ECLI:CZ:NS:2022:29.NSCR.42.2020.1
MSPH 91 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 42/2020-A-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka FORTIS Bohemia, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Čerčanská 633/20, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 48592161, zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Křížem, advokátem, se sídlem v Praze, Davidovičova 1675/4, PSČ 198 00, o insolvenčním návrhu věřitele IT credit, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Pernerova 502/50, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26444437, zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará cesta 205, PSČ 377 01, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2020, č. j. MSPH 91 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2020, č. j. MSPH 91 INS XY, 4 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 7. listopadu 2019, č. j. MSPH 91 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) k insolvenčnímu návrhu věřitele mimo jiné zjistil úpadek dlužníka FROTIS Bohemia, spol. s r. o., (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Insolvenční navrhovatel doložil, že má za dlužníkem pohledávku z úvěrové smlouvy, kterou nabyl od původního věřitele Artesa, spořitelní družstvo (dále též jen „družstvo A“), na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. prosince 2018.
[2] Družstvo A jako věřitel uzavřelo dne 14. března 2012 se společností GLOBALICA a. s. (dále jen „společnost G“) a dlužníkem (FORTIS Bohemia, spol. s r. o.) jako úvěrovými dlužníky smlouvu o úvěru, podle níž družstvo A poskytlo dlužníku a společnosti G úvěr v celkové výši 76 000 000 Kč (dále jen „smlouva o úvěru“).
[3] Dne 22. dubna 2016 družstvo A, společnost G, dlužník a dále J. P. a R. Ch. (dále jen „R. Ch.“) jako ručitelé v notářském zápisu prohlásili, že dle smlouvy o úvěru byl čerpán celý úvěr ve výši 76 000 000 Kč a že byla dne 6. října 2015 uzavřena dohoda o podmíněném odpuštění dluhu, a to z důvodu prodlení spoludlužníků s placením svých závazků. Dlužníci se opětovně dostali do prodlení „s placením nového dluhu“ ve výši 42 000 000 Kč a smluvních úroků ve výši 1 827 496,83 Kč, čímž došlo k naplnění rozvazovací podmínky a byl uzavřen dodatek č. 1 ke smlouvě o úvěru, jímž byl prodloužen termín pro splácení úvěru a uznán nový dluh. Smluvní strany uzavřely dohodu o splnění daného závazku obsahující prohlášení povinných osob o svolení k přímé vykonatelnosti.
[4] Pohledávka ze smlouvy o úvěru je zajištěna zástavním právem k nemovitým věcem ve vlastnictví dlužníka na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 14. března 2012.
[5] Dalšími věřiteli dlužníka jsou:
J. L. (dále jen „J. L.“) s pohledávkou ve výši 6 655 Kč, splatnou k 25. únoru 2019, představující náklady exekučního řízení sp. zn. 189 EX 260/19, s pohledávkou ve výši 6 655 Kč, představující náklady exekučního řízení sp. zn. 189 EX 189/19, a s pohledávkou ve výši 6 655 Kč, představující náklady exekučního řízení sp. zn. 198 EX 2075/19.
J. V. (dále jen „J. V.“) s pohledávkou ve výši 6 655 Kč, představující náklady exekučního řízení sp. zn. 140 EX 00050/2019.
[6] Dlužník disponuje majetkem v hodnotě 38 441 752 Kč a jeho jediným příjmem je výnos z pronájmu nemovitého majetku ve výši 136 628 Kč měsíčně.
3. Na tomto základě insolvenční soud nejprve uvedl, že mnohost věřitelů dlužníka [§3 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] a skutečnost, že má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po splatnosti (§3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), plyne z toho, že kromě pohledávky doložené insolvenčním navrhovatelem mají za dlužníkem dále pohledávky J. L. a J. V. Doložené splatné pohledávky dlužníka není možno uspokojit prodejem části nemovitého majetku, protože ten je předmětem zástavního práva. Podle insolvenčního soudu je tak dlužník v úpadku podle §3 insolvenčního zákona ve formě platební neschopnosti, neboť má více věřitelů, peněžité závazky po lhůtě splatnosti po dobu delší 30 dnů a tyto závazky není schopen plnit, jelikož je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
4. Rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (prohlášením konkursu) insolvenční soud odůvodnil – s poukazem na §148 insolvenčního zákona – tím, že dlužník je osobou, u které insolvenční zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením.
5. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
6. Odvolací soud vyšel po zopakování a doplnění dokazování též z toho, že:
[1] Podle smlouvy o úvěru byla maximální výše úvěru 76 000 000 Kč a šlo o účelově vázaný úvěr na refinancování závazků dlužníka a společnosti G ve smlouvě vyjmenovaných. Článek 2.11.1 upravoval splatnost úvěru do 28. února 2015 spolu s úroky, poplatky, náklady, výlohami a dalšími závazky, přičemž oba spoludlužníci prohlásili, že jde o závazek solidární podle §511 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). V článku 2.9.3 byla sjednána splatnost úroku měsíčně počínaje zahájením čerpání úvěru. Dodatkem č. 1 ke smlouvě o úvěru byla prodloužena splatnost úvěru.
[2] Dlužník, který nebyl členem družstva A, čerpal úvěr v částce 31 022 244 Kč, společnost G vyčerpala částku 45 067 499,19 Kč.
[3] Dlužník prokázal, že na úvěr bylo celkem uhrazeno 74 599 511,95 Kč.
[4] Celková dlužná částka „se nezměnila“ v důsledku naplnění rozvazovací podmínky obsažené v dohodě o podmíněném odpuštění dluhu ze dne 6. října 2015 a insolvenční navrhovatel ji vyčíslil na 45 180 459,22 Kč, přičemž vedle práva na vrácení poskytnutých finančních prostředků měl insolvenční navrhovatel právo na „úroky, poplatky, náklady, výlohy a smluvní sankce“.
[5] Dlužník „přistoupil“ k jednostrannému započtení pohledávek společně se společností G vůči družstvu A „ke dni 14. únoru 2020“.
[6] Do insolvenčního řízení dále přihlásili své pohledávky tito věřitelé:
ASOKNO ALU SYSTEM, spol. s. r. o. (dále jen „věřitel ASO“), přihláškou č. P9 pohledávku ve výši 308 243,84 Kč splatnou 7. srpna 2019,
KLIMASERVIS SŮVA, spol. s r. o. (dále jen „věřitel K“), přihláškou č. P18 pohledávku ve výši 195 915,14 Kč splatnou 31. července 2019,
PROFA autodoprava, s. r. o. (dále jen „věřitel P“), přihláškou č. P20 pohledávku ve výši 98 093 Kč splatnou počínaje 30. červnem 2019.
[7] Věřitel ASO prohlásil, že přihlásil svou pohledávku z opatrnosti; věřitel K a věřitel P uvedli, že uzavřeli s dlužníkem dohodu o odložení splatnosti pohledávek.
[8] Podle zprávy insolvenčního správce (A-81) činí celková hodnota majetku dlužníka 69 422 717 Kč, přičemž majetek sestává ze zajištěných nemovitostí ve vlastnictví dlužníka oceněných znaleckými posudky částkou 62 301 520 Kč, z peněžních prostředků na účtu ve výši 1 831 843,33 Kč a z vymahatelných pohledávek dlužníka ve výši 3 597 977,25 Kč.
[9] Podle výpisů z katastrů nemovitostí jsou nemovitosti dlužníka zatíženy exekutorským zástavním právem.
7. Odvolací soud – cituje §3, §97 odst. 7, §105 odst. 1 a 3, §131, §141 a §143 insolvenčního zákona, §1 odst. 2 a 4 a §3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech“), a §39, §41, §101, §107 a §451 obč. zák. – nejprve oproti insolvenčnímu soudu dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle §39 obč. zák., protože byla uzavřena v rozporu s §3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech a svým účelem jej obchází. Poskytnutí úvěru jiné osobě nežli členu družstva nelze podřadit pod taxativní výčet činností uvedených v označeném ustanovení zákona a nejde ani o jinou další činnost povolenou Českou národní bankou. Z toho dovodil, že pohledávka uplatňovaná insolvenčním navrhovatelem není pohledávkou obligační, nýbrž nárokem na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. Protože dlužník přijal bezdůvodné obohacení v průběhu roku 2012, je nárok insolvenčního navrhovatele promlčený podle §107 obč. zák., přičemž dlužník v řízení uplatnil námitku promlčení.
8. Následně odvolací soud posuzoval, zda a v jakém rozsahu je smlouva o úvěru platná „ve vztahu k dlužníku, pokud jde o jeho závazek úvěrovanou částku zaplatit podle §511 odst. 1 obč. zák. solidárně“ se společností G, která byla členem družstva A, s níž uzavřelo družstvo A platnou smlouvu a která „je obligačním dlužníkem s povinností úvěr zaplatit“. S ohledem na to, že žádné ustanovení zákona o spořitelních a úvěrních družstvech nezakazuje, aby splacení poskytnutého úvěru bylo provedeno třetí osobu (nečlenem družstva), jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2010, pod číslem 36, dospěl odvolací soud k závěru, že ujednání článku 2.11.1 smlouvy o úvěru, v němž se dlužník zavázal k solidární úhradě pohledávek insolvenčního navrhovatele (správně družstva A), je oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy podle §41 obč. zák. a zavazuje dlužníka uhradit společně a nerozdílně se společností G pohledávky plynoucí ze smlouvy o úvěru, včetně úroků, poplatků, nákladů, výloh a dalších finančních závazků bez ohledu na promlčení nároků insolvenčního navrhovatele vůči dlužníku z titulu bezdůvodného obohacení.
9. K námitce dlužníka, že byla zaplacena převážná část jistiny a že dluh činí (toliko) 1 009 889 Kč, odvolací soud konstatoval, že dlužník přehlédl ujednání článku 2.9.3 smlouvy o úvěru o splatnosti úroku z úvěru měsíčně počínaje zahájením čerpání úvěru a další nároky insolvenčního navrhovatele plynoucí z neplnění povinností úvěrové smlouvy; jeho „názor o výši pohledávky“ je tak nesprávný.
10. Odvolací soud proto shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že insolvenční navrhovatel prokázal svou věcnou aktivní legitimaci. K tomu odvolací soud dodal, že i kdyby insolvenční navrhovatel svou věcnou aktivní legitimaci neprokázal, uplatní se §141 odst. 2 insolvenčního zákona.
11. Odvolací soud dále, s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017, sen. zn. 29 NSČR 136/2015, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2019, pod číslem 11, uvedl, že v odvolacím řízení pro účely posouzení dlužníkova úpadku se lze zabývat nově (po rozhodnutí o úpadku) uplatněnými pohledávkami, jež vznikly před rozhodnutím o úpadku a jež se před rozhodnutím o úpadku staly splatnými. Takto byly v dané věci do insolvenčního řízení přihlášeny pohledávky věřitele ASO, věřitele K a věřitele P.
12. K námitce dlužníka, že s těmito věřiteli uzavřel v průběhu insolvenčního řízení dohody o odložení splatnosti pohledávek, odvolací soud uvedl, že dlužník teprve v odvolacím řízení doložil prohlášení těchto věřitelů o uzavření dohody, nikoliv dohody samy. V odvolacím řízení však nelze přihlížet ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí insolvenčního soudu, což plyne z §141 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona. Proto nelze přihlédnout k dohodám předloženým v odvolacím řízení, byť je v nich uvedeno, že měly být uzavřeny před rozhodnutím o úpadku dlužníka; stejně tak není možné přihlédnout k jednostranným započtením pohledávek dlužníka vůči družstvu A. Věřitel ASO toliko prohlásil, že podal přihlášku z opatrnosti, nikoliv že by se dohodl na odložení splatnosti. Věřitel K a věřitel P uplatnili v insolvenčním řízení dlužníka splatné pohledávky a zároveň s ním měli uzavírat dohody, jež „postrádají smysl“. S ohledem na data uzavření dohod (předcházející splatnosti pohledávek) odvolací soud konstatoval, že lze spíše dovodit, že „prohlášení s těmito věřiteli byla uzavřena jen na oko, aniž by jakékoliv dohody s nimi reálně existovaly a tyto byly v řízení doloženy, když učiněná prohlášení věřitele nijak nezavazují“.
13. Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že veškeré nemovité věci dlužníka jsou zatíženy platným zástavním právem ve prospěch družstva A a že výše disponibilních finančních prostředků nepostačuje na zaplacení všech splatných pohledávek věřitelů. Přitom nepřehlédl, že dlužník neplní povinnosti ani vůči svým zaměstnancům (což plyne z přihlášky věřitelky s pohledávkou č. P21, vzniklé v souvislosti se zaplacením mzdových nároků zaměstnanců dlužníka), ani to, že převážnou část úhrady dluhu vůči insolvenčnímu navrhovateli ve výši 50 000 000 Kč splatil za společnost G a dlužníka R. Ch. a že tatáž osoba poskytla dlužníku zápůjčku nyní vymáhanou věřitelem FB2 International s. r. o. přihláškou č. P19 ve výši 17 657 959,39 Kč, uplatněnou jako splatnou ke dni 7. listopadu 2019, přičemž jde o dalšího věřitele, s nímž dlužník účelově uzavřel dohodu o odkladu splatnosti do 30. června 2020.
14. Odvolací soud tak uzavřel, že dlužník má více věřitelů (insolvenčního navrhovatele, věřitele ASO, věřitele K, věřitele P, „včetně soudních exekutorů“) s pohledávkami splatnými podobu delší 3 měsíců, které není schopen hradit ze svého majetku; je tak naplněna domněnka jeho úpadku podle §3 odst. 2 písm. a/, b/ a c/ insolvenčního zákona, kterou se mu nepodařilo vyvrátit.
15. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též je „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že insolvenční návrh bude zamítnut.
16. Dlužník nejprve zpochybňuje závěr odvolacího soudu, který dovodil existenci úpadku ve formě platební neschopnosti bez ohledu na pohledávku insolvenčního navrhovatele.
17. K tomu uvádí, že „pohledávky exekutorů“ nebyly pohledávkami splatnými před rozhodnutím o úpadku, rovněž tak nebyly splatné pohledávky věřitele ASO a věřitele P. Odvolacímu soudu vytýká, že ač zopakoval a doplnil dokazování, ve vztahu k těmto pohledávkám žádné dokazování neprováděl a neučinil tak ani insolvenční soud. Kdyby soudy učinily skutková zjištění o osvědčení oněch pohledávek, pak by shledaly, že pohledávky exekutorů na úhradu nákladů exekuce nelze brát v potaz při posuzování mnohosti jeho věřitelů, neboť v žádné z exekucí nebyl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce ve smyslu §88 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu).
18. Nadto dlužník připomíná argumentaci uplatněnou již před insolvenčním soudem, podle níž je nutno rozlišovat mezi pohledávkami „primárními“ a pohledávkami „sekundárními“ (přirostlými). V dané věci šlo o pohledávky soudních exekutorů na úhradu nákladů exekucí zahájených na návrh insolvenčního navrhovatele, takže nevypovídají nic o faktické mnohosti věřitelů v rámci soukromoprávních vztahů dlužníka.
19. Dlužník dále poukazuje na to, že minimálně věřitel ASO a věřitel P v přihláškách tvrdili, že jejich pohledávky nebyly splatné před rozhodnutím o úpadku. Přestože odvolací soud provedl důkaz přihláškami těchto věřitelů, opomněl provést důkaz přílohami těchto přihlášek, jejichž obsahem byly mimo jiné i dohody o odložení splatnosti pohledávek, jimiž byla před rozhodnutím o úpadku odložena splatnost pohledávek do 30. června 2020. Neuvěřil-li odvolací soud tomu, že byly uzavřeny dohody o odložení splatnosti pohledávek, měl dlužníka podle §118a odst. 3 o. s. ř. vyzvat k doplnění důkazů k tomuto tvrzení.
20. Navíc dlužník zdůrazňuje, že celková výše pohledávek „exekutorů“ nepřevyšovala částku 30 000 Kč a pohledávky věřitele ASO, věřitele K a věřitele P činily 602 251,98 Kč, z čehož je zřejmé, že dlužník vyvrátil domněnku platební neschopnosti již tím, že bylo doloženo, že před rozhodnutím o úpadku měl peněžní prostředky na účtu ve výši 750 375,75 Kč. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vycházející např. z usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněného pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“).
21. Dlužník dále namítá, že i závěry, které odvolací soud přijal při posuzování důvodnosti pohledávky insolvenčního navrhovatele, jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
22. Nejprve dlužník odvolacímu soudu vytýká, že bez jakékoliv opory v provedených důkazech dospěl k závěru, že článek 2.11.1 smlouvy o úvěru (v němž je uvedeno, že pro odstranění pochybností strany výslovně sjednávají, že závazek dlužníka a společnosti G vrátit poskytnutý úvěr je závazkem solidárním), je od zbytku smlouvy oddělitelný a zavazuje dlužníka uhradit společně a nerozdílně se společnosti G závazky plynoucí ze smlouvy o úvěru. Vše za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním úkonem a případná pohledávka insolvenčního navrhovatele za dlužníkem na vrácení bezdůvodného obohacení je již promlčená. Při posuzování otázky, zda lze část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu [potud dovolatel označil rozsudek ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, a rozsudek Nejvyššího soud ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/1998“)]. Dále dlužník namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval tím, zda bylo úmyslem stran smlouvy o úvěru poskytnout úvěr pouze jednomu ze solidárních spoludlužníků (společnosti G), a jeho vrácení pak zajistit prostřednictvím závazku třetí osoby (dlužníka). Zcela přitom pominul další ujednání smlouvy o úvěru, zejména článek 2.4, v němž je výslovně uvedeno, že úvěr se poskytuje za účelem (i) refinancování závazku společnosti G vůči Metropolitnímu spořitelnímu družstvu, (ii) refinancování závazku dlužníka vůči EKVITA INVEST, a. s., (iii) vyplacení závazku dlužníka vůči Finančnímu úřadu pro Prahu 4 a (iv) úhrady poplatku za schválení úvěru a za vypracování smluvních dokumentů a financování provozního kapitálu.
23. Dospěl-li odvolací soud k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, nebylo na místě posuzovat „oddělitelnost smlouvy o úvěru“. I kdyby totiž byla úvěrová smlouva „oddělitelná“, bylo by nezbytné provést stran této otázky rozsáhlé dokazování. Insolvenční řízení však není a nemůže být nástrojem nahrazujícím cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, což plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“).
24. Insolvenční navrhovatel ve vyjádření k dovolání ze dne 23. března 2021 polemizuje s tvrzením dovolatele o neplatnosti smlouvy o úvěru. Uvádí, že dosud neexistuje žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by řešilo základní otázky, které jsou předmětem všech sporů vedených mezi insolvenčním navrhovatelem a dovolatelem, respektive ostatními zavázanými osobami. Poukazuje však na to, že v usnesení ze dne 18. února 2021, sp. zn. 21 Cdo 2584/2020, se Nejvyšší soud zabýval problematikou související s touto otázkou a stejnou smlouvou o úvěru, přičemž totožné námitky (které uplatňuje dovolatel v této věci) shledal lichými. Závěr Nejvyššího soudu, že vada, respektive nedostatek kontraktační způsobilosti na straně jednoho ze spoludlužníků nepůsobí neplatnost celé smlouvy, není ojedinělý, o čemž svědčí i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2019, sp. zn. 21 Cdo 974/2019.
25. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
26. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť v řešení dovoláním předestřených otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
27. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
28. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
29. Podle §3 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a/ více věřitelů a b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c/ tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“) [odstavec 1]. Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a/ zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c/ není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v §104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud (odstavec 2).
30. Podle §141 insolvenčního zákona proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží (odstavec 1). Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem insolvenčního řízení (odstavec 2).
31. Výkladem §3 odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Již v R 83/2012 vysvětlil, že to, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební neschopnosti, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o úpadku za osvědčené.
32. Tamtéž Nejvyšší soud – k obraně dlužníka (vyvracejícího domněnku své platební neschopnosti) založené na tvrzení, že má majetek postačující k úhradě pohledávek věřitelů – dodal, že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích §1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k upořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.
33. V důvodech usnesení ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněném pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud (vycházeje z R 14/2011 a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§141 odst. 2 insolvenčního zákona).
34. V projednávané věci odvolací soud především odmítl výhrady dlužníka zpochybňující aktivní věcnou legitimaci insolvenčního navrhovatele. Nadto však s odkazem na §141 odst. 2 insolvenčního zákona uvedl, že úpadek dlužníka je i tak (bez přihlédnutí k pohledávce insolvenčního navrhovatele) osvědčen. Dlužník v dovolání zpochybňuje oba uvedené závěry.
K výkladu §141 odst. 2 insolvenčního zákona.
35. V posuzované věci měl odvolací soud (bez přihlédnutí k pohledávce insolvenčního navrhovatele) za osvědčené pohledávky „exekutorů“ (J. L. a J. V.), věřitele ASO ve výši 308 243,84 Kč, věřitele K ve výši 195 915,14 Kč a věřitele P ve výši 98 093 Kč. K pohledávkám „exekutorů“ odvolací soud nic bližšího neuvedl, patrně tak vycházel ze závěrů insolvenčního soudu, který dovodil, že soudní exekutor J. L. má za dlužníkem celkem tři pohledávky, každou ve výši 6 655 Kč, a soudní exekutor J. V. pohledávku ve výši 6 655 Kč. Celkem tak mohly činit pohledávky jiných věřitelů než insolvenčního navrhovatele 628 871,98 Kč.
36. Vyšel-li tedy odvolací soud současně z toho, že dlužník disponoval částkou 1 831 843,33 Kč, je jeho závěr, že úpadek dlužníka byl v řízení osvědčen i bez pohledávky insolvenčního navrhovatele, zjevně nesprávný. Dlužník totiž disponoval dostatkem finančních prostředků k tomu, aby uhradil pohledávky těchto (dalších) věřitelů.
37. K pohledávkám výše uvedených věřitelů považuje Nejvyšší soud dále za nezbytné uvést následující:
38. Přestože dlužník v odvolání zpochybňoval existenci a splatnost pohledávek J. L. a J. V. (jediných dalších věřitelů, které měl za osvědčené insolvenční soud), odvolací soud se k těmto námitkám žádným způsobem nevyjádřil, a dokonce se ani nepřihlásil jako ke správným k závěrům, které ohledně těchto věřitelů (a jimi uplatňovaných pohledávek) učinil insolvenční soud. Pouze v závěrečném shrnutí bez dalšího tyto věřitele zmiňuje jako věřitele dlužníka, k jejichž pohledávkám přihlížel při posuzování úpadku. V této části je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
39. Obdobně to platí i ohledně pohledávek věřitele K a věřitele P. Jejich existenci odvolací soud dovodil „jen“ z obsahu přihlášek, aniž by prováděl dokazování listinami připojenými k přihláškám, které by osvědčovaly existenci těchto pohledávek. Vyšel jen z tvrzení věřitelů o těchto pohledávkách, jak byly uvedeny v jejich přihláškách. Pak ovšem nemůže bez dalšího obstát jeho závěr, že zároveň „neuvěřil“ jiným tvrzením obsaženým v těchto přihláškách, a to že tito věřitelé uzavřeli s dlužníkem dohody o odložení splatnosti svých pohledávek, či snad že tyto dohody měly být „účelové“. Tyto závěry jsou ryze spekulativní.
K pohledávce insolvenčního navrhovatele.
40. S ohledem na to, že úpadek dlužníka nebylo možné osvědčit bez pohledávky insolvenčního navrhovatele, jsou pro výsledek dovolacího řízení určující námitky, jimiž dlužník zpochybnil závěry odvolacího soudu o doložení pohledávky tohoto věřitele.
41. Odvolací soud oproti insolvenčnímu soudu dovodil, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť dlužník nebyl členem družstva A. Insolvenční navrhovatel tak nemá za dlužníkem obligační pohledávku, nýbrž nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který je však promlčen. Současně odvolací soud posuzoval, zda a v jakém rozsahu je smlouva platná ve vztahu k dlužníku, pokud jde o jeho závazek úvěrovanou částku zaplatit podle §511 odst. 1 obč. zák. solidárně se společností G. Přitom dospěl k závěru, že ujednání obsažené v článku 2.11.1 smlouvy o úvěru je oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy a zavazuje dlužníka uhradit společně a nerozdílně se společností G pohledávky insolvenčního navrhovatele plynoucí ze smlouvy o úvěru.
42. Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
43. V uvedené době, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení v době uzavření smlouvy o úvěru a do 31. prosince 2013 (od 1. ledna 2014 byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem) nedoznalo změn.
44. Při výkladu §41 obč. zák. se judikatura Nejvyššího soudu ustálila v závěru, podle něhož při posouzení toho, zda část právního úkonu lze oddělit od ostatního obsahu (pro účely posouzení částečné neplatnosti), je zapotřebí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci sledovali. Takovou část nelze oddělit také tehdy, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, vyplývá, že ji nelze oddělit od ostatního obsahu. Není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. Jelikož takové posouzení úzce souvisí s výkladem dotčeného právního úkonu, uplatní se proto interpretační zásady, které plynou z §35 odst. 2 obč. zák., případně z §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. K tomu srov. z judikatury Nejvyššího soudu např. dlužníkem zmiňované R 44/1998, rozsudek ze dne 12. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněný pod číslem 67/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. června 2010, sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, uveřejněný pod číslem 35/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2012, pod číslem 39, usnesení ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 993/2015, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2016, pod číslem 116, rozsudek ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 21 Cdo 2116/2016, či usnesení ze dne 18. listopadu 2020, sp. zn. 23 Cdo 3972/2019, uveřejněné pod číslem 48/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
45. Nejvyšší soud ve shodě s dlužníkem dospívá k závěru, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou, jak byla shrnuta výše, při úvaze, zda lze dotčenou část smlouvy (ujednání obsažené v článku 2.11.1) oddělit od zbytku smlouvy, rezignoval na zjišťování úmyslu stran smlouvy o úvěru.
46. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že smlouva o úvěru je (patrně jen zčásti) neplatná z důvodů kontraktační nezpůsobilosti jednoho ze spoludlužníků (dlužníka), měl (mohl) dále posuzovat, zda tohoto spoludlužníka může (přesto) zavazovat některé ze smluvních ujednání, v jakém rozsahu a k jakým povinnostem. Měl přitom zkoumat úmysl stran smlouvy o úvěru. Uvedený postup však odvolací soud v napadeném rozhodnutí nerealizoval, a již proto je jeho posouzení této dovoláním zpochybněné otázky neúplné, a proto i nesprávné.
47. Sama skutečnost, že podle odvolacím soudem zmíněné judikatury (rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 850/2007) je přípustné, aby splacení poskytnutého úvěru bylo provedeno třetí osobou – nečlenem družstva, ještě neznamená (neplyne z ní), že i v dané věci bylo vůlí smluvních stran takto postupovat.
48. K tomu Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu by neobstálo ani v rovině jeho vlastní argumentace. Má-li platit závěr, že smlouva o úvěru je (ve vztahu k dlužníkovi) neplatná a insolvenční navrhovatel má vůči němu jen právo na vydání bezdůvodného obohacení (patrně na vrácení částky, kterou dlužník podle neplatné úvěrové smlouvy obdržel), pak by dlužník mohl odpovídat (společně a nerozdílně se společností G) jen za tu část úvěru, kterou družstvo A poskytlo společnosti G.
49. Tomu však neodpovídá odůvodnění napadeného usnesení; z něj plyne, že odvolací soud vzal (patrně) za osvědčenou celou tvrzenou pohledávku insolvenčního navrhovatele za dlužníkem ve výši 45 180 459,22 Kč (srov. odstavec 34 usnesení odvolacího soudu). Tato částka však vychází z dohody o podmíněném odpuštění dluhu ze dne 6. října 2015 a nijak nerozlišuje mezi tou částí úvěru, kterou družstvo A poskytlo společnosti G, a částkou, kterou (bez platného právního důvodu) vyplatilo dlužníku.
50. V situaci, kdy dlužník není zcela nemajetný, když odvolací soud vyšel z toho, že hodnota dlužníkova majetku činí 69 422 717 Kč, z čehož jen zůstatek na účtu představuje částka 1 831 843,33 Kč, nelze učinit závěr, že dlužník není schopen hradit své splatné závazky, aniž by odvolací soud vyjevil, jak vysokou pohledávku má dlužník podle jeho představ hradit z titulu vztahů vzešlých z předmětné smlouvy o úvěru.
51. Pro úplnost zbývá dodat, k poukazu insolvenčního navrhovatele na hodnocení úvěrové smlouvy v jiných případech projednávaných Nejvyšším soudem (usnesení sp. zn. 21 Cdo 2584/2020, a usnesení ze dne 29. března 2022, sp. zn. 21 Cdo 3684/2021), že v označených věcech byl žalovaným nikoliv dlužník, nýbrž společnost G, a že Nejvyšší soud se dosud nevyslovil k tomu, zda je dlužník solidárním dlužníkem se společností G.
52. Dovolání je tedy důvodné, jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním otevřených otázkách je nesprávné, nadto je rozhodnutí odvolacího soudu zčásti nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil v dovoláním zpochybněné části, jíž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o úpadku dlužníka, včetně závislého výroku o potvrzení rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu