ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.109.2016.1
KSCB 26 INS 2227/2012
26 ICm 1051/2013
sp. zn. 29 ICdo 109/2016-412
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Václava Svobody , se sídlem v Českých Budějovicích, Na Zlaté stoce 551/14, PSČ 370 05, jako insolvenčního správce dlužnice OKZ HOLDING a. s., zastoupeného Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalované Společnosti s ručením omezeným Strojkontrakt , se sídlem ve Vidnoje, Donbasskaja dům č. 2, Leninský rajon, Moskevská oblast, 142701, Ruská federace, zastoupené Mgr. Tomášem Krutákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, PSČ 110 00, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze , o určení neúčinnosti právních úkonů, o vydání obchodního podílu a o zaplacení 13.800.000 EUR do majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 26 ICm 1051/2013 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice OKZ HOLDING a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26209012, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 26 INS 2227/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2016, č. j. 26 ICm 1051/2013, 102 VSPH 955/2015-383 (KSCB 26 INS 2227/2012), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2016, č. j. 26 ICm 1051/2013, 102 VSPH 955/2015-383 (KSCB 26 INS 2227/2012), se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 29. září 2015, č. j. 26 ICm 1051/2013-350:
- zamítl žalobu o určení, že kupní smlouva o prodeji 100% obchodního podílu v OOO OKZ Holding, společnosti s ručením omezeným, uzavřená dlužnicí dne 28. října 2011 s žalovanou je neúčinným právním úkonem (výrok I.),
- určil, že dohoda o započtení stejnorodých pohledávek uzavřená mezi dlužnicí a žalovanou dne 22. listopadu 2011 je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSCB 26 INS 2227/2012 neúčinným právním úkonem (výrok II.),
- zamítl žalobu „na určení“, že žalovaná je povinna vydat do majetkové podstaty dlužnice 100% obchodní podíl v OOO OKZ Holding, společnosti s ručením omezeným (výrok III.),
- zastavil řízení o zaplacení 13.800.000 EUR do majetkové podstaty dlužnice (výrok IV.)
- a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok V.).
Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaná jako věřitelka uzavřela dne 5. května 2011 s OKZ HOLDING a. s. coby obligační dlužnicí (nynější insolvenční dlužnice; dále jen „dlužnice“) smlouvu o půjčce, na jejímž základě dlužnici poskytla půjčku ve výši 1.000.000 EUR s 0,05% ročním úrokem. Dlužnice se zavázala vrátit žalované sjednanou půjčku do 1. května 2012 (dále též jen „první smlouva o půjčce“).
2) Žalovaná jako věřitelka uzavřela dne 18. května 2011 s dlužnicí další smlouvu o půjčce, na jejímž základě dlužnici poskytla půjčku ve výši 1.000.000 EUR s 0,05% ročním úrokem. Dlužnice se zavázala vrátit žalované sjednanou půjčku do 18. května 2012 (dále též jen „druhá smlouva o půjčce“; společně s první smlouvou o půjčce dále jako „smlouvy o půjčkách“).
3) Dodatkem č. 1 ze dne 18. června 2011 k první smlouvě o půjčce její strany změnily den splatnosti půjčky z 1. května 2012 na 21. listopad 2011.
4) Dne 28. října 2011 uzavřely dlužnice jako prodávající a žalovaná jako kupující kupní smlouvu o prodeji obchodního podílu, kterou dlužnice na žalovanou převedla svůj 100% obchodní podíl v OOO OKZ Holding, společnosti s ručením omezeným (dále jen „společnost OOO“), za 72.007.070 rublů, což dle kurzu Centrální banky Ruské federace činilo 1.700.000 EUR. Žalovaná se zavázala zaplatit kupní cenu do 30 bankovních dnů od uzavření smlouvy (dále jen „smlouva o prodeji obchodního podílu“).
5) Dlužnice a žalovaná uzavřely dne 22. listopadu 2011 dohodu o započtení stejnorodých pohledávek, kterou byla započtena (splatná) pohledávka dlužnice ve výši 1.700.000 EUR představující nárok na zaplacení kupní ceny za převod obchodního podílu ve společnosti OOO na (zčásti splatnou) pohledávku žalované na vrácení 1.700.000 EUR z titulu smluv o půjčkách (dále jen „dohoda o započtení“).
6) V době uzavření smlouvy o prodeji obchodního podílu a dohody o započtení měla dlužnice nejméně 5 věřitelů s pohledávkami dosahujícími téměř 5.000.000 Kč, od jejichž splatnosti uběhly více než 3 měsíce.
7) Dne 31. ledna 2012 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužnice.
8) Usnesením ze dne 21. března 2012, č. j. KSCB 26 INS 2227/2012-A-33, zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. dubna 2012, č. j. KSCB 26 INS 2227/2012, 3 VSPH 460/2012-A-45, potvrdil uvedené rozhodnutí insolvenčního soudu v napadeném výroku o ustanovení insolvenčního správce; obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 2. června 2012.
9) Usnesením ze dne 27. června 2012, č. j. KSCB 26 INS 2227/2012-B-28, jež nabylo právní moci dne 28. prosince 2012, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužnice.
10) Projednávaná žaloba byla podána u soudu 20. března 2013.
Insolvenční soud - poté, co shledal, že žaloba byla podána v souladu s §239 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku - dovodil, že kupní cena sjednaná ve smlouvě o prodeji obchodního podílu byla cenou odpovídající tržní hodnotě předmětného obchodního podílu v daném místě a čase. Uzavřením této smlouvy se dlužnici dostalo (mělo dostat) přiměřeného protiplnění, pročež insolvenční soud neshledal důvod pro určení neúčinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu podle §240 insolvenčního zákona.
Ohledně dohody o započtení však insolvenční soud dospěl k závěru, že jde o zvýhodňující právní úkon neúčinný dle §241 insolvenčního zákona. Z průběhu insolvenčního řízení po prohlášení konkursu na majetek dlužnice totiž vyplynulo, že nezajištěným věřitelům (mezi které by se musela přihlásit se svými pohledávkami i žalovaná, nedošlo-li by k jejich plnému uspokojení započtením) se nedostane žádného uspokojení. Žalované se tudíž dostalo vyššího uspokojení, než jaké by jí náleželo v konkursu. Zároveň bylo prokázáno, že v době uzavření dohody o započtení byla dlužnice v úpadku ve formě platební neschopnosti. Jelikož byla dohoda o započtení uzavřena necelé tři měsíce před zahájením insolvenčního řízení, podmínky aplikace §241 insolvenčního zákona byly splněny.
Na dohodu o započtení dle názoru insolvenčního soudu nedopadá výjimka zakotvená v §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, neboť jedna z kumulativních podmínek negativního vymezení zvýhodňujícího právního úkonu nebyla splněna – dlužnice od žalované neobdržela žádné přiměřené protiplnění. Tím je ve smyslu insolvenčního zákona možné chápat jen nějaký „bonus navíc“, tj. skutečnost prospěšnou pro dlužnici nad rámec zániku závazku ze smluv o půjčkách (např. pokud by učinění právního úkonu bylo podmínkou další obchodní spolupráce, která by dlužnici vytvářela zisk). Jako přiměřené protiplnění nelze podle insolvenčního soudu obecně vnímat zánik závazku na základě započtení pohledávek, prodloužení splatnosti závazku, odpuštění úroků či úroků z prodlení, neboť na jejich základě se dlužníkovi žádného reálného protiplnění nedostane.
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v odvoláním napadených výrocích II. a V. (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud nejprve dovodil, že dohoda o započtení je (neúčinným) právním úkonem bez přiměřeného protiplnění podle §240 insolvenčního zákona. O tzv. ekvivalentní právní úkon jde podle odvolacího soudu jen tehdy, dostal-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty (reálně) jejich obvyklou cenu nebo jinou skutečně přiměřenou (rovnocennou) náhradu. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1809/2007, a rozsudek ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007) uzavřel, že v projednávané věci tomu tak nebylo, neboť v důsledku započtení pohledávky dlužnice na zaplacení kupní ceny za převod obchodního podílu na pohledávky žalované ze smluv o půjčkách se dlužnici žádného skutečného (reálného) protiplnění, z něhož by insolvenční věřitelé mohli uspokojit své pohledávky, nedostalo.
Následně se odvolací soud shodl s insolvenčním soudem v tom, že dlužnice dohodou o započtení zároveň zvýhodnila žalovanou, neboť té se v důsledku dohody dostalo na úkor ostatních nezajištěných věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by jí jinak náleželo v konkursu. Výjimka zakotvená v §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona na dohodu o započtení nedopadá, neboť započtení pohledávky na zaplacení kupní ceny za převod obchodního podílu na zčásti (v rozsahu 700.000 EUR) nesplatnou pohledávku ze smluv o půjčkách nelze považovat za běžný obchodní styk mezi žalovanou a dlužnicí (nešlo o jednání, jež by mezi nimi bylo dlouhodobé a opakované, pravidelné a běžné).
Vzhledem ke speciální úpravě neúčinnosti právních úkonů v insolvenčním zákoně pak žalobu nebylo možné zamítnout ani s poukazem na §359 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), uzavřel odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o §237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka brojí proti závěrům odvolacího soudu, podle nichž se na základě dohody o započtení nedostalo dlužnici přiměřeného protiplnění a nadto dlužnice a dovolatelka nejednaly při jejím uzavření v rámci běžného obchodního styku, majíc tyto otázky za dovolacím soudem dosud neřešené, resp. požadujíc, aby je dovolací soud vyřešil jinak.
Podle názoru dovolatelky nelze učinit ve vztahu k dohodě o započtení paušální závěr o nepřiměřenosti protiplnění, ale je nutné brát v potaz všechny okolnosti případu. Společnost OOO nepřinášela dlužnici žádný zisk, naopak šlo o společnost problematickou s provozními obtížemi. Prodejem obchodního podílu se dlužnice zbavila neefektivního aktiva (nemusela nadále řešit financování této ztrátové společnosti), přičemž na oplátku byly vypořádány její půjčky. Odpadnutí nutnosti vynakládat další finanční prostředky na provoz společnosti OOO a zánik závazků dlužnice ze smluv o půjčkách je nutné považovat za přiměřené protiplnění ve smyslu insolvenčního zákona (i s ohledem na nutnost zachování dobrých obchodních vztahů mezi dovolatelkou a dlužnicí), a proto nelze tvrdit, že by dohodou o započtení došlo ke zvýhodnění nebo zkrácení věřitele.
Dovolatelka dále namítá, že započtení lze považovat za úkon obvyklý v obchodním styku u dlužníka, který běžně nehradí své splatné závazky ve lhůtě splatnosti. Nadto se odvolací soud blíže nezabýval její námitkou, že započtení nesplatné pohledávky vůči dlužníku, jenž je v platební neschopnosti, umožňuje §359 obch. zák. Vztah mezi tímto ustanovením a právní úpravou neúčinnosti právních úkonů v insolvenčním zákoně je problematický a judikaturou Nejvyššího soudu dosud nebyl vyřešen. Dovolatelka jednala v dobré víře, že dohoda o započtení je za splnění podmínek §359 obch. zák. v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné hmotné právo se podává z §3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Insolvenční zákon pak aplikoval (s ohledem na den uzavření dohody o započtení) ve znění účinném k 22. listopadu 2011.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky účinnosti dohody o započtení pohledávek, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §359 obch. zák. proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku nesplatnou, ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky.
Z §364 obch. zák. plyne, že na základě dohody stran lze započítat jakékoli vzájemné pohledávky.
Podle §235 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba") [odstavec 2].
Z §236 insolvenčního zákona se podává, že neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty (odstavec 1). Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada (odstavec 2).
Z §240 insolvenčního zákona (Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění) se (mimo jiné) podává, že:
Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1).
Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2).
Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3).
Podle §241 insolvenčního zákona (Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů) platí, že:
Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1).
Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2).
Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3).
Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4).
Zvýhodňujícím právním úkonem není právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka [odstavec 5 písm. b)].
S ohledem na námitky dovolatelky považuje Nejvyšší soud za potřebné předeslat následující:
Právní úprava neúčinnosti právních úkonů obsažená v insolvenčním zákoně v §235 až §243 je komplexní právní úpravou, jež nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013]. Odporovatelnost právních úkonů nelze zaměňovat s jejich neplatností; jde o zcela odlišné právní instituty s rozdílnými důsledky pro poměry stran daného právního úkonu.
Dovolatelkou spatřovaný rozpor mezi právní úpravou obsaženou v §359 obch. zák. a v §235 a násl. insolvenčního zákona zde proto není; uvedená ustanovení vedle sebe obstojí. Předně je nutné uvést, že §359 obch. zák., na nějž poukazuje dovolatelka, na dohodu o započtení nedopadá, jelikož upravuje jednostranné započtení pohledávek; započtení pohledávek dohodou je upraveno v §364 obch. zák., jenž stanoví, že na základě dohody stran lze započítat jakékoli vzájemné pohledávky. Strany dohody o započtení pohledávek podléhající obchodnímu zákoníku si tedy mohou platně započíst pohledávky jakékoli povahy (nesplatné, promlčené, apod.), bude-li dohoda o započtení pohledávek splňovat všechny obecné náležitosti právních úkonů (viz §37 a násl. obč. zák. a §266 a násl. obch. zák.) a nebude-li porušovat výslovný zákonný zákaz započtení stanovený zvláštním právním předpisem.
Uvedené ovšem nic nemění na tom, že platný právní úkon může být zároveň právním úkonem neúčinným. Ostatně, přímo z dikce §236 odst. 1 části věty před středníkem insolvenčního zákona se podává, že neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost. O neúčinný právní úkon jde tehdy, naplňuje-li platný právní úkon byť jen jednu ze tří skutkových podstat neúčinných právních úkonů zakotvených v §241 až §243 insolvenčního zákona (pro podrobnosti o vztahu těchto ustanovení a §235 insolvenčního zákona viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněného pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či opět rozsudek sen. zn. 29 ICdo 17/2013).
Dovolání je přesto důvodné.
Neúčinným právním úkonem ve smyslu úpravy §235 a násl. insolvenčního zákona může být i dohoda o započtení; s ohledem na specifika institutu započtení Nejvyšší soud přijal v poměrech insolvenčního zákona následující závěry:
1) Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu. Z povahy započtení přitom současně plyne, že jde vždy o úkon „ekvivalentní“ (vzájemné pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí). Není-li započtení plněním dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinný právní úkon podle §240 insolvenčního zákona (tj. bez přiměřeného protiplnění).
2) Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikatorní výstupy, k nimž dospěla soudní praxe při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákonu započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští.
3) Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom i v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání se judikatura vyslovovala k neúčinnosti započtení vždy ve vazbě na (ne)účinnost smlouvy, z níž vzešla započítávaná pohledávka (k tomu srov. rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 992/2007).
4) Jinými slovy, na „neúčinnost“ započtení lze zásadně usuzovat jen na základě posouzení právního úkonu, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení, jako neúčinného.
K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že dohoda o započtení nemůže být - z povahy věci - neúčinným právním úkonem podle §240 insolvenčního zákona. Zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu §241 insolvenčního zákona může být jen tehdy, jestliže by započtení nemohlo být provedeno se stejným výsledkem v průběhu insolvenčního řízení, anebo v případě, že samotný právní úkon, z něhož vzešla pohledávka, kterou dovolatelka použila k započtení, bude shledán neúčinným.
Z výše uvedeného plyne, že právní posouzení otázky aplikace §240 insolvenčního zákona na projednávanou věc učiněné odvolacím soudem je nesprávné; ve vztahu k použití §241 insolvenčního zákona se odvolací soud shora vymezenými kritérii nezabýval, pročež je jeho právní posouzení v dotčené části neúplné, a tudíž rovněž nesprávné.
Jelikož byl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem, Nejvyšší soud, nezabývaje se již námitkami dovolatelky stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení se bude odvolací soud - v intencích výše uvedeného - znovu zabývat otázkou, zda je dohoda o započtení neúčinným právním úkonem podle §241 insolvenčního zákona. Při své úvaze se bude muset vypořádat i s tím, zda může být dohoda o započtení shledána (sama o sobě) neúčinnou za situace, kdy žaloba o neúčinnost smlouvy o prodeji obchodního podílu byla pravomocně zamítnuta.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 a §226 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu