ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2480.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 2480/2021-190
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně M. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Baště sv. Jiří 258/7, PSČ 160 00, proti žalovanému L. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Romanem Andělem, advokátem, se sídlem v Praze, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 182/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2021, č. j. 2 Cmo 23/2020-165, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2021, č. j. 2 Cmo 23/2020-165, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2019, č. j. 55 Cm 182/2018-123, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2019, č. j. 55 Cm 182/2018-123, k námitkám žalovaného zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 28. května 2019, č. j. 55 Cm 182/2018-70, jímž (původně) uložil žalovanému (L. S.) zaplatit žalobkyni (M. H.) směnečný peníz ve výši 3.500.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu 11.666,66 Kč a náhradě nákladů řízení částku 68.788,50 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:
1) Dne 7. ledna 2013 v Praze vystavil žalovaný vlastní směnku ve prospěch žalobkyně splatnou 31. prosince 2015 u České spořitelny, a. s. v Praze, znějící na směnečný peníz 3.500.000,- Kč (dále též jen „sporná směnka“).
2) Téhož dne podepsali žalobkyně (jako věřitelka) a žalovaný (jako dlužník) smlouvu o půjčce, na základě které žalobkyně půjčila žalovanému částku 989.711,- Kč, kterou se dlužník zavázal vrátit ve stanovených splátkách dle splátkového kalendáře; dále se smluvní strany dohodly, že dlužník vystaví věřitelce k zajištění závazku plynoucího ze smlouvy o půjčce v den podpisu smlouvy vlastní směnku znějící „na půjčenou finanční částku“.
3) Dne 9. října 2015 uzavřeli žalobkyně (jako zapůjčitelka) a žalovaný (jako vydlužitel) smlouvu o finančním vyrovnání, ve které učinili nesporným, že žalobkyně předala žalovanému „peníze z úvěru“ ve výši 1.380.000,- Kč (rozuměj z úvěru, který žalobkyně čerpala na základě smlouvy uzavřené s Komerční bankou, a. s. dne 21. prosince 2012). Účelem smlouvy bylo (mimo jiné) „upravit“ závazek žalovaného vůči žalobkyni tak, aby finanční plnění podle smlouvy o úvěru uhradil žalovaný. Za tímto účelem se zavázal žalovaný zaplatit žalobkyni do 31. října 2015 (mimo jiné) částku 1.380.000,- Kč, s tím, že vztahy z této smlouvy se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem; přílohou a nedílnou součástí smlouvy je (i) „směnka ve výši 3.500.000,- Kč“.
4) Podle žalobkyní předloženého návrhu „uznání dluhu“ ze dne 8. března 2018 a připojené elektronické komunikace (č. l. 102 - 106) jednala žalobkyně s žalovaným o uznání dluhu ze smlouvy o finančním vyrovnání v úhrnné výši 1.901.930,- Kč; k uznání dluhu v písemné formě nedošlo.
5) Podáním ze dne 13. srpna 2016, doručeným Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze dne 17. srpna 2016, žalobkyně adresátu sdělila skutkové okolnosti související s výše uvedenou smlouvou o půjčce (a smlouvou o finančním vyrovnání), včetně toho, že pro „zajištění splnění povinnosti“ jí vystavil žalovaný spornou směnku.
6) Podle úředního záznamu o vysvětlení, které učinila žalobkyně na Policii České republiky, Obvodním ředitelství policie Praha II, službě kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality (dále jen „Policie ČR“) dne 19. listopadu 2015 (ve věci č. j. KRPA-465507-1/ČJ-2015-001272), žalobkyně popsala okolnosti, za nichž žalovanému „předala“ částku 989.711,- Kč, včetně toho, že jí žalovaný dne 7. ledna 2013 podepsal směnku „na výši 3.500.000,- Kč, kdyby se něco stalo“, jakož i důvod, proč s žalovaným (dodatečně) sepsala smlouvu o finančním vyrovnání („na radu policejního komisaře“).
7) Podle úředního záznamu o vysvětlení ze dne 1. prosince 2015, učiněného žalovaným na Policii ČR ve shora uvedené věci, se účastníci dohodli, že si žalobkyně vezme bezúčelový úvěr ve výši cca 1.400.000,- Kč, s tím, že z tohoto úvěru částku cca 1.000.000,- Kč půjčí žalovanému. Následně dne 7. ledna 2013 sepsali smlouvu o půjčce na částku 989.711,- Kč; dne 9. října 2015 žalobkyně požádala žalovaného „o podpis směnky na částku 3.500.000,- Kč a podpis smlouvy o finančním vyrovnání na částku 1.380.000,- Kč“.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že sporná směnka „je vybavena zajišťovací funkcí“ (nešlo o směnku platební); žalobkyni však z této směnky nelze přiznat ničeho, jelikož její účelové a neprokázané tvrzení o platební funkci sporné směnky představuje zneužití směnečného práva, kterým je zásadně zasaženo do práv žalovaného; takovému uplatnění práva (byť z formálně řádné směnky) nelze v soudním řízení přiznat ochranu.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. dubna 2021, č. j. 2 Cmo 23/2020-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v plném rozsahu v platnosti (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud poté, kdy u jednání dne 29. ledna 2021 poskytl žalovanému poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), o tom, že „je třeba“ doplnit tvrzení, proč podepsal směnku na částku 3.500.000,- Kč, když uznává nárok žalobkyně (jen) co do částky 800.000,- Kč, a k tomuto tvrzení navrhnout důkazy, jakož i o tom, že odvolací soud se bude nejprve zabývat námitkami žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, a teprve když žalovaný (případně) prokáže svoji námitkovou obranu, se bude zabývat tím, co bylo v řízení tvrzeno žalobkyní, a poté, kdy u jednání dne 9. dubna 2021 zopakoval důkaz spornou směnkou, smlouvou o půjčce, smlouvou o finančním vyrovnání a „podstatným obsahem spisu Policie ČR“, dospěl k závěru, podle něhož „nelze seznat“, že by mezi účastníky řízení „panovala shoda ohledně toho, jaký závazek byl zajištěn spornou směnkou“.
V této souvislosti odvolací soud (s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný) zdůraznil, že žalovaný neprokázal, zda sporná směnka zajišťovala závazek ze smlouvy o půjčce ze dne 7. ledna 2013, když tato smlouva „hovoří o jejím zajišťovacím charakteru“ ve výši půjčené částky 989.711,- Kč, „a/nebo závazek ze smlouvy o půjčce zmiňované ve smlouvě o finančním vyrovnání“ ze dne 9. října 2015 ve výši 1.380.000,- Kč. Nelze tak dospět k závěru, jaký konkrétní závazek směnka zajišťovala a v jaké konkrétní výši“.
Za tohoto stavu – pokračoval odvolací soud – platí, že směnka je dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, nesporný, bezpodmínečný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku; žalobkyní uplatněný nárok ze sporné směnky vlastní je tak zcela po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když odvolací soud se (podle jeho názoru) při posuzování právní otázky funkce směnky odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 111/2012.
Dovolatel obsáhle popisuje průběh řízení před soudy nižších stupňů (včetně odůvodnění jejich rozhodnutí) a zdůrazňuje, že věřitel nemůže ani prostřednictvím zajištění směnkou úspěšně vymáhat plnění, na které mu nevzniklo právo. „Zajišťovací směnka je totiž věřiteli poskytována za účelem získání lepšího procesního postavení“; přitom o řádné uplatnění zajišťovací směnky jde v případě, když dluh z „příčinného“ vztahu existuje v rozsahu uplatňovaném směnkou.
Dále dovolatel akcentuje, že v rámci námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu řádně uplatnil skutkové okolnosti, na základě nichž vybudoval obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu, a k těmto tvrzením označil důkazy, ze kterých vyplývá charakter sporné směnky jako směnky zajišťovací ke smlouvě o půjčce. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že neodůvodnil, „proč odmítl příběh žalovaného, včetně nabízených důkazů, které jednoznačně svědčí o charakteru směnky jako zajišťovací i o celé kauze, respektive směnečné smlouvě“, a proč „hodnotil vše jinak, než soud prvního stupně“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že „dovolání vyhoví“, popřípadě je zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, když jeho prostřednictvím žalovaný „převážně“ zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem a jím zjištěný skutkový stav, tj. uplatňuje argumenty, na nichž nelze založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 111/2012 považuje za nepřiléhavý a současně připomíná (i) odvolacím soudem akcentované břemeno tvrzení a břemeno důkazní k námitkové obraně žalovaného mající původ v (mimo)směnečných vztazích účastníků.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se důkazního břemene [a právně významných okolností pro možnost přijetí závěru o jeho (ne)unesení] ohledně důvodu vystavení (kauzy) směnky, ve vazbě na případnou disproporci mezi výší směnečného peníze a výší zajištěné pohledávky, dosud Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle nichž:
a) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka (srov. v judikatuře Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
b) Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek zásadně naplněn jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku), a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání a podobně) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 4663/2016].
c) Byla-li směnka podle ujednání účastníků vystavena jen jako prostředek zajištění jiné pohledávky za dlužníkem ze směnky (tj. směnka slouží pouze jako zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazek včas a řádně nesplní), nemůže věřitel požadovat ani prostřednictvím směnky po dlužníkovi – jakkoli ten podepsal směnku „svobodně a vážně“ – zaplacení částky v rozsahu neodpovídajícím tomu, co by měl dlužník po právu plnit na zajištěnou pohledávku. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, na jakou částku byla zajišťovací směnka vystavena, věřiteli se jejím prostřednictvím nemůže (nemá-li se na úkor dlužníka bezdůvodně obohatit) dostat více, než kolik bude postačovat „k pokrytí“ směnkou zajištěné pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 111/2012, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 1112/2016).
V poměrech projednávané věci je zjevné, že soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož sporná směnka není směnkou platební (viz tvrzení žalobkyně), nýbrž jde o směnku plnící zajišťovací funkci; takový důvod vystavení sporné směnky je potvrzován (též) úředními záznamy o podání vysvětlení oběma účastníky (ze dne 19. listopadu 2015 a 1. prosince 2015) a návrhem na uznání dluhu (datovaným 8. března 2018, včetně mailové komunikace odkazující na „vystavenou směnku“).
Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož žalovaný neprokázal, že sporná směnka zajišťovala závazek ze smlouvy o půjčce ze dne 7. ledna 2013, když tato smlouva „hovoří o jejím zajišťovacím charakteru“ ve výši půjčené částky 989.711,- Kč, a/nebo závazek ze smlouvy o půjčce zmiňované ve smlouvě o finančním vyrovnání ze dne 9. října 2015 ve výši 1.380.000,- Kč, aniž v této souvislosti jakkoli přihlédl k dalším (shora konkretizovaným) skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ohledně důvodů vystavení sporné směnky a uzavření smlouvy o finančním vypořádání.
Přitom shora uvedený závěr odvolacího soudu zjevně nemůže obstát ani v rovině vlastní argumentace; ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je totiž zjevné, že žalobkyně poskytla žalovanému jen jednu půjčku [viz též obsah úředního záznamu o podání vysvětlení žalovanou, dle kterého tato uzavřela se žalovaným smlouvu o finančním vyrovnání „na radu policejního komisaře“, aniž by současně tvrdila, že by mimo částku specifikovanou ve smlouvě o půjčce žalovanému předala (půjčila) další finanční prostředky]. Případná pochybnost ohledně výše, do které sporná směnka zajišťovala pohledávku žalobkyně za žalovaným z titulu smlouvy o půjčce (zda šlo o částku 989.711,- Kč nebo o částku 1.380.000,- Kč, popřípadě o částku jinou), rozhodně (sama o sobě) nemohla vést k závěru, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno o důvodu vystavení směnky. Ostatně, vyšel-li odvolací soud z toho, že spornou směnku žalovaný vystavil 7. ledna 2013, jen stěží lze (na základě daného skutkového stavu věci) akceptovat jeho závěr, že by důvodem pro vystavení sporné směnky mohla být (od samého počátku) smlouva o finančním vyrovnání ze dne 9. října 2015.
Navíc odvolací soud dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene (ohledně důvodu vystavení sporné směnky) žalovaným, aniž se jakkoli vypořádal se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně z provedených důkazů; zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), a současně rozhodl na základě skutkového zjištění, které je v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (srov. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021).
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; vzhledem k tomu, že z pohledu shora citovaných závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle nichž důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek (důvodu vystavení sporné směnky) tíží žalovaného, zjevně neobstojí ani rozhodnutí soudu prvního stupně (skutkový závěr o tom, že sporná směnka je směnkou zajišťovací a nikoli platební, nemohl bez dalšího vést ke zrušení směnečného platebního rozkazu), Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že žalovaný včasnými námitkami (posuzováno podle jejich obsahu ‒ §41 odst. 2 o. s. ř.) napadl směnečný platební rozkaz (jen) v rozsahu převyšujícím směnečný peníz ve výši 800.000,- Kč; rozhodovaly-li soudy nižších stupňů na základě těchto námitek o celém předmětu řízení, zjevně překročily rámec předmětu námitkového řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu