ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.113.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 113/2022-516
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. P. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 4 To 319/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 194/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 1 T 194/2018 byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Podle §143 odst. 2 trestního zákoníku byl za tento přečin a za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 1 T 133/2019, doručeným dne 27. 9. 2019, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnáct měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let. Podle §67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb v částce 1 000 Kč, tedy v celkové částce 70 000 Kč. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dva roky. Podle §43 odst. 2 věta druhá trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Prachaticích ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 1 T 133/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit poškozeným M. K. na náhradě škody částku 95 733 Kč a na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 400 000 Kč, V. K. na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 400 000 Kč, společně a nerozdílně M. K. a V. K. na náhradě škody částku 41 796 Kč, D. K. na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 400 000 Kč, M. L. na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 200 000 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 7 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od právní moci tohoto rozsudku do zaplacení. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená M. K. a V. K. se zbytkem nároku na náhradu škody a poškození M. K., V. K., D. K. a M. L. se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 4 To 319/2021 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 trestního řádu k dovolání obviněného a poškozených V. a M. K. a M. L. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, ve výrocích o nemajetkové újmě týkající se těchto poškozených, vč. výroků o jejich odkázání se zbytkem nepřiznaného nároku na nemajetkovou újmu na řízení občanskoprávní a ve výroku o náhradě škody týkající se poškozené VZP. Podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §143 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce tří let. Dále podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu dvaceti denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 20 000 Kč; podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla stanovena povinnost zaplatit 1) na náhradě nemajetkové újmy a) M. K. částku 475 000 Kč, b) V. K. částku 475 000 Kč, c) M. L. na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 277 000 Kč; 2) na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 5 172 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucím od 10. 8. 2021 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byli na řízení ve věcech občanskoprávních odkázáni s uplatněnými a soudem nepřiznanými nároky 1) na náhradu nemajetkové újmy M. a V. K. a M. L. a 2) na náhradu škody poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (ve výroku o vině, náhradě nemajetkové újmy týkající se D. K. vč. odkazujícího výroku, ve výrocích o náhradě škody týkajících se poškozených V. a M. K.). Odvolání poškozeného D. K. bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný uvedl, že prvostupňový rozsudek napadá ve výroku o vině s tím, že skutková zjištění jsou nesprávná, odůvodnění je vnitřně rozporné a hodnocení důkazu vybočuje zcela zjevně ze zákonných mezí. Argumentoval, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil zákonné znaky subjektivní a objektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Právní závěry učiněné odvolacím osudem, jakož i soudem prvního stupně jsou podle něho v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a obsah provedených důkazů je s nimi rovněž v extrémním nesouladu. Byla porušena zásada trestního řízení in dubio pro reo . Při řízení vozidla se před nehodou choval ohleduplně a ukázněně, své chování přizpůsobil situaci v provozu a plně se věnoval řízení. Kontakt jeho automobilu s motocyklem nelze přičítat tomu, že by se nevěnoval řízení vozidla či nesledoval situaci v provozu, či si počínal jinak neohleduplně a porušoval tím povinnosti řidiče, které mu jsou uloženy zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Naopak řidič motocyklu podstatně porušil své povinnosti, když se před nehodou pohyboval rychlostí výrazně přesahující povolený rychlostní limit, a to až 132 km/h. Řidič motocyklu nese proto podstatnou spoluodpovědnost na zavinění dopravní nehody či odpovědnost výlučnou. Obviněný konstatoval, že dopravní nehodu nezavinil. Nalézací soud se nevypořádal s jeho obhajobou, když argumentoval principem omezené důvěry v dopravě a nesprávně vyhodnotil, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti. Obviněný není povinen předpokládat takové chování jiného účastníka v silničním provozu, které se výrazně vymyká předpisům o provozu na pozemních komunikacích. Poukázal přitom na výpovědi svědků K. a P. kteří hodnotili jízdu poškozeného K. před nehodou jako riskantní. Nesouhlasil s tím, že měl a mohl poškozeného vidět a měl na něj reagovat. Před zahájením předjížděcího manévru dal znamení o změně směru jízdy, pohledem do zpětných zrcátek zkontroloval situaci v provozu za vozidlem a neviděl nic, co by mu v bezpečném předjetí pomaleji jedoucího vozidla bránilo, proto zahájil předjížděcí manévr. Přitom zavadil o motocykl poškozeného, který v důsledku pohybu v mrtvém úhlu ve zpětném zrcátku při kontrole provozu za vozidlem před začátkem předjížděcího manévru neviděl. S ohledem na vzdálenost mezi vozidlem obviněného a skupinou motorkářů se nedalo ve zpětném zrcátku rozpoznat, kolik přesně motocyklů v dané skupině jede. Pokud by poškozený K. podstatným způsobem nepřekročil povolenou rychlost, k dopravní nehodě by nedošlo, protože by se v tom místě, kde obviněný předjížděl vozidlo, jeho motocykl nenacházel. Je přesvědčen, že za nastalé důkazní situace měl být obžaloby zproštěn.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud prvostupňový rozsudek i druhostupňový rozsudek podle §265k trestního řádu zrušil a podle §265l trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Prachaticích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný zdůraznil, že dovolání obviněného je postaveno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly. K námitce obviněného, že skutkový děj nebyl spolehlivě prokázán a skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, státní zástupce konstatoval, že takto koncipovanou námitku by bylo možno v obecné rovině podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022. Uvedl, že však obviněný zásadní skutkové závěry nalézacího osudu v podstatě nezpochybňuje. Za nepravdivé označuje pouze zjištění, podle kterého dostatečně nesledoval situaci v silničním provozu, nechoval se ohleduplně, poškozeného vidět měl a mohl. Ani obviněný tedy nerozporuje taková podstatná zjištění soudu, podle kterých věděl, že v zástupu za ním jedou motocyklisté, předjíždějící manévr započal jako první právě poškozený motocyklista V. K., který se v jistém momentu dostal do tzv. mrtvého úhlu v zorném poli zpětného zrcátka, přičemž obviněný, který situaci zkontroloval pouze ve zpětném zrcátku, ho neviděl. K tomu státní zástupce dodal, že uvedené závěry korespondují s obsahem provedených důkazů, především s výpověďmi svědků K., P. a P. a se závěrem znaleckého posudku z oboru dopravy zpracovaného znalcem Ing. Spergerem a nelze je označit za extrémně rozporné s provedenými důkazy. Tato námitka proto postrádá jakékoli opodstatnění. Tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu je pouhým obecným konstatováním, které nemá z pohledu uplatněných dovolacích důvodů žádnou právní relevanci. K námitkám, v jejichž rámci obviněný zpochybňoval naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, státní zástupce uvedl, že ačkoli jde o námitky, které pod dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném po 1.1. 2022 lze podřadit, tyto jsou zjevně neopodstatněné. Ztotožnil se přitom se závěry Okresního soudu v Prachaticích a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Je přesvědčen, že zásadní vinu na kolizi a následku nese obviněný, přičemž ani skutečnost, že poškozený se v době kontroly dopravní situace ve zpětném zrcátku nacházel v tzv. mrtvém úhlu, nezbavuje obviněného trestní odpovědnosti. Dále zdůraznil konstatování Krajského soudu v Českých Budějovicích v odůvodnění jeho rozsudku, že problematika mrtvého úhlu doprovází řidiče od nepaměti a znamená důsledně vyhovět požadavku řádně zkontrolovat situaci opakovaným pohledem do zpětných zrcátek či lehkým nakloněním těla, pootočením hlavy a oční kontrolou prostoru vedle vozidla a mírně za vozidlem. Tomu odpovídá i formulace povinností řidiče uvedených v §5 odst. 1 písm. b) a zejména §17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Obviněný, který věděl, že se v prostoru za ním pohybují motocyklisté, však tyto povinnosti zjevně nerespektoval a dopravní situaci zkontroloval jen zběžným pohledem do zpětného zrcátka. Pokud by totiž před započetím vlastního předjížděcího manévru provedl řádnou oční kontrolu, nepochybně by poškozeného viděl a nezačal by předjíždět automobil svědka P. Z hlediska trestní odpovědnosti mu není kladeno za vinu to, že poškozeného ve zpětném zrcátku nespatřil, ale podstatné je, že ho vidět při odpovídající pozornosti a důslednosti mohl a mohl také, na rozdíl od poškozeného, střetu zabránit. V rámci hodnocení příčin střetu a jeho zavinění označil za bezpředmětnou otázku rychlosti, jakou se poškozený v daném momentě pohyboval. I pokud by totiž poškozený předjížděl automobil obviněného rychlostí v daném místě dovolenou, stejně by se v jistém momentu mohl dostat do tzv. mrtvého úhlu, v němž by nebyl prostým pohledem do zpětného zrcátka zpozorovatelný, přičemž obviněný, který by se spoléhal výlučně na letmý pohled do zpětných zrcátek a situaci vedle a za vozidlem by dále nekontroloval, by do jízdní dráhy motocyklu opět vjel a zapříčinil by vzájemný střet obou motorových vozidel. Soudy podle přesvědčení státního zástupce nepochybily, pokud s ohledem na zjištěné okolnosti dospěly k závěru, že se na zavinění dopravní nehody významně vyšší měrou podílel právě obviněný. Nelze přisvědčit ani námitkám obviněného, jejichž prostřednictvím soudům vytkl nerespektování principu omezené důvěry v dopravě. K tomu se odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o něm rozhodoval ve smyslu §265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání.
V reakci na vyjádření nejvyššího státního zástupce zaslal obviněný svou repliku, ve které se vyjádřil k jednotlivým tvrzením uvedeným v tomto vyjádření a zopakoval a blíže rozvedl své námitky uplatněné v dovolání.
Obviněný J. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do §265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g), který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Obviněným v dovolání výslovně zmíněný dovolací důvod je tedy nově označen písmenem h). Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci námitek pod jednotlivé dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkanými dovolacími důvody rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno již z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022. Nově tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Nejvyšší soud zde konstatuje, že soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud podotýká, že dovolání obviněného je postaveno převážně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Obviněný zásadní skutkové závěry nalézacího osudu v podstatě nezpochybňoval, pouze označil za nepravdivé zjištění, podle kterého dostatečně nesledoval situaci v silničním provozu a nechoval se ohleduplně, že poškozeného měl a mohl vidět, a mohl na vzniklou situaci reagovat. Ani obviněný nerozporoval taková podstatná zjištění soudu, podle kterých věděl, že v zástupu za ním jedou motocyklisté, že předjíždějící manévr započal první poškozený motocyklista V. K., který se v jistém momentu dostal do mrtvého úhlu v zorném poli zpětného zrcátka, přičemž obviněný, který situaci zkontroloval ve zpětném zrcátku, ho neviděl. To ostatně koresponduje s obsahem provedených důkazů, zejména s výpověďmi svědků K., P. a P., a se závěrem znaleckého posudku z oboru dopravy zpracovaného znalcem Ing. Spergerem. Tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu tak bylo pouhým obecným konstatováním, které nemá z pohledu uplatněných dovolacích důvodů žádnou právní relevanci.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo , neboli „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“, Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotně právní. Jejím obsahem je ovšem požadavek zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, který byl v posuzovaném případě naplněn. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného.
Za relevantně uplatněné lze označit námitky obviněného, kterými zpochybňoval objektivní a subjektivní stránku trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Šlo o námitky, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022.
K uplatněné argumentaci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zásadní vinu na kolizi a jejím smrtelném následku v posuzovaném případě nese obviněný. Skutečnost, že se poškozený v době kontroly dopravní situace obviněným ve zpětném zrcátku nacházel v tzv. mrtvém úhlu, nezbavuje obviněného trestní odpovědnosti. Naprosto srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem tuto problematiku vyložil odvolací soud v bodech 20-21 odůvodnění svého rozhodnutí, stejně tak princip omezené důvěry v bodech 22-23. Proto není potřebné zde v podstatě opakovat popis a výklad problému a jeho právní odraz v ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a především v §17 odst. 2 zákona o silničním provozu. Nutno učinit pouze poznámku, že dovolatel se mýlí, pokud cituje závěr znaleckého posudku, že příčinou dopravní nehody byla neviditelnost předjíždějícího motocyklu v mrtvém úhlu zorných polí zpětných zrcátek a toto zjištění tedy údajně odporuje skutkovým a právním závěrům rozhodujících soudů. Takový rozpor dán není, neboť jde o popis objektivního notoricky známého faktu, který je řidič povinen eliminovat dostatečnou zvýšenou pozorností při započetí předjížděcího manévru.
Otázkou pozornosti a předvídatelnosti obviněného před započetím předjížděcího manévru ve vztahu k možné maximální rychlosti motocyklu poškozeného se odvolací soud zabýval v bodě 24. Nejvyšší soud pouze podotýká, že vzhledem k situaci na vozovce za vozidlem obviněného, blížící se skupině motocyklů, bylo možno po obviněném požadovat vyšší míru ostražitosti, zvláště při záměru uskutečnit předjížděcí manévr, přičemž podle vlastního odhadu vzdálenosti motocyklů za vozidlem měl dostatek času na zhodnocení rizik při rozhodnutí předjet před ním jedoucí vozidlo i dostatek času na sledování vývoje situace za ním. Nejvyšší soud samozřejmě nepřehlédl, že poškozený se pohyboval nezanedbatelně vyšší než povolenou rychlostí, avšak se zřetelem ke všem zjištěným a shora uvedeným okolnostem byla míra jeho spoluzavinění, jde-li to vyjádřit matematicky, stanovena adekvátně, aniž bylo na místě zvažovat její odraz v právní kvalifikaci. Byl to obviněný, kdo nehodový děj primárně způsobil nedostatečnou pozorností a nedostatkem rozvahy.
Nejvyšší soud v souvislosti s řešenou nezřídka se opakující kolizní situací v silničním provozu rovněž zdůrazňuje, že nelze akceptovat myšlenku o objektivní nemožnosti řidiče vnímat svými smysly v určitém časovém okamžiku, co se děje vně vozidla, za obvyklých podmínek. V opačném případě by totiž společnost musela akceptovat i objektivní neodvratitelnost dopravních nehod s fatálními následky, což logicky nelze. Nutno zdůraznit, že řidič zmíněnou možnost má, neboť se stává vědomě tvůrcem či přinejmenším spolutvůrcem děje a je schopen při odpovídající pozornosti použít vizuální kontrolu ve zlomcích sekund. Je povinen i zhodnotit, zda jí použít takto může, pokud nikoliv, musí se zachovat tak, aby riziko nehodového děje nevzniklo.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu