ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.137.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 137/2022-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 To 271/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 132/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 To 271/2021, zrušuje. Zrušují se také všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 51 T 132/2020, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil zjednodušeně vyjádřeno tím, že
dne 6. 3. 2018 v XY, jako statutární orgán společnosti C. B., uzavřel jménem této společnosti, jakožto smluvní strany kupující, rámcovou kupní smlouvu č. XY se společností S. D., jakožto smluvní stranou prodávající, a to na víceré dodávky zboží (stavebního materiálu) a služeb, na jejímž základě od společnosti S. D., odebral postupně sám či na jeho pokyn jím pověřené osoby odebraly v rozsudku specifikovaný stavební materiál oproti v rozsudku uvedeným fakturám, které nebyly zcela nebo zčásti uhrazeny, následně po převzetí byl stavební materiál převezen vždy na konkrétní místa stavebních zakázek společnosti C. B., kde byl obratem použit a spotřebován ke stavebním pracím dělníky spolupracujícími s P. K., a to i přesto, že dle popsané rámcové smlouvy, jejího čl. VIII., upravujícího dodací podmínky a převod vlastnického práva ke zboží, se kupující se stává vlastníkem zboží teprve úplným zaplacením jeho kupní ceny, k čemuž prokazatelně ze strany společnosti C. B., nikdy nedošlo, stavební materiál byl tzv. prostavěn na zakázkách realizovaných společností C. B., v průběhu roku 2018, za tyto zakázky bylo společnosti C. B., zákazníky zaplaceno, přičemž takto získané prostředky nebyly použity k úhradě stavebního materiálu společnosti S. D., jednal takto v úmyslu předmětné zboží mu svěřené použít pro svoji potřebu, resp. pro potřebu společnosti C. B., což i učinil, a způsobit tak majiteli zboží škodu, a svým jednáním způsobil poškozené společnosti S. D., škodu ve výši 117 782 Kč.
2. Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 20 celých denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 1 000, celkem tedy ve výši 20 000 Kč. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo dále obviněnému uloženo zaplatit poškozené společnosti S. D., na náhradě škody částku ve výši 117 782 Kč.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 51 T 132/2020, podal obviněný odvolání , o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 To 271/2021 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 1 ZT 56/2020, jímž mu bylo kladeno za vinu spáchání shora popsaného skutku kvalifikovaného jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 To 271/2021, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť napadený rozsudek podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nejvyšší státní zástupce se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že v dané věci se jedná o typický obchodněprávní spor mezi dvěma subjekty, který by měl být primárně řešen prostředky civilního práva a nikoliv prostředky trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
6. Poukázal na to, že v nyní projednávané věci patrně není pochyb o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť ačkoliv se z důvodu sjednané výhrady vlastnictví nestal ani on ani jeho společnost C. B. vlastníkem stavebního materiálu odebraného od poškozené, výtěžek, který byl získán z „prostavění“ tohoto materiálu, použil k další činnosti této odběratelské společnosti místo toho, aby jej převedl do dispozice poškozené. Jak vyplývá z ustálené judikatury, v případě, kdy dojde ke zpracování věci, která byla pachateli svěřena a nepřešla do jeho vlastnictví, představuje výtěžek z takového zpracování ekvivalent této věci a jako s takovým s ním není pachatel oprávněn volně nakládat, nýbrž je povinen jej vydat tomu, kdo mu věc svěřil.
7. Stěžejní otázkou v nyní předkládané věci je tedy podle nejvyššího státního zástupce posouzení, zda je v případě jednání obviněného P. K. namístě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti zdůrazňuje, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem (tzv. formální pojetí trestného činu) a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Přitom se předpokládá, že v samotném vymezení jednotlivých skutkových podstat trestných činů je již dostatečná míra „společenské škodlivosti“ vyjádřena. Zásada subsidiarity trestní represe formulovaná v §12 odst. 2 tr. zákoníku by pak měla sloužit jako korektiv tohoto pojetí, které by se v některých případech mohlo zdát příliš přísné. Takový závěr však podle nejvyššího státního zástupce nelze v nyní projednávané věci učinit, neboť jednání obviněného se nikterak nevymyká běžným případům zpronevěry v obchodních vztazích. Naopak zde lze spatřovat okolnosti, které společenskou škodlivost činu zvyšují.
8. Jedná se především o skutečnost, že po nastalé splatnosti jednotlivých faktur obviněnému, jednajícímu za společnost C. B., v uhrazení tam vyfakturovaných dlužných částek na účet poškozené společnosti S. D. nic nebránilo, a skutečnost, že obviněný následně účelově jmenovanou společnost převedl na bílého koně, čímž se podle nejvyššího státního zástupce snažil vyhnout zaplacení kupní ceny. Existenci zmíněných skutečností odvolací soud sice uznal, nicméně ve svém rozhodnutí se jimi nezabýval, neboť je z hlediska posuzování společenské škodlivosti nepovažoval za relevantní. Stejně tak nevzal odvolací soud v potaz, že obviněnému bylo kladeno za vinu spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, tj. za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Taková skutečnost sice sama o sobě nevylučuje aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, avšak ta má své místo pouze v případě, pokud daný případ v kvalifikované skutkové podstatě neodpovídá ani těm nejlehčím případům skutkové podstaty základní. Kromě poukazu na obchodní povahu předmětného sporu odvolací soud žádné jiné okolnosti, které by svědčily uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, ve svém rozhodnutí neshledal.
9. Odvolacímu soudu lze podle nejvyššího státního zástupce obecně přisvědčit v tom, že spory vyvěrající ze soukromoprávních poměrů by měly být primárně řešeny za použití prostředků soukromého práva. Na druhou stranu však za situace, kdy trestní zákoník výslovně stanoví trestnost řady takových jednání, nelze na jejich trestněprávní postih zcela rezignovat. V zásadě všechny trestné činy proti majetku totiž mají svůj původ v soukromoprávních vztazích a zcela nepochybně poškozeným např. trestného činu podvodu či krádeže nic nebrání v tom, je-li jim známa totožnost pachatele, aby se po něm vrácení odcizené věci či vylákaných peněžních prostředků domáhali soukromoprávní žalobou. V této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 6 Tdo 1508/2010.
10. Městský soud v Praze se však podle nejvyššího státního zástupce uvedenými závěry neřídil a pokud v nyní předkládané věci dovodil, že jsou dány podmínky aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku s odkazem na možné soukromoprávní řešení věci, pak by výklad v praxi znamenal nemožnost trestněprávního postihu de facto všech trestných činů zpronevěry spáchaných v obchodních vztazích. Odvolacím soudem akcentovaná okolnost, že se jedná ve svém jádru o „obchodněprávní spor“, totiž sama o sobě bez dalšího nezakládá automatickou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, založené na ústavním principu, že trestní právo je prostředkem ultima ratio . Uzavřel proto, že odvolací Městský soud v Praze jednání obviněného nesprávně právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že jednání obviněného není společensky škodlivé a je třeba v jeho případě aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku a v návaznosti na jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostit podané obžaloby. Své rozhodnutí tak zatížil vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Vyjádřil rovněž souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
12. K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím své obhájkyně vyjádřil obviněný , kdy obhájkyně obviněného v podání ze dne 3. 1. 2022 uvedla, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a že k dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádří ve lhůtě dvou dnů. V tomto termínu, ani v následující době do vydání rozhodnutí o dovolání, se však obhájkyně obviněného k dovolání nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
14. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
18. Na podkladě nejvyšším státním zástupcem uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Dovoláním nejvyššího státního zástupce byl napaden postup soudu druhého stupně, který po zrušení odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci s ohledem na obchodní povahu vztahu obviněného, resp. jeho společnosti, a poškozené společnosti S. D. není na místě uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, a obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Nejvyšší státní zástupce v dovolání argumentuje ve prospěch závěru, že jednání obviněného se nijak nevymyká běžným případům zpronevěry v obchodních vztazích a že je proto nutné vyvození trestní odpovědnosti.
20. Pokud jde o argumentaci nejvyššího státního zástupce týkající se společenské škodlivosti jednání obviněného, je Nejvyšší soud nejprve nucen upozornit na okolnosti, za kterých Městský soud v Praze přistoupil k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Významným je v tomto smyslu zejména závěr tohoto soudu o tom, že v jednání obviněného popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a v obžalobě nelze bez dalšího spatřovat naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry. Odvolací soud však v návaznosti na tento závěr neuvedl, znaky kterého trestného činu takové jednání naplňuje, popř. zda jde o jednání beztrestné. Nelze tedy přisvědčit tvrzení nejvyššího státního zástupce, který ve svém dovolání vycházel z toho, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Takový závěr soud druhého stupně neučinil.
21. Je přitom nutno upozornit na skutečnost, že podle závěrů vyslovených ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., lze k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio přistoupit pouze v případech, kdy se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Jinými slovy, aby mohlo být o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vůbec uvažováno, je nejprve nutné postavit na jisto, znaky kterého trestného činu byly jednáním pachatele naplněny a jaká právní kvalifikace přichází v úvahu. Teprve poté je možno zvažovat společenskou škodlivost takového jednání, a to mj. při poměřování s ostatními běžně se vyskytujícími trestnými činy dané právní kvalifikace.
22. Pokud tedy soud druhého stupně v nyní posuzované věci konstatoval, že jednání obviněného nevykazuje znaky zpronevěry, a následně se bez dalšího zabýval společenskou škodlivostí, přičemž uzavřel, že užití prostředků trestního práva není na místě, je tento závěr nutno označit za přinejmenším předčasný. Ke zkoumání společenské škodlivosti totiž městský soud mohl přistoupit až tehdy, pokud by byla vyjasněna otázka v úvahu přicházející právní kvalifikace jednání obviněného K., tj. zda se jednalo o trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, nebo o nějaký jiný trestný čin, např. o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku (k tomu však v nyní posuzované věci nebylo vůbec vedeno dokazování). Pokud by přitom jednání obviněného nevykazovalo znaky žádného trestného činu, nebylo by zapotřebí se společenskou škodlivostí vůbec zabývat, neboť takový čin by v každém případě byl beztrestný.
23. Již z důvodu právě popsaného pochybení odvolacího soudu přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení napadeného zprošťujícího rozsudku městského soudu, aniž by se blíže zabýval nejvyšším státním zástupcem namítané otázce existence společenské škodlivosti jednání obviněného a potřebě vyvození trestní odpovědnosti. To bude možné učinit až tehdy, postaví-li odvolací soud s ohledem na dokazováním zjištěný skutkový stav na jisto, znaky kterého trestného činu (pokud vůbec některého) byly tímto jednáním naplněny.
24. Pouze nad rámec právě uvedeného poukazuje Nejvyšší soud na závěry vyslovené v jeho usnesení ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001, publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6/2001 – T 175, týkající se situace, kdy pachatel trestného činu zpronevěry odebral a spotřeboval zboží s výhradou vlastnického práva, za které následně nezaplatil. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v celé řadě dalších rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1573/2012, či ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1024/2021. I z těchto judikatorních závěrů bude moci odvolací soud v dalším řízení vycházet.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
25. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 To 271/2021, jakož i další rozhodnutí na toto zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
26. Městskému soudu, kterému se věc vrací, se ukládá, aby o předmětné trestní věci znovu rozhodl s ohledem na shora vyslovené právní názory, kterými je vázán.
27. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 2. 2022
|
JUDr. Petr Šabata
|
|
předseda senátu
|
|
Zpracoval:
|
|
JUDr. Aleš Kolář
|