ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.30.2020.1
KSPA 56 INS XY
56 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 30/2020-935
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce 1. správcovské a konkurzní v. o. s. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 26126788, jako insolvenčního správce dlužníka R., zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02, proti žalovanému LAMERTON CONSULTING LLC , se sídlem ve Spokane, 906 W 2nd Ave Ste 100, WA 992 01, Spojené státy americké, zastoupenému Mgr. Davidem Černochem, advokátem, se sídlem v Plzni, Brněnská 1154/46, PSČ 323 00, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 56 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2019, č. j. 56 ICm XY, 56 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 56 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2019, č. j. 56 ICm XY, 56 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 56 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. října 2018, č. j. 56 ICm XY, s výjimkou výroku, jímž bylo rozhodnuto o vrácení přeplatku zálohy na náklady důkazů ve výši 9.475,45 Kč, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou ze dne 17. dubna 2014 se původní žalobce (TROWMART LIMITED – dále jen „společnost T“) domáhal vůči žalovanému (1. správcovské a konkurzní v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka R.) určení, že nevykonatelná pohledávka č. 1 v celkové výši 16.301.043,59 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) na majetek dlužníka, je po právu.
2. Další žalobou z téhož dne se insolvenční správce dlužníka domáhal vůči společnosti T určení, že označená společnost nemá vůči dlužníkovi vykonatelné a zajištěné pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka, a to konkrétně pohledávku č. 2 ve výši 3.260.877,62 Kč, pohledávku č. 3 ve výši 1.000.000 Kč, pohledávku č. 4 ve výši 3.800.000 Kč, pohledávku č. 5 ve výši 500.000 Kč, pohledávku č. 6 ve výši 500.000 Kč, pohledávku č. 7 ve výši 3.800.000 Kč, pohledávku č. 8 ve výši 500.000 Kč, pohledávku č. 9 ve výši 500.000 Kč, pohledávku č. 10 ve výši 3.800.000 Kč a pohledávku č. 11 ve výši 9.683.134,28 Kč.
3. Usnesením ze dne 25. února 2016, č. j. 56 ICm XY, insolvenční soud spojil obě řízení (vedená u něj pod sp. zn. 56 ICm XY a 56 ICm XY) ke společnému řízení.
4. Insolvenční soud dále usnesením ze dne 11. prosince 2014, č. j. KSPA 56 INS XY, připustil, aby do insolvenčního řízení vstoupil na místo společnosti T (v té době vystupující již pod obchodní firmou LLAINFAIR CARAINION CWNI DALIANNOL LTD) nabyvatel přihlášených pohledávek společnost BEONMEDIA LIMITED. Následně insolvenční soud usnesením ze dne 7. července 2016, č. j. KSPA 56 INS XY, připustil, aby do insolvenčního řízení vstoupil na místo této společnosti další nabyvatel předmětných pohledávek LAMERTON CONSULTING LLC. S posledně označeným nabyvatelem pohledávek insolvenční soud v souladu s ustanovením §19 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v probíhajícím incidenčním sporu také nadále jednal jako se žalovaným (na místo původního věřitele).
5. Rozsudkem ze dne 22. října 2018, č. j. 56 ICm XY|, insolvenční soud zamítl žalobu na určení, že nevykonatelná pohledávka č. 1 je po právu (bod I. výroku), určil, že žalovaný nemá vykonatelné a zajištěné pohledávky č. 2 až č. 11 ((bod II. výroku], rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku) a vrátil žalovanému přeplatek zálohy na náklady důkazů (bod IV. výroku).
6. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dne 20. května 2008 uzavřel F. B. (dále jen „F. B.“) [jako postupitel] se společností R. (dále jen „dlužník“) [jako postupníkem] smlouvu o úplatném postoupení pohledávky, dle které měl F. B. postoupit dlužníkovi pohledávky (ze tří ústně uzavřených smluv o půjčce) vůči společnosti Z. (dále jen společnost Z“) v celkové výši 12.207.388 Kč (mělo jít o půjčku ze dne 10. října 2005 ve výši 11.100.000 Kč, ze dne 1. února 2008 ve výši 607.388 Kč a ze dne 21. února 2008 ve výši 500.000 Kč). Podle čl. III. smlouvy se postupník zavázal zaplatit za postoupení předmětných pohledávek úplatu ve výši 9.765.910 Kč, splatnou do 24 měsíců od podpisu smlouvy. Dodatkem č. 1 ze dne 21. května 2008 byla smluvními stranami výše úplaty změněna na částku 12.207.388 Kč.
[2] Společnost Z kupní smlouvou ze dne 27. května 2008 prodala dlužníku (ve smlouvě blíže označené) nemovitosti za kupní cenu ve výši 12.207.388 Kč. Podle ujednání obsaženého v čl. III. bodu 3. kupní smlouvy měly být oproti pohledávce na zaplacení kupní ceny započteny pohledávky (ve stejné výši), které dlužník (vůči prodávajícímu) nabyl od F. B. postupní smlouvou ze dne 20. května 2008.
[3] Dne 18. června 2008 uzavřel F. B. (jako postupitel) se společností US Property Management, LLC (dále jen „společnost U“) [jako postupníkem] smlouvu o úplatném postoupení budoucí pohledávky, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávky F. B. vůči dlužníku z titulu úplaty za postoupení pohledávek dle postupní smlouvy ze dne 20. května 2008. V dodatku č. 1 se smluvní strany dohodly, že výše postupované pohledávky činí 12.207.388 Kč.
[4] Společnost U a dlužník uzavřeli 17. května 2010 generální dohodu o úhradě závazků vzniklých ze smlouvy o úplatném postoupení pohledávky ze dne 20. května 2008 (dále též jen „generální dohoda“), v níž dlužník a/ uznal svůj závazek vůči společnosti U co do důvodu i výše (12.207.388 Kč), b/ prohlásil, že závazek nebude schopen uhradit ve lhůtě splatnosti (do 20. května 2010), c/ zavázal se splnit svůj závazek v celé výši nejpozději do 1. března 2011 s tím, že za prodloužení splatnosti a možnost užívat finanční prostředky uhradí společnosti U odměnu ve výši 10 % p. a. z dlužné částky za dobu od 30. června 2008 do 1. března 2011. Smluvní strany se dále dohodly, že neuhradí-li dlužník svůj závazek včas, bude povinen platit smluvní úrok z prodlení ve výši 12 % z dlužné částky za dobu od 1. března 2011 do zaplacení. Dlužník souhlasil s tím, že poskytne (blíže dohodnutým způsobem) dostatečné zajištění pohledávky společnosti U. Pro případ prodlení s úhradou kteréhokoliv peněžitého závazku dle této dohody se dlužník zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení. V čl. VII. bodu C smlouvy dále smluvní strany sjednaly smluvní pokutu pro případ porušení povinností dlužníka uvedených v čl. IV. bodu C smlouvy, a to v jednorázové výši 1.000.000 Kč a současně ve výši 200.000 Kč za každý byť jen započatý měsíc, kdy porušení stanovených povinností bude trvat. V čl. VII. bodu D smlouvy pak smluvní strany sjednaly smluvní pokutu pro případ porušení ostatních povinností dlužníka uvedených v čl. IV. smlouvy, a to v jednorázové výši 500.000 Kč a současně ve výši 200.000 Kč za každý byť jen započatý měsíc, kdy porušení stanovených povinností bude trvat. Dohodu měl podepsat jménem dlužníka jeho jednatel J. M.
[5] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. prosince 2011 společnost U postoupila pohledávku vůči dlužníku z titulu nezaplacené úplaty sjednané v postupní smlouvě ze dne 20. května 2008, ve znění dodatku č. 1 (ve výši 12.207.388 Kč), jakož i všechny pohledávky plynoucí z uzavřené generální dohody společnosti T.
[6] V notářském zápisu ze dne 9. ledna 2012, sp. zn. N 13/2012, NZ 8/2012 (dále jen „notářský zápis“), sepsaném jménem notářky JUDr. Ivany Demutové, společnost T a dlužník (jednající J. B., který měl být podle rozhodnutí jediného společníka dlužníka jeho jednatelem) společně prohlásili, že ke dni sepsání notářského zápisu trvá závazek dlužníka zaplatit společnosti T částku 12.207.388 Kč jako úplatu za postoupení pohledávek podle postupní smlouvy z 20. května 2008, částku 3.260.877,62 Kč jako odměnu za prodloužení splatnosti sjednanou v generální dohodě, smluvní úrok z prodlení ve výši 1.256.190 Kč dle generální dohody a smluvní pokuty sjednané tamtéž ve výši 9.683.134,28 Kč, 3.000.000 Kč a 11.400.000 Kč. Dlužník své závazky uznal co do důvodu a výše a zavázal se je společnosti T zaplatit. Smluvní strany současně uzavřely dohodu se svolením vykonatelnosti týkající se pohledávek v celkové výši 27.344.011,90 Kč (sestávajících z odměny ve výši 3.260.877,62 a smluvních pokut ve výši 9.683.134,28 Kč, 3.000.000 Kč a 11.400.000 Kč).
[7] Usnesením ze dne 17. prosince 2013, č. j. KSPA 56 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs a ustanovil insolvenčním správcem žalobce.
[8] Při přezkumném jednání insolvenční správce popřel pravost (všech jedenácti) pohledávek uplatněných společností T přihláškou P2 v celkové výši 43.645.055,49 Kč. Jako důvody popření u pohledávky č. 1 uvedl, má pochybnosti o legitimitě nároku, neboť se kryje s nárokem uplatněným jiným věřitelem dlužníka, navíc nárok ani nevznikl. Pohledávku č. 2 popřel z důvodu „falešného“ notářského zápisu a generální dohody „s odkazem“ na listinu označenou jako „usnesení o zastavení trestního stíhání sp. zn. KRPA-31506-108/TČ-2012, 1 KZV 12/2013“ (šlo o usnesení Městského státního zastupitelství ze dne 28. listopadu 2013č. j. 1 KZV 12/2013-193). Pohledávky č. 3 až č. 11 pak popřel z důvodu „neplatnosti právních úkonů“, „falešného“ notářského zápisu a generální dohody, nicotnosti notářského zápisu; současně opět odkázal na výše označené usnesení o zastavení trestního stíhání.
7. Na takto ustaveném základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §37 odst. 2, §39, §524 odst. 1 a §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro věc rozhodném) [dále jen „obč. zák.]) – dospěl k následujícím závěrům:
[1] Věřitelem tvrzeným právním důvodem vzniku pohledávky č. 1 mělo být ujednání o úplatě za postoupení pohledávek dle postupní smlouvy z 20. května 2008. Touto smlouvou přitom měly být postoupeny celkem tři pohledávky vzniklé na základě ústně uzavřených smluv o půjčce. Aby takové pohledávky skutečně vznikly, muselo by dojít k odevzdání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi. Jelikož v řízení provedenými důkazy poskytnutí půjček (předání peněz F. B. společnosti Z) prokázáno nebylo (nebyl zjištěn ani konkrétní obsah tvrzených smluv o půjčce), postupiteli nemohl vzniknout ani nárok na úplatu za postoupení předmětných pohledávek. Předpokladem platnosti postupní smlouvy je existence postupované pohledávky, jinak je smlouva o postoupení podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění. Je-li neplatná již první postupní smlouva (z 20. května 2008), nemohou jako platné obstát ani následné smlouvy o postoupení pohledávek z 18. června 2008 a 15. prosince 2011. Z uvedených důvodů není pohledávka č. 1 po právu.
[2] Pohledávky č. 2 až č. 11 byly přihlášeny (a přezkoumány) jako vykonatelné, insolvenční správce proto byl v souladu s ustanovením §199 odst. 3 insolvenčního zákona vázán důvody svého popření. V situaci, kdy pohledávka č. 1 nebyla shledána po právu z důvodu neplatnosti uzavřených postupních smluv, je zřejmé, že nemůže být platná ani na ně navazující generální dohoda, stejně tak jako sepsaný notářský zápis. Popěrné důvody tak byly uplatněny důvodně.
[3] Pro úplnost insolvenční soud doplnil, že v řízení nebylo rovněž prokázáno, zda generální dohodu skutečně jménem dlužníka podepsal jeho jednatel J. M. Jmenovaný popřel, že by generální dohodou uzavíral, originál dohody pak nebyl soudu ani předložen. Stejně tak J. M. zpochybňoval svůj podpis na rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady z 1. prosince 2011, na jehož základě měl být jmenován novým jednatelem dlužníka J. B. Nebylo proto ani zřejmé, zda tato osoba byla skutečně jednatelem dlužníka v době pořízení notářského zápisu.
8. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2019, č. j. 56 ICm XY, 56 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 56 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
9. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními insolvenčního soudu, jakož i s jeho právním posouzením věci. Přitom zdůraznil, že bylo na věřiteli, aby při koupi pohledávek ověřil, že skutečně existují. Pohledávka č. 1 měla mít původ v postoupení pohledávek z ústně uzavřených smluv o půjčkách, v řízení však nebyl prokázán ani obsah těchto smluv, ani skutečnost, že na jejich základě došlo k poskytnutí finančních prostředků. Není-li prokázána existence závazku hlavního (dluhů ze smluv o půjčkách), nelze považovat za existující a platný (ani) závazek akcesorický k závazku hlavnímu, tj. pohledávky č. 2 až č. 11, které mají základ v neprokázané pohledávce č. 1. Uznání závazku dlužníkem (v generální dohodě a notářském zápisu) přitom na věci nic nemění, neboť uznat lze pouze existující závazek, nehledě na to, že tyto listiny nejsou ani „platnými dokumenty“, když generální dohoda byla „zfalšována“ a při sepisu notářského zápisu jménem dlužníka jednala osoba, která nikdy nebyla jeho statutárním orgánem.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především argumentuje ve prospěch závěru, že insolvenční správce v řízení o žalobě na popření vykonatelných pohledávek č. 2 až č. 11 uplatnil (v rozporu s §199 odst. 3 insolvenčního zákona) i jiné důvody, než pro které popřel uvedené pohledávky.
12. Za nesprávný má rovněž závěr odvolacího soudu o neplatnosti uzavřených smluv o půjčce, když podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (na níž v dovolání odkazuje) není fyzické předání peněz podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce a jeho neprokázání proto nemůže být důvodem neplatnosti uzavřených smluv. Z provedeného dokazování navíc podle přesvědčení dovolatele vyplynulo, že jednotlivé smlouvy o půjčce byly uzavřeny a finanční prostředky na jejich základě také předány.
13. Podle dovolatele nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu o neplatnosti postupních smluv. Platnost smlouvy o postoupení pohledávek není odvislá od prokázání existence postupovaných pohledávek; jestliže by postupník nenabyl postupované pohledávky, mohlo by mu pouze vzniknout právo z vadného plnění, to však druhá smluvní strana neuplatnila.
14. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „nepřiznal notářskému zápisu jako veřejné listině vyšší právní sílu a že nedošlo v řízení k přenosu důkazního břemene na žalobce, který namítal nesprávnost údajů ve veřejné listině“.
15. Konečně má dovolatel napadené rozhodnutí odvolacího soudu rovněž za nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy (zejména výpovědi svědků a některé listiny), které skutečnosti měly za prokázané (a čím) a které nikoli.
16. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
17. Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky, zda důsledkem (případné) neexistence postupované pohledávky je neplatnost smlouvy o jejím postoupení. Tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Podle ustanovení §524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
Ustanovení §527 obč. zák. pak určuje, že bylo-li sjednáno postoupení pohledávky za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi, jestliže a) postupník se nestal místo postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem, b) dlužník splnil postupiteli závazek dříve, než byl povinen jej splnit postupníkovi, c) postoupená pohledávka nebo její část zanikla započtením nároku, který měl dlužník vůči postupiteli (odstavec 1). Za dobytnost postoupené pohledávky postupitel ručí do výše přijaté úplaty spolu s úroky, jen když se k tomu postupníkovi písemně zavázal; toto ručení však zaniká, jestliže postupník nevymáhá postoupenou pohledávku na dlužníkovi bez zbytečného odkladu u soudu (odstavec 2).
20. Budiž úvodem předesláno, že dosavadní judikatorní výstupy své rozhodovací činnosti týkající se náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky Nejvyšší soud shrnul v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku mimo jiné uzavřel, že taková smlouva musí obsahovat označení smluvních stran (postupitele a postupníka), vymezení postupované pohledávky (způsobem, z něhož bude jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu) a musí v ní být vyjádřena vůle smluvních stran směřující ke změně v osobě věřitele postupované pohledávky.
21. Nejvyšší soud dále již v rozsudku ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, vysvětlil, že i když se zdá být na první pohled logické, že účastníci mohou platně činit právní úkony, směřující ke změně nebo zániku jejich práv či povinností nebo se jinak dotýkajících jejich právního vztahu, pouze za předpokladu, že mezi nimi takový vztah právně existuje, přesto nelze toto tvrzení vztáhnout bez dalšího na jakýkoli právní úkon, aniž by bylo současně přihlédnuto k tomu, zda tu je či není zákonem stanovený důvod neplatnosti takového úkonu. Právní úkon bude neplatný pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.) v těch případech, kde zákon stanoví existenci závazkového právního vztahu (tedy existenci pohledávky či odpovídajícího dluhu – srov. §488 obč. zák.) jako nezbytnou náležitost právního úkonu. V jiných případech ovšem zákon nečiní existenci pohledávky podmínkou (předpokladem) právního úkonu, který se k ní vztahuje. Tak tomu bude i v případě neexistence uznaného dluhu (závazku), která nečiní právní úkon uznání dluhu (závazku) neplatným, neboť v důsledku konstrukce vyvratitelné právní domněnky (§588 obč. zák.) spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu na dlužníku (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001). Obdobně vyjde-li najevo, že pohledávka postoupená za úplatu neexistuje, nemá tato skutečnost za následek neplatnost dohody o úplatném postoupení pohledávky, nýbrž nastupuje podle §527 odst. 1 písm. a) obč. zák. odpovědnost postupitele vůči postupníkovi za to, že se postupník nestal místo postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem. Toto ustanovení upravuje důsledky postoupení neexistující pohledávky za úplatu. Zakládá zvláštní odpovědnost postupitele, který svou pohledávku úplatně postoupil jinému, za existenci postoupené pohledávky, přičemž tato jeho odpovědnost za existenci pohledávky v době jejího postupu (za její pravost) mu vzniká přímo ze zákona a není co do výše omezena.
22. Právní posouzení věci odvolacím soudem (který uzavřel, že pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky, jakož i pro navazující uznání závazku k zaplacení úplaty za postoupení pohledávky, je nezbytné, aby postupovaná pohledávka existovala) tudíž není správné a dovolání je již na tomto základě opodstatněné.
23. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek insolvenčního soudu včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V situaci, kdy napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině řešení otázky (ne)platnosti postupní smlouvy z 20. května 2008 , dalšími dovolacími námitkami se Nejvyšší soud pro nadbytečnost již nezabýval.
24. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
25. V dalším řízení bude úkolem insolvenčního soudu opětovně posoudit pravost popřených pohledávek žalovaného. Přitom zejména nepřehlédne, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že uznáním závazku (dluhu) dle §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nebo dle §558 obč. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka (na insolvenčního správce), na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení §133 o. s. ř. tuto skutečnost za prokázanou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 21/2016, jakož i judikaturu tam dále označenou)
26. Pro závěr o tom, zda v poměrech dané věci insolvenční dlužník vskutku uznal svůj dluh co do důvodu a výše, přitom bude určující posouzení, jestli při uzavření generální dohody, jakož i při sepisu notářského zápisu jednala jménem dlužníka osoba k tomu oprávněná (jednatel dlužníka). Skutečnost, zda dohoda se svolením k vykonatelnosti, obsažená v sepsaném notářském zápisu, váže dlužníka, pak bude určující rovněž pro odpověď na otázku, jestli pohledávky č. 2 až č. 11 jsou pohledávkami vykonatelnými (a insolvenční správce je tudíž dle §199 odst. 3 insolvenčního zákona vázán důvody svého popření).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu