ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2999.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 2999/2021-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovaným 1) M. C. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Mikulášem Vargicem, advokátem, se sídlem v Praze, Karolinská 661/4, PSČ 186 00, a 2) T. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Romanem Peškem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Šantova 719/2, PSČ 779 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 26/2020, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2021, č. j. 4 Cmo 37/2021-198, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 15. května 2020, č. j. 3 Cm 26/2020-17, uložil žalovaným [1) M. C. a 2) T. D.], aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (Komerční bance, a. s.) směnečný peníz 1.605.595,- Kč s 6% úrokem od 12. dubna 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu 5.351,- Kč a náklady řízení.
Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podal druhý žalovaný včasné námitky.
Usnesením ze dne 14. července 2020, č. j. 3 Cm 26/2020-35, Krajský soud v Brně směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil, když se mu jej nepodařilo doručit do vlastních rukou.
Rozsudkem ze dne 21. října 2020, č. j. 3 Cm 26/2020-74, Krajský soud v Brně ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu ke druhému žalovanému v plném rozsahu v platnosti (výrok I.), prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci, a to společně a nerozdílně s druhým žalovaným, kterému tato povinnost byla uložena směnečným platebním rozkazem, směnečný peníz 1.605.595,- Kč s 6% úrokem od 12. dubna 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.351,- Kč a náklady řízení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu dalších nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 27. května 2021, č. j. 4 Cmo 37/2021-198, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 24. srpna 2016 vystavila společnost M. E. (dále též jen „výstavce“) ve Zlíně vlastní směnku na řad žalobce na směnečný peníz 1.605.595,- Kč, splatnou 12. dubna 2017 (dále jen „směnka“); žalovaní (jednatelé výstavce) směnku podepsali jako směneční rukojmí. Nad textem směnečného prohlášení se nachází údaj „Směnka ke smlouvě č. 10000598515“.
2) Směnka byla vystavena k zajištění pohledávky žalobce za výstavcem ze smlouvy o úvěru č. 99015678623 (uzavřené dne 24. srpna 2016, na základě které poskytl žalobce výstavci úvěr ve výši 1.900.000,- Kč ‒ dále jen „smlouva o úvěru“). Údaj nad „směnečným textem“, který není součástí vlastního směnečného prohlášení, je „interní identifikátor“, pod nímž žalobce eviduje ve svém informačním systému smlouvu o zajištění, která je obsažena ve smlouvě o úvěru. Tvrzení druhého žalovaného, podle něhož směnka zajišťovala jiný úvěr, přičemž podle ústní dohody o vyplňovacím právu směnečném mohly být do směnky (původní blankosměnky) vyplněny údaje směnečné sumy ve výši 1,- Kč a datum splatnosti 31. ledna 2017, je „vysoce nepravděpodobné“; ostatně smlouvu „o úvěru“ č. 10000598515 nebyl druhý žalovaný schopen doložit a žalobce její existenci popřel.
Na tomto základě odvolací soud ‒ vycházeje z ustanovení čl. I. §10, §38 odst. 1, §46 odst. 2 a §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového ‒ ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že se žalovaní neubránili povinnosti směnku zaplatit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky důvodu vystavení směnky, včetně toho, zda poznámka „směnka ke smlouvě č. 10000598515“ je součástí vlastního směnečného prohlášení, kterou odvolací soud zodpověděl (podle jeho názoru) v rozporu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 722/2010 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 32/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 32/2012“)].
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož směnka nebyla vyplněna v údajích směnečné sumy a data splatnosti v souladu s ústní dohodou; v případě řádného vyplnění by byla směnečná pohledávka promlčena.
Potud zdůrazňuje, že poznámka (směnka ke smlouvě č. 10000598515) je součástí směnečného textu; směnka tak nezajišťovala pohledávku ze smlouvy o úvěru, nýbrž pohledávku „z jiné úvěrové smlouvy“, což druhý žalovaný „jasně prokázal“. Přístup soudů nižších stupňů ‒ pokračuje dovolatel ‒ „zasahuje do právní jistoty, když s ohledem na formalizovaný právní úkon, jakým směnka bezpochyby je, nelze bez dalšího k vadnému údaji prostě nepřihlížet“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož směnka zajišťovala pohledávku ze smlouvy o úvěru, dovolatel neotevírá žádnou právní otázku způsobilou k dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko nepřípustně zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel.
Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Na výše uvedeném není způsobilá nic změnit ani argumentace dovolatele týkající se významu údaje „směnka ke smlouvě č. 10000598515“, ve spojení s poukazem na R 32/2012. Zmíněný údaj totiž mohl být významný (právě a jen) z hlediska posouzení důvodu vystavení směnky (nikoli pro její platnost); jinými slovy, tento údaj nemá přímou souvislost s platebním slibem vyjádřeným (a výstavcem podepsaným) na směnce (srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 1963/2017, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2020, pod číslem 15).
Přitom skutkový závěr, podle něhož směnka zajišťovala pohledávku ze smlouvy o úvěru, neshledává Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřeným.
Konečně výhrady dovolatele ohledně nesprávného vyplnění údajů data splatnosti (a námitky promlčení nároku ze směnky) a směnečné sumy nemohou založit přípustnost dovolání již proto, že byly založeny právě na polemice se skutkovým závěrem odvolacího soudu o důvodu vystavení směnky.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu