ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.127.2021.1
KSCB 41 INS 27546/2019
42 ICm 2076/2020
sp. zn. 29 ICdo 127/2021-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce BOHEMIA SILVER s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00 19 85 28, zastoupeného JUDr. Janem Nekolou, advokátem, se sídlem v Praze, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, proti žalovanému PAD GROUP a. s. , se sídlem v Praze 5, Brdlíkova 288/1e, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26 03 77 69, zastoupenému Mgr. Radkem Trojanem, advokátem, se sídlem v Praze, Zvěřinova 3452/1, PSČ 130 00, o popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 2076/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Mladá fronta a. s. , se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 1952/9, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 49 24 03 15, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 41 INS 27546/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2021, č. j. 42 ICm 2076/2020, 104 VSPH 380/2021-78 (KSCB 41 INS 27546/2019), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2020, č. j. 42 ICm 2076/2020-46, určil, že žalovaný (PAD GROUP a. s.) nemá za dlužníkem (Mladá fronta a. s.) v rámci insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 26 INS 27546/2019 pohledávku, kterou přihlásil přihláškou P206 (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci (BOHEMIA SILVER s. r. o.) na náhradě nákladů řízení částku 19.468,- Kč (výrok II.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Právní předchůdce žalovaného (společnost A. A. S. I. holding a. s. ‒ dále jen „společnost A“) přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka (přihláškou P206) pohledávku ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi společností EUROPEAN FINANCIAL SERVICES, INC (jako věřitelem ‒ dále jen „společnost E“) a dlužníkem dne 5. května 2017, ve znění dodatku ze dne 7. května 2019 (dále jen „smlouva o úvěru“), v celkové výši 70.075.123,56 Kč, sestávající z jistiny ve výši 69.543.577,06 Kč a z kapitalizovaných smluvních úroků (v sazbě 0,5 % ročně) ode dne následujícího po dni poskytnutí peněžních prostředků do rozhodnutí o úpadku dlužníka ve výši 531.546,50 Kč. Dne 14. dubna 2020 uzavřela společnost E se společností A smlouvu o postoupení pohledávek za dlužníkem v celkové výši jistin 69.543.577,06 Kč, jejichž specifikace je uvedena v příloze č. 1.
Usnesením ze dne 1. září 2020, č. j. KSCB 26 INS 27546/2019-P206-5, insolvenční soud rozhodl, že v insolvenčním řízení bude pokračováno s žalovaným jako procesním nástupcem společnost A (na žalovaného přešlo v důsledku vnitrostátní fúze sloučením jmění zanikající společnosti A).
2) Žalobce (jako přihlášený věřitel v insolvenčním řízení dlužníka) popřel pravost, výši i pořadí pohledávky, s tím, že žalovaný nedoložil existenci právního důvodu jejího vzniku, poskytnutí úvěru ani aktivní legitimaci k podání přihlášky; současně dovozoval, že pohledávka měla být přihlášena jako podřízená.
3) Žaloba je včasná, když přezkumné jednání se konalo dne 15. května 2020 a popěrný úkon žalobce byl doručen insolvenčnímu soudu 12. května 2020; žalobce současně uhradil jistotu na náklady řízení v incidenčním sporu podle §202 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
4) Společnost E v době od 29. června 2017 do 11. září 2019 postupně převedla na (nespecifikovaný) účet (vedený „zřejmě“ společností Artesa, spořitelním družstvem pro neoznačený subjekt) částku 70.100.000,- Kč.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení §1879 a §2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a vycházeje z ustanovení §174 odst. 2 insolvenčního zákona – uzavřel, že žalovaný přes poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že částka 69.543.577,06, Kč, která měla být dle tvrzení žalovaného převedena z účtu společnosti E na účet dlužníka, představovala plnění ze smlouvy o úvěru. Současně žalovaný nedoložil, že by se skutečně stal věřitelem tvrzené pohledávky, když ze smlouvy o postoupení pohledávek není zjistitelné, jaké pohledávky (z jakého právního důvodu) byly postoupeny (ve smlouvě o postoupení pohledávek bez připojené přílohy č. 1 chybí individualizace postupovaných pohledávek, takže není zřejmé, zda na žalovaného byly postoupeny právě pohledávky ze smlouvy o úvěru); samotné „pohyby“ finančních prostředků mezi jednotlivými účty ještě neznamenají, že by šlo o plnění ze smlouvy o úvěru.
Konečně insolvenční soud zdůraznil, že přihláška pohledávky musí obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky, přičemž důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá; přihlašovatel pohledávky jej může měnit pouze do skončení přezkumného jednání. Jedinou výjimkou, při které může soud „přiřknout“ věřiteli přihlášenou pohledávku přesto, že dospěje k jinému závěru o důvodu jejího vzniku, než který je uveden v přihlášce, je jen jiné právní hodnocení skutkového stavu popsaného v přihlášce pohledávky.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. června 2021, č. j. 42 ICm 2076/2020, 104 VSPH 380/2021-78 (KSCB 41 INS 27546/2019), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci (na náhradu nákladů odvolacího řízení) částku 4.114,-Kč (druhý výrok).
Odvolací soud – cituje ustanovení §1879 a §1880 o. z. a §200 odst. 1, 2, 5 a 6 insolvenčního zákona ‒ zdůraznil, že žalovaný v řízení před insolvenčním soudem (přes poučení podle ustanovení §118a a §119a odst. 1 o. s. ř.) nedoložil přílohu č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek; naopak u jednání dne 15. prosince 2020 uvedl, že ji nemá k dispozici. Předložil-li označenou přílohu až u odvolacího jednání dne 28. června 2021, šlo o důkaz, k jehož obsahu již nebylo možno přihlédnout (§205a o. s. ř.). Nadto odvolací soud „nepřehlédl“, že předložená příloha č. 1 není originálem listiny, není podepsána, smlouva o postoupení pohledávek a příloha mají jinou velikost písma a odlišné je i záhlaví obou dokumentů; proto ji odvolací soud považoval „za falzifikát“. Jde-li o výpisy z internetového bankovnictví, ty pouze dokládají ‒ pokračoval odvolací soud ‒ že tam označené finanční prostředky byly poskytnuty z účtu společnosti E na neoznačený účet vedený u spořitelního družstva.
Jelikož žalovaný neprokázal ani vznik (existenci) přihlášené pohledávky, ani to, že by se stal jejím věřitelem [smlouva o postoupení pohledávek neobsahuje žádnou specifikaci postupovaných pohledávek (je v ní uvedena jen výše pohledávek a odkaz na přílohu č. 1), pročež nelze dovodit, že by předmětem postoupení byly pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení (P206)], odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu o důvodnosti žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §236 až §238a o. s. ř., a to k řešení otázek procesního práva, jež odvolací soud zodpověděl (podle jeho názoru) odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci a v soudním řízení byla zkrácena jeho práva na řádný, zákonný a spravedlivý soudní proces, jakož i právo vlastnit majetek (pohledávku).
V této souvislosti především vytýká soudům obou stupňů, že nehodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením §132 o. s. ř.; jejich skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování.
Za absurdní považuje zejména závěr odvolacího soudu, podle něhož neunesl důkazní břemeno ohledně poskytnutí peněžních prostředků dlužníku (na základě smlouvy o úvěru); naopak zastává názor, podle něhož „kombinace předložené úvěrové smlouvy a bankovních výpisů“ potvrzují čerpání „všech tranší“ dlužníkem a jsou naprosto dostatečným důkazem o tom, že společnost E poskytla úvěr dlužníku (dlužník peněžní prostředky dle smlouvy o úvěru čerpal a je povinen je vrátit nynějšímu vlastníku pohledávky ze smlouvy o úvěru).
Nesouhlasí ani se závěrem soudů, že ze smlouvy o postoupení pohledávek nelze dovodit, zda jejím předmětem byla vskutku pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení (původním věřitelem ‒ společností A), když mezi dlužníkem a společností E neexistoval (vyjma smlouvy o úvěru) žádný jiný vztah; odmítá též důvody, pro které odvolací soud nepřihlédl k obsahu přílohy č. 1 smlouvy o postoupení pohledávky.
Konečně dovolatel – odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010 – připomíná, že v některých případech strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných podle rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana tyto informace k dispozici má. Přednese-li strana zatížená důkazním břemenem alespoň opěrné body skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazů v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila. Přesně k této situaci došlo i v projednávané věci, kdy předložil jasné důkazy o čerpání úvěru dlužníkem i nabytí pohledávky smlouvou o postoupení pohledávky; naopak žalobce se omezil „na pouhé povrchní a obecné rozporování“ existence a splnění dle těchto smluv, aniž vysvětlil, z jakého důvodu byly dlužníku peněžní prostředky poskytnuty, případně jaká jiná pohledávka měla být na žalovaného postoupena.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak především proto, že polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož neprokázal ani vznik (a existenci) přihlášené pohledávky, ani to, že by se stal jejím věřitelem, dovolatel nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání, podle §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že v poměrech dané věci není dán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. K tomu viz zejména skutková zjištění, podle nichž: a) společnost E převedla peněžní prostředky na (nespecifikovaný) účet vedený (zřejmě) spořitelním družstvem a b) postoupená pohledávka byla konkretizována jen výší a nikoli též důvodem vzniku; přitom každý z výše uvedených skutkových závěrů (sám o sobě) vedl (v poměrech dané věci) k výsledku, k němuž dospěl odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
Konečně přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není způsobilá založit ani argumentace dovolatele založená na tzv. vysvětlovací povinnosti.
Jakkoli je judikatura Nejvyššího soudu vskutku ustálena v závěru, podle něhož v případě, kdy strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana takové informace má, postačí, aby strana zatížená důkazním břemenem přednesla alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýšila tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, v důsledku čehož nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany a nesplnění této povinnosti bude (může) mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, ze dne 16. prosince 2020, sp. zn. 27 Cdo 1238/2019 a ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 113/2020, včetně dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněných v jejich důvodech), v poměrech projednávané věci zmíněná situace zjevně nenastala.
Je tomu tak již proto, že právě žalovaný, jehož právní předchůdce (společnost A) měl nabýt přihlášenou pohledávku od společnosti E, měl (mohl) mít o vzniku a dalším osudu této pohledávky veškeré informace potřebné k jejímu prokázání; naopak žalobce (jako popírající věřitel), který se sám (ani prostřednictvím jiných osob) na sporném vztahu nijak nepodílel (neúčastnil se jej), mohl (při rozhodování o tom, zda pohledávku popře) vycházet právě a jen z údajů obsažených v přihlášce pohledávky (P206), včetně jejích příloh.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 27. 10. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu