ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1525.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 1525/2021-456
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE , se sídlem v Paříži, 1 boulevard Haussmann, Francouzská republika, registrační číslo 542097902, podnikajícího v České republice prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpného závodu, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3208/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 03814742, proti žalovaným 1) AUTOVINOŘ s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1019/27, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 27173658, 2) O. K. , narozenému XY, bytem XY, a 3) T. V. , narozenému XY, bytem XY, o žalobě druhého žalovaného na obnovu řízení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 164/2009, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2017, č. j. 5 Cmo 27/2017-389, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 1. června 2009, č. j. 53 Cm 164/2009-14, uložil žalovaným (1/ AUTOVINOŘ s. r. o., 2/ O. K. a 3/ T. V.) zaplatit společně a nerozdílně původnímu žalobci (CETELEM ČR, a. s. – dále též jen „společnost C“) směnečný peníz ve výši 1.062.308 Kč s 6% úrokem z částky 1.522.378 Kč za dobu od 26. ledna 2009 do 11. února 2009, z částky 1.182.308 Kč za dobu od 12. února 2009 do 11. března 2009 a z částky 1.062.308 Kč za dobu od 12. března 2009 do zaplacení, dále směnečnou odměnu ve výši 3.541 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 42.640 Kč.
2. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní námitky, v nichž shodně tvrdili, že směnka, jejíhož zaplacení se společnost C v dané věci domáhala, byla původně vystavena jako blankosměnka, a to k zajištění pohledávky na vrácení finančních prostředků poskytnutých společností C prvnímu žalovanému na základě rámcové smlouvy o úvěru na skladová vozidla uzavřené dne 21. srpna 2008 (dále též jen „rámcová smlouva o úvěru“). Podle této smlouvy měl být prostřednictvím poskytnutých dílčích úvěrů financován nákup motorových vozidel zařazených do režimu předfinancování s tím, že k vypořádání dlužné částky dojde při následném prodeji vozidel některému z klientů prvního žalovaného, který využije k nákupu vozidla úvěr poskytnutý společností C (a zprostředkovaný za odměnu prvním žalovaným). V době, kdy měla nastat událost, jež zapříčinila vznik sporu mezi účastníky, první žalovaný v souladu s dohodnutými podmínkami vyzval původního žalobce k vyslovení souhlasu s poskytnutím úvěru pro zájemce o blíže označené vozidlo (BMW 118 – dále též jen „předmětné vozidlo“), žádost však byla zamítnuta. Vzhledem k tomu, že společnost C nijak nereagovala ani na další žádost o udělení souhlasu s financováním předmětného vozidla třetí osobou, první žalovaný – aby předešel hrozící škodě – prodal vozidlo zájemci bez souhlasu společnosti C. Nedodržení dohodnutých podmínek prodeje motorového vozidla tak zapříčinila nečinnost společnosti C, nikoli první žalovaný. Za tohoto stavu podle přesvědčení žalovaných nebyly splněny podmínky, za kterých společnost C mohla odstoupit od rámcové smlouvy o úvěru a požadovat jednorázové vrácení „zbylé částky“. Podle žalovaných směnečná suma navíc ani „neodpovídá pravdě“. Původní žalobce se také „dopouštěl opakovaně nátlaku, vydírání a nekorektního obchodního jednání a neumožnil (prvnímu) žalovanému dostát oboustranných dohod“.
3. Rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 53 Cm 164/2009-75 , soud prvního stupně k námitkám žalovaných ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl, že společnosti C „se nepřiznává náhrada nákladů námitkového řízení“ (výrok II.).
4. Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. §10 a §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – uzavřel, že žalovaným se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Podle soudu prvního stupně bylo provedeným dokazováním zjištěno, že společnost C „vypověděla“ rámcovou smlouvu o úvěru z důvodu jejího hrubého porušení prvním žalovaným, který prodal předmětné vozidlo bez souhlasu společnosti C. Námitky o nátlaku měl soud prvního stupně za neurčité a tudíž neprojednatelné s tím, že doplnění námitek po uplynutí zákonné lhůty „nelze vzhledem ke koncentraci námitkového řízení akceptovat“.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni žalovaní odvolání. Ve vztahu mezi společností C a druhým žalovaným soud prvního stupně usnesením ze dne 6. dubna 2011, č. j. 53 Cm 164/2009-187, odvolací řízení zastavil podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť druhý žalovaný ani přes výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek za podané odvolání. K odvolání druhého žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. června 2011, č. j. 5 Cmo 194/2011-210, usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení potvrdil.
6. Druhý žalovaný podal proti pravomocnému rozsudku soudu prvního stupně dne 18. listopadu 2013 žalobu na obnovu řízení, odkazuje na ustanovení §228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a namítaje, že zde jsou skutečnosti, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně a jež mohou přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Žalobu odůvodnil tím, že se mu teprve nyní podařilo získat e-mail, kterým dne 10. října 2008 první žalovaný informoval společnost C o skutečnostech souvisejících s prodejem předmětného vozidla. Z této zprávy plyne, že první žalovaný neporušil svou informační povinnost a k odstoupení společnosti C od rámcové smlouvy o úvěru proto neexistoval žádný právní důvod. Dále uvedl, že v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu rovněž namítal, že společnost C vyvíjela na prvního žalovaného nátlak a svým chováním v podstatě znemožnila prvnímu žalovanému úhradu dluhu z úvěru. Soud prvního stupně se ovšem těmito tvrzeními při projednávání námitek žalovaných vůbec nezabýval. Protože druhý žalovaný neměl peněžní prostředky na zaplacení soudního poplatku za odvolání, „dospěla celá situace k tomu, že rozsudek nabyl právní moci, i když je vadný“. Až dne 15. listopadu 2013 se druhý žalovaný také dozvěděl „o existenci“ ustanovení §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle kterého je v obchodních vztazích povinností každého jednat poctivě. Jelikož tak společnost C nepostupovala, je druhý žalovaný přesvědčen, že zde jsou důvody pro obnovu řízení.
7. Soud prvního stupně usnesením ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 53 Cm 164/2009-358, žalobu druhého žalovaného na obnovu řízení zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně – jednající na straně žalobce již se společností BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE, jakožto právním nástupcem původního žalobce (srov. v této souvislosti též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2022, sp. zn. 29 Cdo 1770/2021, jakož i judikaturu tam dále označenou) – poté, co provedl důkaz e-mailem z 10. října 2008, dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení není důvodná.
8. Přitom zdůraznil, že předložená e- mailová zpráva sice může být důkazem, který první žalovaný nemohl bez své viny uplatnit v nalézacím řízení, nejde však o důkaz, který by pro něj mohl přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Námitku, podle které nebyly splněny podmínky, za nichž mohla společnost C odstoupit od rámcové smlouvy o úvěru, druhý žalovaný uplatnil již ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, přičemž soud prvního stupně dospěl v rozsudku ze dne 4. února 2010, kterým o námitkách rozhodl, k závěru, že důvodem pro odstoupení od rámcové smlouvy o úvěru (a následně pro vyplnění vystavené blankosměnky) byla skutečnost, že první žalovaný prodal předmětné vozidlo třetí osobě bez souhlasu společnosti C. Za tohoto stavu předložená e-mailová zpráva (z níž se podává pouze to, že první žalovaný sděluje společnosti C, že vzhledem k zamítnutí označeného klienta potřebuje financovat nákup předmětného vozidla pro tohoto klienta od jiné leasingové společnosti) nemůže prokázat, že podmínky pro odstoupení od rámcové smlouvy o úvěru nebyly splněny.
9. Argumentaci, podle níž se druhý žalovaný až před podáním žaloby na obnovu řízení dozvěděl o „existenci“ ustanovení §265 obch. zák., měl soud prvního stupně za neopodstatněnou již proto, že jedním ze základních principů českého právního řádu je rovněž zásada, podle které „neznalost zákona neomlouvá“. Druhý žalovaný byl navíc již při podání námitek zastoupen advokátem, tedy osobou práva znalou.
10. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání druhého žalovaného potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. listopadu 2016 (první výrok) a uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (druhý výrok).
11. Odvolací soud zopakoval dokazování e-mailovou zprávou ze dne 10. října 2008, doplnil dokazování dalšími listinami (rámcovou smlouvou o úvěru, včetně jejího čl. 13 odst. 6, a odstoupením od této smlouvy, datovaným dne 3. prosince 2008) a ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobě na obnovu řízení nelze vyhovět.
12. K důvodům, pro které druhý žalovaný požadoval povolení obnovy řízení, nejprve v obecné rovině předeslal, že podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. lze obnovu řízení povolit jen tehdy, jsou-li zde skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník řízení nemohl bez své viny použít v původním řízení. V projednávané věci druhý žalovaný již ve včas podaných námitkách popsal průběh obchodního vztahu mezi účastníky a taktéž tvrdil, že původní žalobce nejednal korektně. Bylo pak věcí soudu, jak bude tato skutková tvrzení právně kvalifikovat. Druhému žalovanému ostatně nic nebránilo v tom, aby se konkrétního ustanovení, které již v té době bylo součástí právního řádu, v řízení také výslovně dovolal. Z uvedených důvodů nemůže ani podle názoru odvolacího soudu namítaná neznalost ustanovení §265 obch. zák. jako důvod pro obnovu řízení obstát.
13. Správným shledal odvolací soud rovněž závěr soudu prvního stupně, podle kterého předložená e-mailová zpráva nemůže přivodit pro druhého žalovaného příznivější rozhodnutí ve věci. Jak se podává z listin, jimiž odvolací soud doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, smluvní strany se v rámcové smlouvě o úvěru dohodly, že společnost C je oprávněna od této smlouvy odstoupit z důvodu prodlení prvního žalovaného s úhradou jakéhokoli závazku vyplývajícího ze smlouvy, nebo při prodeji vozidla zařazeného do režimu předfinancování bez souhlasu společnosti C. Dopisem ze dne 3. prosince 2008 pak společnost C odstoupila od rámcové smlouvy o úvěru z důvodu hrubého porušení rámcové smlouvy o úvěru, k němuž došlo v důsledku prodeje předmětného vozidla třetí osobě bez souhlasu společnosti C, aniž by přitom došlo také k vypořádání závazků prvního žalovaného z poskytnutého dílčího úvěru vztahujícího se k předmětnému vozidlu. Z použité formulace je přitom podle odvolacího soudu zřejmé (dostatečně určité), co bylo „kardinálním důvodem“ odstoupení od rámcové smlouvy o úvěru (prodej předmětného vozidla bez souhlasu společnosti C a nevypořádání dílčího úvěru poskytnutého na financování jeho nákupu).
14. Předložená e-mailová zpráva ze dne 10. října 2008, tak jak byla prvním žalovaným formulována, pak není důkazem, který by byl způsobilý prokázat, že pr vní žalovaný získal od společnosti C, které zprávu adresoval, souhlas k prodeji předmětného vozidla (mezi účastníky rámcové smlouvy nebylo sjednáno nic v tom smyslu, že „kdo mlčí, ten souhlasí“), ani z této zprávy nevyplývá, že by snad v době odstoupení od rámcové smlouvy o úvěru nebyl první žalovaný v prodlení s plněním peněžitého závazku souvisejícího s vypořádáním dílčího úvěru poskytnutého na nákup předmětného vozidla. Jinak řečeno, prvním žalovaným označená e-mailová zpráva není dokladem o tom, že společnost C neoprávněně odstoupila od rámcové smlouvy o úvěru.
15. Dovolání druhého žalovaného proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
16. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
17. Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
18. Z výše řečeného se podává, že z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jsou právně bezvýznamné především ty výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím (posuzováno z obsahového hlediska) zpochybňuje hodnocení provedených důkazů a polemizuje s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se v učiněných skutkových závěrech, na nichž soudy obou stupňů založily právní posouzení dané věci . Tím totiž jednak nepřípustně uplatňuje „skutkový“ dovolací důvod, který (již s účinností od 1. ledna 2013) nemá k dispozici (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), jednak zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které − se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
19. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno [co do závěru, že dovolatelem tvrzené skutečnosti a označený důkaz (e-mailová zpráva z 10. října 2008) nemohou představovat v poměrech dané věci důvod pro povolení obnovy řízení], pak odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je tedy právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4165/2013, uveřejněného pod číslem 53/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobu na obnovu řízení lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §228 odst. 1 o. s. ř. Důvod žaloby (důvod obnovy řízení) může být měněn jen po dobu trvání lhůt k žalobě (srov. §232 odst. 2 o. s. ř.). Uplatněným důvodem žaloby (důvodem obnovy řízení) je soud vázán a nemůže napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, než který byl označen v žalobě nebo který byl uplatněn dodatečně v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky – odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016, sp. zn. 21 Cdo 1828/2014).
[2] Skutečnosti a důkazy jsou – jak vyplývá z ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – důvodem obnovy řízení pouze tehdy, jsou-li pro účastníka nové, tedy – řečeno jinak – jen v případě, že účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, například proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení. Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který podal žalobu na obnovu řízení, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se jeví alespoň jako pravděpodobný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněné pod číslem 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 2839/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2022, sp. zn. 29 Cdo 1644/2022).
20. Důvod ke změně výše uvedených závěrů pak Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v podaném dovolání.
21. Ostatně výhrady dovolatele , podle nichž 1) právní úkon, kterým měla společnost C odstoupit od rámcové smlouvy o úvěru, je nepřezkoumatelný a tudíž neurčitý, 2) podle ujednání smluvních stran v rámcové smlouvě o úvěru nebylo k prodeji předmětného vozidla zapotřebí souhlasu společnosti C, nýbrž postačovalo o zamýšleném prodeji tuto společnost pouze informovat, a 3) blíže popsané jednání společnosti C bylo „protismluvní, v rozporu s dobrými mravy a (…) zcela v rozporu s §265 obch. zák.“, nemůže jakkoli zpochybnit závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby na obnovu řízení již proto, že jde o námitky, jež dovolatel buď uplatnil nebo mohl uplatnit již v původním řízení před soudem prvního stupně a jimiž se nyní pouze snaží (v řízení o žalobě na obnovu řízení) nepřípustným způsobem zvrátit pro něj nepříznivé (původní) rozhodnutí soudu o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti. Zčásti jde navíc o námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel (opět nepřípustně) kritizuje právní posouzení věci soudem prvního stupně v původním řízení.
22. Jinak řečeno, v situaci, kdy v původním řízení založil soud prvního stupně závěr o nedůvodnosti včas vznesených námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (mimo jiné) na tom, že původní žalobce odstoupil od rámcové smlouvy o úvěru (a následně vyplnil vystavenou blankosměnku) proto, že první žalovaný prodal předmětné vozidlo bez souhlasu společnosti C, čímž porušil rámcovou smlouvu o úvěru, nemůže být dovolatelem předložená e-mailová zpráva z 10. října 2008, z níž plyne pouze tolik, že první žalovaný o zamýšleném prodeji předmětného vozidla společnost C informoval, důvodem pro obnovu řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Obsah takové zprávy totiž není způsobilý prokázat, že společnost C souhlas k prodeji předmětného vozidla prvnímu žalovanému poskytla, případně (jak se snaží dovozovat dovolatel) že první žalovaný k prodeji vozidla podle rámcové smlouvy o úvěru souhlas společnosti C vůbec nepotřeboval.
23. Budiž dodáno, že závěr (z něhož vyšly soudy obou stupňů), podle kterého otázka, zda dovolateli bylo známo konkrétní ustanovení českého právního řádu (v daných poměrech šlo o ustanovení §265 obch. zák.), nemůže mít pro posouzení důvodnosti žaloby na obnovu řízení žádný vliv, je závěrem triviálním.
24. O tom, že soud není nikterak vázán právním názorem vysloveným některým z účastníků při právním posouzení věci, není v soudní praxi žádných pochyb. Právní kvalifikace je věcí soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na plnění (v poměrech dané věci o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce (žalovaný), je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvedl účastník řízení.
25. Jinak řečeno, jestliže v projednávané věci dovolatel vylíčil ve včas podaných námitkách rozhodující skutečnosti, na nichž hodlal založit svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu, není (pro výsledek námitkového řízení) významné, zda tvrzené skutečnosti mohl s ohledem na své znalosti právního řádu rovněž právně kvalifikovat (srov. v této souvislosti např. též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Okolnost, že teprve později dovolatel zjistil, jaká právní norma je v ustanovení §265 obch. zák. obsažena, pak zjevně nemůže být důvodem pro nové projednání (posouzení) dříve uplatněných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu