ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.112.2021.1
KSPH 66 INS 24574/2012
37 ICm 3608/2013
sp. zn. 29 ICdo 112/2021-131
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. Moniky Cihelkové, se sídlem v Praze, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka STARÝ TIMBER s. r. o., zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, proti žalovanému PARITAS, s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Průmyslová 566/5, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 25 60 27 13, zastoupenému JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Kodaňská 521/57, PSČ 101 00, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 ICdo 3608/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka STARÝ TIMBER s. r. o. , se sídlem v Bohdanči 136, PSČ 285 25, identifikační číslo osoby 27 09 58 35, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2021, č. j. 37 ICm 3608/2013, 102 VSPH 548/2019-109 (KSPH 66 INS 24574/2012), ve znění usnesení ze dne 17. června 2021, č. j. 37 ICm 3608/2013, 102 VSPH 548/2019-114 (KSPH 66 INS 24574/2012), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2021, č. j. 37 ICm 3608/2013, 102 VSPH 548/2019-109 (KSPH 66 INS 24574/2012), ve znění usnesení ze dne 17. června 2021, č. j. 37 ICm 3608/2013, 102 VSPH 548/2019-114 (KSPH 66 INS 24574/2012), se s výjimkou potvrzujícího výroku I. ve věci samé zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 22. května 2019, č. j. 37 ICm 3608/2013-85, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Mgr. Monika Cihelková, jako insolvenční správkyně dlužníka [STARÝ TIMBER s. r. o. (s původní obchodní firmou LESS & TIMBER s. r. o.)], domáhala vůči žalovanému (PARITAS, s. r. o.) určení, že dohoda o vzájemném započtení pohledávek ze dne 5. října 2012, č. 2790421, uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným je v rámci insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 66 INS 24574/2012 vůči věřitelům dlužníka neúčinná (výrok I.) a určení, že poskytnuté plnění ve výši 155.610,- Kč ve prospěch žalovaného dne 4. října 2012 bezhotovostním převodem z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného je v rámci téhož insolvenčního řízení vůči věřitelům neúčinné (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Dne 8. října 2012 podal věřitel dlužníka (Citibank Europe plc) u insolvenčního soudu insolvenční návrh.
2) Insolvenční soud:
a) Usnesením (vyhláškou) ze dne 9. října 2012 oznámil zahájení insolvenčního řízení dlužníka;
b) Usnesením ze dne 23. října 2012, č. j. KSPH 37 INS 24574/2012-A-34, zjistil úpadek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni;
c) Usnesením ze dne 24. ledna 2013, č. j. KSPH 37 INS 24574/2012-B-47, povolil dlužníku reorganizaci;
d) Usnesením ze dne 23. dubna 2014, č. j. KSPH 37 INS 24574/2012-B-301, zamítl reorganizační plán a rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs; současně předběžným opatřením zakázal započtení pohledávek dlužníka a jeho věřitelů.
3) Podle seznamu přihlášených pohledávek (B-38) se do insolvenčního řízení dlužníka přihlásilo celkem 221 věřitelů s celkovou výší přihlášených pohledávek 3.365.178.404,33 Kč; žalovaný do insolvenčního řízení nepřihlásil žádnou pohledávku za dlužníkem; žalobkyně neuvedla žalovaného v seznamu závazků a pohledávek.
4) Do insolvenčního řízení dlužníka přihlásili pohledávky (mimo jiné) věřitelé: a) E. H. P. s. r. o. v celkové výši 493.045,80 Kč (splatné v období od 10. května 2012 do 25. září 2012, b) Správa Krkonošského národního parku v celkové výši 3.454.548,46 Kč (splatné v době od 5. července 2012 do 26. října 2012), c) Dřevostroj Čkyně, a. s. ve výši 91.836,- Kč (splatnou 25. června 2012) a d) J. M. ve výši 126.637,96,- Kč (splatnou 29. srpna 2012).
5) Dlužník ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu potvrdil, že se dostal do platební neschopnosti a nemá dostatek prostředků ke splnění svých splatných závazků; má více věřitelů, závazky (dluhy) po lhůtě splatnosti více jak 30 dnů, zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků a neplní peněžité závazky (dluhy) po dobu delší než 3 měsíce po lhůtě splatnosti.
6) Dne 4. října 2012 byla z účtu dlužníka poukázána na účet žalovaného částka 155.610,- Kč (dále též jen „sporná platba“).
7) Dne 5. října 2012 uzavřeli dlužník (jako postupitel) a žalovaný (jako postupník) smlouvu o postoupení (části) pohledávky dlužníka za ML - INTERIER Praha (jde o odštěpný závod zahraniční právnické osoby) ve výši 80.799,- Kč (viz faktura č. 2215379 ze dne 4. října 2012, na částku 303.609,- Kč, splatná 18. října 2012), a to za sjednanou úplatu rovnající se výši postoupené pohledávky.
Téhož dne uzavřeli dlužník a žalovaný dohodu, kterou započetli vzájemné pohledávky v celkové výši 82.395,- Kč (dále jen „dohoda o započtení“); šlo o pohledávky dlužníka v částkách 1.596,- Kč (viz faktura č. 2221194 splatná 14. října 2012), 80.799,- Kč (viz faktura č. 2215379 splatná 5. listopadu 2012) a o pohledávku žalovaného ve výši 82.395,- Kč (viz faktura č. 482012 splatná 14. října 2012).
Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení §3 odst. 1, §140 odst. 2 až 4, §235 odst. 1, §239 odst. 1, §240 odst. 1 a 2 a §241 odst. 1 až 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ‒ zdůraznil, že dohodu o započtení uzavřely smluvní strany v době, kdy byl dlužník v úpadku, pohledávky smluvních stran byly započitatelné, přičemž s ohledem na obchodní spolupráci, která pokračovala i po zjištění úpadku dlužníka, „není možno mít k tíži“ žalovaného, že nepředvídal (za jinak zcela obvyklých podmínek založených na vzájemném obchodování) úpadek dlužníka. Jelikož žalovaný mohl i po zjištění úpadku dlužníka (23. října 2012) jednostranně započíst svou pohledávku (splatnou 14. října 2012) proti pohledávkám dlužníka (splatným ve dnech 14. října 2012 a 5. listopadu 2012), měl insolvenční soud za to, že byly splněny zákonné podmínky pro započtení v době před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka.
Jde-li o platbu dlužníka ve prospěch žalovaného (ze dne 4. října 2012), insolvenční soud vyhodnotil jako nedůvodnou výhradu žalobkyně ohledně splatnosti faktury „do 14 dnů“, když v řízení bylo daňovými doklady předloženými žalovaným prokázáno, že bylo běžnou obchodní praxí dlužníka a žalovaného uvádět dobu splatnosti do 14 dnů, přičemž v těchto případech docházelo běžně k proplácení daňových dokladů dlužníkem v průběhu několika málo dnů od vystavení faktur; stejná obchodní praxe pokračovala (i) v době, kdy byl dlužník v reorganizaci (viz faktura č. 57/2014 ze dne 31. října 2014 splatná do 14 dnů na částku 132.833,80,- Kč, jakož i faktura č. 75/2014 ze dne 22. prosince 2014 splatná do 14 dnů na částku 67.481,70,- Kč, které dlužník uhradil žalovanému ve dnech 10. listopadu 2014 a 31. prosince 2014).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. června 2021, č. j. 37 ICm 3608/2013, 102 VSPH 548/2019-109 (KSPH 66 INS 24574/2012), ve znění usnesení ze dne 17. června 2021, č. j. 37 ICm 3608/2013, 102 VSPH 548/2019-114 (KSPH 66 INS 24574/2012), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku; v bodu II. výroku jej změnil tak, že určil, že plnění ve výši 155.610,- Kč poskytnuté dlužníkem dne 14. října 2012 bezhotovostním převodem na účet žalovaného je vůči věřitelům dlužníka neúčinné a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §241 insolvenčního zákona a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněném pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 139/2017, a v usnesení ze dne 22. prosince 2020, sen. zn. 29 ICdo 3/2019 – uzavřel, že z konstantní judikatury Nejvyššího soudu „jednoznačně vyplývá obecná použitelnost závěru, že na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinný právní úkon, z nějž vzešla pohledávka použitá dlužníkem a žalovaným k započtení vzájemných pohledávek v dohodě o započtení“. Současně se z ní podává – pokračoval odvolací soud – že „o neúčinnosti takového právního úkonu, z nějž vzešla pohledávka použitá k započtení, musí být v řízení rozhodnuto, pročež je nezbytné, aby právní úkon, z něhož vzešla započítávaná pohledávka, byl předmětem řízení o odpůrčí žalobě“.
Jelikož žalobkyně „neučinila“ smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 5. října 2012 předmětem řízení (nedomáhala se žalobou určení její neúčinnosti), nemohla být ohledně požadovaného určení neúčinnosti dohody o započtení již proto úspěšná.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v této části zamítavého výroku ve věci samé.
Dále se odvolací soud zabýval otázkou (ne)účinnosti platby dlužníka (dne 4. října 2012 ve výši 155.610,- Kč) žalovanému.
Poté, co doplnil dokazování fakturou č. 49/2012 ze dne 1. října 2012, kterou žalovaný vystavil dlužníku za provedené pomocné pilařské a truhlářské práce (dle smlouvy o dílo ze dne 2. ledna 2012) za měsíc září v celkové výši 155.610,- Kč, splatnou do 14 dnů [kterou dlužník uhradil (již) 4. října 2012], dospěl k následujícím závěrům.
Spornou platbou plnil dlužník na dluh, který ještě nebyl splatný [§241 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona]; aby nešlo o zvýhodňující právní úkon, musely by být naplněny všechny předpoklady určené ustanovením §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona.
Z provedeného dokazování vyplynulo, že skutečně šlo o právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku; dlužník běžně u žalovaného, který nebyl osobou jemu blízkou ani s ním netvořil koncern, objednával provedení pomocných pilařských a truhlářských prací a faktury za tyto práce mu pravidelně proplácel před datem splatnosti, přičemž žalobkyně netvrdila (ani v řízení nevyplynulo) nic, co by zpochybňovalo, že provedené práce odpovídaly účtované ceně.
Odvolací soud proto vyzval žalovaného (v souladu s ustanovením §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ̶ dále jen „o. s. ř.“), aby vylíčil rozhodné skutečnosti o tom, že nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že byl dlužník k 4. říjnu 2012 v úpadku, a označil k jejich prokázání důkazy.
Žalovaný k této výzvě (pouze) uvedl, že vzhledem k jeho předmětu činnosti nebylo spravedlivé po něm požadovat, aby zjišťoval, v jaké je dlužník „kondici“, a aby si ověřoval skutečnosti z jeho účetnictví, když problémům dlužníka nic nenasvědčovalo. V minulosti dlužník své závazky vůči žalovanému vždy řádně hradil, přičemž žalovaný spoléhal též na to, že nedobrou finanční situaci dlužníka se podaří zhojit v rámci reorganizace; proto také v jejím průběhu pokračoval ve spolupráci s dlužníkem.
Na tomto základě odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož žalovaný neuvedl žádné relevantní skutečnosti o tom, že ke dni 4. října 2012 nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že je dlužník v úpadku; neprokázal tak splnění podmínek určených ustanovením §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, za nichž by sporná platba nebyla zvýhodňujícím právním úkonem. Jelikož v insolvenčním řízení nebudou (podle tvrzení žalobkyně, jež má oporu v obsahu insolvenčního spisu) uspokojeny pohledávky nezajištěných věřitelů, dostalo se žalovanému na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu „jinak náleželo v konkursu“.
Pro úplnost dodal, že i právní úkony žalovaného a dlužníka ze dne 5. října 2012 (smlouva o postoupení pohledávky a dohoda o započtení), které nelze považovat (v jejich vzájemné souvislosti) za úkony obvyklé v obchodním styku, nasvědčují tomu, že žalovaný měl vědomost o úpadkové situaci dlužníka.
Proto rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku ve věci samé ohledně určení neúčinnosti plnění ve výši 155.610,- Kč změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky týkající se standardu náležité pečlivosti podle ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, při jejímž řešení se odvolací soud (podle jeho názoru) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v dovolání konkretizované), jakož i právní otázky (dosud podle jeho názoru Nejvyšším soudem nezodpovězené), zda je přípustné, aby právní úkon (sporná platba), který „obstojí v rovině §111 insolvenčního zákona, neobstál v rovině §241 insolvenčního zákona“.
Podle dovolatele nepřihlédl odvolací soud ke všem okolnostem, za nichž byl žalobou napadený právní úkon (sporná platba) učiněn, ustanovení §241 odst. 1 insolvenčního zákona vyložil „velmi extenzivně a nesystémově“ a dospěl k nesprávnému „paušálnímu“ závěru ohledně nesplnění požadavku „náležité péče“ podle ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona.
S poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, a ze dne 29. srpna 2017, sen. zn. 29 ICdo 82/2015, jakož i v rozsudku ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 149/2017 (uveřejněném pod číslem 50/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 50/2020“), dovolatel akcentuje, že z veřejně dostupných údajů týkajících se dlužníka (ke dni 4. října 2012), nebylo možno pro něj (stejně jako pro „jinou rozumně pečlivou osobu“) seznat, že se dlužník nachází ve stavu úpadku.
Přitom v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů nemůže být běžná korporace, jejímž předmětem činnosti jsou pomocné pilařské a lesnické práce, spravedlivě zatížena povinností zkoumat průběžně příjmové a majetkové poměry svého obchodního partnera, jeho právní postavení (začlenění do koncernové struktury, případně finanční situaci celé koncernové struktury), a to nad rámec běžného chodu svého podniku (plní-li odběratel, obchodní partner řádně své smluvní povinnosti). Navíc žalovaný nebyl dlužníkem (ani třetí osobou) informován o jeho špatné finanční situaci a takové informace nebyly v době posuzovaného právního úkonu ani veřejně známy. Proto byl povinen ke zjištění rozhodných skutečností vyvinout takové úsilí, které by v obdobné situaci vyvinula jiná rozumně pečlivá osoba; současně nebyl nadán žádnými odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, které by za tímto účelem mohl (musel) využít.
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že přihlédl k tvrzením, která žalobkyně doplnila až při jednání před odvolacím soudem, konkrétně k tomu, že: a) od 2. října 2012 byly v úpadku koncernové společnosti dlužníka (Less a. s. a Less and Forest s. r. o.) a b) z příloh k insolvenčním návrhům označených společností měl být zřejmý úpadek dlužníka. Přitom označenými listinami nebyl proveden důkaz a zmíněné skutečnosti nebyly v předchozích fázích řízení tvrzeny ani nevyšly nijak najevo; žalovaný se tak k nim nemohl vyjádřit.
Konečně dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož kdyby obstálo poskytování plateb (proplácení faktur) za tentýž druh prací (služeb) prováděných po zahájení insolvenčního řízení v rovině ustanovení §111 insolvenčního zákona, bylo by zcela nesystémové a nelogické, aby neobstálo v rovině ustanovení §241 insolvenčního zákona (aby bylo kvalifikováno jako zvýhodňující právní úkon). Jinými slovy, kdyby na úkony prováděné dlužníkem v rámci obvyklého hospodaření krátce před zahájením insolvenčního řízení bylo pohlíženo jako na zvýhodňující, zatím co na tytéž úkony prováděné kontinuálně po zahájení insolvenčního řízení na základě téhož titulu by se pohlíželo jako na úkony účinné (neodporovatelné), šlo by „o účelové, nesystémové až diskriminační posuzování téhož“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení právních otázek dovolatelem otevřených, vztahujících se k výkladu ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, dílem vyřešených odvolacím soudem odchylně od (níže uvedené) judikatury Nejvyššího soudu a dílem dosud Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězených.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §241 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu, kdy dlužník učinil spornou platbu, a k datu rozhodnutí o úpadku dlužníka, pro věc rozhodném), zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není (…) b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěru, podle něhož má-li určitá osoba dostát požadavku náležité pečlivosti ve smyslu ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, je povinna vyvinout ke zjištění rozhodných skutečností takové úsilí, které by v obdobné situaci vyvinula jiná rozumně pečlivá osoba. Je-li však nadána odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, lze z požadavku náležité péče dovodit, že je povinností takové osoby své znalosti, schopnosti či dovednosti (v rámci svých možností) využít. Posuzování toho, zda určitá osoba vyvinula patřičné úsilí, je otázkou posuzování okolností konkrétního případu, a proto zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání vždy bylo v souladu s požadavkem náležité péče.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 82/2015 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 9. ledna 2018, sp. zn. I. ÚS 3690/17), k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 ICdo 97/2015, a v R 50/2020.
V poměrech projednávané věci je zjevné, že insolvenční soud se s požadavkem náležité péče podle ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona v důvodech svého rozhodnutí nijak nevypořádal.
Oproti tomu odvolací soud ‒ maje jinak předpoklady dotčeným ustanovením určené za splněné ‒ uzavřel, že žalovaný ani po poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neuvedl žádné relevantní skutečnosti, jež by podporovaly závěr, že žalovaný nemohl k 4. říjnu 2012 ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku; neprokázal tak naplnění všech podmínek vyžadovaných ustanovením §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona a sporná platba je proto neúčinným právním úkonem.
Z obsahu spisu (protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 8. června 2021) plyne, že žalovaný v reakci na výzvu odvolacího soudu, aby vylíčil všechny rozhodné skutečnosti a označil všechny důkazy k jejich prokázání „ohledně toho, že ke dni 4. října 2012 nemohl ani při vynaložení náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku“, uvedl, že: a) po něm nelze (vzhledem k předmětu činnosti) spravedlivě požadovat, aby zjišťoval, v jaké je dlužník „kondici“ a ověřoval skutečnosti z jeho účetnictví, b) dlužník v minulosti své závazky vůči němu řádně hradil a problémům dlužníka nic nenasvědčovalo, a c) ve spolupráci s dlužníkem pokračoval i v průběhu jeho reorganizace a spoléhal na to, že se dlužníku podaří nedobrou finanční situaci „zhojit“.
Závěr odvolacího soudu o tom, že nejde [z hlediska ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona] o „žádné relevantní skutečnosti“, je přitom ve zjevném rozporu s právním názorem formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 82/2015, podle něhož osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní úkon (platbu), mohla při vynaložení náležité pečlivosti rozpoznat, že dlužník je v úpadku, (mimo jiné) i proto, že dlužník opakovaně neplatil její (splatné) pohledávky (z titulu ceny díla a nájemného), a bylo jí známo, že dlužník neplní závazky vůči dalším dodavatelům.
Jsou-li totiž označené skutečnosti (neplacení splatných pohledávek takové osoby za dlužníkem a vědomost o existenci nezaplacených splatných pohledávek ve vztahu k dalším věřitelům dlužníka) významné pro závěr o tom, že osoba, v jejíž prospěch učinil dlužník právní úkon (platbu), mohla při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, jsou (mohou být) právně relevantní i opačná tvrzení žalovaného, podle nichž mu dlužník v minulosti své závazky řádně hradil (a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl „problémy“).
Právní posouzení věci odvolacím soudem založené na paušálním (a judikatuře Nejvyššího soudu odporujícím) závěru o právní nevýznamnosti výše uvedených skutkových tvrzení žalovaného tak není správné.
Na shora uvedeném není způsobilý (bez dalšího) nic změnit ani dovětek odvolacího soudu, podle něhož (následné) právní úkony dlužníka a žalovaného ze dne 5. října 2012 (smlouva o postoupení pohledávky a dohoda o započtení pohledávek) nasvědčují spíše tomu, že žalovaný měl povědomost o úpadku dlužníka. Odvolací soud totiž shora uvedené dodal jen „pro úplnost“ (jako tzv. obiter dictum, na kterém jeho rozhodnutí nespočívá), aniž by žalovanému zprostředkoval „informaci“ o tom, že zmíněné smlouvy považuje za právně významné pro přijetí závěru o tom, zda sporná platba (ne)byla zvýhodňujícím právním úkonem podle ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, a umožnil mu tak, aby se vyjádřil k okolnostem, za nichž byly tyto smlouvy uzavřeny.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo již z hlediska posouzení, zda žalovaný, v jehož prospěch dlužník plnil, tvrdil právně významné skutečnosti o tom, že nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tato platba mohla vést k úpadku dlužníka, Nejvyšší soud, aniž se dále zabýval další právní otázkou dovoláním otevřenou [a jakkoli presumoval, zda žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně vynaložení náležité péče podle ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona], toto rozhodnutí (s výjimkou potvrzujícího výroku ve věci samé), ve znění (opravného) usnesení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci (zejména k osobám dlužníka a žalovaného, povaze jejich vzájemných obchodních vztahů, důvodu vzniku spornou platbou hrazené pohledávky, jakož i dalším skutečnostem, které vyšly v řízení najevo) opětovně vyhodnotil, zda žalovaný unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně splnění předpokladu „náležité péče“ ve smyslu ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona. Pro případ, že dospěje k negativnímu závěru, neopomene se vypořádat i s argumentací žalovaného založené na pokračování obchodních vztahů mezi dlužníkem (následně žalobkyní) a žalovaným (i) v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka, včetně porovnání předpokladů, za nichž lze vyslovit neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil před zahájením řízení na jeho majetek, a právních úkonů, které učinil poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu