ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1560.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 1560/2022-455
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Brenntag CR s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Mezi Úvozy 1850/1, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 49613464, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze, Konzumní 643/10, PSČ 198 00, proti žalovaným 1) J. Z. , narozenému XY, bytem XY, a 2) A. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Davidem Termerem, advokátem, se sídlem v Praze, Opatovická 156/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 225.511,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 275/2016, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2021, č. j. 21 Co 54/2021-370, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2021, č. j. 21 Co 54/2021-370, s výjimkou části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v bodě III. výroku, a třetího výroku, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. března 2018, č. j. 42 C 275/2016-174, v bodech I. a IV. výroku, se ve vztahu k druhé žalované zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 13. března 2018, č. j. 42 C 275/2016-174, Obvodní soud pro Prahu 4:
[1] Uložil žalovaným (1/ J. Z. a 2/ A. S.) zaplatit společně a nerozdílně žalobci (Brenntag CR s. r. o.) částku 225.511,64 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 25. června 2016 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod I. výroku).
[2] Zastavil řízení co do částky 63,73 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 25. června 2016 do zaplacení (bod II. výroku).
[3] Nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému (bod III. výroku).
[4] Uložil druhé žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 124.216 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod IV. výroku).
[5] Přiznal opatrovnici prvního žalovaného odměnu ve výši 3.872 Kč (bod V. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
[1] Žalobce dodal společnosti ZEMAN & ZEMAN, spol. s r. o. (dále jen „dlužník“) dne 17. července 1998, 25. září 1998 a 4. prosince 1998 objednané zboží za sjednanou kupní cenu, kterou dlužník nezaplatil; pohledávka z tohoto titulu činila včetně příslušenství celkem 228.882,10 Kč (203.374 Kč jistina, 25.508,10 Kč úrok z prodlení) [dále jen „pohledávka“].
[2] Dlužník byl v úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) již od 1. dubna 1998.
[3] Na základě věřitelského návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka podaného 1. září 1998 Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 27. července 1999, č. j. 89 K 74/98-132, prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
[4] Žalobce pohledávku přihlásil do konkursního řízení vedeného na majetek dlužníka, kde byla v celé výši zjištěna.
[5] Pohledávka žalobce byla v rámci konkursního řízení uspokojena na základě rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2016, č. j. 89 K 74/98-1119, ve výši 3.370,46 Kč; v rozsahu částky 225.511,64 Kč pohledávka v konkursním řízení uspokojena nebyla.
[6] První žalovaný byl jednatelem i společníkem dlužníka od 20. prosince 1991. Druhá žalovaná byla jednatelkou dlužníka od 24. března 1994 a společníkem od 20. prosince 1991.
3. Na výše uvedeném základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §1 odst. 2, §4a odst. 1, 2 a 3 ZKV, ve znění účinném od 1. dubna 1998 do 30. dubna 2000, jakož i z ustanovení §134 a §135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
[1] Žalovaní jakožto jednatelé dlužníka nesplnili zákonnou povinnost podle §4a odst. 1 a 2 ZKV spočívající ve včasném podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, čímž žalobci odpovídají za vzniklou škodu ve výši 225.511,64 Kč.
[2] Mezi nepodáním včasného návrhu na prohlášení konkursu a vznikem škody žalobci existuje příčinná souvislost.
[3] Odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti podle §4a odst. 1 a 2 ZKV je konstruována jako odpovědnost objektivní.
[4] Objektivní promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody začala běžet dnem následujícím po právní moci rozvrhového usnesení ze dne 5. září 2016, neboť tímto usnesením bylo postaveno najisto, v jakém rozsahu se žalobce uspokojí z majetku dlužníka.
[5] Subjektivní promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody začala běžet dnem následujícím po doručení rozvrhového usnesení právnímu zástupci žalobce (7. září 2016).
[6] Námitce promlčení vznesené žalovanými (s argumentací, že počátek běhu promlčecí doby k podání žaloby na náhradu škody způsobené nepodáním návrhu na prohlášení konkursu nastal nejpozději okamžikem podání věřitelského návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, tedy dne 1. září 1998), tak nelze přisvědčit, neboť žaloba byla podána dne 17. října 2016, tedy včas.
4. K odvolání žalobce i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2021, č. j. 21 Co 54/2021-370:
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a III. výroku (první výrok).
[2] Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě IV. výroku jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku 135.372,20 Kč; jinak jej potvrdil (druhý výrok).
[3] Nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému (třetí výrok).
[4] Uložil druhé žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 52.973,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (čtvrtý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §1 odst. 2 a §4a odst. 1, 2 a 3 ZKV, jakož i z ustanovení §134, 135 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, z ustanovení §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – poté, co dokazování částečně zopakoval a doplnil, dospěl po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně k následujícím závěrům:
[1] Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že počátek běhu promlčecí doby (objektivní i subjektivní) k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nepodáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je třeba vztahovat k okamžiku vzniku škody, resp. kdy se poškozený o škodě dozvěděl.
[2] Nelze se ztotožnit s názorem žalovaných, že se počátek běhu promlčecí doby odvíjí od okamžiku podání návrhu na prohlášení konkursu, neboť v uvedeném okamžiku není „postaveno najisto“, zda věřiteli škoda vznikne a pokud ano, v jaké konkrétní výši.
[3] Žalobci vznikla škoda až okamžikem právní moci rozvrhového usnesení (5. září 2016), jelikož až v tomto okamžiku bylo zřejmé, jakou částku na úhradu své pohledávky obdrží žalobce v konkursním řízení. N árok žalobce proto není promlčen.
[4] Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou nepodáním návrhu na prohlášení konkursu byly naplněny a odpovědnost žalovaných je dána.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma třetího výroku) podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu ve vztahu k dovolatelce zamítne a uloží žalobci zaplatit jí náhradu nákladů řízení, případně napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatelka soudům nižších stupňů především vytýká, že při posuzování úpadku dlužníka nepřihlížely k jeho majetkovým poměrům a schopnosti hradit své závazky.
8. Dále argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu je odpovědností založenou na presumpci zavinění, nikoli odpovědností objektivní.
9. Podle dovolatelky není dána ani příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat včasný návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a neuspokojením pohledávky za dlužníkem vzniklé po podání (věřitelského) návrhu na prohlášení konkursu.
10. Za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu má dovolatelka konečně závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody způsobené nepodáním včasného návrhu na prohlášení konkursu počala běžet až okamžikem právní moci rozvrhového usnesení . K tomu odkazuje především na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněném pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2014“), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4147/2018, uvádějíc, že škoda vznikla „nejpozději dnem, kdy byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka“. Žalovaná pohledávka je tak již promlčena, neboť žalobce podal žalobu 18 let po podání návrhu na prohlášení konkursu.
11. Žalobce se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožňuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, které má za souladné s (ve vyjádření blíže označenou) judikaturou Nejvyššího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání druhé žalované zamítl.
12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
13. Dovolání druhé žalované je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelkou otevřené, týkající se (ne)promlčení žalobou uplatněné pohledávky, kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
16. Co do posouzení (nejzazšího) okamžiku vzniku škody způsobené porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka Nejvyšší soud ustáleně vychází ze závěru formulovaného v R 103/2014, v němž na dané téma uzavřel, že má-li být náhrada škody ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu, v němž se pohledávka věřitele vůči jeho dlužníku stala nedobytnou v důsledku porušení povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka podle zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007), pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl skutečně podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. K tomu srov. např. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, ve spojení s důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 3230/16.
17. Výše označená judikatura Nejvyššího soudu k otázce vzniku škody způsobené nepodáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je ustálená, vnitřně konzistentní a nerozporná. Právní posouzení věci odvolacím soudem, které z této judikatury nevychází, je tedy zjevně nesprávné.
18. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V situaci, kdy napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině řešení otázky promlčení pohledávky, dalšími dovolacími námitkami se Nejvyšší soud pro předčasnost (a nadbytečnost) již nezabýval.
19. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
20. Pro úplnost budiž dodáno, že rozhodnutím o dovolání v přiměřené lhůtě se stal bezpředmětným (bez nutnosti o něm samostatně rozhodovat) dovolatelčin návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu