ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.110.2020.1
MSPH 96 INS 6803/2011
196 ICm 1761/2013
sp. zn. 29 ICdo 110/2020-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové, v právní věci žalobce Ing. Davida Jánošíka , bytem XY, jako správce konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., identifikační číslo osoby 00174131, zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, proti žalovanému Ing. Jiřímu Krejčiříkovi, se sídlem v Praze 6, Papírenská 63/4, PSČ 160 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka BUSTREX s. r. o. „v likvidaci“, zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 ICm 1761/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BUSTREX s. r. o. „v likvidaci“ , se sídlem v Praze 2, Na Folimance 2122/13, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 27626865, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 6803/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2020, č. j. 196 ICm 1761/2013, 103 VSPH 100/2019-217 (MSPH 96 INS 6803/2011), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 196 ICm 1761/2013-164, ve znění (opravného) usnesení ze dne 7. ledna 2019, č. j. 196 ICm 1761/2013-189, rozhodl o žalobě žalobce [Ing. Davida Jánošíka, jako správce konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s. (dále jen „úpadce“)] směřující vůči žalovanému [Ing. Jiřímu Krejčiříkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka BUSTREX s. r. o. „v likvidaci“ (dále jen „dlužník“)] tak, že určil, že žalobce nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 3 570 000 Kč po právu co do důvodu a výše (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se určuje pravost pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 3 570 000 Kč (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
3. Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu dovodil, že původní správce konkursní podstaty úpadce uzavřel s dlužníkem dne 6. února 2007 platnou smlouvu o smlouvě budoucí, která obsahovala náležitosti budoucí kupní smlouvy podle §409 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, tj. předmět budoucího prodeje a jeho cenu ve výši 3 000 000 Kč bez daně z přidané hodnoty ve výši 19 %. Platnosti smlouvy o smlouvě budoucí není na újmu sjednání rozvazovací podmínky, jíž je nezaplacení zálohy ve výši 300 000 Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne uzavření smlouvy, ani to, že v jejím rámci dlužník převzal předmět budoucího prodeje – zásoby uvedené v příloze č. 1 a označené jako „Zásoby B“. Za situace, kdy se nenaplnilo legitimní očekávání, že bude uzavřena kupní smlouva, vzniklo dlužníku bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na dovolacím soudem dosud neřešených otázkách (nebo řešených odchylně od ustálené praxe dovolacího soudu), tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Konkrétně dovolatel formuluje tyto otázky:
[1] Je soud při rozhodování o pravosti pohledávky úpadce, představující náhradu za věci sepsané v konkursní podstatě úpadce (svěřené třetí osobě a nevrácené), vázán až pravomocným rozhodnutím soudu, že věci byly do konkursní podstaty sepsány oprávněně (za situace, kdy probíhá spor o vyloučení těchto věcí z konkursní podstaty), nebo si o oprávněnosti soupisu může učinit vlastní závěry?
[2] Je pro rozhodnutí o pravosti pohledávky úpadce, představující náhradu za věci sepsané v konkursní podstatě úpadce (svěřené třetí osobě a nevrácené), podstatné, zda věci byly sepsány do konkursní podstaty oprávněně?
6. Dovolatel namítá, že opakovaně upozorňoval na to, že není spolehlivě zjištěno, zda jsou věci oprávněně sepsány do konkursní podstaty úpadce, neboť stejný nárok ve shodné výši jako žalobce uplatňuje rovněž věřitel č. 14 společnost ANIDOR s. r. o. (dále jen „společnost A“), přičemž mezi žalobcem a společností A je vedeno řízení o vyloučení věcí z konkursní podstaty úpadce. Argumentuje, že musí předejít tomu, aby po případném zjištění, že věci byly do konkursní podstaty úpadce sepsány neoprávněně, neuplatňoval totožnou pohledávku žalobce i společnost A.
7. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
8. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je, oproti mínění dovolatele, souladné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
9. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
[1] Soupis majetku konkursní podstaty představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn nakládat se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení [viz např. rozsudek ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“) a rozsudek ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 1584/2007].
[2] Zařazením věci ve vlastnictví třetí osoby (osoby odlišné od úpadce) do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce přechází oprávnění s ní nakládat na správce konkursní podstaty (srov. opět R 27/2003 a rozsudek ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3153/2008).
[3] Je-li věřitel (dlužník představovaný insolvenčním správcem reprezentujícím majetkovou podstatu) přesvědčen, že má vůči třetí osobě (vůči žalovanému) pohledávku, je tím dán i důvod pro soupis pohledávky do majetkové podstaty. Případné posouzení, zda pohledávka (co do základu, respektive výše uvedené v soupisu) vskutku existuje, je vyhrazeno (až) případnému sporu, ve kterém se bude žalobce vůči žalovanému domáhat jejího zaplacení. Srov. rozsudek ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 142/2018, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2020, pod číslem 100.
10. Z citované judikatury vyplývá, že sepsáním majetku do konkursní podstaty úpadce získává správce konkursní podstaty právo s tímto majetkem nakládat, i kdyby šlo o majetek třetí osoby. Pro posouzení věcné legitimace žalobce je tak rozhodná pouze skutečnost, že sporný majetek (eventuálně pohledávka na vydání náhrady za něj) byl sepsán do konkursní podstaty úpadce.
11. Z uvedeného plyne, že dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, že v dané věci bylo (z hlediska věcné legitimace žalobce) podstatné pouze to, že žalobce sepsal sporné zásoby do konkursní podstaty úpadce a spor o jejich vyloučení vedený se společností A dosud neskončil (zásoby nebyly vyloučeny z konkursní podstaty úpadce), se nijak neprotiví ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu