ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.511.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 511/2022-569
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný O. K., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 55 To 257/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 129/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 6 T 129/2019 byl obviněný O. K. uznán vinným ad 1) přečinem vydírání dle §175 odst. 1 trestního zákoníku, ad 2) přečinem krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci dle §228 odst. 1 trestního zákoníku, ad 3) přečinem vydírání dle §175 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku, ad 4) přečinem nebezpečné pronásledování dle §354 odst. 1 písm. b, c) trestního zákoníku, přečinem porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, ad 5) přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 2 trestního zákoníku, ad 6) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ad 7) přečinem zanedbání povinné výživy dle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §175 odst. 1 trestního zákoníku s přihlédnutím k §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §84 trestního zákoníku a §85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 trestního zákoníku a §48 odst. 4 písm. f), písm. i) trestního zákoníku mu byly uloženy následující přiměřené povinnosti a omezení: zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů D. M., nar. XY, vyjma kontaktů týkajících se péče a výchovy společných dětí, uhradit dlužné výživné. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla stanovena povinnost nahradit škodu následujícím poškozeným: Allianz pojišťovně, a.s., ve výši 119 200 Kč, Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, ve výši 67 210 Kč a D. M., nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená D. M. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 55 To 257/2021 , jímž podle §258 odst. l písm. d), e), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině ad 2), ve výroku o trestu, ve výroku o náhradě škody vůči poškozené Allianz pojišťovně a.s. a ve výroku, kterým byla podle §229 odst. 2 trestního řádu poškozená D. M. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 trestního řádu v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného shledal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za tento přečin a přečiny ad 1), 3)-7), které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, jej odsoudil podle §175 odst. 1 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnáct) měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. l trestního zákoníku podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 trestního zákoníku mu stanovil zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku za užití §48 odst. 4 písm. f), i) trestního zákoníku mu uložil přiměřené povinnosti a omezení zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů D. M., vyjma kontaktů týkajících se péče a výchovy společných dětí, a uhradit dlužné výživné. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 36 (třicet šest) měsíců. Podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázal poškozenou Allianz pojišťovnu a.s. se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věch občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázal poškozenou D. M. se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 trestního řádu odvolání státní zástupkyně zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že v rámci odvolacího řízení navrhl několik důkazů k jednotlivým skutkům, avšak odvolací soud tyto důkazy neprovedl, ani dostatečným způsobem neodůvodnil, proč je neprovedl. Namítl, že skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn nedostatečným způsobem a doplnění dokazování ze strany soudu odvolacího proběhlo selektivním způsobem. Obviněný navrhl, aby si odvolací soud vyžádal všechny spisy, které se týkaly jeho sporů s poškozenou, přičemž odvolací soud si opatřil pouze některé spisy, aniž by vysvětlil proč. Dále navrhl výslech svědka Z. K., který by potvrdil, že to byl naopak obviněný, který byl poškozenou opakovaně fyzicky napadán. Bez patřičného odůvodnění nebyl proveden ani výslech státního zástupce T., který měl mít s poškozenou vztah. Ve skutečnosti to byla poškozená P., která obviněného dlouhodobě nedůvodně obviňovala z nevěry. S poškozenou se proto dohodli, že věc vyřeší písemnou omluvou, přičemž jí obviněný k tomu nijak nenutil ani nevyhrožoval pohrůžkou těžké újmy. Ke skutku pod bodem 2) rozsudku, který se týkal zničeného mobilního telefonu, se mohl vyjádřit jednatel společnosti, která byla skutečným vlastníkem tohoto telefonu. Ke skutku pod bodem 3) rozsudku obviněný navrhl vyslechnout poškozenou a svědkyni V. C., aby byly odstraněny rozpory v jejich výpovědích. Obviněný namítl, že odvolací soud staví jeho odsouzení pouze na údajné věrohodnosti poškozené, avšak svým hodnocením sám hodnověrnost poškozené značně snižuje. Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rovněž jde o případ, kdy jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ke skutku pod bodem 6) rozsudku obviněný navrhl zprac ovat znalecký posudek znalce z oboru soudního lékařství, který by určil, zda mohl obviněný užít alkohol až po dopravní nehodě. Ke skutku pod bodem 7) rozsudku navrhl vyslechnout R. D. a I. P. Krajský soud nekriticky převzal verzi poškozené, aniž by ji podrobil konfrontaci s jinými důkazy. Poškozená přitom, jakožto jeho bývalá partnerka, měla mnoho důvodů se obviněnému pomstít. Tímto, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, došlo k porušení zásady rovnosti zbraní a obviněnému nebyl umožněn spravedlivý proces. Obviněný má dále za to, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Dále ve svém dovolání brojil proti právnímu posouzením věci odvolacím soudem. Ke skutku pod bodem 1) rozsudku namítl, že popisované jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání. Poškozené nehrozil těžkou újmou, naopak sama poškozená ho tvrzenou nevěrou provokovala a ubližovala mu. Proto poškozená nemohla vnímat zveřejnění této informace jako těžkou újmu, když sama byla předtím jejím původcem. Ke skutku pod bodem 2) obviněný uvedl, že mobilní telefon nepatřil poškozené, ale jednalo se o firemní telefon. Navíc pokud by každé hození mobilem ve společné domácnosti žijících osob bylo stíháno prostředky trestního práva, došlo by k neúměrnému zatěžování orgánů činných v trestním řízení. K nápravě tohoto incidentu by postačovaly prostředky civilního práva. Jedná se tak o porušení zásady subsidiarity trestní represe. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) obviněný nesouhlasil s popisem skutku ani s jeho právní kvalifikací. V řízení nebylo prokázáno, že by byl incidentu mezi bývalými partnery kdokoliv přítomen, nemohl tedy být naplněn prvek veřejnosti. Dále namítl, že ke skutku pod bodem 4) neexistují žádné důkazy. Verze poškozené uvedená u trestního soudu je v příkrém rozporu s verzí, kterou uvedla ve svém návrhu na vydání předběžného opatření. Kontakty ze strany obviněného nemohou naplnit skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného pronásledování, neboť jejich předmětem bylo zajištění péče o společné nezletilé děti a převodu nemovitosti. Kontakt obviněného s poškozenou nevybočoval z mezí běžných rozchodových sporů mezi bývalými partnery. Podle obviněného nelze jeho jednání hodnotit jako společensky natolik škodlivé, a proto mělo být v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe dle §12 odst. 2 trestního zákoníku řešeno v rámci přestupkového řízení. U skutku pod bodem 5) je zřejmé, že nelze rozlišit komunikaci týkající se společných dětí a týkající se vztahu poškozené a obviněného. V souladu se zásadou ultima ratio je obviněný přesvědčen, že dany ́ skutek není trestn ým činem, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu. V řízení také nebylo prokázáno, že obviněný by byl řidičem předmětného vozidla. Ke skutku pod bodem 7) uvedl, že ve věci došlo k nesprávnému právnímu hodnocení ze strany soudu prvního i druhého stupně. Soudy vycházely při právním hodnocení z rozsudku Okresního soudu v Liberci sp. zn. 10 Nc 374/2014, kterým bylo určeno výživné. Následně však došlo k obnovení společné domácnosti a z tohoto rozsudku již ve vztahu k určení výživného neměl soud vycházet. V řízení totiž oba rodiče potvrdili, že i po rozsudku opatrovnického soudu nadále sdíleli společnou domácnost, přičemž k úpravě poměrů k dětem došlo z důvodu ochrany rodiny před věřiteli.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 55 To 257/2021.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupkyně tam činná nejprve uvedla, že obviněný nesprávně označil dovolací důvody. Podle státní zástupkyně obviněný ve svém dovolání formuloval i námitky, které odpovídají novému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s účinností od 1. 1. 2022. K tomu konstatovala, že ani dle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se však v posuzované trestní věci dle státní zástupkyně nejednalo. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu konstatovala, že identické námitky již obviněný uplatnil ve svém odvolání a se všemi, včetně návrhu na doplnění dokazování, se odvolací soud odpovídajícím způsobem vypořádal. Ten především doplnil dokazování, opatřil zprávu Allianz pojišťovny a.s. k ověření, zda pojišťovna vyplatila pojistné plnění za škodu v souvislosti se skutkem v bodě 6). K tomuto skutku byl proveden i důkaz úředním záznamem Policie ČR. Byly také provedeny důkazy vážící se k D. P. K návrhu obviněného byl proveden důkaz spisy Okresního soudu v Liberci 72 EXE 59981/2018 a 10P 129/2014. U Obvodního oddělení Policie ČR v XY byly vyžádány spisy vedené k osobám obviněného a poškozené v letech 2017 a 2020. K tomu byly přečteny zprávy tohoto obvodního oddělení policie a policejní spisy, které již byly k trestnímu spisu připojeny dříve. K návrhu obviněného bylo ve vztahu ke skutku pod bodem 2) ověřováno vlastnictví mobilního telefonu. K osobě obviněného byl aktualizován opis rejstříku trestů a výpis z evidenční karty řidiče. Další důkazní návrhy obviněného byly označeny jako nadbytečné. Co se týká námitek, prostřednictvím nichž se obviněný snažil zpochybnit skutková zjištění soudů, vyzdvihla státní zástupkyně, že ty námitky obviněný založil na své vlastní, od soudu diametrálně odlišné interpretaci výsledků dokazování. Soudy důkazy hodnotily ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Nalézací soud dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že obviněný neunesl rozchod se svou partnerkou, což se výrazně podepsalo na jeho chování, které v mnoha směrech vybočilo ze společensky akceptovatelného rámce a bylo třeba na něj reagovat prostředky práva trestního. Odvolací soud nepochybil, pokud za základ skutkových zjištění vzal výpověď poškozené. Šlo totiž o výpověď konzistentní, vnitřně nerozpornou, která byla podporována dalšími provedenými důkazy. Za právní námitky státní zástupkyně považovala námitky obviněného ohledně zpochybnění správnosti právní kvalifikace vzhledem ke skutku 1) právně kvalifikovanému jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedla, že trestného činu vydírání se může pachatel dopustit, pokud si vynucuje nějaké jednání, nějakému jednání zabraňuje, případně nutí poškozeného, aby nějaké jednání trpěl, a užije k tomu buď násilí, pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy. Obviněný nutil poškozenou k sepsání e-mailu pod pohrůžkou jiné těžké újmy, kterou bylo zveřejnění vztahu s jiným mužem, což naplňuje znaky těžké újmy, neboť jde o zveřejnění údaje ze soukromého života poškozené a může se dotknout její cti, vážnosti a dobré pověsti. K námitce směřující proti správnosti právní kvalifikace přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a zpochybňování vlastnictví zničeného telefonu státní zástupkyně uvedla, že provedeným dokazováním bylo postaveno na jisto, že předmětný mobilní telefon byl vlastnictvím poškozené, která jej dostala jako dárek k Vánocům od obviněného. K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe v tom, že jeho jednání nemělo být právně posouzeno jako výtržnictví, neboť nebyla prokázána přítomnost žádné osoby, a proto nebyl naplněn prvek veřejnosti, uvedla, že v posuzované trestní věci byl veřejný zájem bezpochyby dotčen. Výtržnost byla namířena proti bývalé partnerce obviněného, kterou donutil vrátit se zpět do jejího bydliště, kde v té době opatroval děti, přičemž poté, co se setkali, začal se vůči poškozené vymezovat jak verbálně, tak fyzicky, poškozené hlasitě nadával, povalil ji do sněhu a dehonestoval ji tím, že jí roztíral sníh po obličeji a cpal jí ho do úst. Čin byl spáchán na ulici před domem, tedy na veřejném prostranství ve večerních hodinách, kdy je běžný pohyb lidí na ulici, a byl motivován nezvládnutým rozchodem s partnerkou. Popsaným jednáním poškozená utrpěla psychický otřes a modřiny na obou kolenech a pravé paži. Jednání obviněného tak bylo způsobilé narušit veřejný pořádek a bylo namístě ho kvalifikovat nejen jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, ale rovněž jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. K porušení zásady subsidiarity trestní represe nedošlo ani v rámci právní kvalifikace skutku v bodě 4), který byl vedle přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku právně kvalifikován jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku. V tomto ohledu byly námitky obviněného spíše skutkového charakteru, neboť se ve svém dovolání opíral o odlišné skutkové okolnosti. Bylo prokázáno, že obviněný poškozenou kontaktoval v době od 28. 12. 2017 do 23. 1. 2018 celkem ve 224 případech a nechal jí sledovat prostřednictvím elektronických zařízení. Nelze s obviněným souhlasit, že jeho kontakt s poškozenou nevybočoval od kontaktu při rozvodových sporech mezi rozcházejícími se partnery. Jeho kontaktování bylo excesívní a kontrolující, nikoli konstruktivní. Podle státní zástupkyně nebylo možné princip ultima ratio aplikovat ani v případě skutku pod bodem 5), kdy byl obviněný uznán vinným přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 trestního zákoníku, neboť z předběžného opatření Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. Nc 8004/2018, které bylo prodlouženo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. 36 Co 147/2018 bylo zřejmé, jakého kontaktu s poškozenou D. P. se má obviněný zdržet a jaký kontakt je dovolený. Jestliže prostřednictvím elektronické komunikace obviněný kontaktoval poškozenou a urážel ji, šlo zřetelně o jednání trestné, neboť obsah rozhodnutí znal a byl srozuměn s tím, v jakém rozsahu má kontakt s poškozenou povolen. Jeho námitky ke skutku v bodě 6), kdy byl uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku nelze dle státní zástupkyně označit za námitky právní, ale skutkové, neboť bylo prokázáno, že alkohol nepil až po dopravní nehodě, ale před ní. Rovněž šlo o námitky skutkové ve vztahu ke skutku v bodě 7), jenž byl právně kvalifikován jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Bylo totiž prokázáno, že v inkriminovaném období (od 1. 10. 2018 do 6. 6. 2019) spolu s poškozenou nevedli společnou domácnost, a obviněný byl tudíž povinen hradit výživné na děti v rozsahu, který mu byl určen soudem.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Současně navrhla, aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může soud přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu. Podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasila také s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněný O. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do §265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g) , který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Obviněným v dovolání označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je tedy nově označen písmenem h) . Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci jeho námitek pod jednotlivé dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkaným dovolacím důvodem rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno již z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022. Nově tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ani Okresního soudu v Liberci netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že argumentace předestřená v dovolání obviněného byla částečně založena na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Svými námitkami obviněný směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a vznášel námitky proti provedenému dokazování, čímž zpochybňoval skutkové závěry přijaté soudy, zejména stran toho, že odvolací soud neprovedl navrhované důkazy, ani dostatečným způsobem neodůvodnil, proč je neprovedl, že skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn nedostatečným způsobem a doplnění dokazování ze strany soudu odvolacího proběhlo selektivním způsobem. Jeho námitky byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Založil je na své vlastní, od soudu diametrálně odlišné interpretaci výsledků dokazování. Soudy přitom důkazy hodnotily ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. Nalézací soud dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že obviněný neunesl rozchod se svou partnerkou D. P., což se výrazně podepsalo na jeho chování, které v mnoha směrech vybočilo ze společensky akceptovatelného rámce a bylo třeba na ně reagovat již prostředky trestního práva. Odvolací soud nepochybil, pokud za základ skutkových zjištění vzal výpověď poškozené D. P., neboť jde o výpověď konzistentní, vnitřně nerozpornou, ale především je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy. Dále pak bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný alkohol nepil až po dopravní nehodě, ale před ní. Rovněž bylo prokázáno, že v inkriminovaném období (od 1. 10. 2018 do 6. 6. 2019) spolu obviněný s poškozenou nevedli společnou domácnost, a obviněný byl tudíž povinen hradit výživné na děti v rozsahu, který mu byl určen soudem. Z uvedených důvodů nelze zmíněné námitky obviněného považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud rovněž neshledal relevantní námitku, že namítaným postupem měla být porušena zásada rovnosti zbraní a zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces, protože s důkazními návrhy obviněného se odvolací soud řádně vypořádal a buď je provedl, nebo zdůvodnil, proč je pro nadbytečnost neprovedl.
Pokud obviněný ve svém dovolání tvrdil, že z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé nebo že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, takové námitky lze podřadit pod nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 . Tento důvod spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Nejvyšší soud však shledal, že námitky týkající se skutkových zjištění a provedených důkazů jsou ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 zjevně neopodstatněné. Není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu je třeba vyzdvihnout, že identické námitky již obviněný uplatnil ve svém odvolání a odvolací soud se se všemi námitkami, včetně návrhu na doplnění dokazování, odpovídajícím způsobem vypořádal. Především doplnil dokazování, opatřil zprávu Allianz pojišťovny a.s. k ověření, zda pojišťovna vyplatila pojistné plnění za škodu v souvislosti se skutkem pod bodem 6). K tomuto skutku byl proveden rovněž důkaz úředním záznamem Policie ČR. Dále byly provedeny důkazy vážící se k D. P. K návrhu obviněného byl proveden důkaz spisy Okresního soudu v Liberci 72 EXE 59981/2018 a 10P 129/2014. U Obvodního oddělení Policie ČR v XY byly vyžádány spisy vedené k osobám obviněného a poškozené v letech 2017 a 2020. K tomu byly dále provedeny zprávy tohoto obvodního oddělení policie a policejními spisy, které již byly k trestnímu spisu připojeny dříve. K návrhu obviněného bylo ve vztahu ke skutku pod bodem 2) ověřováno vlastnictví mobilního telefonu u společnosti Demokov OK s.r.o. Na žádost soudu však nebylo reagováno a obviněný v rámci veřejného zasedání uvedl, že doklady nebyly dohledány. K osobě obviněného byl aktualizován opis rejstříku trestů a výpis z evidenční karty řidiče. Další důkazní návrhy obviněného byly označeny jako nadbytečné, přičemž se jednalo o obviněným požadované výslechy svědků Z. K., R. B., R. D. a I. P., opětovnými výslechy J. V., D. P. a V. C. a znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství ke stanovení doby požití alkoholu u skutku pod bodem 6). Odvolací soud u každého z jednotlivých skutků logicky vyložil, proč považoval za nadbytečné navrhované doplnění dokazování. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Závěry obou soudů jsou plně podpořeny provedenými důkazy a skutkové i právní závěry spolu úzce souvisí. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž zcela vypořádal s odvolacími námitkami obviněného.
Za relevantně uplatněné lze označit námitky obviněného, kterými brojil proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem a napadal právní posouzení některých skutků. Ačkoliv šlo o námitky, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, jsou zjevně nedůvodné.
Nejvyšší soud blíže k námitkám stran zpochybnění správnosti právní kvalifikace vzhledem ke skutku 1) právně kvalifikovanému jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku uvádí, že trestného činu vydírání se může pachatel dopustit, pokud si vynucuje nějaké jednání, nějakému jednání zabraňuje, případně nutí poškozeného, aby nějaké jednání trpěl a užije k tomu buď násilí, pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy. Obviněný v posuzovaném případě nutil poškozenou k sepsání e-mailu pod pohrůžkou jiné těžké újmy, kterou bylo zveřejnění vztahu s jiným mužem, což bezesporu naplňuje znaky těžké újmy, neboť jde o zveřejnění údaje ze soukromého života poškozené a může se dotknout její cti, vážnosti a dobré pověsti.
Co se týká námitky směřující proti správnosti právní kvalifikace přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a zpochybňování vlastnictví zničeného telefonu ze strany poškozené D. P. Nejvyšší soud konstatuje, že provedeným dokazováním bylo postaveno na jisto, že předmětný mobilní telefon byl vlastnictvím D. P. Ta jej dostala jako dárek k Vánocům právě od obviněného, což ostatně potvrdily obě jejich děti.
Nejvyšší soud neshledal relevantní ani námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe ve vztahu k jednání obviněného, jež bylo trestněprávně posouzeno jako výtržnictví. V posuzované trestní věci byl veřejný zájem bezpochyby dotčen. Výtržnost byla namířena proti bývalé partnerce obviněného, kterou donutil vrátit se zpět do jejího bydliště, kde v té době opatroval děti. Následně poté, co se setkali, začal se vůči poškozené vymezovat jak verbálně, tak fyzicky. Poškozené hlasitě nadával, povalil ji do sněhu a dehonestoval ji tím, že jí roztíral sníh po obličeji, a cpal jí ho do úst. Tento čin obviněný spáchal na ulici před domem, tedy na veřejném prostranství ve večerních hodinách, kdy je pohyb lidí na ulici zcela běžný. Jeho čin byl motivován nezvládnutým rozchodem s partnerkou a byl tak projevem separačního násilí. Výtržnickým jednáním poškozená utrpěla psychický otřes a modřiny na obou kolenech a pravé paži. Jednání obviněného bylo způsobilé narušit veřejný pořádek, a proto bylo namístě ho kvalifikovat nejen jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, ale rovněž jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku.
K porušení zásady subsidiarity trestní represe nedošlo ani v rámci právní kvalifikace skutku pod bodem 4), který byl vedle přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku právně kvalifikován jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku. Námitky obviněného byly v tomto ohledu spíše skutkového charakteru, neboť ve svém dovolání vycházel z odlišných skutkových okolností. Bylo prokázáno, že obviněný poškozenou kontaktoval v době od 28. 12. 2017 do 23. 1. 2018 celkem ve 224 případech a navíc jí nechal prostřednictvím elektronických zařízení sledovat. Nelze s obviněným souhlasit, že jeho kontakt s poškozenou nevybočoval z rámce běžného kontaktu rozcházejících se partnerů při řešení rozvodových sporů. Jeho způsob kontaktování poškozené byl excesívní a kontrolující, nikoli konstruktivní.
Princip ultima ratio nebylo možné aplikovat ani v případě skutku uvedeného pod bodem 5) rozsudku, za nějž byl obviněný uznán vinným přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 trestního zákoníku, neboť z předběžného opatření Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. Nc 8004/2018, které bylo prodlouženo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. 36 Co 147/2018, jednoznačně vyplývalo, jakého kontaktu s poškozenou D. P. se má obviněný zdržet a jaký kontakt je naopak dovolen. Pokud prostřednictvím elektronické komunikace obviněný kontaktoval poškozenou a urážel ji, šlo zřetelně o jednání trestné, neboť obsah rozhodnutí znal a byl srozuměn s tím, v jakém rozsahu má kontakt s poškozenou povolen.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m ) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 [obviněným v dovolání označený §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021] spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Ve své dovolací argumentaci obviněný k tomuto důvodu blíže nic konkrétního neuvedl, proto Nejvyšší soud pouze obecně konstatuje, že jelikož na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, zjevně nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu