ECLI:CZ:NS:2022:29.NSCR.21.2021.1
KSPH 64 INS 8038/2017
sp. zn. 29 NSČR 21/2021-A-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka KORAMO, s. r. o. , se sídlem v Kutné Hoře, Sportovců 364, PSČ 284 01, identifikační číslo osoby 27158691, zastoupeného JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem, se sídlem v Praze, Valentinská 92/3, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS 8038/2017, o insolvenčním návrhu věřitele Euro-bit Trade s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Balbínova 16, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26003678, zastoupeného Mgr. Pavlem Krausem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Jitřní 558/8, PSČ 147 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2020, č. j. KSPH 64 INS 8038/2017, 2 VSPH 606/2018-A-88, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 9. března 2018, č. j. KSPH 64 INS 8038/2017-A-38, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele Euro-bit Trade s. r. o. tak, že (mimo jiné):
[1] Zjistil úpadek dlužníka KORAMO, s. r. o. (bod I. výroku).
[2] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).
[3] Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Mgr. Pavla Bureše (bod III. výroku).
[4] Určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod IV. výroku).
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když první usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2018, č. j. KSPH 64 INS 8038/2017, 2 VSPH 606/2018-A-62, Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 NSČR 179/2018, zrušil (v rozsahu druhého výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku) a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Odvolací soud – cituje závěry zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 179/2018, včetně v něm uvedených odkazů na rozhodnutí Nejvyššího soudu k výkladu §3 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že dlužník nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti dle §3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního zákona, neboť jím tvrzený majetek (nemovitosti, pohledávky a movité věci) není (nebyl) schopen využít k úhradě v řízení osvědčených splatných závazků, a to pro omezení dispozic s tímto majetkem a z důvodu jeho obtížné zpeněžitelnosti či dobytnosti. Z přihlášek pohledávek odvolací soud zjistil, že dlužník byl ke dni rozhodnutí o úpadku (9. březnu 2018) po dobu delší 3 měsíců v prodlení s plněním svých splatných závazků v celkové výši cca 2 850 000 Kč vůči 11 (v rozhodnutí uvedeným) věřitelům, přičemž vyjma pohledávky společnosti PRESBETON Nova, s. r. o., dlužník existenci těchto pohledávek nezpochybnil. K námitce dlužníka o dostatečnosti majetku v podobě nemovitostí v hodnotě 3 500 000 Kč odvolací soud uvedl, že podle znaleckého posudku a výpisů z katastru nemovitostí jsou dlužníkovy dispozice s nemovitostmi (možnost jejich zpeněžení) zásadně omezeny v důsledku vyrozumění o zahájení exekuce a exekučního příkazu. Nadto odvolací soud upozornil, že část nemovitostí (v odůvodnění označených „n1, n2 a n3“) je zatížena zástavními právy, proto by kupní cena musela být použita přednostně k úhradě zajištěných pohledávek a ostatním (v rozhodnutí uvedeným) věřitelům dlužníka by se z tohoto zpeněžení nedostalo ničeho, eventuálně by byl uspokojen jen zlomek jejich pohledávek.
4. Odvolací soud se zabýval též námitkami dlužníka o tom, že vlastní movitý majetek a pohledávky. K tomu dlužník tvrdil, že pokud by pohledávky navrhujícího věřitele a společnosti BAMONAFT a. s. (dále jen „společnost B“) byly důvodné, pak by jimi údajně dodaný asfalt a nafta (o nichž však dlužník neví, kde se nacházejí) představovaly majetek, jenž by mohl sloužit k uspokojení jeho závazků. Dále šlo o pohledávku vůči Vitamína - družstvo ovocnářů, Kutná Hora, ve výši 400 000 Kč (dlužník ji přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek tohoto družstva), pohledávku vůči Osinek, a. s. ve výši 2 500 000 Kč (její splatnost nebyl dlužník schopen uvést) a pohledávku vůči (již neexistující) Fruta, s. r. o. ve výši 700 000 Kč. Již z těchto tvrzení je podle odvolacího soudu zřejmé, že jde o majetek obtížně zpeněžitelný. Dlužník jej nebyl schopen využít po dobu výrazně přesahující 30 dní od splatnosti v řízení osvědčených pohledávek. Asfalt a nafta (nebyly) nejsou v dispozici dlužníka, což též svědčí o neschopnosti dlužníka využít tento majetek k úhradě svých dluhů. Z toho, že pohledávky dlužníka nebyly uhrazeny, lze dovodit, že jde o pohledávky nedobytné.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, kterou odvolací soud vyřešil odlišně od (v dovolání označené) judikatury dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), které dle dovolatele „spočívá ve výkladu §3 odst. 2 insolvenčního zákona ve vztahu k vyvrácení domněnky platební neschopnosti a ve vztahu k povinnosti soudu zajistit a provést veškeré důkazy, jejichž potřeba vyjde v řízení najevo“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Dovolatel namítá, že odvolací soud se nezabýval „v plném rozsahu“ jeho tvrzením o existenci majetku dostačujícího k úhradě jeho závazků nebo tvrzením rozporujícím případnou výši závazků. Podotýká, že pokud by navrhujícímu věřiteli a společnosti B vznikly pohledávky z titulu dodaného asfaltu a nafty (s čímž nesouhlasí), pak by mu musely náležet jejich „hodnoty“ (dle přihlášek pohledávek přesahující částku 7 000 000 Kč). Dle dovolatele musel insolvenční správce i insolvenční soud již v roce 2018 vědět, že se tyto „hodnoty“ nacházejí v dispozici společnosti „SILNICE ČÁSLAV“ (dále jen „společnost S. Č.“). Tyto „hodnoty“ měl dovolatel k dispozici (byť u třetí osoby) již před zahájením insolvenčního řízení a též v době rozhodnutí o úpadku, přičemž byly likvidní a způsobilé k plnému uspokojení jeho závazků relevantních pro rozhodnutí o úpadku.
7. Dovolatel dále tvrdí, že nebýt insolvenčního řízení, uzavřel by s věřiteli „Rideria Bohemia“ a Ledvické uhlí a. s. v likvidaci dohodu o splatnosti jejich pohledávek. Tím by se ponížila výše splatných pohledávek ostatních věřitelů a zásadně by se změnila způsobilost dovolatele uhradit své závazky.
8. Navrhující věřitel ve vyjádření navrhuje dovolání dlužníka zamítnout.
9. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
10. Dovolatel výslovně napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním „v celém rozsahu“, tedy i v té části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu a v bodu III. výroku o ustanovení insolvenčního správce. Ve vztahu k této části napadeného usnesení však dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše popsaná dovolací argumentace se těchto výroků zjevně netýká) a ohledně těchto výroků dovolatel v dovolání žádným způsobem ani neargumentoval. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud bez dalšího odmítl dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. Body II. a III. výroku usnesení insolvenčního soudu mají povahu výroků závislých na výroku o zjištění úpadku dlužníka (bod I. výroku usnesení insolvenčního soudu). V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy tyto výroky byly automaticky odklizeny (zrušeny), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužníka. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti těmto výrokům (proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by tyto výroky nemohly samostatně obstát. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
11. V rozsahu, v němž směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužníka, může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.). Potud však Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
12. Učinil tak proto, že oproti mínění dovolatele je dovoláním zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (jde zejména o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze které odvolací soud při novém projednání věci vycházel (srov. odstavce 12. a 13. napadeného rozhodnutí).
13. O tom, že dovolatel (dlužník) má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, ani o tom, že nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti (§3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud. Závěry odvolacího soudu, podle kterých se při úvaze, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, nepřihlíží k dovolatelem tvrzenému majetku (nemovitostem, pohledávkám, zboží), neboť dovolatel jej není schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků (pro omezení dispozic s majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), se judikatuře Nejvyššího soudu nijak neprotiví.
14. Brojí-li dovolatel proti závěru odvolacího soudu o nevyvrácení domněnky platební neschopnosti námitkou, že movité věci (asfalt a nafta) mohly být využity k uspokojení jeho v řízení relevantních závazků, jelikož se nacházely v dispozici společnosti S. Č., pak pomíjí, že odvolací soud uzavřel, že movitý majetek byl obtížně zpeněžitelný, jelikož dovolatel jej nebyl schopen využít k úhradě v řízení osvědčených pohledávek po dobu výrazně přesahující 30 dnů od jejich splatnosti. Argumentem, že odvolací soud „neměl pro závěr, že by onen majetek nebyl dostatečně likvidní žádný důvod ani podklad“ dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Hodnocení důkazů samo nelze úspěšně napadat přípustným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
15. Výhradami, podle kterých odvolací soud nevyhověl žádosti dovolatele o poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a důkazů a též pominul potvrzení společnosti Ledvické uhlí a. s. v likvidaci, dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jejich prostřednictvím odvolacímu soudu toliko vytýká vady řízení. Nadto je dle Nejvyššího soudu zřejmé, že žádosti dovolatele o poskytnutí lhůty k předložení tvrzení a důkazů k tomu, kde se nachází nafta a asfalt a k předložení nájemních smluv a potvrzení dalších subjektů o tom, že „nebýt insolvenčního řízení, měl by dlužník příjem z poskytování služeb těmto společnostem“, odvolací soud nevyhověl proto, že to nepovažoval s ohledem na své závěry za významné. Ustálenou judikaturu k výkladu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) představuje především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2022
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu