ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.16.2021.1
KSBR 30 INS XY
71 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 16/2021-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Edity Pařízkové, se sídlem v Měříně, Náměstí 16, PSČ 594 42, jako insolvenční správkyně dlužníka L. J., proti žalovanému COLETTE INVESTMENT s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Zbraslavská 12/11, PSČ 159 00, identifikační číslo osoby 04 51 41 81, zastoupenému Mgr. Mag. iur. Janem Toscherem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Pražská 2230/8, PSČ 586 01, o určení neúčinnosti právního jednání a zaplacení částky 410.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 72 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. J. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července 2020, č. j. 72 ICm XY, 13 VSOL XY (KSBR 30 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 23. ledna 2020, č. j. 72 ICm 328/2019-115, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Edita Pařízková jako insolvenční správkyně dlužníka L. J.) domáhala vůči žalovanému (COLETTE INVESTMENT s. r. o.) určení, že „právní úkon“ dlužníka ze dne 13. února 2018, kterým plnil svůj závazek smlouvy o úvěru ze dne 4. října 2017 vůči žalovanému a uhradil na označený účet částku 410.000,- Kč, je vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinný (výrok I.); dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobkyni na účet majetkové podstaty dlužníka částku 410.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.)
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Dne 3. ledna 2018 uzavřeli dlužník a A. J. (dále též jen „A. J.“) [jako prodávající] a D. N. (dále též jen „D. N.“) [jako kupující] kupní smlouvu, jejímž předmětem byly ve smlouvě specifikované nemovitosti (dále jen „nemovitosti“), a to za kupní cenu ve výši 1.810.000,- Kč. V dodatku č. 1 ze dne 12. února 2018 se smluvní strany dohodly, že kupující uhradí první část sjednané kupní ceny ve výši 410.000,- Kč přímo na účet žalovaného [jako věřitele z titulu smlouvy o úvěru ze dne 4. října 2017 uzavřené mezi dlužníkem a A. J. /jako úvěrovanými/ a žalovaným /jako úvěrujícím/ (dále jen „smlouva o úvěru“)].
2) Dne 15. února 2018 vystavil žalovaný kvitanci, ve které potvrdil předčasnou úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru v celkové výši 411.246 Kč.
3) Účinky zahájení insolvenčního řízení dlužníka nastaly dne 26. února 2018 (A-2). Insolvenční soud usnesením ze dne 12. března 2018, č. j. KSBR 30 INS XY, zjistil úpadek dlužníka a rozhodl, že tento úpadek bude řešen oddlužením; následnými usneseními ze dne 19. dubna 2018, č. j. KSBR 30 INS XY, a ze dne 15. června 2018, KSBR 30 INS XY, ustanovil insolvenční správkyní dlužníka žalobkyni a (mimo jiné) schválil zprávu o přezkumu (B-10), schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře a určil, že věřitel č. 6 (Hypoteční banka, a. s. – dále jen „věřitel H“) je oprávněn domáhat se uspokojení (zjištěné) pohledávky ve výši 1.081.667,50 Kč pouze z výtěžku zpeněžení zajištění (nemovitostí).
4) Dne 14. prosince 2017 uzavřeli žalovaný (jako zástavní věřitel) a dlužník a A. J. (jako zástavci) k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru zástavní smlouvu k nemovitostem. Smluvní strany zástavní smlouvy podaly dne 18. prosince 2017 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu návrh na vklad zástavního práva k nemovitostem do katastru nemovitostí, který vzaly zpět podáním ze dne 4. ledna 2018 (doručeným katastrálnímu úřadu dne 5. ledna 2018).
5) K 13. únoru 2018 měl dlužník minimálně dva věřitele a peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, které nebyl schopen plnit.
6) Obvyklá cena nemovitostí k 5. červnu 2018 činila dle znaleckého posudku 2.050.000,- Kč.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011 (uveřejněném pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ̶ uzavřel, že k 13. únoru 2018 byl dlužník v úpadku; proto následně posuzoval, zda se žalovanému dostalo od dlužníka (prostřednictvím D. N.) vyššího plnění, než jaké by mu jinak náleženo „v případě konkursu“. V této souvislosti považoval za podstatné, že nebýt poskytnutého plnění, žalovaný by se v insolvenčním řízení stal věřitelem pohledávky, která by byla zajištěna zástavním právem na nemovitostech (jako druhým v pořadí za věřitelem H), když by (za takového stavu) nevzal zpět návrh na vklad zástavního práva k nemovitostem do katastru nemovitostí a jeho pohledávka ze smlouvy o úvěru by byla v insolvenčním řízení dlužníka uspokojena jako zajištěná (vzhledem k výši obvyklé ceny nemovitostí) v plném rozsahu.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. července 2020, č. j. 72 ICm XY, 13 VSOL XY (KSBR 30 INS XY), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobě zcela vyhověl (určil, že označené právní jednání dlužníka je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníka neúčinné a uložil žalovanému zaplatit na účet majetkové podstaty dlužníka částku 410.000,- Kč); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti žalovaného.
Odvolací soud – cituje ustanovení §235, §237 a §241 insolvenčního zákona a ustanovení §545, §1908, §1935 a §1936 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.), a odkazuje na skutková zjištění insolvenčního soudu ̶ vyšel z toho, že v poměrech dané věci dlužník prostřednictvím D. N. plnil svůj závazek vůči žalovanému ze smlouvy o úvěru. Na rozdíl od insolvenčního soudu však dospěl k závěru, podle něhož nelze pro účely posouzení, zda v důsledku daného právního jednání (úhrady ve výši 410.000,- Kč) žalovaný dostal na úhradu pohledávky víc, než by mu náleželo v konkursu, vycházet z domněnky (o vzniku zástavního práva k nemovitostem), která by mohla (a nemusela) nastat, nýbrž z reálného stavu věci. Za stavu, kdy na základě zástavní smlouvy nevzniklo k zajištění pohledávky žalovaného za dlužníkem ze smlouvy o úvěru zástavní právo k nemovitostem, by pohledávka žalovaného byla v insolvenčním řízení uspokojována jako nezajištěná a žalovaný by v případě řešení úpadku konkursem „nedosáhl“ její plné úhrady. Proto dlužník ̶ pokračoval odvolací soud ̶ právním jednáním učiněným v době, když byl v úpadku, zvýhodnil žalovaného tím, že vůči němu splnil dluh ze smlouvy úvěru, a to dříve, než se stal splatným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), když rozhodnutí odvolacího soudu (podle jeho názoru) spočívá na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla zodpovězena, konkrétně, zda lze právní jednání dlužníka (ve skutkových poměrech dané věci) hodnotit jako zvýhodňující, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že v důsledku tohoto právního jednání bylo následně pro zpětvzetí návrhu zastaveno řízení o vkladu zástavního práva k nemovitostem do katastru nemovitostí, kterým měla být zajištěna pohledávka žalovaného za dlužníkem ze smlouvy o úvěru.
Dovolatel popisuje skutkový stav věci a právní posouzení věci hodnotí jako „přepjatě formalistické“, když nebýt sporného právního jednání (zaplacení částky 410.000,- Kč), by bylo do katastru nemovitostí vloženo zástavní právo k zajištění jeho pohledávky za dlužníkem a v následném insolvenčním řízení by byla pohledávka žalovaného uspokojena v plném rozsahu ze zpeněžení zajištění, aniž by došlo ke zvýhodnění dovolatele na úkor ostatních (nezajištěných) věřitelů.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, respektive, aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že k (pro dovolatele příznivějšímu) závěru by nevedla (nemohla vést) ani akceptace dovolatelem uplatněné argumentace o (potencionálním) vzniku zástavního práva k nemovitostem (a uspokojení pohledávky ze smlouvy o úvěru jako zajištěné), když návrh na vklad zástavního práva k nemovitostem do katastru nemovitostí podaly smluvní strany zástavní smlouvy (až) 18. prosince 2017. Právní účinky vkladu zástavního práva by tak nastaly nejdříve k označenému dni [§10 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrálního zákona)] a zástavní smlouva by byla zjevně neúčinným právním jednáním podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) a odst. 4 insolvenčního zákona.
K určení rozhodného okamžiku pro posouzení neúčinnosti právního jednání dlužníka viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 164/2017.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu