ECLI:CZ:US:2018:1.US.3690.17.1
sp. zn. I. ÚS 3690/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti UNISTAV a. s., se sídlem v Brně, Příkop 838/6, zastoupené JUDr. Romanem Schneiderem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 4, proti rozsudkům Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 82/2015-107 ze dne 29. srpna 2017, Vrchního soudu v Olomouci č. j. 12 VSOL 58/2015-84 ze dne 25. června 2015 a Krajského soudu v Brně č. j. 29 ICm 84/2012-69 ze dne 3. listopadu 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) JUDr. PhDr. Radka Mylbachra, se sídlem v Brně, Výstaviště 405/1, insolvenčního správce dlužnice HOBBYMARKETY CZ s. r. o., se sídlem v Brně, Vídeňská 546/55, 2) ANATEMA, s. r. o., se sídlem v Bratislavě, Tomášikova 14, Slovenská republika, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně vyslovil napadeným rozsudkem neúčinnost právního úkonu učiněného insolvenční dlužnicí HOBBYMARKETY CZ s. r. o., kterým uhradila stěžovatelce částku v celkové výši 12 674 000 Kč, a uložil stěžovatelce, aby 12 674 000 Kč vydala do majetkové podstaty insolvenční dlužnice.
2. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí krajského soudu. Podle závěrů těchto soudů byla dlužnice v době uskutečnění odporovaného plnění v úpadku a stěžovatelce se dostalo odporovaným plněním (na úkor ostatních věřitelů) vyššího uspokojení, než jaké by jí náleželo v konkursu. Stěžovatelka sice na základě odporovaného plnění obdržela přiměřené protiplnění, mohla ovšem při náležité pečlivosti poznat, že dlužnice byla v úpadku, a to zejména z toho, že neuhradila dohodnutou cenu za provedení díla, kvůli špatné finanční situaci nesplnila svoji povinnost zřídit ve prospěch stěžovatelky bankovní záruku, opakovaně neplatila nájemné, i z toho, že ji dlužnice o špatné finanční situaci opakovaně informovala. K tomu, aby stěžovatelka poznala úpadek dlužnice, postačovalo zjištění, že má více věřitelů s peněžními závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, resp. že tyto závazky není schopna plnit. Stěžovatelka však náležitou péči nevyvinula, nemohla tedy být dobré víře. K námitce stěžovatelky, podle níž je třeba snížit odporované plnění o platby, které poskytla dlužnici, a o odvedenou daň z přidané hodnoty, vrchní soud uvedl, že tato obrana nemůže obstát, neboť proti pohledávce na vydání dlužníkova plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty není přípustné započtení.
3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky zamítl. Shledal, že přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu nemůže být založena pro otázku dobré víry stěžovatelky a poctivosti odpůrčí žaloby, neboť byly vyřešeny v souladu s jeho judikaturou. Ve zbytku shledal námitky nedůvodnými. Odporovatelné plnění by mělo být vráceno včetně části připadající na daň z přidané hodnoty, neboť zákon vyžaduje vrácení celého plnění. Procesní obrana stěžovatelky, jíž se domáhala částečného zamítnutí žaloby, nemohla být úspěšná. Jakkoliv stěžovatelka namítala, že dlužnici uhradila částku 2 812 783 Kč, neuplatnila ji vzájemnou žalobou. Nešlo pak ani námitku započtení, neboť stěžovatelka sama popřela, že by takovou námitku vznesla, nehledě na to, že ji insolvenční zákon výslovně zakazuje. Vědomost stěžovatelky, resp. její schopnost rozpoznat, že plnění dlužnice může vést k jejímu úpadku (případně že dlužnice v úpadku již je), je třeba hodnotit ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem. Okolnosti zjištěné v řízení plně podporují závěr, že stěžovatelka mohla úpadek dlužnice rozpoznat.
4. Proti rozhodnutím Nejvyššího, vrchního i krajského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, na veřejné ústní jednání a rovnost účastníků řízení. Stěžovatelka spatřovala zásadní vady řízení v tom, jak byly hodnoceny důkazy vypovídající o možném úpadku dlužnice a vědomosti stěžovatelky o něm. Další vady v řízení spatřovala v tom, že nebyla řádně poučena o tom, že její návrh na částečné zamítnutí žaloby je třeba změnit na vzájemnou žalobu. Porušení práva na veřejné ústní jednání spatřovala v tom, že Nejvyšší soud rozhodl bez jednání, byť nešlo o jednoduchou věc. Porušení rovnosti účastníků pak spatřovala v tom, že Nejvyšší soud činí rozdíly mezi věřiteli-laiky a věřiteli nadanými určitými schopnostmi, byť toto rozlišení nemá odraz v platné právní úpravě.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
6. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, o což v dané věci šlo výlučně, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Takové vady Ústavní soud neshledal. Výklad Nejvyššího soudu k samotné úpravě neúčinnosti zvýhodňujících právních jednání (zde zejména §241 odst. 5 insolvenčního zákona a jeho vazba na ochranu dobré víry adresáta zvýhodňujícího jednání) je srozumitelný, logický a na věc přiléhavý. Námitky stěžovatelky ústavně významné pochybnosti o přijatelnosti závěrů Nejvyššího soudu prakticky nevznáší - jde o polemiku založenou převážně na přesvědčení, že obecné soudy měly rozhodnout jinak (opačně).
8. Námitky stěžovatelky proti vadám řízení lze rozdělit do čtyř okruhů: (1) rozhodnutí Nejvyššího soudu bez veřejného ústního jednání, (2) rovnost účastníků řízení, (3) nepoučení o potřebě podat vzájemnou žalobu a (4) vady dokazování.
9. K prvnímu z těchto kruhů lze jen stručně uvést, že absence ústního jednání se opírá o zákonem založenou výjimku s ohledem na povahu rozhodování dovolacího soudu (§243a odst. 1 občanského soudního řádu), kterou výslovně předvídá čl. 96 odst. 2 Ústavy. Stejně tak má svůj zákonný základ i rozlišování mezi potřebnou mírou obezřetnosti u osob-laiků a osob s odbornými znalostmi. Je totiž nasnadě, že náležitá pečlivost ve smyslu §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona se bude u těchto osob lišit.
10. K třetímu z těchto okruhů se dostatečně vyjádřil již dovolací soud, na jehož výklad v rovině podústavního práva a doktríny lze odkázat. Stěžovatelka neměla v řízení jasno, jakým procesně relevantním způsobem svou námitku uplatnit. Uplatnila ji tak způsobem podle obecných soudů nezpůsobilým. Domnívá-li se stěžovatelka, že absencí poučení podle §43 občanského soudního řádu bylo porušeno její právo na přístup k soudu (ochranu práv soudem), zjevně jí nelze přisvědčit. Porušením stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být toliko kvalifikované pochybení při intepretaci a aplikaci procesního předpisu. Zde k takovému pochybení nedošlo: poučení podle §43 občanského soudního řádu je namístě zejména tam, kde je podání nejasné, nesrozumitelné a neúplné. Jak plyne i z argumentace samotné stěžovatelky, takovými vadami její podání netrpělo: skutečnost, že sama nevěděla, jaké účinky její procesní úkony budou po právu mít, neznamená, že nebyly vůči soudu učiněny jednoznačně. Vzájemnou žalobu, jíž se nyní dovolává, stěžovatelka zjevně nepodala.
11. Námitky směřující formálně proti vadám dokazování převážně zpochybňují skutková zjištění z dokazování získaná, nikoliv samotný postup dokazování. V tomto ohledu setrvale platí, že úkolem Ústavního soudu není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Skutečnost, že obecné soudy uvěřily skutkové verzi svědků ve prospěch žaloby, a ne verzi stěžovatelky, do jejích základních práv bez dalšího nezasahuje. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Ústavní soud v tomto ohledu, tedy k postupu při zjišťování, co stěžovatelka věděla či mohla a měla vědět o úpadku dlužnice, žádné ústavně významné vady neshledal.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu