezi nezajištěné věřitele nezbývá ničeho; nejpozději tímto dnem se totiž žalobce dozvěděl o vzniku škody a její výši, jakož i o tom, kdo za ni odpovídá (může odpovídat).
Skutečnost, že insolvenční soud ve výroku I. usnesení ze dne 13. dubna 2016 znovu vyslovil (zopakoval) shora uvedené skutečnosti, jde-li o příjmy a výdaje z (majetkové) podstaty, včetně nulového uspokojení nezajištěných věřitelů, je z hlediska počátku běhu promlčecí doby (již) právně nevýznamná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu