ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.1359.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1359/2021-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2022 o dovolání, které podal obviněný D. F., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 9 To 256/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 10/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 2 T 10/2021 byl obviněný D. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 9 To 256/2021 , jímž podle §256 trestního řádu toto odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 7. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, ve znění účinném do 31.12.2021. Namítl, že skutečnosti, které soudy považovaly za prokázané, vycházejí zásadně z výpovědi samotného poškozeného K. a z velké části je nelze dovozovat z jiných svědeckých výpovědí ani jiných důkazů, naopak existuje několik svědeckých výpovědí, jež soudy při hodnocení důkazů opomenuly, a tyto potvrzují tvrzení obviněného a svědčí o jeho nevině. Setkání poškozených s děvčaty se událo jinak. Obviněný se do věci vložil a konfrontoval poškozené výlučně za účelem ochrany své sestry a zájmu o její volnočasové aktivity a bezpečí. Svědkyně K. viděla konverzaci a předání věcí mezi obviněným a poškozenými zdáli, a proto neměla žádnou představu, co mu bylo předáno. Skutečnost, že svědkyni K. po tomto incidentu sám obviněný ukázal hotovost, o které nechtěl, aby se dále zmiňovala, bez dalšího neznamená souvislost s poškozenými. Z výpovědi svědkyně K. ani jiných provedených důkazů výslovně nevyplývá, že se jednalo o peníze poškozených. Pokud by se obviněný opravdu zmocnil těchto peněz pod pohrůžkou užití násilí vůči poškozeným, je naopak spíše nepravděpodobné, že by odsouzený z vlastní vůle dobrovolně tyto peníze komukoli ukazoval. Nikdo z dalších svědků žádné finanční prostředky neviděl, naopak, tuto skutečnost popřeli. Je tedy zcela nejasné, proč soud vychází právě z výpovědi K. K., která nekoresponduje s ostatními výpověďmi. Poškozený B. nebyl přítomen u většiny situací, zejména nebyl přítomen prvotní komunikaci obviněného s poškozeným K. v částech domu č. XY v ulici XY, která je pro posouzení celé situace stěžejní. Obviněný se jen snažil zajímat o to, s kým se jeho sestra stýká a jaké s ní mají poškození úmysly. Pochopitelně, že nechtěl tuto věc projednat s poškozenými v sestřině přítomnosti. Nikdo z dalších svědků nepotvrdil jakoukoli formu násilného chování obviněného, naopak sám poškozený B. vypověděl, že mu nikdo nevyhrožoval. Nadto z dalších výpovědí svědků vyplývá, že mezi obviněným a poškozenými nedošlo k žádnému významnému konfliktu, pouze jim obviněný narušil představy o setkání s děvčaty. Ostatní svědci, tj. L. B., L. F. a T. S. shodně vypověděli, že neviděli žádné podezřelé jednání ze strany obviněného. Je také s podivem, že si jakékoli formy násilí či vyhrožování nevšimla žádná z kolemjdoucích osob. Dále je zarážející, že se ani jeden z poškozených nepokusil o útěk. Pakliže by opravdu poškození měli strach, oznámili by incident bezprostředně Policii ČR. Skutek se tak jeví, že se poškození snažili o pomstu bez nyní známého motivu. Soudy obou stupňů se nevypořádaly s tím, proč v rámci volného hodnocení důkazů upřednostnily pouze ty výpovědi svědků či jejich části, které poukazují spíše na vinu obviněného, a zcela pominuly ostatní zjištěné skutečnosti. Jelikož v předmětném řízení došlo k právnímu posouzení skutku na základě neúplně učiněných skutkových závěrů, nelze považovat proces za spravedlivý a dovolací soud by měl posoudit důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265k odst. 1 trestního řádu tak, že podané dovolání je důvodné a obě napadená rozhodnutí se v plném rozsahu ruší, a ve smyslu §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný uvedl, že obviněný opakuje své neúspěšné odvolací námitky, které směřuje výhradně proti skutkovému stavu, jenž byl zjištěn nalézacím soudem podle §2 odst. 5 trestního řádu, a jeho následnému hodnocení ze strany soudu podle §2 odst. 6 trestního řádu. Tyto otázky přitom stojí mimo pole dovolacího přezkumu ze strany Nejvyššího soudu. Městský soud v Brně se sice poněkud stručně (v rozsahu tří stran), nicméně v dostatečné míře vypořádal s odůvodněním svého rozsudku. Uvedl, které důkazy považuje za rozhodující a zdůvodnil, proč neuvěřil verzi obhajoby. Výpovědi dalších svědků měly vzhledem k okolnostem skutku toliko povahu nepřímých důkazů, které nicméně nebyly v rozporu s verzí obžaloby. Důkazní řízení a hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 trestního řádu je doménou nalézacího soudu, který svým povinnostem v projednávané věci dostál. Skutkové a právní závěry v odvolacím řízení aproboval druhostupňový soud. Pouhý nesouhlas obviněného s tím, jak soud vyhodnotil důkazy, nemůže založit vadu takového rozhodnutí. Nelze tak dojít k závěru, že by úvahy obou soudů, směřující k uznání viny obviněného F., byly natolik vadné, aby na ně bylo možno vztáhnout doktrínu tzv. extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Z uvedených důvodů pak nelze přistoupit ani na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud případně učinil jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Obviněný D. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou již z jeho dosavadní obhajoby i z řízení před odvolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci a provedených důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly proti zjištěnému skutkovému stavu věci a provedeným důkazům, čímž se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Všechny námitky směřovaly do oblasti skutkových zjištění a dokazování. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Námitkami vznesenými v dovolání se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Skutkové závěry soudů jsou podepřeny výsledky provedeného dokazování a vymezený skutek soudy správně zastřešily příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Lze uzavřít, že výhrady obviněného nejsou důvodné a nelze shledat, že by bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se Městský soud v Brně sice stručně, avšak v dostatečné míře vypořádal s požadavkem odůvodnění svého rozsudku. Konkrétně popsal, které důkazy považuje za rozhodující a zdůvodnil, proč neuvěřil verzi obhajoby. Výpovědi dalších svědků měly vzhledem k okolnostem skutku toliko povahu nepřímých důkazů, které nicméně nebyly v rozporu s verzí obžaloby. Pouhý nesouhlas obviněného s tím, jak soud vyhodnotil důkazy, nemůže založit vadu takového rozhodnutí. Nelze proto dojít k závěru, že by byly úvahy obou soudů, směřující k uznání viny obviněného F., natolik vadné, aby na ně bylo možno vztáhnout doktrínu tzv. extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Je nicméně pravda, že popis skutku v rozsudku Městského soudu v Brně nelze považovat za bezvadný, především popis první části útoku spočívající v uloupení hotovosti 100 Kč a krabičky cigaret poškozenému je poněkud nejasný, formulačně staví spíše na působení konkludentní pohrůžkou násilí, soud totiž vynechal verbální pohrůžku zbitím ze strany obviněného, přestože se tato skutečnost jasně podává z věrohodné výpovědi poškozeného K. a takto ji do popisu skutku zahrnula obžaloba. Nutno ovšem podotknout, že odůvodnění rozsudku tuto pohrůžku přímým násilím obsahuje. Zhojování tohoto typu vad není obsahem dovolacího řízení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Ve své dovolací argumentaci obviněný k tomuto důvodu blíže nic konkrétního neuvedl, proto Nejvyšší soud pouze obecně konstatuje, že jelikož na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu