ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.133.2021.1
MSPH 98 INS XY
198 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 133/2021-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce V. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Karhanem, advokátem, se sídlem v Praze, Anny Rybníčkové 2613/5, PSČ 155 00, proti žalovanému TP Insolvence, v. o. s. , se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 281/7, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 03296636, jako insolvenčnímu správci dlužnice J. H., zastoupenému Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Vřesová 685/16, PSČ 181 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného V. L. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Janusem, advokátem, se sídlem v Kladně, Gorkého 502, PSČ 272 01, o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 198 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice J. H. , narozené XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021, č. j. 198 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 98 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 21. dubna 2017 se žalobce (V. H.) domáhal vůči žalovanému (TP Insolvence, v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužnice J. H.) vyloučení nemovitostí, konkrétně spoluvlastnických podílů ve výši 8/100 na nemovitostech - pozemku parc. XY, pozemku parc. XY, jehož součástí je budova XY, a pozemku parc. XY, vše v katastrálním území XY (dále jen „podíly na nemovitostech“) z majetkové podstaty dlužnice J. H.
2. Rozsudkem ze dne 3. října 2019, č. j. 198 ICm XY, insolvenční soud vyloučil podíly na nemovitostech z majetkové podstaty dlužnice (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
3. K odvolání žalovaného Vrchního soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. V průběhu odvolacího řízení přistoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného V. L.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně do obou výroků, podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. nesprávné právní posouzení věci, a domáhá se (posuzováno podle obsahu dovolání), aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti nákladovým výrokům (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu, a druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení), Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
7. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
8. Učinil tak proto, že právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž se nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit ani v projednávané věci.
9. Dovolatel namítá, že darovací smlouvy, jimiž převedla dlužnice podíly na nemovitostech na žalobce, jsou neplatné, neboť byly vedeny snahou zkrátit uspokojení věřitele dlužnice (vedlejšího účastníka). Žalobce navíc věděl o zkracujícím úmyslu, neboť s uzavřením darovacích smluv souhlasil a dar přijal, a jednal tedy se stejným zkracujícím úmyslem.
10. Již v rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněném pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se uplatní i v insolvenčních věcech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 83/2015) Nejvyšší soud uvedl, že právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu. Dodal však, že závěr, že v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele jednaly při uzavření tohoto úkonu obě smluvní strany, neplyne jen z toho, že druhé smluvní straně bylo známo, že jej dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele.
11. Jinými slovy, i kdyby žalobce věděl, že dlužnice chce darovacími smlouvami zkrátit uspokojení vedlejšího účastníka, nebylo by možné posuzovat takové smlouvy (jen z tohoto důvodu) jako neplatný právní úkon (mohlo by se jednat o neúčinný právní úkon, pokud by jeho neúčinnost byla konstituována rozhodnutím soudu).
12. Rovněž dovolatelova námitka absolutní neplatnosti darovacích smluv pro rozpor s dobrými mravy přípustnost dovolání nezakládá.
13. Nejvyšší soud konstantně vychází z toho, že rozpor s dobrými mravy je důvodem neplatnosti právního úkonu jen tehdy, jestliže právní úkon zákonu samotnému odpovídá (neodporuje mu ani jej neobchází). Právní úkony učiněné s úmyslem zkrátit věřitele ovšem v souladu se zákonem nejsou, v důsledku čehož jsou - v závislosti na konkrétních okolnostech - buď neplatné pro rozpor s účelem zákona nebo pro jeho obcházení (§39 obč. zák.), nebo sice platné, avšak odporovatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 1880/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2009, sp. zn. 28 Cdo 3514/2008).
14. Ostatně optikou dovolatele by se právní úprava odporovatelnosti a neúčinných právních úkonů stala obsolentní, neboť jakýkoliv právní úkon, jež by zkracoval možnost uspokojení věřitele, by byl absolutně neplatný (pro rozpor se zákonem či dobrými mravy).
15. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem, že předběžné opatření, nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. září 2004, č. j. 23 C 10/2002-136, jímž bylo dlužnici omezeno právo nakládat s nemovitostmi (vyloučení podílů na těchto nemovitostech je předmětem tohoto řízení), nebránilo uzavření darovacích smluv. Naopak míní, že nepominul důvod, pro nějž bylo předběžné opatření nařízeno, ani nebylo žalobě o plnění zcela vyhověno, proto jsou darovací smlouvy pro porušení předběžného opatření absolutně neplatné.
16. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že předběžné opatření zaniklo podle §77 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dne 3. února 2007, tj. patnáct dnů od vykonatelnosti rozhodnutí ve věci samé. Tímto rozhodnutím měl být rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. července 2005, č. j. 23 C 10/2002-202, jímž uvedený soud částečně vyhověl žalobě o zaplacení podané vedlejším účastníkem vůči dlužnici a částečně tuto žalobu zamítl. Rozsudek nabyl právní moci 16. ledna 2007 a 19. ledna nabyl vykonatelnosti. Darovací smlouvy uzavřené dne 29. září 2008, jimiž dlužnice převáděla na žalobce podíly na nemovitostech, tak podle soudů obou stupňů nemohou být v rozporu s předběžným opatřením.
17. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se předběžných opatření je ustálena v následujících závěrech:
[1] Důsledkem rozhodnutí soudu v řízení ve věci samé, jímž nebylo žalobě vyhověno, je bez dalšího (ex lege) zánik nařízeného předběžného opatření ve smyslu §77 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Je nerozhodné, zda žaloba byla zamítnuta či odmítnuta či zda řízení o ní bylo zastaveno. K zániku předběžného opatření dochází právní mocí takového rozhodnutí.
[2] Zánik předběžného opatření způsobuje, že usnesení, jímž bylo předběžné opatření nařízeno, pozbývá právní účinnosti, jinými slovy stává se neúčinným. Neúčinný titul sice není (jiným rozhodnutím nebo ze zákona) zrušen, resp. nenastávají účinky, jež se tomu kladou naroveň, pročež jako takový existuje dále, avšak pozbývá způsobilosti mít vliv na ty právní vztahy, k jejichž regulaci původně sloužil.
[3] Z povahy procesního institutu předběžného opatření vyplývá, že jeho účelem je časově omezená úprava právních poměrů účastníků činěná soudem v souvislosti s předpokládaným nebo již probíhajícím soudním řízením, a to s ohledem na momentální potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků či pro obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí, jak tyto důvody vyplývají z prokázaných skutečností existujících k okamžiku vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně, jímž se rozhoduje o návrhu na nařízení předběžného opatření (§75c odst. 1 a 4, §102 odst. 1 o. s. ř.).
[4] Důsledkem časově omezených účinků předběžného opatření vycházejících ze stavu, který zde byl v době rozhodování soudu prvního stupně o návrhu na jeho nařízení, je, že k zániku předběžného opatření z důvodu podle §77 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dochází nezvratně k okamžiku právní moci konečného rozhodnutí v řízení ve věci samé a bez ohledu na skutečnost, zda proti tomuto rozhodnutí byl podán některým z účastníků řízení mimořádný opravný prostředek a jak bylo v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodnuto.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2020, sp. zn. 23 Cdo 1619/2019, uveřejněný pod číslem 40/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i judikaturu v něm citovanou.
18. Jestliže Obvodní soud pro Prahu 4 vydal rozhodnutí ve věci samé, jimž částečně vyhověl žalobě o zaplacení a částečně tuto žalobu zamítl, pak závěr odvolacího soudu, že předběžné opatření zaniklo (při absenci zjištění že by výrok usnesení, jímž obvodní soud předběžné opatření nařídil, určoval jinak) podle §77 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tj. patnáct dnů od vykonatelnosti rozhodnutí věci samé, se výše shrnuté judikatuře nijak neprotiví. Účelem předběžných opatření je časově omezená úprava právních poměrů účastníků. V případě zamítnutí žaloby by předběžné opatření zaniklo právní mocí rozhodnutí ve věci samé, v případě (i částečného) vyhovění žalobě musí mít žalobce možnost uplatnit vykonatelnou pohledávku ve vykonávacím (exekučním) řízení, proto mu zákon účinky předběžného opatření zachovává ještě patnáct dnů od vykonatelnosti. Podání mimořádného opravného prostředku, ani výsledek řízení o takovém mimořádném opravném prostředku na zánik účinků předběžného opatření nemá vliv.
19. Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že v řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, neboť odmítnutí zabývat se případně i vadně procesně či hmotněprávní posouzenou věcí znamená riziko v podobě odepření spravedlnosti.
20. Předpokladem výše uvedené námitky je vadně procesně či hmotněprávně posouzená věc. Soudy obou stupňů však věc posoudily v souladu s výše citovanou judikaturou.
21. Výrok o nákladech řízení se opírá o §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
22. 7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu