ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.93.2020.1
KSOS 40 INS XY
40 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 93/2020-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Mgr. Zuzany Hrudové , se sídlem v Ostravě, 28. října 248, PSČ 709 00, jako insolvenční správkyně dlužnice P. P., zastoupené Mgr. Ing. Hynkem Navrátilem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, PSČ 702 00, proti žalované L. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, PSČ 261 01, o určení neúčinnosti právního úkonu a o zaplacení 85 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice P. P. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 40 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 40 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 4 114 Kč, k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 24. června 2019, č. j. 40 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že splátka půjčky ve výši 85 000 Kč „poskytnutá“ dne 5. srpna 2015 dlužnicí (P. P.) žalované (L. M.) je vůči věřitelům v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 40 INS XY neúčinným „právním jednáním“ (bod I. výroku).
[2] Uložil žalované vydat 85 000 Kč do majetkové podstaty dlužnice, do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku).
[3] Rozhodl o nákladech řízení a o zaplacení soudního poplatku (body III. a IV. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Okresní soud ve Frýdku-Místku uložil dlužnici rozsudkem ze dne 16. září 2011, č. j. 11 C 51/2011-34, zaplatit K. S. (dále jen „věřitel K. S.“) částku 782 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 15. dubna 2011 do zaplacení a náklady řízení 96 888 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
[2] Dlužnice uzavřela s žalovanou dne 13. června 2013 smlouvu o půjčce (dále jen „smlouva o půjčce“). V uznání dluhu z téhož dne dlužnice uznala svůj dluh vůči žalované ve výši 410 000 Kč z titulu smlouvy o půjčce, který se zavázala uhradit do 31. prosince 2014 (dále jen „uznání dluhu“).
[3] Dne 17. prosince 2013 dlužnice uhradila žalované částku 75 000 Kč. Dne 5. srpna 2015 uhradila dlužnice žalované další část dluhu ve výši 85 000 Kč (dále jen „druhá splátka půjčky“).
[4] Dne 2. května 2016 podala dlužnice u insolvenčního soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. K návrhu připojila mimo jiné seznam závazků, v němž jako svou věřitelku označila žalovanou s pohledávkou ve výši 250 000 Kč, splatnou dne 31. prosince 2014. Seznam závazků obsahuje prohlášení dlužnice, že jde o seznam úplný a pravdivý.
[5] Usnesením ze dne 30. srpna 2016, č. j. KSOS 40 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice, povolil řešení jejího úpadku oddlužením a její insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni (Mgr. Zuzanu Hrudovou).
[6] Přihláškou pohledávky P3 žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice pohledávku v celkové výši 276 851 Kč z titulu smlouvy o půjčce. Pohledávka byla přihlášena jako nevykonatelná a splatná v částce 250 000 Kč od 3. prosince 2014; přílohou přihlášky pohledávky P3 bylo uznání dluhu. Žalobkyně ani dlužnice pohledávku nepopřely.
[7] Věřitel K. S. přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice vykonatelnou pohledávku ve výši 610 354,87 Kč přihláškou pohledávky P1. Žalobkyně pohledávku nepopřela, dlužnice ji popřela, avšak žalobu o určení pravosti pohledávky nepodala.
[8] Žalobou doručenou insolvenčnímu soudu dne 29. srpna 2017 se žalobkyně domáhá určení, že druhá splátka půjčky je neúčinným právním úkonem, a uložení povinnosti žalované vydat do majetkové podstaty dlužnice částku 85 000 Kč.
[9] Žalovaná byla dne 15. března 2019 vyslechnuta jako svědkyně v průběhu hlavního líčení konaného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 98/2018 v trestní věci dlužnice a vypověděla, že dlužnici před několika lety půjčila částku 410 000 Kč s tím, že nebyl sjednán termín splatnosti půjčky.
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §235, §239, §241 a §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
4. V době druhé splátky půjčky byla dlužnice v úpadku, neboť měla závazek vůči věřiteli K. S., splatný dne 15. dubna 2011, a závazek vůči žalované z titulu smlouvy o půjčce, splatný dne 31. prosince 2014, přičemž tyto závazky nebyla schopna plnit. V důsledku druhé splátky půjčky se žalované dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by jí jinak náleželo v konkursu, neboť dlužnice nemá kromě příjmů z pracovního poměru žádný majetek. Přitom není rozhodující „subjektivní, ale objektivní stránka věci“.
5. Úhrada druhé splátky půjčky je tudíž coby zvýhodňující právní úkon podle §241 insolvenčního zákona neúčinným právním úkonem; „naplněním skutkové podstaty“ úmyslně zkracujícího právního úkonu podle §242 insolvenčního zákona se již není třeba zabývat.
6. Důkazní návrhy žalované na provedení svědeckého výslechu dlužnice a účastnického výslechu žalované insolvenční soud zamítl z důvodu procesní ekonomie a nadbytečnosti, neboť měl potřebná skutková zjištění ohledně splatnosti pohledávky žalované za prokázaná listinnými důkazy (uznáním dluhu, přihláškou pohledávky P3 a insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení) a účastnickou výpovědí žalobkyně.
7. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 40 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 40 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §3 odst. 1 a 2 písm. b/, §7, §235 odst. 1, §237 odst. 1, §239, §241 a §394 odst. 4 insolvenčního zákona a z ustanovení §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl (poté, co doplnil dokazování) po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům:
9. Úsudek insolvenčního soudu, že dlužnice uhradila druhou splátku v době, kdy již byla v úpadku, je správný, stejně jako závěr, že se tak žalované dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by jí jinak náleželo v konkursu. Pohnutky (motivy), pro které dlužnice uhradila druhou splátku půjčky, jsou nerozhodné.
10. Listinnými důkazy je prokázáno, že dlužnice a žalovaná sjednaly splatnost půjčky k 31. prosinci 2014. Tvrzení žalované, že splatnost půjčky nebyla sjednána, je zjevně účelové a motivované snahou vyhnout se následkům spojeným s neúspěchem v projednávané věci.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí je „věcně nesprávné“, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Jednotlivé otázky formuluje dovolatelka (posuzováno podle obsahu dovolání) následovně:
[1] Lze skutkový závěr o existenci dluhu věřitele za dlužníkem (včetně jeho výše a splatnosti) učinit pouze na základě listinných důkazů, nebo soud musí vycházet i z dalších okolností a důkazů?
[2] Lze při posouzení, zda je právní úkon neúčinným ve smyslu §241 insolvenčního zákona, zohlednit pohnutky, za kterých dlužník poskytl plnění jednomu z věřitelů?
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka uvádí, že soudy nižšího stupně učinily závěr o splatnosti půjčky na základě listinných důkazů, aniž zohlednily rozpor mezi listinnými důkazy a svědeckou výpovědí žalované u hlavního líčení konaného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku v trestní věci dlužnice vedené pod sp. zn. 3 T 98/2018 (podle ní nebyla stanovena splatnost půjčky). Vykonatelná pohledávka věřitele K. S. je doložena rozsudkem pro zmeškání vydaným v době, kdy dlužnice pobývala z pracovních důvodů v zahraničí, takže se proti jeho vydání nemohla účinně bránit.
13. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k pohnutkám, které vedly dlužnici k úhradě druhé splátky půjčky. Podotýká, že „v předmětné době zemřel její otec, kdy tato událost zapříčinila kromě strastí citových i nezanedbatelné finanční trable a dlužnice vrátila žalované část půjčky výlučně z těchto důvodů, prosta jakéhokoliv úmyslu ke zvýhodnění žalované oproti ostatním věřitelům“.
14. Žalobkyně se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů majíc napadené rozhodnutí za správné a navrhujíc dovolání zamítnout.
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
16. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že smlouva o půjčce byla uzavřena dne 13. června 2013, druhou splátku půjčky je proto nutno posuzovat na základě ustanovení §559, §657 a §658 obč. zák. (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Tomu odpovídá i závěr, že o druhé splátce půjčky lze co do terminologie stále hovořit jako o „právním úkonu“ (srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 176/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 95/2018).
17. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.; k důvodům odmítnutí lze v podrobnostech uvést následující:
K první otázce
18. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. Dovolací námitka proti závěru odvolacího soudu, že splatnost půjčky byla sjednána k 31. prosinci 2014, je ve smyslu výše řečeného nepřípustnou skutkovou polemikou s jiným skutkovým závěrem napadeného rozhodnutí a přípustnost dovolání proto jejím prostřednictvím nelze založit.
19. Nesouhlas dovolatelky se závěrem soudů, že byla prokázána platební neschopnost dlužnice v době úhrady druhé splátky půjčky, pramení z jiného (dovolatelkou předestíraného) hodnocení provedených důkazů. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
20. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že soudů nižších stupňů nepochybily, jestliže nevyhověly důkazním návrhům dovolatelky pro jejich nadbytečnost za situace, kdy skutkový stav byl úplně zjištěn již dříve provedenými důkazy. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod číslem 40/2003 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč. Z judikatury Ústavního soudu srov. nálezy ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, a ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, uveřejněné pod čísly 80/1995, 122/1999 a 254/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
21. Zpochybňuje-li dovolatelka existenci vykonatelné pohledávky věřitele K. S. za dlužnicí, pak pomíjí, že tato přihlášená pohledávka byla v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice zjištěna; k tomu srov. výše odstavec 2 bod [7].
Ke druhé otázce.
22. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že k naplnění skutkové podstaty ustanovení §241 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zvýhodnit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo zjištění že odporovatelný právní úkon k jeho úpadku vedl); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 347/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016.
23. Závěr odvolacího soudu, že pohnutky (motivy), pro které dlužnice uhradila druhou splátku půjčky, jsou nerozhodné, je se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu. Ostatně, pohnutka dlužníka k odporovatelnému právnímu úkonu není právně významná ani v režimu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka dle §242 insolvenčního zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 79/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018).
24. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. prosince 2020), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4 114 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 6. 2022
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu