ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.58.2021.1
KSCB 44 INS XY
42 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 58/2021-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Smrčka a Kubálek v. o. s. , se sídlem v Praze 1, Opatovická 159/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06 88 45 12, jako insolvenčního správce dlužnice M. Ž., proti žalovaným 1) M. K. , narozenému XY, bytem XY, a 2) M. K. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Danielem Krajčem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, PSČ 370 01, o určení neúčinnosti dohody o narovnání, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice M. Ž. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 44 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2021, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 44 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 10. září 2020, č. j. 42 ICm XY, zamítl žalobu o určení, že právní jednání ̶ dohoda o narovnání uzavřená mezi dlužnicí a oběma žalovanými dne 13. prosince 2017 (dále jen „dohoda o narovnání“) – je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 44 INS XY neúčinné (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Insolvenční soud, vycházeje z ustanovení §235 odst. 1, §237 odst. 1 a §239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §553 odst. 1 a §554 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „ o. z.“), a odkazuje na obsah dohody o narovnání, dospěl k závěru, podle něhož je dohoda o narovnání zdánlivým právním jednáním (pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost); proto „nemohl přistoupit“ k žádným úvahám ohledně neúčinnosti takového právního jednání, neboť ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.
V této souvislosti zdůraznil, že z dohody o narovnání nelze objektivně zjistit, zda se výlučným vlastníkem označených nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) měl stát první žalovaný či druhá žalovaná, když jde o trojstranné právní jednání a žádnou část této dohody nelze vyčlenit k samostatnému posouzení. Ve vztahu ke druhé žalované doplnil, že není osobou pasivně věcně legitimovanou, když „evidovaným“ vlastníkem nemovitostí je první žalovaný.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. února 2021, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 44 INS XY), mimo jiné potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku ve věci samé (část prvního výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zopakoval dokazování dohodou o narovnání a vyhodnotil toto právní jednání (na rozdíl od insolvenčního soudu) jako platné ve smyslu ustanovení §546 a §574 o. z.; potud poukázal na výslovné ujednání o tom, že se dohoda o narovnání řídí občanským zákoníkem (§3028 odst. 3 věta druhá o. z.). Současně zdůraznil, že dohodou o narovnání chtěly její strany postavit najisto, že nemovitosti, jejichž vlastníkem byla dříve dlužnice [a bylo sporné, zda vlastnicí zůstala i poté, kdy 20. září 2013 a 4. listopadu 2013 uzavřela (jako prodávající) kupní smlouvy s druhou žalovanou (jako kupující), a kdy ohledně týchž nemovitostí uzavřela druhá žalovaná (jako dárkyně) s prvním žalovaným (jako obdarovaným) dne 27. prosince 2013 darovací smlouvy], jsou ve vlastnictví prvního žalovaného.
Následně odvolací soud – odkazuje na ustanovení §22 odst. 1 o. z. a na ustanovení §240 insolvenčního zákona, jakož i na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4987/2014 – uzavřel, že dlužnici na straně jedné a druhou žalovanou (dceru prvního žalovaného, nikoli však dlužnice) a prvního žalovaného (bývalého druha dlužnice a otce dítěte dlužnice) na straně druhé nelze považovat za osoby blízké, když v poměrech dané věci z ničeho neplyne, že by tyto osoby musely pociťovat újmu druhé osoby jako újmu vlastní. Naopak – pokračoval odvolací soud – existence soudních sporů mezi dlužnicí a prvním žalovaným dostatečně prokazuje, že nejde o osoby blízké.
Jelikož smluvní strany uzavřely dohodu o narovnání 13. prosince 2017 a právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly k 15. prosinci 2017, nebyla splněna „podmínka“, aby odporované právní jednání dlužnice učinila v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení [insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení byl insolvenčnímu soudu doručen 14. června 2019 a insolvenční soud vydal usnesení, jímž oznámil zahájení insolvenčního řízení, zjistil úpadek dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením dne 18. června 2019 (A-5)].
Za stavu, kdy: a) nešlo o případ podle ustanovení §242 insolvenčního zákona a b) jako vlastník nemovitostí byl zapsán v katastru nemovitostí první žalovaný již na základě darovací smlouvy ze dne 27. prosince 2013, odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož nebyly v poměrech dané věci splněny „podmínky“ neúčinnosti dohody o narovnání určené ustanovením §235 a násl. insolvenčního zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, zda:
a) Může být platným právním jednáním takové vícestranné právní jednání, které určuje „v jeden a týž samý okamžik“, že se vlastníkem celé nemovité věci stávají osoby od sebe navzájem rozdílné?
b) V případě, že mezi osobami existuje prokazatelně natolik blízký vztah, že jsou rodiči společného dítěte, musí být existence dříve vedeného soudního sporu překážkou proto, aby byly tyto osoby ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 insolvenčního zákona považovány za osoby navzájem blízké?
Dovolatel popisuje důvody rozhodnutí soudů nižších stupňů, včetně obsahu dohody o narovnání, a dovozuje, že skutečnost, že dlužnice a první žalovaný jsou (z titulu jejich dřívějšího družského poměru a jako rodiče společného dítěte) osoby blízké (§22 o. z.) Současně snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož odvolací soud nesprávně vyhodnotil dohodu o narovnání jako platné právní jednání.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že:
1) Dovolatelem vymezená právní otázka (ne)platnosti dohody o narovnání není způsobilá založit přípustnost dovolání již proto, že základním předpokladem pro vyslovení neúčinnosti právního jednání ve smyslu ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona je závěr o existenci a platnosti takového jednání; nelze tak určit neúčinnost právního jednání zdánlivého či neplatného (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2020, sen. zn. 21 ICdo 149/2019, a ze dne 12. května 2020, sen. zn. 21 ICdo 132/2019, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněného pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy, případný závěr o neplatnosti (či zdánlivosti) dohody o narovnání by neměl vliv na (pro dovolatele nepříznivý) výsledek sporu o určení neúčinnosti tohoto právního jednání.
2) V řešení právní otázky, zda jsou dlužnice a první žalovaný osobami blízkými (§22 o. z.), odpovídá (v obecné poloze) právní posouzení věci odvolacím soudem závěrům formulovaným Nejvyšším soudem např. v důvodech rozsudku ze dne 14. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2836/2010, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 43/2018, uveřejněným pod číslem 100/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019, sen. zn. 21 ICdo 49/2018.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu