ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.3924.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 3924/2020-256
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22, PSČ 500 02, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, PSČ 128 10, o zaplacení částky 1 042 446,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 182/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2020, č. j. 35 Co 45/2020-233, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2020, č. j. 35 Co 45/2020-233, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. září 2018, č. j. 10 C 182/2017-122, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. září 2018, č. j. 10 C 182/2017-122:
[1] Zamítl žalobu, jíž se právní předchůdce žalobce (Československé úvěrní družstvo, dále jen „družstvo Č“) domáhal po žalované (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 1 042 446,30 Kč s příslušenstvím (ve výroku blíže specifikovaným úrokem z prodlení v zákonné výši) [bod I. výroku].
[2] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutečností, které mají (co do průběhu insolvenčního řízení vedeného vůči dlužníkům) podklad též v obsahu insolvenčního rejstříku:
[1] Družstvo Č jako úvěrující věřitel (pod tehdejší obchodní firmou AKCENTA, spořitelní a úvěrní družstvo) uzavřelo dne 26. března 2013 s V. H. (dále jen „V. H.“) a K. H. (dále společně jen „dlužníci“) smlouvu o úvěru č. 077/2013 (dále jen „smlouva o úvěru“), podle níž poskytlo dlužníkům úvěr v celkové výši 850 000 Kč.
[2] Družstvo Č s dlužníky dále uzavřelo téhož dne (26. března 2013) smlouvu o zřízení zástavního práva č. ZN077/2013 k nemovitostem v jejich vlastnictví v katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“), podle níž bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru do celkové výše 1 275 000 Kč; účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 27. března 2013.
[3] Dne 5. dubna 2013 uzavřelo družstvo Č s dlužníky dohodu o uznání závazku (ze smlouvy o úvěru) a dohodu o svolení k vykonatelnosti notářského zápisu NZ 1296/2013, N 1313/2013 notářky JUDr. Heleny Divišové.
[4] Podle znaleckého posudku č. 4996-2014 ze dne 19. května 2014, zpracovaného na základě objednávky V. H. soudním znalcem Ladislavem Kopruščákem, činí obvyklá cena nemovitostí 2 300 000 Kč.
[5] Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníků u Krajského soudu v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSPL 65 INS 26876/2014 bylo zahájeno dne 3. října 2014 jejich insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení (A-1).
[6] Dne 6. října 2014 navrhl soudní exekutor JUDr. Jan Bohutínský, Exekutorský úřad Trutnov (dále jen „soudní exekutor“), vydání předběžného opatření podle §82 odst. 2 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) [A-4]; insolvenční soud k jeho návrhu nařídil usnesením ze dne 6. října 2014, č. j. KSPL 65 INS 26876/2014-A-4 (správně A-7), zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, předběžné opatření, jímž soudnímu exekutorovi „umožnil“ provést dražbu nemovitostí (v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 158 EX 227/14 pro vymožení pohledávky oprávněného Česká kreditní, a. s., vůči povinnému V. H.), s tím, aby výtěžek dosažený zpeněžením nemovitostí po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem (popřípadě předražitelem), po vydání rozhodnutí o vydání vymoženého plnění a po odečtení nákladů exekuce byl „k dispozici“ insolvenčnímu správci v insolvenčním řízení vedeném vůči dlužníkům.
[7] Proti usnesení o nařízení předběžného opatření podali dlužníci odvolání, které došlo insolvenčnímu soudu dne 13. října 2014, v insolvenčním rejstříku bylo zveřejněno dne 15. října 2014 (A-12) a Vrchnímu soudu v Praze bylo předloženo dne 28. listopadu 2014 (A-23).
[8] Usnesením ze dne 13. února 2015, č. j. KSPL 65 INS 26876/2014-A-34, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníků, povolil řešení jejich úpadku oddlužením a ustanovil insolvenčního správce (JUDr. Michala Krejčího).
[9] Družstvo Č přihlásilo dne 23. února 2015 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníků vykonatelnou a (zástavním právem k nemovitostem) zajištěnou pohledávku v celkové výši 1 345 448,09 Kč (P6-1), která byla v insolvenčním řízení podle výsledku přezkumného jednání konaného dne 13. dubna 2015 takto zjištěna (B-2).
[10] Soudní exekutor udělil usnesením ze dne 24. února 2015, jež nabylo právní moci dne 24. března 2015, příklep vydražitelce nemovitostí a usnesením ze dne 4. dubna 2015, č. j. 158 EX 227/14-147, (mimo jiné) rozhodl, že se insolvenčnímu správci vydává po odpočtu nákladů exekuce z rozdělované podstaty ve výši 430 000 Kč vymožené plnění z prodeje nemovitostí ve výši 338 280,79 Kč.
[11] Usnesením ze dne 29. května 2015, č. j. KSPL 65 INS 26876/2014-B-6, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 1. června 2015, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře (bod I. výroku) a konstatoval, že družstvo Č je oprávněno navrhnout insolvenčnímu správci způsob zpeněžení zástavy za účelem uspokojení zjištěné zajištěné pohledávky ve výši 1 345 448,09 Kč (bod VII. výroku).
[12] Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. října 2015, č. j. KSPL 65 INS 26876/2014, 2 VSPH 2361/2014-A-43, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 12. listopadu 2015, změnil usnesení o nařízení předběžného opatření tak, že zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo soudnímu exekutorovi „umožněno“ provést exekuci vedenou pod sp. zn. 158 EX 227/14.
[13] Usnesením ze dne 18. ledna 2016, č. j. KSPL 65 INS 26876/2014-B-12, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 3. února 2016, insolvenční soud udělil insolvenčnímu správci souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení družstvu Č ve výši 303 001,79 Kč, když zároveň rozhodl o přednostním uspokojení pohledávky spočívající v odměně insolvenčního správce ve výši 37 028 Kč.
[14] Žalobou podanou dne 7. listopadu 2017 se družstvo Č v této věci domáhá zaplacení částky 1 042 446,30 Kč se specifikovaným příslušenstvím ve formě úroků z prodlení, s tím, že jde o škodu vzniklou v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Vrchního soudu v Praze (opožděným vydáním usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření), respektive nezákonným rozhodnutím insolvenčního soudu (usnesením o nařízení předběžného opatření), které umožnily, aby nemovitosti zpeněžil soudní exekutor v (exekuční) dražbě dne 24. února 2015. Podle žalobních tvrzení škoda spočívá v rozdílu mezi výší pohledávky družstva Č přihlášené a zjištěné v insolvenčním řízení vedeném vůči dlužníkům a částkou, kterou na její uspokojení družstvo Č nakonec obdrželo, když zároveň tvrdí, že v insolvenčním řízení by jako zajištěný věřitel dosáhlo při zpeněžení nemovitostí plného uspokojení pohledávky.
3. Na výše uvedeném základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §1 odst. 1, §2, §5, §13, §14 odst. 1 a 3 a §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), z ustanovení §93, §286 odst. 1, §409 odst. 3 a §414 insolvenčního zákona, z ustanovení §52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, a z ustanovení §336 odst. 1, §336a odst. 1 písm. c/, §336b odst. 1 a odst. 2 písm. d/, §336c odst. 1 písm. a/ a odst. 2, §336d odst. 2, §336e odst. 1 a §337h odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na (označenou) ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
4. Vrchní soud v Praze zamítl návrh na nařízení předběžného opatření (v rámci odvolacího řízení proti usnesení insolvenčního soudu o nařízení předběžného opatření) až dne 22. října 2015, tedy devět měsíců po uplynutí zákonné lhůty k vydání rozhodnutí (dvouměsíční lhůta podle §93 odst. 2 insolvenčního zákona marně uplynula dne 28. ledna 2015), což představuje nesprávný úřední postup. Nebýt nesprávného úředního postupu, nebyly by nemovitosti „prodány“ soudním exekutorem v dražbě konané dne 24. února 2015.
5. Mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou však není dána příčinná souvislost, respektive vznik případné škody si zavinilo družstvo Č výlučně samo. Názor, že by v insolvenčním řízení byla jeho pohledávka zcela (respektive ve vyšší míře) uspokojena, je „ryze spekulativní“ a „neprokazatelný“, neboť při zpeněžování nemovitostí v insolvenčním řízení podle §286 odst. 1 insolvenčního zákona „je postupováno obdobně“ jako v řízení exekučním.
6. Soudní exekutor byl povinen před dražbou určit „výslednou cenu“ nemovitostí na základě znaleckého posudku coby „východisko“ pro určení výše nejnižšího podání. Povinnému V. H. nic nebránilo v tom, aby – za situace, kdy obvyklá cena nemovitostí byla jím zadaným znaleckým posudkem určena vyšší – podal proti usnesení „o výsledné ceně“ odvolání. Zároveň byl soudní exekutor povinen před konáním dražby doručit družstvu Č dražební vyhlášku (coby osobě se zástavním právem k nemovitostem); družstvo Č se tak mohlo dražby zúčastnit, nemovitosti samo vydražit a získat tak „majetkovou hodnotu“, o níž tvrdí, že její obvyklá cena přesahuje 2 000 000 Kč, čímž by tvrzená škoda nevznikla.
7. Městský soud v Praze rozhodl (v průběhu řízení o odvolání družstva Č proti rozsudku soudu prvního stupně) usnesením ze dne 11. února 2020, č. j. 35 Cdo 45/2020-213, že na místo družstva Č vstupuje do řízení současný žalobce (P. B.). Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2020, č. j. 35 Co 45/2020-233, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. a z ustanovení §286 odst. 1 insolvenčního zákona a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl, poté co částečně „zopakoval“ (ve skutečnosti doplnil) dokazování (o znalecký posudek ze dne 25. července 2014 o ceně nemovitostí, zpracovaný pro účely exekučního řízení, usnesení soudního exekutora ze dne 30. července 2014, o určení ceny, a ze dne 2. září 2014, o nařízení dražebního jednání), k následujícím závěrům:
9. Žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. úspěšná pouze za současného splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
10. K nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. „došlo“, neboť Vrchní soud v Praze nedodržel zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí o odvolání. Tato „skutečnost“ však není příčinou vzniku tvrzené škody. Soudní exekutor provedl dne 24. února 2015 dražbu v souladu „s příslušnými ustanoveními“ insolvenčního zákona, exekučního řádu a občanského soudního řádu. Cena nemovitostí určená v exekučním řízení znalcem nebyla zpochybněna povinným V. H., nemovitosti byly vydraženy za nejvyšší „nabídku“ na základě platného exekučního titulu a družstvo Č „obdrželo“ plnění „v zákonném rozsahu“; provedenou dražbu tak nelze zpětně hodnotit jako „postup nezákonný“ a „přezkoumávat vydraženou částku“.
11. Soud prvního stupně důvodně označil názor, že by přihlášená zajištěná pohledávka družstva Č byla uspokojena v insolvenčním řízení v plném (respektive vyšším) rozsahu za „ryze spekulativní a neprokazatelný“, neboť v insolvenčním řízení je postupováno „při prodeji nemovitosti“ podle §286 odst. 1 insolvenčního zákona „obdobně“ jako v řízení exekučním.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým (poměřováno obsahem) napadá výrok ve věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, popřípadě by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Jednotlivé právní otázky dovolatel formuluje (podle obsahu dovolání) následovně:
[1] Je nesprávný úřední postup spočívající v opožděném vydání usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření v příčinné souvislosti se škodou způsobenou provedenou exekuční dražbou, ke které by nedošlo, jestliže by odvolací soud (Vrchní soud v Praze) rozhodl v zákonné lhůtě?
[2] Vylučuje takovou příčinnou souvislost „pouhá skutečnost“, že dražba proběhla v souladu s občanským soudním řádem a exekučním řádem?
[3] Není závěr o nedostatku příčinné souvislosti projevem natolik restriktivního výkladu podmínek pro vznik odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, že je tím „vyprázdněno“ žalobcovo základní právo na náhradu škody vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod?
[4] Lze považovat za příčinu škody usnesení insolvenčního soudu o nařízení předběžného opatření, když v době jeho změny již bylo „nenávratně“ umožněno zpeněžení nemovitostí v exekuční dražbě?
[5] Lze klást k tíži dovolatele, že povinný V. H. nevyužil v exekučním řízení svého procesního práva podat odvolání proti usnesení o ceně nemovitostí, když dovolatel (družstvo Č jako jeho právní předchůdce) tuto možnost neměl?
[6] Lze klást k tíži dovolatele, že družstvo Č (jako jeho právní předchůdce) „nevydražilo předmět zástavy“, když k tomu není povinno, ani oprávněno?
[7] Lze označit žalobní tvrzení o vzniku škody (respektive její výše) za „ryze spekulativní a neprokazatelná“, jestliže důkazní návrhy dovolatele k prokázání vzniku a výše škody (znalecké posudky, výslechy znalců apod.) soud zamítne?
14. Dovolatel v mezích uplatněného dovolacího důvodu podrobně argumentuje, že oba soudy nesprávně dospěly k závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem (spočívajícím v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření po uplynutí zákonné lhůty) a vzniklou škodou, ačkoliv měly (ve shodě s dovolatelem) za to, že nebýt nesprávného úředního postupu, soudní exekutor by nemohl provést nařízenou dražbu.
15. Podle dovolatele odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně zdůrazňoval, že exekuční dražba proběhla v souladu se zákonem; uvedené dovolatel nikdy nezpochybňoval, když za podstatný nemá „průběh dražby“, ale skutečnost, že „při správném běhu událostí“ k ní vůbec nemělo dojít. Podotýká, že soudní exekutor s provedením dražby „dokonce čekal“ na konec zákonné lhůty pro rozhodnutí o odvolání dlužníků, ač tak vzhledem k povaze předběžného opatření „činit nemusel“.
16. Dále dovolatel oběma soudům vytýká, že se zabývaly pouze nesprávným úředním postupem a nikoliv již tím, zda není dána odpovědnost státu za vzniklou škodu (též) z titulu nezákonného usnesení insolvenčního soudu o nařízení předběžného opatření. Domnívá se, že za příčinu škody lze označit obě okolnosti (nesprávný úřední postup Vrchního soudu v Praze i nezákonné rozhodnutí insolvenčního soudu).
17. Dovolatel rovněž brojí proti argumentaci odvolacího soudu, že povinný V. H. nepodal odvolání proti usnesení o ceně, poněvadž jednání dlužníků nelze klást k tíži dovolatele, který má jako věřitel dlužníků „primárně protikladné“ zájmy. Nesprávný je i závěr soudu prvního stupně, že družstvo Č si zavinilo vznik případné škody výlučně samo tím, že se nezúčastnilo dražby a nemovitosti nevydražilo; odvolací soud se přitom nijak nevyjádřil k odvolací námitce, že družstvo Č podléhá právnímu režimu zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, takže takový majetek ani nemohlo nabýt.
18. Ohledně otázky prokázání výše škody dovolatel míní, že přesnou výši „prokázat nemohl“, jelikož je pro něj nemožné zjistit – a to právě v důsledku nesprávného úředního postupu – za jakou částku by se nemovitosti zpeněžily v insolvenčním řízení (bylo by tím na něj kladeno nesplnitelné důkazní břemeno); v tomto ohledu odkazuje na argumentaci obsaženou v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. července 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, uveřejněném pod číslem 143/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2020, sp. zn. II. ÚS 141/19, uveřejněném pod číslem 9/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle níž soudy nemohou rozhodnout, že škoda nebude vůbec nahrazena. Dovolatel (respektive jeho právní předchůdce družstvo Č) se přesto v řízení pokoušel výši vzniklé škody prokázat a „řádně“ k tomu navrhl důkazy, které soudy „nezákonně“ neprovedly; jde zejména o skutečnost, že se oba soudy „vůbec nezabývaly“ zjevným rozporem mezi znaleckým posudkem ze dne 19. května 2014 znalce Ladislava Kopruščáka (který určil obvyklou cenu nemovitostí částkou 2 300 000 Kč) a znaleckým posudkem ze dne 25. července 2014 zpracovaným pro účely exekučního řízení. Cenu, za níž byly nemovitosti prodány v exekuční dražbě, pak nelze považovat bez dalšího zkoumání a dokazování za cenu obvyklou, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. května 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14, uveřejněného pod číslem 114/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
19. Dovolatel dále podrobně rozebírá, v čem spatřuje specifika zpeněžení nemovitostí v exekučním řízení a z jakého důvodu se domnívá, že by v insolvenčním řízení bylo dosaženo při jejich zpeněžení vyššího výtěžku. V prvé řadě šlo v exekučním řízení o opakovanou dražbu, takže nejnižší cena byla (musela být) stanovena na ½ zjištěné ceny nemovitostí. V době vydání dražební vyhlášky již probíhalo insolvenční řízení vůči dlužníkům, což mohlo případné zájemce o dražbu odradit z důvodu možných právních rizik, když nabytí nemovitostí od insolvenčního správce v rámci insolvenčního řízení je považováno za „jistější“ způsob včetně „automatického zániku“ všech závad spojených s nemovitostmi; zájemci se rovněž mohli domnívat, že „na poslední chvíli“ dojde ke zrušení dražby z důvodu pozbytí účinků nařízeného předběžného opatření, které je „velkou výjimkou“ a „specifickým postupem“. V případě zpeněžování nemovitostí v rámci insolvenčního řízení také existuje „daleko více způsobů prodeje“ (inzerce prostřednictvím realitních kanceláří, oslovení konkrétních zájemců, dražba prostřednictvím realitní kanceláře s prodejem nejvyšší nabídce „obálkovou metodou“ apod.).
20. Za rozhodující dovolatel považuje, že v případě zpeněžení nemovitostí v rámci insolvenčního řízení by „se zájmem svého plného uspokojení“ zpeněžování „řídil“ zajištěný věřitel první v pořadí, kterým byl právě dovolatel (respektive družstvo Č); zajištěný věřitel tak může zvolit způsob „prodeje“, kterým by dosáhl nejvyššího uspokojení, ať už by šlo o veřejnou dražbu nebo o prodej mimo dražbu, a to „na základě“ posudku předloženého dlužníky a stanovujícího obvyklou cenu nemovitostí částkou 2 300 000 Kč.
21. Nadto dovolatel poukazuje na skutečnost, že mu vznikla škoda „minimálně“ ve výši 91 719,21 Kč, což je částka, kterou si exekutor ponechal na úhradu nákladů exekuce včetně své odměny; v případě zpeněžení v insolvenčním řízení by i tato částka „byla zahrnuta“ do majetkové podstaty dlužníků.
22. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
23. Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc v daných skutkových souvislostech dovolacím soudem neřešenou.
24. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází (srov. odst. 2).
25. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
26. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
27. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a insolvenčního zákona:
§5 (zákona č. 82/1998 Sb.)
Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena
a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním,
b) nesprávným úředním postupem.
§7 (zákona č. 82/1998 Sb.)
(1) Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
(…)
§8 (zákona č. 82/1998 Sb.)
(1) Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
(2) Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.
(…)
§13 (zákona č. 82/1998 Sb.)
(1) Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
(2) Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
§82 (insolvenčního zákona)
(1) Předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník.
(2) Předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také
(…)
b/ omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v §109 odst. 1 písm. b/ a c/, neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, nebo
(…)
§92 (insolvenčního zákona)
Odvolací soud je povinen projednat a rozhodnout odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným v insolvenčním řízení s nejvyšším urychlením, a to nejprve odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku, proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu.
§93 (insolvenčního zákona)
(1) Jde-li o odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku, proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, předloží soud prvního stupně věc odvolacímu soudu, jakmile všem účastníkům uplyne lhůta k podání odvolání; po uplynutí této lhůty úkony směřující k odstranění vad včasného odvolání, k doručení odvolání ostatním účastníkům, k vyšetření podmínek řízení nebo jiná obdobná šetření činí předseda senátu odvolacího soudu.
(2) Odvolání proti rozhodnutí podle odstavce 1 odvolací soud projedná a rozhodne o něm nejpozději do 2 měsíců poté, co mu bylo předloženo soudem prvního stupně; ustanovení §92 tím není dotčeno.
§109 (insolvenčního zákona)
(1) Se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky:
(…)
c) výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§168) a pohledávky jim na roveň postavené (§169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle §203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému,
(…)
(…)
§286 (insolvenčního zákona)
(1) Majetkovou podstatu lze zpeněžit
a/ veřejnou dražbou podle zvláštního právního předpisu,
b/ prodejem movitých věci a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí,
c/ prodejem majetku mimo dražbu.
(2) O způsobu zpeněžení majetkové podstaty podle odstavce 1 rozhodne se souhlasem věřitelského výboru insolvenční správce.
§293 (insolvenčního zákona)
(1) Jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.
(2) Ustanovení §230 odst. 3 až 5 platí obdobně. Ustanovení §286 odst. 2, §287 odst. 2 a §289 odst. 1 se použije jen tehdy, není-li zde pokynu zajištěného věřitele.
§298 (insolvenčního zákona)
(1) Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna.
(2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli.
(…)
(4) Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu.
(…)
§409 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, včetně toho majetku, s nímž dlužník nemohl dosud nakládat v důsledku účinků nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění. Majetek, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, z té části příjmů, která nepodléhá oddlužení, nenáleží do majetkové podstaty. Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala takový majetek, lze za trvání oddlužení nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení.
(3) Majetek, který slouží k zajištění, zpeněží insolvenční správce po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, nejdříve však po zjištění pravosti výše a pořadí zajištěné pohledávky, požádá-li o to zajištěný věřitel. Výtěžek zpeněžení vydá zajištěnému věřiteli; přitom postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.
28. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. již v době vydání usnesení o nařízení předběžného opatření (6. října 2014) a do dnešního dne nedoznala změn. Rovněž citovaná ustanovení §82 odst. 1, odst. 2 písm. b/, §93, §109 odst. 1 písm. c/ a §293 insolvenčního zákona platila ve výše uvedené podobě již v době vydání usnesení o nařízení předběžného opatření a do dnešního dne nedoznala změn. S účinností od 1. července 2017 doznala změn ustanovení §92 a §286 insolvenčního zákona [v odstavci 1 posledně uvedeného ustanovení přibyla v nově přidaném písmenu d/ jako další (čtvrtý) způsob zpeněžení majetkové podstaty dražba provedená soudním exekutorem podle zvláštního právního předpisu]; uvedené změny však nemají žádný vliv na dále formulované závěry. S účinností od 1. prosince 2017 pak doznalo změn ustanovení §298 insolvenčního zákona v tom duchu, že v odstavci 2 a novém odstavci 8 upravilo přednostní uspokojení pohledávky související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky, což však rovněž nemá vliv na dále formulované závěry. Ustanovení §409 insolvenčního řízení doznalo s účinností od 1. června 2019 podstatnějších změn souvisejících s (novým) způsobem oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty; s ohledem na přechodné ustanovení čl. II. zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se však novelizované znění na (tehdy stále) probíhající insolvenční řízení vedené vůči dlužníkům nepoužije.
29. V takto ustaveném právním rámci Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že postrádá v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlení, proč se veškerá argumentace o (nedostatku) příčinné souvislosti ve vztahu k tvrzené škodě vztahuje toliko k nesprávnému úřednímu postupu Vrchního soudu v Praze, který porušil povinnost učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě (tedy rozhodnout o odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o nařízení předběžného opatření ve lhůtě 2 měsíců od předložení věci stanovené §93 odst. 2 insolvenčního zákona); k tomu, že prodlení soudu s vydáním nemeritorního rozhodnutí je třeba posoudit z hlediska porušení povinnosti učinit úkon v době zákonem stanovené ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv z hlediska porušení povinnosti vydat rozhodnutí, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 102/2014.
30. Žalobce přitom svůj nárok po skutkové stránce vylíčil již v žalobě tak, že vznik tvrzené škody kladl do příčinné souvislosti jak s uvedeným nesprávným úředním postupem Vrchního soudu v Praze, tak s (podle jeho názoru nezákonným) usnesením insolvenčního soudu o nařízení předběžného opatření; srov. poslední odstavec části III. žaloby: „[Ž]alobce…trvá na tom, že mu škoda již vznikla, a to v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, respektive nezákonným rozhodnutím insolvenčního soudu, kterým nařídil předběžné opatření v této věci.“
31. Rozhodnutí obou soudů tak neobsahují žádné právní posouzení ohledně tohoto tvrzeného odpovědnostního titulu (alespoň potud, že by všechny vyřčené úvahy týkající se odpovědnosti státu za škodu z titulu nesprávného úředního postupu vztáhlo i na tento druhý titul). Odpovědět na otázku dovolatele položenou v odst. 13. pod bodem [4] tak Nejvyšší soud nemůže, neboť ji odvolací soud doposud neřešil (ač je její vyřešení pro úplné posouzení věci nezbytné); zejména neposoudil, zda jde o nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., zda žalobce splňuje vymezení okruhu osob oprávněných domáhat se práva na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí podle §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. [když v době vydání usnesení o nařízení předběžného opatření (ještě) nebylo družstvo Č účastníkem insolvenčního řízení, srov. §14 odst. 1 insolvenčního zákona], a zda lze uvažovat o příčinné souvislosti mezi tímto rozhodnutím insolvenčního soudu a tvrzenou škodou za situace, kdy dražba byla provedena (až) po uplynutí zákonné lhůty stanovené v §93 odst. 2 insolvenčního zákona; v této souvislosti nelze přehlédnout ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, uveřejněného pod číslem 32/2009 Sb. rozh. obč.
32. Odvolací soud se dále přihlásil k úvaze uvedené v odst. 31. rozsudku soudu prvního stupně (srov. odkaz v odst. 25. napadeného rozsudku), podle níž mohlo družstvo Č tvrzené škodě předejít (a její případný vznik si tam zavinilo výlučně samo), kdyby se dražby zúčastnilo a nemovitosti vydražilo. Odvolací soud se nijak nevypořádal s odvolací námitkou, která (kromě toho, že napadala obecnou správnost předestřené úvahy) poukazovala na právní postavení družstva Č coby družstevní záložny (spořitelního a úvěrového družstva ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb.). Nejvyšší soud tak nemůže posoudit, jakým způsobem otázku, kterou dovolatel klade v odst. 13. pod bodem [6] a která je pro posouzení věci určující, odvolací soud vyřešil (zejména z pohledu §3 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění účinném ke dni konání dražby), neboť i v tomto směru jeho právní posouzení absentuje.
33. Právní posouzení obou soudů, které zjednodušeně řečeno vychází z toho, že vzhledem k „obdobnému“ postupu při zpeněžování by byl výtěžek zpeněžení nemovitostí v insolvenčním řízení vedeném vůči dlužníkům stejný jako vymožené plnění v exekučním řízení vedeném na majetek povinného V. H. a pohledávka dovolatele by tak v obou případech byla uspokojena ve stejném rozsahu (na její úhradu by byla vyplacena stejná částka), je nepřesné (a tedy nesprávné) již z toho důvodu, že nijak nezohledňuje částky, které se v tom kterém řízení podle tehdy platné a účinné právní úpravy odečítají (mají odečítat) od dosaženého výtěžku zpeněžení; ke stanovení výše odměny soudního exekutora za výkon exekuční činnosti a náhrady jeho hotových výdajů srov. vyhlášku č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ke stanovení výše odměny insolvenčního správce za zpeněžení (zajištěného) majetku srov. vyhlášku č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, a k odpočtu nákladů spojených se správou a zpeněžením srov. §298 odst. 4 insolvenčního zákona.
34. Přitom platí (i v době provedení exekuční dražby platilo), že soudní exekutor vydá insolvenčnímu správci vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení (k tomu srov. §46 odst. 7 exekučního řádu, nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16, uveřejněný pod číslem 166/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 3338/2016).
35. Zároveň podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu [která však byla přijata až po vydání usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli (B-12)] platí, že byl-li majetek tvořící předmět zajištění (zástava) v souladu se zákonem zpeněžen v exekučním řízení a byl-li dosažený výtěžek takového zpeněžení postupem podle §46 odst. 7 exekučního řádu předán do majetkové podstaty dlužníka, kde má být vydán zajištěnému (zástavnímu) věřiteli, jehož zástavní právo v exekučním řízení zaniklo podle §337h odst. 1 o. s. ř., nenáleží insolvenčnímu správci dlužníka odměna za zpeněžení předmětu zajištění, kterou by si postupem podle §298 odst. 2 insolvenčního zákona mohl odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění před jeho vydáním zajištěnému věřiteli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 NSČR 180/2017, uveřejněné pod číslem 39/2020 Sb. rozh. obč., dále jen „R 39/2020“). Není ovšem zcela vyloučeno uvažovat o případném zvýšení konečné odměny insolvenčního správce v souvislosti s mimořádnými aktivitami, které byl případně nucen vyvinout při správě exekučního výtěžku zpeněžení předmětu zajištění v době od jeho předání (vydání) do majetkové podstaty dlužníka do rozhodnutí o jeho vydání zajištěnému věřiteli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2020, sen. zn. 29 NSČR 7/2019).
36. Z doposud řečeného plyne, že zodpovězení otázky, jakou „čistou“ částku na uspokojení své pohledávky by zajištěný věřitel obdržel v exekučním řízení a v insolvenčním řízení (při předpokladu, že výsledek zpeněžení předmětu zajištění by byl v obou případech stejný), se neobejde bez uvedeného propočtu, jaká částka by byla od vymoženého plnění odečtena v exekučním řízení na odměnu a náhradu nákladů soudního exekutora a od výtěžku zpeněžení v insolvenčním řízení na odměnu insolvenčního správce a náklady spojené se správou a zpeněžením předmětu zajištění. Bude-li (jako v projednávané věci) předáváno soudním exekutorem vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce postupem podle §46 odst. 7 exekučního řádu insolvenčnímu správci do majetkové podstaty, pak zásadně platí „zákaz dvojí odměny“ (srov. R 39/2020). Potud je zřejmé, že byla-li při vydání výtěžku zpeněžení družstvu Č (B-12) v dané věci (ještě i) odečítána odměna insolvenčního správce, šlo o postup rozporný s ustálenou judikaturou a ohledně této částky již nemůže jít v žádném případě o škodu (snížení majetkového stavu družstva Č) v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Vrchního soudu v Praze, popřípadě nezákonným rozhodnutím insolvenčního soudu [proti uvedenému usnesení (B-12) mělo ostatně družstvo Č právo podat odvolání].
37. Předestřené právní posouzení by odvolací soud musel učinit i tehdy, jestliže by měla být správná jeho výchozí úvaha, že v insolvenčním řízení by bylo dosaženo stejného výtěžku zpeněžení jako při provedené exekuční dražbě. Již kvůli takto neúplnému, a proto nesprávnému právnímu posouzení, je dán důvod zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
38. Vzhledem k urychlení dalšího průběhu řízení považuje Nejvyšší soud za potřebné zabývat se i ostatními právními otázkami otevřenými v dovolání.
39. V rozsudku ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněném pod číslem 82/2015 Sb. rozh. obč., dovolací soud uvedl, že je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a odkazy tam uvedené na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislost, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 237/2014.
40. Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (srov. např. již stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. listopadu 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sb. rozh. obč.).
41. Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je zapotřebí (jak bylo ustáleně dovozováno již za předchozí právní úpravy zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem) současné splnění tří podmínek: 1/ nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem (nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním titulem) a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 5, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000.
42. Poměřováno uvedenými judikaturními kritérii je zjevné, že provedení exekuční dražby je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Vrchního soudu v Praze; rozhodl-li by Vrchní soud v Praze v zákonné lhůtě (tj. do 28. ledna 2015), pak by soudní exekutor nemohl po právu provést dražbu nemovitostí dne 24. února 2015; k tomu, že usnesení Vrchního soudu v Praze o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření nemá na provedení exekuce zpětně vliv (i s ohledem na legitimní očekávání vydražitele, jehož právní jistotu v těchto souvislostech nelze opomenout) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2016, sp. zn. 26 Cdo 3811/2014, uveřejněné pod číslem 18/2017 Sb. rozh. obč.
43. Podle žalobních tvrzení není nesprávný výkon veřejné moci spatřován v samotných postupech „uvnitř“ exekučního řízení, včetně nařízení a způsobu provedení dražby, nýbrž právě v tom, že kvůli průtahům Vrchního soudu v Praze (popřípadě nezákonnému rozhodnutí insolvenčního soudu) dražba vůbec mohla proběhnout. Jinak řečeno dovolatel brojí proti samotnému faktu, že exekuce byla provedena, a nezpochybňuje, jakým konkrétním způsobem se tak stalo; pak je ovšem bez právního významu hodnocení odvolacího soudu, že dražba nemovitostí „proběhla v souladu s příslušnými ustanoveními“ insolvenčního zákona, exekučního řádu a občanského soudního řádu, že exekuční řízení probíhalo „na základě platného exekučního titulu“, že družstvo Č „obdrželo“ plnění „v zákonném rozsahu“ a že povinný V. H. nevyužil v exekučním řízení svého práva podat odvolání proti usnesení o ceně nemovitosti (srov. odst. 13. pod body [2] a [5]). Na uvedených skutečnostech posouzení důvodnosti žalobního nároku nespočívá, když podstatné je, že podle dovolatele dražba neměla (jakkoli) proběhnout.
44. Ve vztahu k ostatním dovolacím námitkám (srov. odst. 13. pod body [1], [3] a [7]) pak ve skutečnosti nejde o otázku příčinné souvislosti, která je zřejmá (exekuce, jejímž provedením bylo vymoženo 430 000 Kč, proběhla v důsledku nesprávného úředního postupu), ale o otázku vzniku a výše škody, tedy o to, zda by v insolvenčním řízení bylo dosaženo jiného (vyššího) výtěžku zpeněžení nemovitostí a jaký by to s sebou neslo konečný závěr o rozsahu uspokojení pohledávky dovolatele (srov. též odst. 33.-36. shora). Výše případné škody se tak odvíjí právě od rozdílu takového tvrzeného (hypotetického) rozsahu uspokojení v porovnání s tím, co na svou pohledávku dovolatel (respektive družstvo Č) ve skutečnosti obdržel.
45. Jinými slovy, dovolatel nese v řízení povinnost tvrzení a důkazní o těch skutečnostech, které jsou mu ku prospěchu, neboť z nich dovozuje vznik a výši škody (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2017, sp. zn. 33 Cdo 2159/2016); v daných poměrech jde o tvrzení, podle nichž by při zpeněžení nemovitostí v insolvenčním řízení bylo dosaženo vyššího výtěžku než 430 000 Kč.
46. Žalobce svou povinnost tvrzení splnil, avšak oba soudy tvrzení žalobce označily za „ryze spekulativní“ a „neprokazatelná“, neboť v insolvenčním řízení je „postupováno obdobně jako v řízení exekučním při prodeji nemovitostí“.
47. Ustanovení §286 odst. 1 insolvenčního zákona umožňuje více způsobů zpeněžení majetkové podstaty včetně prodeje majetku mimo dražbu (§286 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), tzv. z volné ruky. Možnost zpeněžit majetkovou podstatu dražbou provedenou soudním exekutorem podle zvláštního právního předpisu (čímž se rozumí exekuční řád) byla zakotvena v §286 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona až novelizací účinnou od 1. července 2017; zpeněžil-li insolvenční správce majetek dlužníka dražbou provedenou soudním exekutorem podle zvláštního předpisu v rozporu s ustanovením §286 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. června 2017, které neupravovalo takový způsob zpeněžení, porušil tím naopak povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§36 odst. 1 insolvenčního zákona) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 179/2016].
48. Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to bez toho, aby docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění (k tomu srov. závěry formulované Nejvyšším soudem např. v usnesení ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2016, pod číslem 49, nebo v usnesení ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sb. rozh. obč.). Zajištěný věřitel má prostřednictvím §293 insolvenčního zákona plné oprávnění udělovat pokyny ke zpeněžení této věci bez ohledu na to, jaká je výše jeho zajištěné pohledávky v porovnání s hodnotou majetku tvořícího předmět zajištění, respektive očekávaným výtěžkem jeho zpeněžení (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, č. 8, ročník 2018, pod číslem 105).
49. Právě na skutečnosti, že insolvenční správce by zpeněžoval nemovitosti v insolvenčním řízení podle pokynů zajištěného věřitele (družstva Č) byla žalobní tvrzení vystavěna, a to ve spojení s tím, že v době před exekuční dražbou byl vypracovaný znalecký posudek, který určil obvyklou cenu nemovitostí (2 300 000 Kč) více než pětinásobkem toho, jaké částky bylo dosaženo v dražbě (430 000 Kč). Bez ohledu na to, nakolik je přesvědčivá další podpůrná argumentace dovolatele (srov. odstavec 19.), je zřejmé, že žalobní tvrzení nelze označit za „ryze spekulativní“, aniž by dovolatel neměl možnost svá tvrzení o reálnosti dosažení vyššího výtěžku zpeněžení nemovitostí v insolvenčním řízení prokázat (zvláště za situace, kdy znalecký posudek o ceně obvyklé, na který se odvolává, vychází z porovnávací hodnoty při realitním prodeji srovnatelných nemovitostí v místě a čase).
50. Je přitom zřejmé, že cenu, za níž byly nemovitosti prodány v exekuční dražbě, nelze považovat bez dalšího zkoumání a dokazování za cenu obvyklou (srov. dovolatelem přiléhavě citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3588/14), neboť při prodeji nemovitostí v exekuční dražbě jsou potlačeny „tržní vlivy“ (nastavení kogentních podmínek pro prodej nemovitosti, absence komerční inzerce na realitním trhu, stanovení povinnosti dražitelů složit jistotu, stanovení „ceny nejnižšího podání“ atp.). Stejnou optikou nelze bez dalšího označit za cenu obvyklou ani cenu dosaženou při zpeněžení majetkové podstaty insolvenčním správcem, neboť i zde jsou „tržní vlivy“ do určité míry potlačeny nebo upozaděny; na druhou stranu v situaci, kdy zpeněžení „řídí“ svými pokyny zajištěný věřitel, který může například zvolit způsob zpeněžení prodejem mimo dražbu nejvyšší nabídce při komerčním prodeji prostřednictvím inzerce realitních kanceláří, bude se takový způsob prodeje běžnému obchodování na trhu s nemovitostmi blížit.
51. Jinak řečeno, částka vymožená v exekuci prodejem nemovitých věcí se nemusí vždy shodovat s výtěžkem, kterého by bylo dosaženo při zpeněžení takové nemovitosti (coby předmětu zajištění) v insolvenčním řízení. Závěr, že pohledávka zajištěného věřitele (částečně) uspokojená v exekučním řízení by byla ve stejném rozsahu uspokojena i v případném insolvenčním řízení, nelze učinit paušálně, neboť vždy záleží na posouzení konkrétních skutkových okolnostech té které věci, a to i vzhledem k možným odlišným způsobům zpeněžení v insolvenčním řízení, k možnosti zajištěného věřitele udílet v insolvenčním řízení pokyny ke zpeněžení a k odlišným částkám, které se odečítají (mají odečítat) na odměnu soudního exekutora a náhradu jeho hotových výdajů (v exekučním řízení) a na odměnu insolvenčního správce, náhradu jeho hotových výdajů a náhradu nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění (v insolvenčním řízení).
52. Je tedy na dovolateli, aby prokázal, za jakou cenu bylo reálné zpeněžit v insolvenčním řízení nemovitosti; dospějí-li soudy po provedeném dokazování k závěru, že (doposud) navrženými důkazy svou povinnost důkazní nesplnil, poučí jej v tomto duchu podle §118a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč.). Teprve tehdy, budou-li mít soudy za to, že jde o výjimečný případ, kdy je na dovolatele „uvaleno“ nesplnitelné důkazní břemeno, avšak základ nároku je dán, mohou postupovat ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13 a určit výši škody „podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu“.
53. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení; jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. i tento rozsudek včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
54. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2022
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu