ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.486.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 486/2022-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný S. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 5 To 298/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 38/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného S. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 13 T 38/2021 , byl obviněný S. B. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkových zjištěním spočívajících v tom, že dne 8. 10. 2020 kolem 05.25 hodin v XY, okr. Uherské Hradiště, na ulici XY na silnici I. třídy č. 55 v km 75,644 u benzínové čerpací stanice MOL se účastnil silničního provozu jako řidič osobního motorového vozidla zn. AUDI Q7, r. z. XY, takovým způsobem, že v noční době při jízdě ve směru na Uherské Hradiště v pravém vnějším jízdním pruhu čtyřproudové komunikace řádně nesledoval situaci v silničním provozu, nezastavil vozidlo před přechodem pro chodce a nedal přednost zleva doprava od čerpací stanice MOL po vyznačeném přechodu pro chodce přecházející chodkyni S. P., nar. XY, do které přední částí vozidla narazil, čímž porušil §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v důsledku čehož S. P. utrpěla zlomeninu lebeční kosti vpravo, malý subdurální hematom vpravo, zlomeninu pravé jařmové kosti, drobný plášťový pneumotorax vpravo, pohmoždění pravé plíce, zlomeninu pánve - jamky kyčelního kloubu vpravo a dolního raménka stydké kosti vpravo, hematom kolem pravého oka, otok pravé tváře a oděrky na čele a spánku s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu přesahující 3 měsíce spočívajícím v upoutání na lůžku a následném omezení při chůzi za pomoci berlí .
Za to byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše denní sazby činí 1.000 Kč, celkem tedy ve výměře 100.000 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, částku ve výši 198.051 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 13 T 38/2021, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti odvolání v neprospěch obviněného, a to do výroku o trestu.
O odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 5 To 298/2021 , kdy podle §259 odst. 2 tr. ř. doplnil výrok o trestu tak, že podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 5 To 298/2021, podal obviněný dovolání (č. l. 180-182), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že dovolání směřuje do oblasti „skutkového stavu a výroku o trestu“.
Obviněný uvedl, že se neztotožňuje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, stejně jako jejich „doplněním“ odvolacím soudem, protože jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy a soudy nevěnovaly pozornost posouzení okolností případu a neprovedly potřebné důkazy. Stran skutkového stavu rozporuje závěry soudů, že přechod pro chodce byl osvětlen. Uvádí, že k této otázce nebyly svědkyně ani poškozená vyslechnuty, z protokolu o dopravní nehodě se pak podává, že osvětlení na straně, kde chodkyně vstupovaly do vozovky, nesvítilo. Soud nevyvodil správné a úplné závěry ani z jím provedeného důkazu kamerovým záznamem, zejména stran časového průběhu děje a z něj se podávající možnosti všech účastníků řádně a včas reagovat na situaci a střetu zabránit, kdy dovolatel dospěl na podkladě svého výpočtu a s přihlédnutím k reakční době k závěru, že chodkyně vstupovaly do vozovky v době, kdy byla možnost zastavit před přechodem na hranici technických možností vozidla a schopností řidiče. Závěr o tom, že nesledoval řádně situaci a nedal chodkyním přednost na přechodu, tak není správný a nemá oporu v provedeném dokazování. Chodkyně zjevně vstupovaly na přechod a hodlaly přecházet čtyřproudovou komunikaci v době, kdy k tomu neměly vytvořeny bezpečné podmínky. Má za to, že porušily ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu (zákon č. 361/2000 Sb.), které jim ukládá povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrozily život, zdraví nebo majetek jiných, což podle dovolatele mělo spočívat v tom, že nezrychlily nebo naopak nezpomalily chůzi, když spatřily, že se k nim blíží jeho automobil. Podle obviněného je rovněž nesprávné zjištění soudu, že neměl na levou stranu přechodu z pohledu jeho směru jízdy zakrytý výhled souběžně jedoucím vozidlem. Obviněný uvedl, že reagoval nikoli na chodkyně, ale na souběžně jedoucí vozidlo svědka K. Soudy podle něho měly provést jím navrhované důkazy – výslech poškozené a znalecký posudek. Je přesvědčen, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a jeho jednání mělo být posouzeno toliko podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
Dále obviněný brojí proti jemu uloženému trestu, resp. jemu uloženým trestům, kdy uložení peněžitého trestu ve dvounásobné výši oproti výši uložené mu trestním příkazem mělo podle soudu „vykompenzovat“ skutečnost, že mu nebyl uložen trest zákazu činnosti. K odvolání státního zástupce mu však byl nadto uložen trest zákazu činnosti ve čtyřnásobné než původně navrhované výši, což obviněný shledává jako odporující obecným zásadám pro ukládání trestu, stejně jako principu spravedlnosti a humánnosti sankcí. Krajský soud přitom nevzal v úvahu okolnosti, za kterých k nehodě došlo, chování chodkyň a jeho reakci na ně. Neztotožňuje se se závěrem, že by byl výlučným viníkem nehody, že by porušil více než jednu svou řidičskou povinnost, že by se choval bezohledně vůči chodcům, nebo že by se u něj coby pachatele neprojevila dostatečná sebereflexe. Uvedl, že se s poškozenou ještě před zahájením trestního stíhání vypořádal, zajímal se o ní, při výslechu se doznal, litoval svého jednání, navrhl složení peněžité částky pro oběti trestným činů. Má za to, že odvolací soud přecenil jeho předchozí přestupky v dopravě, kdy od posledního uplynulo více než šest let, přičemž v mezidobí se jako řidič choval bezúhonně. Soud nepřihlédl ani k jeho věku, kdy jej prakticky omezil v jeho aktivitách, včetně možnosti dále pracovat.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 4. 2022, sp. zn. 1 NZO 332/2022.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že ve vztahu k výroku o vině je dovolání nepřípustné. Ohledně výroku o trestu uplatnil dovolatel zásadu proporcionality trestních sankcí, která je v dovolacím řízení posuzována mimo dovolací důvody. Dovolacími důvody podle §265b tr. ř. proto není nutno se blíže zabývat – pro posouzení věci jsou bezpředmětné. Státní zástupce s poukazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedl, že míra ochrany chodce na přechodu se v průběhu posledních desetiletí výrazně zvýšila, a to včetně chodců v rozhodné chvíli skrytých tmou či zastíněných jiným vozidlem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 894/2016, nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 674/15). Závěry lze shrnout tak, že na přechodu pro chodce je chodec chráněn bez ohledu na to, zda jej řidič vidí či nevidí – pokud na část přechodu nevidí, musí tam chodce předpokládat a tomu přizpůsobit rychlost své jízdy.
Přípustné je podle státního zástupce dovolání pouze proti výroku o trestu. Pokud se dovolatel v této části vrací k otázce své viny, je i zde popírání viny bezpředmětné. Otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku. Výjimkou jsou případy výjimečné svou nespravedlností – tedy porušení zásady proporcionality trestních sankcí, kteroužto podle závěru státního zástupce měl dovolatel nejspíše na mysli. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu poukázal na ojedinělost situací, kdy je rozhodnutím soudů uložený trest trestem nepřiměřeně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným, a poukázal rovněž na specifika případů, kdy bylo porušení zásady proporcionality trestních sankcí shledáno.
Státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 7 Tdo 961/2021, kde se jednalo o nepřiměřeně vysoký trest zákazu činnosti, jak rovněž namítá dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v judikované věci naznačil hranici mezi trestem ústavně nekonformním a konformním, a to jako „…trest zákazu činnosti vyměřený nad rámec první třetiny zákonné trestní sazby stanovené v §73 odst. 1 tr. zákoníku“. Při sazbě od jednoho roku do deseti let činila jedna třetina 4 roky, tedy v judikované věci mohl být uložen nejvýše čtyřletý trest zákazu činnosti (byl však uložen trest ve výměře osm let oproti návrhu ve výši 42 měsíců). V rámci porovnání obou případů dospěl státní zástupce k závěru, že závěry judikovaného případu se v projednávané věci neuplatní. Zásadní odlišnost věci dovolatele od věci judikované spočívá v tom, že dovolateli byl trest zákazu činnosti uložen v souladu s posledním návrhem státní zástupkyně před odvolacím soudem (nikoliv mnohem delší jako ve věci judikované) a to v jedné třetině zákonné trestní sazby. Závěrečný návrh státní zástupkyně zněl na 42 měsíců, shodou okolností právě ve výši, kterou Nejvyšší soud označil v obdobně závažné judikované věci za ještě ústavně konformní. Podle státního zástupce tak vše nasvědčuje tomu, že také v dovolatelově velmi podobné věci leží hranice ústavně konformního trestu zákazu činnosti v jedné třetině zákonné trestní sazby. Což činí 4 roky. Trest zákazu činnosti uložený dovolateli právě na dobu 4 let proto nemůže odporovat zásadě proporcionality trestních sankcí ani obecnějšímu principu proporcionality trestní represe.
Výrokem o trestu nedošlo k porušení zásady proporcionality trestních sankcí a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Rovněž z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Dne 30. 5. 2022 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného, v rámci níž vyslovil nesouhlas se závěrem státního zástupce stran nepřípustnosti dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával. Takový postup shledává ústavně nekonformní, neboť jsou jím omezována jeho základní práva a svobody. Uvádí, že výroky o vině a trestu sice jsou považovány za samostatné, jsou však vzájemně podmíněné a na sobě závislé. Odvolací soud se přitom při zdůvodnění uloženého trestu zabýval i podstatnými skutečnostmi spadajícími do výroku o vině, dokonce činil i závěry nad rámec výroku soudu prvního stupně, a navíc v rozporu s provedenými důkazy. Pokud akceptuje vinu právě s ohledem na uložený trest, pak má nepochybně právo se domáhat přezkoumání celého rozhodnutí, pokud je mu v rámci odvolání uložen nepřiměřený trest, zcela naprosto mimo očekávání. Obviněný se rovněž neztotožňuje s úvahami státního zástupce stran otázky přiměřenosti či proporcionality, kdy tyto pojmy označuje za synonyma. Obviněný setrval na svém dovolání a závěrečném návrhu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve posuzoval, zda je dovolání obviněného přípustné. Přípustnost dovolání je vymezena v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř., které stanoví, proti jakým rozhodnutím a za jakých dalších podmínek je dovolání přípustné. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a proto ho nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí, neboť není určeno k univerzálnímu přezkumu a k nápravě všech tvrzených vad a všech rozhodnutí. Rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí splňovat současně kumulativně stanovené podmínky, a to, že jde o rozhodnutí soudu a bylo učiněno ve věci samé . Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, je uveden v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.
Dovolání je nepřípustné , jestliže je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Nepřípustné je dovolání i za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací nebo stížnostní soud.
Za nepřípustné je proto považováno dovolání tehdy, pokud bylo v rámci odvolacího řízení odvolání podáno výlučně proti výroku o trestu odsuzujícího rozsudku a z důvodů, které neopodstatňovaly, aby odvolací soud přezkoumával postupem podle §254 odst. 2 tr. ř. i výrok o vině. V takovém případě nelze dovoláním napadat správnost výroku o vině, a pokud tak dovolatel učinil, Nejvyšší soud takové dovolání věcně nepřezkoumává, ale jako nepřípustné je odmítne podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (k tomu srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 5, roč. 2004, č. -T 689).
Podle názoru Nejvyššího soudu z uvedeného vyplývá, že dovolatel, ať se již jedná o státního zástupce nebo o obviněného, může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně.
V projednávané věci podal odvolání pouze státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Obviněný v předchozím průběhu řízení práva odvolání nevyužil.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání .
Podle §254 odst. 2 tr. ř. mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání .
Odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř., přičemž neměl důvodu k přezkumu výroku o vině z hlediska ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku tedy výrokem o vině již nezabýval, pouze obecně shrnul skutková zjištění v rozsahu rozhodném pro vyhovění návrhu státního zástupce na uložení trestu zákazu činnosti.
Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud při respektování rozsahu podaného odvolání státního zástupce ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.). Za takového procesního stavu věci mohl následně dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto svým dovoláním proti výroku o vině (oblast skutkových zjištění a dokazování), který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., nelze než s ohledem na shora uvedené takovéto dovolání v uvedeném rozsahu odmítnout jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Přípustnost dovolání je tedy možno dovodit pouze ve vztahu k výroku o uloženém trestu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným S. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z obsahu dovolání obviněného není zjevné, zda se jedná o dovolací důvod podle písm. g) ve znění účinném do 31. 12. 2021, nebo zda se jedná o nové znění účinné od 1. 1. 2022. Obviněný uvádí výslovně „ dovolací důvod opírám o ustanovení §265b odstavce 1 písmeno g) trestního řádu a judikaturu na něj navazující v oblasti přípustnosti dovolání do skutkového stavu a výroku o trestu “. Uvedené znění by teoreticky mohlo odpovídat dovolacímu důvodu podle písm. g) ve znění účinném do 31. 12. 2021, kterýžto byl novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, bez obsahovým změn nově podřazen pod písm. h). Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení “. Na straně druhé obviněný namítá “zjevný rozpor skutkových závěrů s provedenými důkazy“, což spíše naznačuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, kterýžto je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Námitky obviněného, jimiž brojí proti výroku o uloženém trestu zákazu činnosti, však ani jednomu z dovolacích důvodů neodpovídají.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu . Předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. však nebyl obviněným uplatněn, byť s ohledem na jím přednesenu argumentaci lze bezpečně usoudit, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek však obviněný nevznáší.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému trestu zákazu činnosti jsou zaměřeny co do jeho výše, kdy uložený trest ve výši 4 roků shledává nepřiměřeně přísným. Obviněný argumentuje tím, že soudy nesprávně posoudily míru jeho zavinění na předmětné nehodě, kdy se vůbec nezabývaly chováním chodkyň, okolnostmi nehody z hlediska reakční doby a výhledovými možnostmi na místě střetu (skutkové okolnosti), a polehčujícími okolnostmi ve smyslu ustanovení §41 tr. zákoníku, kdy poukazuje zejména na svou osobní a pracovní situaci (§41 písm. e/ tr. zákoníku), na skutečnost, že se ke spáchání trestné činnosti doznal (§41 písm. l / tr. zákoníku) a napomáhal jejímu objasnění (§41 písm. m/ tr. zákoníku), trestného činu upřímně lituje (§41 písm. o/ tr. zákoníku) a došlo ve vztahu k poškozené k finanční kompenzaci. Svou námitkou tak nenamítá jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolnost), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Pokud se jedná o námitku, že uložení trestu zákazu činnosti ve výměře 4 roků se dostalo do kolize s jeho právem na spravedlivý proces, neboť uložený trest je zjevně v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, principem spravedlnosti a humánnosti sankcí, pak je možno s jistou dávkou benevolence uvedenou námitku vyhodnotit jako námitku porušení zásady proporcionality trestní represe (trestních sankcí).
V obecné rovině je možno k zásadě proporcionality trestní represe uvést, že Nejvyšší soud se k této otázce opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutí, kdy sice připustil možnost zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v rámci dovolacího řízení, avšak pouze výjimečně a mimo dovolací důvody, v situaci, je-li napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Podle opakovaných závěrů Nejvyššího soudu se jedná o zcela výjimečné situace, kdy je shledáno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími kritérii či hledisky významnými pro stanovení druhu a výměry ukládaného trestu, že by takto přezkoumávaný trest byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „ zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky “ .
Státním zástupcem poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 7 Tdo 961/2021, se týkalo případu, kdy odvolací soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti na osm let za situace, kdy mu nalézací soud uložil tento trest na dva roky a kdy se státní zástupce odvoláním podaným v neprospěch obviněného domáhal uložení trestu zákazu činnosti „alespoň ve výměře 42 měsíců“, resp. shodně se svým návrhem v hlavním líčení na uložení trestu zákazu činnosti na tři a půl roku. Uložení trestu zákazu činnosti „nejméně v délce 42 měsíců“ navrhl také státní zástupce ve veřejném zasedání konaném o podaných odvoláních. Vyvstal tedy nápadný nepoměr mezi výměrou trestu zákazu činnosti, jak ji navrhoval státní zástupce na straně jedné a jak ji stanovil odvolací soud na straně druhé. Nejvyšší soud uvedl, že „ obecně vzato, soud není v otázce výměry trestu vázán návrhy stran, ale uložení trestu zákazu činnosti na osm let z podnětu odvolání, jímž se státní zástupce domáhal uložení tohoto trestu (nejméně) na tři a půl roku, se jeví jako překvapivé. Uložení trestu zákazu činnosti v překvapivé výměře osmi let tak je očividným vybočením z mezí spravedlivého procesu, zvláště když Krajský soud v Brně výměru trestu zákazu činnosti odůvodnil způsobem, který se zcela míjí se zákonnými hledisky “. V tomto případě neobstálo tvrzení odvolacího soudu, že trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, o který v judikované věci šlo, je „výrazně nejzávažnější“ trestný čin na poli trestných činů v dopravě. Kromě toho šlo o vyjádření charakterizující typovou závažnost činu, jejímž odrazem je trestní sazba stanovená trestním zákonem. Výměru trestu uloženého rozsudkem však nelze odůvodnit odkazem na typovou závažnost trestného činu, ale je nutno ji odůvodnit konkrétní závažností posuzovaného činu v daném případě. V judikované věci poškozená chodkyně, která byla sražena na přechodu, utrpěla jen drobné zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici, hospitalizaci do následujícího dne za účelem pozorování a pracovní neschopnost v trvání 4 dnů. Obviněný byl označen za neukázněného řidiče, který se v předchozích letech dopustil celkem devíti přestupků v oblasti dopravy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s ohledem na všechna jím uvedená kritéria a okolnosti případu bylo nutno považovat trest zákazu činnosti vyměřený nad rámec první třetiny zákonné trestní sazby stanovené v §73 odst. 1 tr. zákoníku za ústavně nekonformní, odporující principu proporcionality trestní represe. Taková výše činila 4 roky.
V projednávané věci se jednalo o podobný případ, kdy se však podle názoru Nejvyššího soudu jednalo o závažnější následek jednání obviněného, kdy poškozená utrpěla zranění, která ji omezila v obvyklém způsobu života na dobu přesahující 3 měsíce spočívajícím v upoutání na lůžko a následném omezení při chůzi za pomoci berlí. V obou případech se jednalo o neukázněné řidiče, neboť dovolatel byl postižen za přestupky v dopravě mezi lety 2007-2016 sedmkrát, z toho jednou za dopravní nehodu. V projednávané věci státní zástupce u hlavního líčení navrhl vedle peněžitého trestu trest zákazu činnosti „nejméně na dobu 18 měsíců“. Uvedený rozsah byl rovněž obsažen v písemném odůvodnění odvolání. V rámci veřejného zasedání pak státní zástupce v rámci závěrečné řeči navrhoval trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let (nikoli 4 let, jak uváděl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání). Odvolací soud sice zvýšil sazbu o 12 měsíců, nejedná se však o nijak nápadný nepoměr mezi výměrou trestu zákazu činnosti, jak ji navrhoval státní zástupce na straně jedné (3 roky) a jak ji stanovil odvolací soud na straně druhé (4 roky, tj. při třetině zákonné trestní sazby). Odůvodnění odvolacího soudu rovněž nevykazuje vady, které bylo možno shledat ve věci sp. zn. 7 Tdo 961/2021. Byť obecný odkaz na zvyšující se agresi řidičů vůči chodcům, kterou označuje odvolací soud za přitěžující okolnost, shledává Nejvyšší soud jako nepatřičný, z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že trest zákazu činnosti byl obviněnému uložen zejména s ohledem na skutečnost, že se nejednalo o ojedinělé porušení dopravních předpisů z jeho strany.
IV.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu