ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.16.2020.1
KSCB 28 INS XY
42 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 16/2020-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Advokátní kanceláře Zábranská v. o. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, U Trojice 2122/7, PSČ 370 04, identifikační číslo osoby 02832453, jako insolvenčního správce dlužníka S. R., proti žalovanému T. R. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Trnkou, LL.M., advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, PSČ 370 01, o určení neúčinnosti právních jednání dlužníka a o zaplacení částky 2.770.900 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka S. R. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 28 INS XY), ve znění usnesení ze dne 9. září 2019, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 28 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 16. května 2017, č. j. 42 ICm XY, rozhodl tak, že:
[1] Určil, že právní jednání dlužníka (S. R.) spočívající v opomenutí uplatnění nároku vůči žalovanému (T. R.) na zaplacení částky 532.400 Kč poukázané dne 30. října 2013 na jeho účet, je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníka neúčinné (bod I. výroku).
[2] Určil, že právní jednání dlužníka spočívající v opomenutí uplatnění nároku vůči žalovanému na zaplacení částky 907.500 Kč poukázané dne 13. srpna 2014 na jeho účet je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníka neúčinné (bod II. výroku).
[3] Určil, že právní jednání dlužníka spočívající v opomenutí uplatnění nároku vůči žalovanému na zaplacení částky 544.500 Kč poukázané dne 23. září 2014 na jeho účet je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníka neúčinné (bod III. výroku).
[4] Určil, že právní jednání dlužníka spočívající v opomenutí uplatnění nárokuvůči žalovanému na zaplacení částky 786.500 Kč poukázané dne 3. listopadu 2014 na jeho účet je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníka neúčinné (bod IV. výroku).
[5] Zamítl žalobu na určení, že dohoda o používání bankovních účtů ze dne 2. dubna 2012 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníka neúčinná (bod V. výroku).
[6] Zamítl žalobu na určení, že právní jednání dlužníka – započtení pohledávky dlužníka vůči žalovanému na zaplacení kupní ceny za prodej blíže označeného motorového vozidla – je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníka neúčinné (bod VI. výroku).
[7] Uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 2.770.900 Kč (bod VII. výroku).
[8] Zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení dalších 39.688 Kč (bod VIII. výroku).
[9] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod IX. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dlužník uzavřel s žalovaným 2. dubna 2012 dohodu o používání bankovních účtů, na základě které žalovaný umožnil přijímání finančních prostředků dlužníka na své bankovní účty za účelem následných úhrad závazků dlužníka vzniklých před 26. lednem 2012, a to z důvodu, že bankovní účty dlužníka byly „obstaveny“.
[2] Dlužník prodal postupně čtyřmi kupními smlouvami (různým) třetím osobám motorová vozidla (blíže specifikovaná v rozsudku). Jednotlivé kupní ceny byly v souladu s pokyny dlužníka uhrazeny (30. října 2013, 13. srpna 2014, 23. září 2014 a 3. listopadu 2014) převodem na účet žalovaného. Dlužník nevyvinul žádné úsilí k tomu, aby mu žalovaný získané peněžní prostředky z kupních smluv vydal.
[3] Další kupní smlouvou prodal dlužník žalovanému (v rozsudku blíže označené) motorové vozidlo, jehož kupní cenu vyúčtoval dne 27. února 2014 fakturou splatnou 30. dubna 2014. Kupní cena nebyla žalovaným zaplacena.
[4] Jediným společníkem a jednatelem dlužníka i žalovaného byl v rozhodujícím období pan M. R. (dále jen „M. R.“).
[5] Insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dne 17. dubna 2015. Usnesením ze dne 22. ledna 2016, č. j. KSCB 28 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs a ustanovil do funkce insolvenčního správce žalobce.
[6] Žaloba byla v projednávané věci doručena soudu 20. ledna 2017.
3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §3 odst. 1 a 2, §235 odst. 1, §240 a §242 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení §37 odst. 1 a §116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a z ustanovení §22 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dospěl k následujícím závěrům.
[1] Mezi žalovaným a dlužníkem existoval s ohledem na jejich personální propojení vztah osob blízkých.
[2] Žalovanému se nepodařilo vyvrátit domněnku, že dlužník se v době učinění napadených právních jednání nacházel v úpadku. Vágní tvrzení žalovaného, že dlužník má pohledávky po splatnosti za třetími osobami a že je nutno kalkulovat i s majetkem dlužníka spočívajícím v jeho know-how, či „v blízké době“ končících leasingových smlouvách na nákladní automobily, jako možnými zdroji pro úhradu závazků dlužníka, nejsou dostatečně určité a vyčerpávající, aby byly s to přivodit byť jen splnění povinnosti tvrzení, která v rámci občanského soudního řízení předchází povinnosti důkazní .
[3] Neúčinným právním jednáním ve smyslu ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona může být (obecně vzato) rovněž jednání dlužníka spočívající v nekonání (opomenutí). Takového právního jednání se přitom dopustil právě dlužník v projednávané věci, když neučinil žádné kroky k tomu, aby se po žalovaném domohl plnění, které mu na základě kupních smluv uzavřených s dlužníkem poskytly třetí osoby. Dlužník, nacházející se v rozhodné době již v úpadku, tím poskytl žalovanému plnění (umožnil žalovanému si ponechat zaplacené kupní ceny), aniž by se mu dostalo přiměřeného protiplnění.
[4] Dohoda o užívání bankovních účtů je neplatná pro svou neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.), neboť v ní nejsou označeny konkrétně žádné platby ve prospěch dlužníka a žádné konkrétní závazky dlužníka, které by měly být na základě této dohody vzájemně zúčtovány. Současně lze mít uzavřenou dohodu za neplatnou pro obcházení zákona (§39 odst. 1 obč. zák.), když za dlužníka i žalovaného ji uzavřel M. R. v úmyslu zkrátit věřitele dlužníka (§242 odst. 1 insolvenčního zákona). Při zjištění neplatnosti uvedené dohody, se pak nelze úspěšně domáhat určení její neúčinnosti.
[5] Tvrzení žalobce týkající se zápočtu vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného byla neurčitá, když z nich nebylo zřejmé ani to, zda mělo jít o zápočet jednostranný, nebo zda byla uzavřena dohoda o započtení pohledávek, specifikovány pak nebyly pohledávky, jichž se mělo započtení týkat.
4. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě VII. výroku (první výrok), změnil jej v bodech I. až IV. výroku tak, že žaloba na určení neúčinnosti označených právních jednání dlužníka se zamítá (druhý výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok) a uložil žalovanému zaplatit na účet insolvenčního soudu část soudního poplatku za žalobu ve výši 1.000 Kč (čtvrtý výrok).
5. Odvolací soud – odkazuje na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 109/2016 – především zdůraznil, že neúčinným právním úkonem dlužníka může být pouze platný úkon. Jestliže insolvenční soud dospěl k závěru, že dohoda o používání bankovních účtů je neplatná (a žalovaný tedy držel uvedené částky bez právního důvodu), neměl již proto žalobě vyhovět v rozsahu uvedeném v bodech I. až IV. výroku svého rozhodnutí. Tvrzená opomenutí navíc vůbec nelze považovat za právní jednání.
6. Insolvenčnímu soudu naopak přitakal v závěru, že žalobcův požadavek na zaplacení částky 2.770.900 Kč do majetkové podstaty dlužníka je opodstatněný.
7. I kdyby byl totiž závěr o (ne)platnosti označené dohody nesprávný, nebylo by podle odvolacího soudu možné pominout, že dohoda o používání bankovních účtů neobsahovala žádné podmínky, jež by dlužníkovi znemožňovaly kdykoli požádat žalovaného o převedení předmětných finančních prostředků na účet dlužníka. Finanční prostředky poukázané na účet žalovaného třetími osobami nikdy nepřestaly být majetkem dlužníka; žalovanému nepatřily a nebyly určeny ani ke splnění závazku dlužníka vůči žalovanému.
8. K výhradě žalovaného, že nároku žalobce na zaplacení částky 2.770.900 Kč nelze vyhovět v situaci, kdy žaloba na určení neúčinnosti označených právních jednání nebyla důvodná, přičemž žalobce měl v takovém případě podat „jinou“ žalobu o zaplacení předmětné částky, odvolací soud uvedl, že zamítnutí žaloby v části o určení neúčinnosti právního jednání ještě nemusí vést automaticky k zamítnutí zbývající části žaloby, ve které se žalobce domáhá dle §239 odst. 4 insolvenčního zákona též vydání peněžitého plnění. Posoudí-li soud zjištěný skutkový stav tak, že ve skutečnosti šlo o plnění bez právního důvodu a nikoli o neúčinné právní jednání, nevybočí tím z mezí žaloby, neboť pouze právně posoudí skutkový stav věci jinak, než učinil žalobce v podané žalobě. Jinak řečeno, uloží-li za takového stavu soud žalovanému zaplatit vymáhanou částku do majetkové podstaty dlužníka, rozhodne v rámci žalobou vymezeného předmětu řízení. Potud odvolací soud odkázal též na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016.
9. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (tedy proti prvnímu výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě VII. výroku) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud v napadené části rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby jej změnil v tom smyslu, že žaloba na zaplacení částky 2.770.900 Kč do majetkové podstaty dlužníka se zamítá.
10. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle kterého odvolací soud tím, že odlišně právně kvalifikoval podanou žalobu (oproti insolvenčnímu soudu, který žalobu projednal jako incidenční spor o určení neúčinnosti, odvolací soud ji posoudil jako žalobu na plnění), překročil nepřípustně žalobní návrh. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba na určení neúčinnosti označených právních jednání není důvodná a že žalobcův nárok na zaplacení částky 2.770.900 Kč lze právně kvalifikovat jinak, než učinil insolvenční soud, měl rozsudek insolvenčního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Specifika incidenčního sporu totiž spočívají nejen v odlišné příslušnosti soudu (žaloba na plnění přitom vůbec nespadá do jurisdikce insolvenčního soudu), ale též v aplikaci odlišných procesních pravidel.
11. Odvolacímu soudu dále vytýká, že dovolatele nepoučil o změně právní kvalifikace podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. a jeho rozhodnutí tak bylo pro dovolatele překvapivé. Poukaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016 pak dovolatel považuje za nepřípadný pro odlišné skutkové okolnosti tam řešené věci.
12. Nejvyšší soud dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
13. Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, ústící v závěr, podle kterého domáhal-li se žalobce neúčinnosti právního úkonu a zároveň vydání plnění, které tímto neúčinným úkonem ušlo z majetku dlužníka, nebrání zamítavý výrok soudu o požadavku na určení neúčinnosti právního úkonu tomu, aby soud vyhověl požadavku na zaplacení (vydání) tohoto plnění do majetkové podstaty dlužníka, odpovídá (oproti mínění dovolatele) ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] V tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok, či jinak řečeno nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (odporujícím §153 odst. 2 o. s. ř.) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem.
[2] Rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden.
[3] Pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu (včetně doplnění) podle jejího obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Není rozhodné, jak žalobce věc právně posoudí; to samozřejmě platí i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona.
[4] Jestliže insolvenční správce v odpůrčí žalobě vylíčí, že dlužník poskytl žalovanému peněžité plnění, a v petitu požaduje vyslovení (slovy zákona určení) neúčinnosti takového právního úkonu a současně i uložení povinnosti takové plnění uhradit do majetkové podstaty, tak je zjevný jeho požadavek vůči soudu – tedy aby žalovaný byl zavázán navrátit dané peněžité plnění zpět do majetkové podstaty. Pro soud pak není směrodatné, že tvrzený skutkový stav insolvenční správce právně posoudil tak, že jde o neúčinný právní úkon dlužníka. Posoudí-li soud zjištěný skutkový stav právně odlišně, např. typicky tak, že poskytnuté peněžité plnění vyhodnotí jako bezdůvodné obohacení žalovaného pro absenci právního důvodu, nic mu nebrání žalovaného zavázat k povinnosti zaplatit peněžité plnění do majetkové podstaty. Nepřekračuje tím totiž meze nároku vymezeného žalobou, ale pouze vyhovuje jeho části. Ve zbylém rozsahu ohledně požadavku na vyslovení neúčinnosti právního úkonu, žalobu zamítne, pokud insolvenční správce nevzal v tomto rozsahu žalobu zpět.
K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016 nebo rozsudek ze dne 31. března 2021, sen. 29 ICdo 21/2020, jakož i judikaturu tam dále označenou.
14. Námitkou, že a/ k projednání a rozhodnutí žaloby na plnění nebyl insolvenční soud věcně příslušný, b/ rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a c/ odvolací soud nesplnil poučovací povinnost dle §118a odst. 2 o. s. ř., dovolatel poukazuje na údajné vady řízení. S přihlédnutím k ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
15. Budiž pro úplnost dodáno, že nevyvolal-li právní názor zaujatý odvolacím soudem potřebu doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), nebylo na místě ani dovolatele poučovat postupem podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008). Zjevně pak nešlo ani o překvapivé rozhodnutí, když sám dovolatel již v průběhu řízení před insolvenčním soudem předestřel své úvahy ohledně možného (jiného než v žalobě vymezeného) právního posouzení nároku žalobce na vydání peněžitého plnění jako bezdůvodného obohacení (viz např. protokol z jednání konaného dne 16. května 2017). Dovolatel tedy nebyl zbaven možnosti (vztahu k této otázce) skutkově a právně argumentovat a nemohl tak být ani konečným výsledkem řízení „překvapen“.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu