ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1895.2020.3
sp. zn. 29 Cdo 1895/2020-1005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce BELL & BLAKE TRADING LIMITED , se sídlem v Londýně, 15 Wheeler Dunn Mead NW9 5RY, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo osoby 040 37 775, zastoupeného M. M., narozenou XY, bytem XY, jako obecnou zmocněnkyní, proti žalovaným 1/ JUDr. Ing. Heleně Horové, LL. M. , advokátce, se sídlem v Praze 4, V luhu 754/18, PSČ 140 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce M. D., zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, 2/ saluka v. o. s. , se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, PSČ 530 02, jako insolvenčnímu správci dlužnice J. D., 3/ M. J. , narozenému XY, bytem XY, 4/ N. I. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 5/ F. M. , narozenému XY, bytem XY, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 88 Cm 1/2016, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2020, č. j. 16 Cmo 5/2019-918, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou dne 23. května 2016 se žalobce (BELL & BLAKE TRADING LIMITED) domáhal vůči žalovaným (1/ JUDr. Ing. Heleně Horové, LL. M., jako správkyni konkursní podstaty úpadce M. D., 2/ J. D., 3/ M. J., 4/ N. I., a 5/ F. M.) určení pravosti a pořadí své pohledávky popřené při zvláštním přezkumném jednání dne 4. dubna 2016 (dále jen „pohledávka“). Pohledávku v celkové výši 71 212 857 Kč přihlásil do konkursního řízení úpadce vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. K 71/95 právní předchůdce žalobce Kreditní banka Plzeň, a. s. - v likvidaci (dále jen „společnost K“), jako pohledávku „nekonkursního“ věřitele zajištěnou zástavním právem k nemovitostem úpadce (manžela druhé žalované) specifikovaným v přihlášce pohledávky (dále jen „nemovitosti“) z titulu úvěru poskytnutého společnosti ATLANTIC - MARKET spol. s r. o. (dále jen „společnost A“) na základě smluv o úvěru číslo 2087/92 ze dne 10. září 1992 a číslo 2122/92 ze dne 3. prosince 1992; společnost K k zajištění dluhu z úvěru uzavřela s úpadcem téhož dne zástavní smlouvy k předmětným nemovitostem (dále jen „zástavní smlouvy“).
2. Rozsudkem ze dne 10. června 2019, č. j. 88 Cm 1/2016-806, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „konkursní soud“):
[1] Určil, že pohledávka je po právu jako pohledávka s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitostí (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými (body II. a III. výroku).
3. Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí konkursního soudu o věci samé. První (vyhovující) rozsudek konkursního soudu ze dne 13. března 2017, č. j. 88 Cm 1/2016-585, Vrchní soud v Praze k odvolání druhé žalované usnesením ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 13 Cmo 21/2017-695, zrušil a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Konkursní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že společnost K jako postupitel uzavřela dne 29. února 2000 smlouvu o postoupení pohledávky se společností INVESTIČNÍ KLUB, a. s., která ji coby komisionář nabyla pro komitenta CITY INVEST LIMITED (dále jen „společnost C“); společnost C následně postoupila pohledávku žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. září 2010.
5. Ohledně zápisu zástavního práva k nemovitostem do katastru nemovitostí dospěl konkursní soud k závěru, že vkladové řízení bylo ukončeno právní mocí rozhodnutí o povolení vkladu (30. března 1993). Na provedený vklad zástavního práva neměla vliv obnova vkladového řízení, neboť rozhodnutí „nadřízeného orgánu“ (Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Liberci) ze dne 6. května 1994, č. j. ZKI-OR-3-441/94/Prch, o nařízení obnovy řízení je nicotné (dále jen „rozhodnutí o obnově řízení“).
6. Řízení o žalobě druhé žalované na určení neplatnosti zástavních smluv bylo zahájeno u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 390/93 a následně (po rozhodnutí o věcné příslušnosti) vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 74/2001, přičemž posledním rozhodnutím je usnesení ze dne 9. února 2009, sp. zn. 22 Cdo 3039/2009, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání druhé žalované (v odkazovaném řízení žalobkyně) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2009, č. j. 11 Cmo 173/2008-437, který ve výroku o věci samé potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. března 2008, č. j. 33 Cm 74/2001-364, jímž byla žaloba zamítnuta. V době přezkumu sporné pohledávky (4. dubna 2016) tak již odpadl důvod pro vyznačení poznámky spornosti zástavního práva vyznačené v katastru nemovitosti.
7. Konkursní soud dále posuzoval námitku druhé žalované, že zástavní smlouvy jsou absolutně neplatné kvůli absenci jejího podpisu za situace, kdy mělo jít o nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. S odkazem na výsledek shora odkazovaného řízení na určení neplatnosti zástavních smluv uvedl, že postačoval konkludentní generální souhlas druhé žalované k použití majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů pro podnikání úpadce; tento souhlas druhá žalovaná udělila.
8. K odvolání druhé žalované a třetího až pátého žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2020, č. j. 16 Cmo 5/2019-918, potvrdil rozsudek konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
9. Odvolací soud se ztotožnil se závěry konkursního soudu, že sporná pohledávka byla platně postoupena žalobci. Skutečnost, že druhá žalovaná napadá zajištění pohledávky, nemá za následek nemožnost nabytí takové pohledávky postupníkem. Zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí, přičemž rozhodnutí o obnově řízení je nicotné. Druhá žalovaná byla v řízení o určení neplatnosti zástavních smluv neúspěšná a pravomocné rozhodnutí o vkladu zástavního práva k nemovitostem „nezvrátila“.
10. Odvolací soud dále ve shodě s konkursním soudem uzavřel, že druhá žalovaná udělila konkludentní souhlas s užitím majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů k podnikání úpadce; úpadce tak byl oprávněn uzavřít zástavní smlouvy k nemovitostem.
11. Odvolací soud rovněž podotkl, že na rozhodnutí ve věci nemá vliv, že na pohledávku bylo v předchozím průběhu konkursního řízení plněno v rámci částečného rozvrhu jako na pohledávku bez práva na oddělené uspokojení.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání „v celém rozsahu“, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), „za užití předpokladů v ustanovení §241a o. s. ř.“, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. Dovolatelka namítá, že nemovitosti úpadce „nelze považovat za věci, které slouží k výkonu povolání úpadce“ a že nikdy nedala „paušální souhlas“ k dispozici se společným majetkem; pouze souhlasila s použitím úspor patřících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů pro zahájení podnikání úpadce. Jestliže úpadce s nemovitostmi přesto disponoval a zatížil je zástavním právem, pak jsou zástavní smlouvy neplatné. Uvádí dále, že žalobce nemohl platně nabýt pohledávku, neboť „není platný převod takového práva, které převádějící nemá“. Namítá rovněž, že žalobce v částečném rozvrhu přijal plnění jako věřitel bez nároku na oddělené uspokojení. Napadené rozhodnutí má za nepřezkoumatelné a vytýká oběma soudům vady řízení.
14. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že se oba soudy s námitkami dovolatelky dostatečně vypořádaly a že dovolatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání.
15. První žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout s tím, že dovolatelka toliko polemizuje se skutkovými a právními závěry obou soudů, což nemůže založit přípustnost dovolání.
16. Čtvrtý žalovaný považuje vyjádření první žalované za „nebezpečné“, neboť sporná pohledávka byla přezkoumána a shledána jako „ne oddělená“.
17. Pátý žalovaný ve vyjádření souhlasí s dovoláním, uváděje, že jako člen věřitelského výběru zaslal v konkursním řízení několik výzev první žalované a konkursnímu soudu s cílem, aby žalobce předložil dokumenty prokazující účast dovolatelky „v procesu zastavování nemovitostí“; výzvy zůstaly bez odezvy.
18. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněný pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“). Poukaz dovolatelky na náležitosti a důvody dovolání podle ustanovení §241a o. s. ř. v aktuálním znění je tudíž právně bezcenný.
19. Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, jaký vliv má na dovolací řízení okolnost, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. září 2020, č. j. KSUL 92 INS 9591/2020-A-29, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné) zjistil úpadek dovolatelky a usnesením ze dne 11. ledna 2021, č. j. KSUL 92 INS 9591/2020-B-25, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 15. ledna 2021, (mimo jiné) prohlásil na majetek dovolatelky konkurs (jehož účinky dosud trvají). Účastníkem dovolacího řízení se v důsledku prohlášení konkursu stal namísto dovolatelky její insolvenční správce saluka v. o. s., neboť incidenční spory, jichž se účastní dlužník, se prohlášením konkursu na jeho majetek nepřerušují a na jeho místo bez dalšího nastupuje insolvenční správce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, uveřejněné pod číslem 24/2010 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3193/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2556/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 ICdo 73/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné pod číslem 95/2018 Sb. rozh. obč.).
20. Dále Nejvyšší soud zkoumal přípustnost dovolání ve věci.
21. Dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jímž byl potvrzen rozsudek konkursního soudu v bodech II. a III. výroku o nákladech řízení, jakož i proti druhému výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud odmítl bez dalšího, jelikož není podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř. objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sb. rozh. obč.).
22. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek konkursního soudu v bodu I. výroku o věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když mu dovolatelka nepředkládá (oproti svému mínění) k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
23. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
24. Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
25. K dovolatelkou otevřené otázce platnosti zástavních smluv Nejvyšší soud uvádí, že jeho judikatura je ustálena ve výkladu ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno, a soud je z něj povinen vycházet i v jiném řízení mezi týmiž účastníky, nestanoví-li zákon jinak; vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení, závazné není (jestliže zákon nestanoví jinak). Pro soudy je výrok pravomocného rozhodnutí soudu závazný (nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého) jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročník 2003, pod číslem 168, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2429/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2015, pod číslem 52, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 90/2015.
26. Řízení se týká týchž osob rovněž tehdy, vystupují-li v novém (pozdějším) řízení právní nástupci původních účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4951/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 23 Cdo 5861/2016. Je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata). K tomu srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč.
27. Dovolatelkou předestřenou otázku neplatnosti zástavních smluv pro absenci jejího souhlasu s nakládáním s nemovitostmi již soudy pravomocně vyřešily rozhodnutím o věci samé (ve výroku) v odkazovaném řízení na určení neplatnosti zástavních smluv (srov. odstavec 6.) tak, že žalobu zamítly, neboť dovolatelka udělila souhlas úpadci konkludentně na počátku podnikání, a proto nebyl třeba její zvláštní souhlas k pozdějšímu uzavření zástavních smluv, které jsou tak platnými právními úkony. K tomu budiž dodáno, že ústavní stížnost dovolatelky (v odkazovaném řízení žalobkyně) proti rozhodnutím soudů všech tří stupňů odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. října 2010, sp. zn. IV. ÚS 1492/10, dílem jako opožděnou, dílem jako zjevně neopodstatněnou. Účastníky odkazovaného řízení přitom byla dovolatelka (v postavení žalobkyně), právní předchůdce žalobce (společnost C) a (tehdejší) správce konkursní podstaty úpadce (Ing. Ondřej Komenda) [v procesním postavení žalovaných]. Ve vztahu k těmto účastníkům tak (v předběžné otázce platnosti zástavních smluv) jde o věc rozhodnutou a v tomto rozsahu závaznou i pro soudy v tomto incidenčním sporu; dovolatelce tak ani nepříslušelo v projednávané věci uplatňovat tytéž námitky, které uplatnila (nebo mohla uplatnit) v předchozím řízení (k tomu srov. mutatis mutandis i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 2753/2019).
28. Dovolatelka nadto svůj právní názor evidentně buduje bez respektu ke skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, když (nepřípustně) vychází z toho, že nikdy nedala „paušální souhlas“ k dispozici se společným majetkem. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.
29. Ohledně dalších námitek dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku způsobilou dovolacího přezkumu, když toliko obecně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně platnosti smluv o postoupení pohledávky a postavení žalobce v dosavadním průběhu konkursního řízení.
30. Zjevně bezdůvodnou pak shledává Nejvyšší soud argumentaci dovolatelky vadami řízení. V intencích závěrů formulovaných na dané téma v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“), napadené rozhodnutí zjevně není nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud ve své judikatuře rovněž opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud nebuduje vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
31. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a u žalobce nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu