ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.26.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 26/2022-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný F. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 13 To 195/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 108/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 14 T 108/2020 byl obviněný F. K. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §358 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 13 To 195/2021 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 8. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obviněný ve svém dovolání namítl nesprávnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe dle §12 odst. 2 trestního zákoníku, tedy zásadu, že trestní postih je prostředkem ultima ratio. Domnívá se, že odůvodnění právní kvalifikace předmětného skutku jako přečinů výtržnictví a nebezpečného vyhrožování je zcela nedostatečné. Předmětná věc je podle něj příkladem sousedského sporu, v rámci něhož bylo na místě právě tuto zásadu ultima ratio aplikovat. K přečinu výtržnictví namítl, že tato skutková podstata nemohla být naplněna. Každé fyzické napadení jiného, i když se jej útočník dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Je potřeba vždy důsledně hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, jestli šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním, anebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce adekvátní reakce. Současně je v této souvislosti nutné zvážit i další okolnosti případu, zejména věk pachatele, intenzitu útoku a způsob provedení činu. Důležité je i zhodnocení osoby pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti. Soud prvního stupně podle obviněného ignoroval jeho pohnutku, neboť předmětný incident byl vyústěním dlouhotrvajícího sporu mezi obviněným a poškozeným, když poškozený i za účasti svědka K. opakovaně neoprávněně zasahoval do vlastnických práv obviněného, a to i přes opakované výzvy obviněného k upuštění od tohoto protiprávního jednání. Jednání poškozeného bezprostředně předcházející incidentu tak bylo zjevnou snahou poškozeného o další takový neoprávněný zásah do majetkových práv obviněného. Obviněný v tomto ohledu postrádá zohlednění i dalších relevantních okolností, tedy že předmětný skutek neměl negativní následky, včetně odezvy veřejnosti, a nebylo třeba ani jakékoliv lékařské ošetření poškozeného. Z povahy chráněného zájmu vyplývá, že má-li se nějaké jednání pokládat za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Obviněný nemá žádné kriminální sklony a poškozený ho vyprovokoval k reakci sice vybočující z běžných parametrů, ale zcela zjevně nenaplňující intenzitu trestného činu. K přečinu nebezpečného vyhrožování namítl, že jeho slovní projevy zjevně nebyly způsobilé v poškozeném vzbudit důvodnou obavu, že je bude obviněný skutečně realizovat. Způsobilost dané výhružky je totiž třeba hodnotit vždy komplexně ve vztahu ke kontextu celé situace, v níž pachatel jednal, což soudy neučinily. Samotné použití silných slov či vulgarismů samo o sobě k trestnosti nepostačuje a současně platí, že ne každá výhružka je způsobilá negativně ovlivnit psychiku poškozeného a je dostatečně intenzivní na to, aby založila trestnost za trestný čin nebezpečného vyhrožování. Stěžejní pro posouzení je, že se obviněný s poškozeným znal desítky let a poškozený znal jeho chování a věděl, že se obviněný nikdy žádného násilného jednání nedopustil a ani to není v jeho povaze.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR v souladu s §265k odst. 1 a §265l odst. 1 trestního řádu v celém rozsahu zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 195/2021 ze dne 31. 8. 2021, tak usnesení Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 14 T 108/2020 ze dne 27. 5. 2021 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný uvedl, že podstatou celé kauzy je poměrně intenzivní fyzické napadení, a to se z rámce běžných sousedských sporů zcela vymyká. Předmětný vcelku tvrdý fyzický útok se projevil dvěma údery pěstí do obličeje poškozeného a jeho sražením do výkopu. To vše bylo doprovázeno závažnými výhružkami fyzickou likvidací. Obviněný tak naplnil skutkovou podstatu hned dvou přečinů. Není možné říci, že by posouzené jednání nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Žádné výjimečné okolnosti, které by závažnost činu snižovaly, naproti tomu zjištěny nebyly. K porušení §12 odst. 2 trestního zákoníku tak nedošlo. Státní zástupce uvedl, že k tomu, aby mohlo být napadení jako výtržnictví ve smyslu §358 trestního zákoníku kvalifikováno, musí skutečně vykazovat jistou úroveň závažnosti a intenzity. Nicméně v řešeném případě byla nezbytná podmínka určité míry závažnosti a intenzity fyzického útoku naplněna. Podstatný je kontext, ve kterém obviněný výhružku pronášel, jenž svědčí o způsobilosti výhružek vzbudit důvodnou obavu v poškozeném. Jde především o to, že hrozba fyzickou likvidací se odehrála v rámci poměrně razantního fyzického napadení. Je tedy zřejmé, že hrozba působila reálně a byla plně způsobilá poškozeným otřást. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovým zjištěními, naopak vyplývá, že soudu postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 trestního zákoníku, resp. §134 odst. 2 trestního řádu a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná.
Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí ze podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
V reakci na vyjádření nejvyššího státního zástupce zaslal obviněný repliku , v níž blíže rozvedl své námitky a popsal skutkový stav.
Obviněný F. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, od 1. 1. 2022 podle §265b odst. 1 písm. h), je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Mělníku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla částečně založena na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Svými námitkami obviněný směřoval do procesu hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem. Námitky obviněného byly zejména skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani výjimečnou situaci v podobě extrémních vnitřních rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jež by umožňovala dovolacímu soudu v rámci dovolacího řízení přezkoumávat skutková zjištění. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že soudu postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 trestního zákoníku, resp. §134 odst. 2 trestního řádu a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná.
Za přípustné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ( do 31.12.2021 podle §265b odst. 1 písm. g) lze označit výhrady, kterými obviněný brojí proti posouzení naplnění skutkových podstat přečinů výtržnictví a nebezpečného vyhrožování. K tomu Nejvyšší soud toliko zdůrazňuje, že podstatou celé kauzy bylo poměrně razantní fyzické napadení, které rozhodně nelze označit za adekvátní a omluvitelné řešení sousedských sporů. Předmětný fyzický útok nebyl ze strany poškozeného vyprovokován. Byl doprovázen výhružkami fyzickou likvidací. To v situaci, kdy poškozený byl shozen do výkopu. Za těchto okolností je uvěřitelné, jak intenzivní obavy ohledně své fyzické integrity prožíval. Právní kvalifikace jednání obviněného, tak, jak ji rozebraly soudy nižších stupňů, je plně přiléhavá skutkovým okolnostem případu. Nejvyšší soud neshledal, že by prokázané jednání nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Žádné výjimečné okolnosti, které by závažnost činu snižovaly, zjištěny nebyly. K porušení §12 odst. 2 trestního zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestně-právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, (zásada ultima ratio) tak nedošlo.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu