ECLI:CZ:NS:2022:29.NSCR.126.2020.1
KSOL 20 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 126/2020-A-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka S. Č. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, PSČ 779 00, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ NATUR PHARMA s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Spálená 95/25, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24202428, zastoupeného Mgr. Pavlem Fryšákem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Tomkova 57/27, PSČ 779 00, a 2/ WEGA Ltd. s. r. o. , se sídlem v Havířově-Šumbarku, Ostravská 4/586, PSČ 736 01, identifikační číslo osoby 25902628, zastoupeného JUDr. Lenkou Vidovičovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3, PSČ 779 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 20 INS XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2020, č. j. KSOL 20 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 27. listopadu 2019, č. j. KSOL 20 INS XY, rozhodl o insolvenčním návrhu věřitelů (1/ NATUR PHARMA s. r. o. a 2/ WEGA Ltd. s. r. o.), mimo jiné tak, že:
[1] Zjistil úpadek dlužníka (S. Č.) [bod I. výroku].
[2] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud uzavřel, že jsou splněny podmínky pro věcné projednání insolvenčního návrhu, neboť uplynulo více než 6 měsíců od zpětvzetí insolvenčního návrhu v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 39 INS XY, k němuž došlo dne 16. února 2016.
3. Insolvenční soud dále uzavřel, že první i druhý insolvenční navrhovatel jsou aktivně legitimováni k podání insolvenčního návrhu. První insolvenční navrhovatel osvědčil svou vykonatelnou pohledávku v celkové výši 19 087 418,60 Kč, druhý insolvenční navrhovatel osvědčil svou vykonatelnou pohledávku ve výši 9 296 411 Kč; pohledávky dlužník neuhradil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Provedeným dokazováním insolvenční soud zjistil, že dlužník má dalších 5 věřitelů, kteří osvědčili pohledávky v celkové výši 50 237 448 Kč, jež dlužník rovněž neuhradil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
4. Insolvenční soud dospěl k závěru, že insolvenční návrh není šikanózní. V posuzované věci sice postoupil jednu z pohledávek věřitel společnost MOTOHAUS, a. s. (dále jen „věřitel M“), na prvního insolvenčního navrhovatele, nicméně v orgánech těchto společností nepůsobí stejné osoby. Není podstatná výše úplaty za postoupení, ani to, z jakých prostředků byla úplata za postoupení uhrazena; i kdyby nedošlo k postoupení, pohledávka by existovala a její věřitel by ji nepochybně vůči dlužníku uplatňoval. C ílem postoupení tak nebylo vytvořit mnohost věřitelů . Dlužník má navíc další věřitele, které první insolvenční navrhovatel označil v insolvenčním návrhu a jejichž pohledávky byly osvědčeny. V předchozím insolvenčním řízení vzali insolvenční navrhovatelé svůj insolvenční návrh zpět pro uzavření mimosoudní dohody o úhradě pohledávek, dlužník však na pohledávky ničeho nehradil a plnění nebylo možné vymoci ani prostřednictvím exekuce; postup insolvenčních navrhovatelů nelze v takovém případě považovat za účelový.
5. Uplatní se tudíž zákonná domněnka platební neschopnosti dlužníka ve smyslu §3 odst. 2 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a je na dlužníku, aby tuto domněnku vyvrátil.
6. S poukazem na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 80/2011 (dále jen „R 80/2011“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněném pod číslem 45/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 45/2014“), insolvenční soud uvedl, že při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti, nelze přihlížet k majetku, který dlužník není schopen bez obtíží využít k úhradě svých závazků.
7. K tomu insolvenční soud poukázal na to, že nelze přihlížet k nemovitostem dlužníka, neboť ty jsou exekučně postiženy a nelze s nimi volně nakládat. N elze přihlížet k podílu dlužníka ve společnosti C. T. S. (dále jen „společnost C“), neboť je vydán exekuční příkaz na postižení závodu jako celku. Dlužník nemůže využít ani pohledávku za společností C z titulu neuhrazeného nájemného, která není dlouhodobě hrazena a správce závodu ji zpochybňuje. Disponibilní není ani pohledávka dlužníka za společností HMN global estate, s. r. o., z titulu neuhrazeného nájemného, protože je postižena exekučním příkazem a je splatná až v roce 2022. K uspokojení věřitelů nelze využít ani stroje FINLAY a Hyundai, u nichž je zpochybňováno vlastnictví dlužníka a bez soudního řízení nelze očekávat jejich vydání dlužníku. Stejný závěr se uplatní i ohledně pohledávek dlužníka z titulu ušlého zisku kvůli nemožnosti stroje užívat. Sporná je i pohledávka vůči věřiteli M z titulu bezdůvodného obohacení. K uspokojení věřitelů tak lze využít toliko osobní automobily dlužníka a prostředky na jeho účtu vedeném u České spořitelny, a. s.
8. Insolvenční soud na základě výše uvedených skutečností uzavřel, že se dlužníku nepodařilo vyvrátit domněnku platební neschopnosti.
9. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. července 2020, č. j. KSOL 20 INS XY, 2 VSOL XY, (mimo jiné) potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok).
10. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že se uplatní domněnka platební neschopnosti dlužníka a je na dlužníku, aby v řízení prokázal schopnost plnit své závazky.
11. Po doplnění dokazování odvolací soud vyšel ze zjištění, že všechny nemovitosti dlužníka jsou zatíženy zástavním právem a jsou „předmětem exekucí“ včetně vydaných exekučních příkazů k prodeji nemovitostí. Uvedl dále, že znalecké posudky č. 8344-21/2020, 8343-20/2020, 8345-22/2020, 8347-24/2020 a 8346-23/2020, kterými dlužník prokazoval obvyklou cenu nemovitostí, nezohledňují na nich váznoucí zástavy a neprokazují tak hodnotu majetku dlužníka a jeho využitelnost k uspokojení závazků věřitelů. „Po odečtení zástav“ váznoucích na nemovitostech od obvyklé ceny nemovitostí určené znaleckými posudky by „teoretická hodnota […] dosahovala záporných hodnot“. Hodnotu zástavního práva nezohledňují ani znalecké posudky č. ÚOM 285-4/2020A a ÚOM 285-4/2020B, jimiž byl oceněn obchodní podíl ve společnosti C a stroje, které se dlouhodobě nenacházejí v držení, a není proto postaveno najisto, zda mohou být použity k uspokojení jeho splatných dluhů.
12. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že majetek dlužníka není dostatečný pro uspokojení splatných pohledávek jeho věřitelů; dlužník nevyvrátil domněnku svého úpadku ve formě platební neschopnosti.
13. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
14. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu (poměřováno obsahem dovolání) k rozhodnutí následující otázky:
[1] Má existence „závady“ na majetku dlužníka, či skutečnost, že se majetek dlouhodobě nenachází v držení dlužníka, za následek jeho znehodnocení při úvaze o platební neschopnosti dlužníka?
[2] Je procesní povinností soudu vyslechnout znalce, požadovat po něm vysvětlení a umožnit stranám klást mu otázky v případě, že mají účastníci nebo soud pochybnosti o správnosti znaleckého posudku?
[3] Má soud povinnost poučit účastníka o nutnosti doplnit tvrzení, popřípadě označit důkazy, dospěje-li k závěru, že provedeným znaleckým posudkem nelze tvrzení účastníka prokázat? Je soud povinen za situace, kdy dlužník ke svým tvrzením označí důkazy prokazující plnění na přihlášené pohledávky, tyto důkazy provést, případně dlužníka poučit, aby svá tvrzení a navrhované důkazy doplnil?
[4] Lze se při hodnocení, zda je insolvenční návrh „šikanózní“, omezit pouze na formální zkoumání (ne)dodržení „tzv. časového testu“ podle ustanovení §129 odst. 2 insolvenčního zákona?
15. K položeným otázkám argumentuje dovolatel následovně:
K první otázce
Odvolací soud opomenul ověřit skutečnou výši pohledávek zajištěných zástavním právem a to, že jde o pohledávky přihlášených věřitelů. Dovolatel míní, že je třeba vzít v úvahu, z jakého důvodu je majetek postižen exekucí a kdo pohledávku vymáhá. Týž závěr pak platí i pro zástavní právo váznoucí na majetku dlužníka.
K druhé otázce
Dovolatel namítá, že odvolací soud provedl důkaz znaleckými posudky pouze tak, že přečetl jejich závěry, aniž dal stranám možnost vyjádřit se k jejich obsahu či klást znalci dotazy. Odvolací soud měl vzít v úvahu zásadní význam znaleckých posudků a dovolatelovy podstatné výhrady k nim. Znalecké posudky nemohou být odmítnuty jako neprůkazné proto, že insolvenční navrhovatelé předložili jiné znalecké posudky s odlišnými závěry o hodnotě majetku dovolatele.
Ke třetí otázce
Potud dovolatel zastává názor, že jej měl odvolací soud poučit o nutnosti označit další důkazy, dospěl-li na základě provedeného dokazování k závěru, že dovolatelem předložené znalecké posudky nevyvrací domněnku jeho platební neschopnosti. Soud prvního stupně postupoval při rozhodnutí o insolvenčním návrhu v rozporu s vyšetřovací zásadou, přičemž odvolací soud se s touto námitkou dovolatele nijak nevypořádal; naopak sám odmítl provést další navržené důkazy.
Ke čtvrté otázce
Podle dovolatele soudy nižšího stupně pochybily, jestliže při posuzování, zda je věřitelský insolvenční návrh „šikanózní“, zkoumaly toliko dodržení „časového testu 6 měsíců“. Soudy měly hodnotit další okolnosti sdělené dlužníkem jako například personální propojení přihlášených věřitelů či „podezřelá zjištění ve vztahu k postupování pohledávek“.
16. První insolvenční navrhovatel ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné a dále odkazuje na vyjádření druhého insolvenčního navrhovatele, s nímž se ztotožňuje. Podotýká, že dovolatel nedostál svým procesním povinnostem, protože nedoložil výši pohledávek zajištěných zástavním právem na nemovitostech, a není tak možné učinit závěr, zda je jeho majetek likvidní. Je přesvědčen, že odvolací soud nijak nepochybil a dovolatele na jeho právech nezkrátil.
17. Druhý insolvenční navrhovatel ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. Dovolání považuje za účelový a obstrukční krok, jímž dovolatel usiluje o oddálení uspokojení věřitelů. Souhlasí se závěry odvolacího soudu, že nelze přihlížet k nemovitostem dovolatele, jež jsou postiženy exekucí, a že tak dovolatel nevyvrátil domněnku svého úpadku, ačkoliv jej odvolací soud poučil podle §118a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel se pokouší zpochybnit skutkové závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, ačkoliv dovolací soud může přezkoumávat hodnocení důkazů provedené v nalézacím řízení jen tehdy, je-li toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností.
18. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 9/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
19. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl, a to podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
20. K první otázce
Již v R 80/2011 Nejvyšší soud uzavřel, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů [srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněného pod číslem 43/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 43/2012“)].
21. Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se tedy posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti. K tomu srov. R 80/2011, R 43/2012, R 45/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 107/2016.
22. Ve shodě s těmito závěry Nejvyšší soud např. usnesením ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 180/2016, odmítl tamní dovolání uzavíraje, že pro účely zjištění úpadku je bez významu majetek, se kterým dlužník nemůže nakládat, jsa omezován právy třetích osob (zástavními právy).
23. V R 43/2012 pak Nejvyšší soud vysvětlil, že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích ustanovení §1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil například v důvodech usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněného pod číslem 83/2012 Sb. rozh. obč., R 45/2014, nebo usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 124/2015, uveřejněného pod číslem 154/2018 Sb. rozh. obč.
24. Za situace, kdy soudy nižších stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že nemovitosti dlužníka jsou zatíženy zástavním právem a exekučně postiženy, přičemž insolvenční navrhovatelé, popřípadě další věřitelé s osvědčenými pohledávkami se vydobytí svých pohledávek bez obtíží nedomohli ani v exekučním řízení, je závěr odvolacího soudu o platební neschopnosti dovolatele v souladu s výše odkazovanou judikaturou.
25. Ke druhé a třetí otázce
Dovolatelem předloženými otázkami procesního práva ohledně způsobu dokazování znaleckými posudky a s tím spojenou poučovací povinností soudů se Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť jejich věcný přezkum nemůže ovlivnit výsledek řízení. Není-li důvod připustit dovolání pro přezkoumání závěru odvolacího soudu, že majetek zatížený právy třetích osob je pro vyvrácení domněnky platební neschopnosti bez významu, pak vyřešením dalších otázek dovolatel nemůže dosáhnout pro sebe lepšího výsledku. Platí totiž, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek (v poměrech této věci otázka č. 1) nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.
26. Ke čtvrté otázce
Otázku, jestli při posouzení, zda insolvenční návrh je „šikanózní“, se lze omezit (jen) na zkoumání lhůty 6 měsíců počítané od zpětvzetí předchozího insolvenčního návrhu, klade dovolatel mimo rámec skutkových závěrů odvolacího soudu na dané téma (bez respektu k nim). Jediným způsobilým dovolacím důvodem je dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto pravidlo je nezbytné zohlednit i při posuzování přípustnosti dovolání v dané věci.
27. Odvolací soud nezaložil svůj závěr, že insolvenční návrh není „šikanózní“, jen na zkoumání lhůty 6 měsíců počítané od zpětvzetí předchozího insolvenčního návrhu. Posuzoval i všechny další okolnosti, které by mohly vést k závěru, že insolvenční návrh je šikanózní (vztah mezi prvním insolvenčním navrhovatelem a věřitelem M, důvod zpětvzetí insolvenčního návrhu, označení dalších věřitelů se splatnými pohledávkami v insolvenčním návrhu). Nejvyšší soud se tak ani touto otázkou vymezenou dovolatelem nezabýval.
28. Dovolatel dále namítá, že se nemohl zúčastnit nařízeného jednání a osobně se k insolvenčnímu návrhu vyjádřit, neboť jeho žádosti o odročení nebylo vyhověno.
29. Touto námitkou dovolatel z obsahového hlediska vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale podle ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sb. rozh. obč., jehož závěry se prosadí i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sb. rozh. obč.
30. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, pak v intencích závěrů formulovaných na dané téma v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., napadené rozhodnutí zjevně není nepřezkoumatelné, když případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů dále srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
31. Ohledně dovolatelem namítané překvapivosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal (byť s jiným nebo částečně jiným), zkoumána již soudem prvního stupně (jak je tomu i v této věci), mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu