ECLI:CZ:NS:2022:29.NSCR.35.2020.1
KSOS 37 INS 14611/2018
sp. zn. 29 NSČR 35/2020-B-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka PARADOX STEEL s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Štěpaňákova 757/36, PSČ 719 00, identifikační číslo osoby 25883429, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 14611/2018, o návrhu dlužníka na zproštění insolvenčního správce funkce, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2020, č. j. KSOS 37 INS 14611/2018, 2 VSOL 24/2020-B-128, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2020, č. j. KSOS 37 INS 14611/2018, 2 VSOL 24/2020-B-128, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 8. listopadu 2019, č. j. KSOS 37 INS 14611/2018-B-102, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka (PARADOX STEEL s. r. o.) ze dne 12. února 2019, aby insolvenční správce dlužníka Ing. David Papoušek, Ph.D. (dále též jen „D. P.“) byl zproštěn funkce.
2. Insolvenční soud ˗ cituje §32 odst. 1 a §229 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a dále §244 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu ˗ dospěl k závěru, že dlužníkem namítané skutečnosti nepředstavují důvody pro zproštění D. P. výkonu funkce insolvenčního správce. K námitkám dlužníka (ohledně násilného vniknutí D. P. dne 1. února 2019 do výrobních prostor dlužníka, neposkytnutí součinnosti dlužníku k podání daňového přiznání k dani z příjmu za rok 2018 a nesplnění povinností dle usnesení insolvenčního soudu ze dne 1. února 2019) uvedl následující:
1/ V době „zjednání přístupu“ do výrobního areálu dlužníka byl D. P. osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě, což zahrnuje i oprávnění činit taková opatření, která jsou nezbytná ke splnění povinností insolvenčního správce. Ustanovení §212 insolvenčního zákona míří na ochranu soukromí dlužníka ˗ fyzické osoby, případně jiných osob, jejichž soukromí či práva by mohla být „zjednáním přístupu“ ohrožena nebo poškozena a zajišťuje insolvenčnímu správci splnit povinnosti dle §209 odst. 1 insolvenčního zákona v situaci, kdy správce není osobou s dispozičními oprávněními. Dlužník již v období od zahájení insolvenčního řízení do zjištění úpadku činil úkony, které vyvolávaly důvodnou obavu ze zmenšování rozsahu majetkové podstaty. Insolvenční správce jednal řádně, jestliže ihned poté, co nastaly účinky úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka, „přistoupil“ ke zjištění a zajištění majetkové podstaty.
2/ Daňová přiznání týkající se dlužníka podává insolvenční správce a je to právě dlužník, kdo poskytuje správci v tomto směru součinnost. To dlužník neučinil, když nezpřístupnil veškeré účetnictví, jež měl k dispozici.
3/ D. P. splnil povinnosti uložené mu usnesením ze dne 1. února 2019 „v rámci“ zprávy o činnosti insolvenčního správce ze dne 30. dubna 2019, s tím, že jeho osvědčení o evidenci plátce daně z přidané hodnoty je založeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. Spr. 1858/2010.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
4. Odvolací soud – odkazuje na §32 odst. 1 větu první a §36 odst. 1 insolvenčního zákona – souhlasil se závěrem insolvenčního soudu, že v dané věci nejsou dány důvody pro zproštění insolvenčního správce funkce. Uvedl, že insolvenční správce správně monitoroval činnost dlužníka a po zjištění zmenšování rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů správně razantně zakročil. Dlužník porušil povinnosti „nočním vývozem majetku“ a jeho počínání nemá ochranu ani v insolvenčním zákoně. O nekalém počínání dlužníka měl insolvenční soud dostatek poznatků ze zpráv insolvenčního správce , proto nebylo nutné provádět složité dokazování. Závěrem odvolací soud poznamenal, že prioritním právem či povinností dlužníka není „zabývat se tím, zda plátcovství k dani z přidané hodnoty je řádně doloženo“. Osvědčení D. P. o evidenci plátce této daně je založeno u insolvenčního soudu.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího i insolvenčního soudu a věc vrátil „tomuto soudu“ k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
6. Podle dovolatele lze systémovým výkladem dospět k závěru, podle něhož se §212 insolvenčního zákona uplatní kdykoli, tedy v případě dlužníka - fyzické osoby i dlužníka - právnické osoby, a to nejen v době před prohlášením konkursu, ale také po prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Zdůrazňuje, že při zjišťování a zajišťování majetkové podstaty je nutno postupovat v souladu s §209 a násl. insolvenčního zákona. Snáší argumenty ve prospěch názoru, že přístup na místa, kde je umístěn dlužníkův majetek, si insolvenční správce může zjednat pouze za přítomnosti dlužníka (jeho statutárního orgánu) nebo poté, co prohlídku nařídil insolvenční soud ve smyslu §212 odst. 2 insolvenčního zákona. V uvedených souvislostech dovolatel argumentuje též tak, že v jeho areálu byly umístěny i věci zaměstnanců a dalších osob, které zde byly v nájmu, a neoprávněným přístupem insolvenčního správce do objektu bylo zasaženo také do jejich práv. Shrnuje, že návrh na zproštění insolvenčního správce funkce je důvodný, neboť insolvenční správce závažně porušil své povinnosti tím, že násilně vnikl do areálu dlužníka v nepřítomnosti jeho jednatele (aniž by jej k účasti vyzval) a bez nařízení prohlídky podle §212 odst. 2 insolvenčního zákona.
7. Dovolatel dále tvrdí, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existuje extrémní nesoulad, když soudy vyšly jen ze zpráv a tvrzení insolvenčního správce a že závěry odvolacího soudu uvedené v odstavci 20. odůvodnění nemají oporu v provedeném dokazování. Namítá, že soudy obou stupňů neodkázaly na důkazy, z nichž dovodily svá skutková zjištění. V situaci, kdy insolvenční rejstřík obsahoval pouze v oddílu B ke dni rozhodnutí insolvenčního soudu 101 listin a ke dni rozhodnutí odvolacího soudu 126 listin, je nutno „vágní odůvodnění napadaných usnesení“ považovat za nepřezkoumatelná a zasahující do základních práv dovolatele. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15 (jde o nález uveřejněný pod číslem 28/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je veřejnosti dostupný, stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu, na webových stránkách Ústavního soudu).
8. Insolvenční správce navrhuje dovolání zamítnout. Poukazuje na neochotu dlužníka poskytovat jemu i insolvenčnímu soudu součinnost a uvádí, že měl dostatek informací o úkonech dlužníka směřujících ke zmenšení majetkové podstaty. Proto ihned po prohlášení konkursu učinil nutná opatření za účelem zjištění a zejména zajištění majetkové podstaty dlužníka.
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení náležitostí soudního rozhodnutí je napadené rozhodnutí rozporné s níže označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
11. V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jenž je dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
12. Z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem v insolvenčním řízení (§7 insolvenčního zákona, §211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
13. Rozhodnutí odvolacího soudu však požadavkům formulovaným v odstavcích 11. a 12. nevyhovuje. Závěr, podle něhož nejsou dány důvody pro zproštění insolvenčního správce funkce, odvolací soud založil pouze na tom, že insolvenční správce správně monitoroval činnost dlužníka, po zjištění zmenšování rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů správně razantně zakročil a že dlužník porušil povinnosti „nočním vývozem majetku“ a jeho počínání nemá ochranu ani v insolvenčním zákoně. Z odůvodnění napadeného usnesení (z žádné jeho části) však není rozpoznatelné, zda odvolací soud vzal v potaz odvolací argumentaci a jak se s ní vypořádal. Přitom dlužník již v návrhu na zproštění insolvenčního správce funkce tvrdil, že správce vnikl do jeho areálu v rozporu s insolvenčním zákonem (§212 odst. 2), jelikož tak učinil bez nařízení prohlídky insolvenčním soudem. V odvolání pak snesl podrobné argumenty (obsahově shodné s dovoláním) proti závěru insolvenčního soudu, že ustanovení §212 insolvenčního zákona míří na ochranu soukromí dlužníka, který je fyzickou osobou, a zajišťuje insolvenčnímu správci splnění povinnosti dle §209 odst. 1 insolvenčního zákona v situaci, kdy správce není osobou s dispozičními oprávněními. Odvolací soud otázku výkladu §212 odst. 2 insolvenčního zákona vůbec neřešil, přestože ji dlužník v odvolání uplatnil (srov. v těchto souvislostech též nález Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12).
14. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Za dané situace již Nejvyšší soud nepokládal za nezbytné zabývat se dalšími dovolacími námitkami.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu