ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.601.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 601/2022-837
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. P., nar. XY, Ukrajina, státní příslušník Ukrajiny, v ČR trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 12 To 181/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 48/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 3. 2021, č. j. 1 T 48/2019-736, byl obviněný M. P. společně se spoluobviněnými I. C. P., nar. XY v Rumunsku, a L. S., nar. XY na Ukrajině, uznán vinným jednak zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak přečinem padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 15. 6. 2018 okolo 21:20 hodin v Kladně v XY před domem číslo popisné XY, po vzájemné dohodě, společně s dalšími dvěma dosud neztotožněnými osobami se záměrem zastrašit poškozeného S. A. B. a případně mu odcizit nějaké věci, přistoupili k vozidlu poškozeného značky XY, registrační značky XY, v hodnotě 70.000 Kč, I. C. P. otevřel přední dveře spolujezdce, kde seděl poškozený B., udeřil poškozeného B. pěstí do obličeje, mezitím z druhé strany L. S. vykázal řidiče vozidla M. M. z vozidla, sedl si na místo řidiče a udeřil poškozeného B. do hlavy a strhl mu z ramene příruční tašku s popruhem přes rameno, včetně věcí, které taška obsahovala, to jest dvou mobilních telefonů značky iPhone S6 v celkové hodnotě 10.500 Kč, dokladů poškozeného, dokladů od vozidla a platební karty vydané Českou spořitelnou, a.s., na jméno S. M. V. a tašku i s věcmi odhodil na zadní sedačku, načež z vozidla vystoupil, obžalovaný P. vyvlekl poškozeného B. z vozidla až na chodník k místu řidiče, kde všichni obžalovaní poškozeného B. bili včetně P., který udeřil několikrát poškozeného do trupu a přes záda berlí, a požadovali po něm zaplacení 100.000 Kč a vydání mobilních telefonů, načež se snažili poškozeného B. zavléci do vozidla, což se jim nepodařilo, proto L. S. nastoupil do vozidla poškozeného a s vozidlem z místa odjel včetně věcí, které se ve vozidle nacházely, to jest notebooku zn. ASUS v hodnotě 4.000 Kč, dalších věcí bez hodnoty a se shora uvedenou taškou s obsahem, jako shora a ostatní spoluobžalovaní se dvěma neztotožněnými osobami, zanechavše poškozeného na ulici, z místa odešli.
Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku obviněný M. P. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 (dvaceti osmi) měsíců, jehož výkon byl v souladu s §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený S. A. B., v České republice naposledy bytem U. S. K., XY, XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rovněž bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných I. C. P. a L. S.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 3. 2021, č. j. 1 T 48/2019-736, podal obviněný M. P. odvolání, a to jak do výroku o vině, tak výroku o trestu. Odvolání podali i spoluobvinění I. C. P. a L. S., a to rovněž do výroků o vině a trestu.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 12 To 181/2021 , a to tak, že odvolání obviněného M. P. i spoluobviněných I. C. P. a L. S. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 12 To 181/2021, podal obviněný M. P. dne 6. 1. 2022 prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 815-818), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod, který označil podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je třeba uvést, že veškerá argumentace obsažená v jeho mimořádném opravném prostředku odpovídá obsahu zmiňovaného dovolacího důvodu ve znění od 1. 1. 2022, nicméně v jeho závěru cituje znění účinné do 31. 12. 2021. S ohledem na to, že podle §59 odst. 1 tr. ř. by každé podání mělo být posuzování primárně na základě jeho obsahu, Nejvyšší soud posuzoval dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
Obviněný brojil proti použití protokolu o výslechu poškozeného A. B. z přípravného řízení s tím, že obhajoba poukazovala na jeho dosažitelnost a ochotu dostavit se k soudu s ohledem na jeho prohlášení při výslechu podle §158 odst. 4 tr. ř., kdy uvedl, že se bude zdržovat v cizině, ale je ochoten se na předvolání dostavit k soudu. Obviněný rekapituloval, že tento důkaz byl proveden již v hlavním líčení dne 10. 10. 2019, po kterém vydal nalézací soud odsuzující rozsudek. Tento rozsudek byl následně zrušen odvolacím soudem a vrácen k dalšímu řízení, a to z důvodu, že nebyly splněny podmínky pro přečtení protokolu z přípravného řízení o výslechu svědka A. B. a obdobně svědkyně i M. V., neboť nalézací soud nevyvinul dostatečnou aktivitu, aby svědky před soudem řádně vyslechl. V následujícím řízení nalézací soud zjišťoval podmínky pro možný výslech svědka A. B. či přečtení jeho výpovědi. Nepodařilo se mu přitom zjistit místo jeho pobytu na území České republiky ani v zahraničí. Ačkoliv byly dány podmínky pro postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., v hlavním líčení dne 2. 3. 2021 tento protokol přečten nebyl a v odůvodnění rozsudku bylo odkázáno na provedení protokolu v hlavním líčení dne 10. 10. 2019. S tímto postupem však není možné souhlasit. Nalézací soud se ve svém rozhodnutí opřel o důkaz, který byl proveden nezákonně a neplatně. Důkaz přečtením protokolu o výslechu svědka – poškozeného A. B. z přípravného řízení měl být proveden opětovně a dovolateli mělo být umožněno, aby se k tomuto důkazu vyjádřil. Nové řízení před nalézacím soudem tak zůstalo bez klíčového důkazu, a to přestože na něm nalézací soud vybudoval závěr o vině. Obviněný zdůraznil důležitost postupu podle §214 tr. ř. tím naléhavěji, že výslech poškozeného byl proveden jako neodkladný úkon podle §158 odst. 9 tr. ř. a ani obhájce obviněného ani on sám neměli možnost se tohoto výslechu účastnit a klást poškozenému otázky. Nepřečtením protokolu o výslechu poškozeného mu tedy mělo být znemožněno vyjádřit se nejen k věcnému popisu událostí poškozeným, ale poukázat na okolnosti vyvracející jeho věrohodnost.
Dále obviněný namítl, že v projednávané věci je dán extrémní rozpor mezi obsahem provedeného dokazování a skutkovými závěry učiněné soudy nižších stupňů. Nalézací soud nemohl bez výpovědi poškozeného zjistit, že po něm dovolatel společně se spoluobviněnými požadovali 100.000 Kč, mobilní telefon, nemohl zjistit majitele vozidla XY a věci, které považoval poškozený za odcizené. Stejně tak bez výpovědi poškozeného nebylo možno dospět k závěru, že na něj dovolatel fyzicky útočil, kdy k prokázání této skutečnosti rozhodně nepostačuje výpověď svědka J. H., který viděl událost z okna a uvedl pouze, že poškozeného bili všichni přítomní. Rozsudek jako motiv úmyslu a jednání obviněných klade vedle sebe zastrašení poškozeného a případné odcizení věci. Přitom z hlediska právní kvalifikace by zastrašení poškozeného mohlo být posuzováno nejvýše jako přečin vydírání podle §175 tr. zákoníku, nikoli jako zločin loupeže podle §173 tr. zákoníku, pro který jej uznal vinným soud, který nezjišťoval, zda se dovolatel vypravil za poškozeným s úmyslem sjednat podmínky pro vrácení dlužné částky a zda s tímto motivem přistoupil k vozidlu, v němž poškozený seděl.
Vyjma neexistence výše zmíněného podstatného důkazu pak obviněný spatřuje pochybení soudu i v hodnocení dalších důkazů. Zdůraznil především to, že nešlo o tašku, kterou měl L. S. strhnout z ramene poškozeného a která měla obsahovat dva mobilní telefony, neboť ta byla ponechána v autě a následující den si ji poškozený v autě vyzvedl. Nelze proto přičítat obviněným škodu na věcech, které taška obsahovala. Logiku podle něj postrádá i zjištění, že měli poškozenému odcizit vozidlo XY v hodnotě 70.000 Kč, kdy ve výroku rozsudku soud konstatoval, že se jedná o vozidlo poškozeného a v odůvodnění o vozidlo, které poškozený za vlastní považoval. Pochybnost o vlastnictví automobilu vyplývá ze zapsání cizí osoby rumunské národnosti jakožto držitele vozidla v technickém průkazu. Vlastnictví vozu poškozeným rozporoval spoluobviněný P., který tvrdil, že vozidlo bylo pořízeno pro firmu dovolatele, k čemuž předložil doklady, které byly jiné než ty předložené poškozeným. Soud však pochybnosti o vlastnictví vozu neodstranil a nejasné je i to, zda hodnotu vozu pokládá za způsobenou škodu.
Obviněný dále soudu vytýká, že tento se nezabýval obhajobou obviněných P. a S., kteří uvedli, že se poškozený na videu předváděl s pistolí, kterou viděli i v jeho tašce. Věděli tak, že je ozbrojen a báli se, aby proti nim poškozený zbraň nepoužil. S otázkou, jakou měrou mohla právě tato informace ovlivnit motiv spoluobviněných, se však soud vypořádal toliko tím, že přistoupil na obecnou víru ve věrohodnost tohoto svědka a tuto část obhajoby zamlčel.
Soud se podle obviněného nezabýval množstvím důkazů, které mohly přispět k hodnocení motivu jednání obviněného a spoluobviněných či otázce věrohodnosti výpovědi poškozeného. Spoluobviněný P. tvrdil, že měl s poškozeným dobré vztahy, pomáhal mu půjčkami a nikdy předtím spolu neměli žádný konflikt. Stejně tak měl s poškozeným dobré vztahy dovolatel, který poškozenému půjčoval peníze, a to až do doby, kdy poškozený ze společnosti odcizil okolo 60.000 Kč ze svěřených prostředků a utekl ze zaměstnání. Proto mu chtěli zabránit v útěku do ciziny. Při hodnocení věrohodnosti poškozeného se soud měl podle obviněného zabývat i vydíráním poškozeného po předmětném konfliktu, kdy v době oznámení incidentu požadoval po obviněném a spoluobviněném P. jeden milión korun za to, že věc neoznámí, jinak je „dostane do tepláků“, kdy se nejednalo o nabídku, jak tvrdí soud, ale o částku vydanou na nátlak poškozeného. Obecná věrohodnost poškozeného i věrohodnost k jeho údajům o chování dovolatele a spoluobviněných je tak vážně narušena. Nalézací ani odvolací soud se otázkou věrohodnosti poškozeného nezabývaly, a to přesto, že k tomu nabádal ve svém prvním rozhodnutí odvolací soud. Obviněný zároveň poukázal na to, že o existenci příruční tašky poškozeného neměl žádné vědomosti a rozhodně nelze presumovat, že by byl se spoluobviněnými domluven, aby brali na co přijdou. Nemohl se tak dopustit přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani v úmyslu nepřímém, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1419/2011.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 12 To 181/2021, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 1 T 48/2019.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 26. 5. 2022, sp. zn. 1 NZO 377/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla k námitce obviněného brojící proti provedení důkazu přečtením protokolu o výslechu poškozeného A. B., že jí není možno přisvědčit. Zdůraznila, že výslech tohoto svědka byl proveden jakožto neodkladný úkon podle §158a tr. ř. neboť se jednalo o výslech cizince, který hodlal vycestovat za hranice České republiky a hrozila tak jeho nedosažitelnost pro orgány činné v trestném řízení. Tento úkon byl jako neodkladný odůvodněn tím, že poškozený měl znát alespoň částečně totožnost pachatelů, takže bylo třeba takovou informaci procesně zafixovat, což nebylo možné odložit do doby, než by bylo zahájeno trestní stíhání. V tomto případě mohl být protokol o výpovědi tohoto svědka, který byl vyslechnut v rámci neodkladného úkonu, proveden podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. aniž by bylo potřebné splnit další podmínky podle §211 odst. 1 až 4 tr. ř. Jednalo o výslech před zahájením trestního stíhání a v tomto případě neodkladnost tohoto úkonu neumožnila, aby byl proveden až po zahájení trestního stíhání a přestože se ho nemohl zúčastnit obviněný, proti němuž bylo zahájeno trestní stíhání až později, ani jeho obhájce, zákonnost postupu při provádění takového výslechu byla garantována přítomností soudce, který mohl za tímto účelem případně zasahovat do průběhu tohoto úkonu tak, aby byl proveden zcela v souladu se zákonem. Dále státní zástupkyně podotkla, že zřejmě z procesní opatrnosti trval odvolací soud i na zkoumání podmínky dosažitelnosti tohoto svědka, která byla v projednávaném případě splněna. Soudy se vypořádaly s tím, že daný výslech nebylo možné provést opakovaně po zahájení trestního stíhání na základě dožádání prostřednictvím orgánu jiného státu, neboť poškozený cestuje po Evropě a není možné určit jeho aktuální místo pobytu. Závěr o jeho vině byl dovozen i z dalších důkazů provedených ve věci, a to z výpovědí svědků V. B., M. M., J. H. a D. B., přičemž se jednalo o přímé svědky, kteří empiricky zaznamenali průběh celého konfliktu. Současně vina obviněného vyplývá i z pořízeného videozáznamu a listinných důkazů. K samotnému požadavku na opětovné čtení předmětného protokolu o výslechu poškozeného státní zástupkyně zdůraznila, že se jedná o požadavek čistě formální, neboť na výpovědi poškozeného, která by byla znovu čtena, se z povahy věci nemohlo nic změnit a dovolatel se k této výpovědi mohl vyjádřit již v předcházející fázi trestního řízení.
Podle názoru státní zástupkyně není možné obviněnému přisvědčit ani stran kritiky hodnocení důkazů. Soudy obou stupňů hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Nelze proto v projednávané věci ani shledat zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem dokazování. Skutková zjištění mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Trestná činnosti obviněného není osvědčována pouze výpovědí poškozeného z přípravného řízení, případně výpověďmi dalších svědků, ale celý skutkový děj je zachycen na videozáznamu, zranění poškozeného objektivizováno lékařskou zprávou a fotodokumentací, a dalšími listinnými důkazy.
Podle názoru státní zástupkyně bylo jednání obviněného správně posouzeno jako jednočinný souběh zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku s přečinem padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Posouzení jednání obviněného jakožto přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jak se toho dožaduje obviněný nepřipadá v úvahu. Užije-li totiž pachatel vůči napadenému pohrůžky bezprostředního násilí, tedy takové hrozby, z níž je patrno, že na napadeném bude vykonáno násilí na místě, tedy ihned a bez odkladu, nepodrobí-li se vůli pachatele, který se chce zmocnit cizí věci, jde o loupež, bez ohledu na to, zda pachatel napadenému věc odejme, či zda ji vydá pachateli napadený pod vlivem pohrůžky. Jestliže však pachatel v úmyslu zmocnit se cizí věci neužije vůči napadenému násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, nýbrž pohrůžky, podle které má být násilí vykonáno v časovém odstupu, teprve pro tento případ jde o přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv o loupež. Pro právní kvalifikaci podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není podstatná hodnota věci, jíž se pachatel chce zmocnit. Nebylo tak potřebné otázce odcizených věcí věnovat zásadní pozornost. I pokud by bylo totiž prokázáno, že se nejednalo o dodávku poškozeného, ale ve vlastnictví společnosti jednoho z obviněných, tak by to na právní kvalifikaci jednání obviněných nemělo vliv, neboť použitím síly byla poškozenému odcizena řada dalších věcí. Na právní kvalifikaci nemá podle státní zástupkyně žádný zásadní vliv ani požadavek obviněného na vydání částky 100.000 Kč, který považoval za oprávněný. I pokud by tomu tak bylo, tak prostředkem pro získání svého nároku nemůže být násilí a odcizení věcí poškozeného.
K námitce obviněného, že se nemohl dopustit přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupkyně uvedla, že v dnešní době je používání platebních karet zcela obvyklé, neboť slouží jako běžný platební prostředek. V případě odcizení příruční tašky nebo peněženky lze důvodně předpokládat, že s nimi bude odcizena i platební karta tam uložená. Není tak pochyb o tom, že pachatel přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku může důvodně předpokládat, resp. musí být přinejmenším srozuměn s tím, že v odcizené příruční tašce poškozené osoby se mohou kromě peněz a dalších dokladů nacházet také platební karty. Není proto vyloučeno, aby jednal alespoň v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 12 To 181/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obviněný vznesl námitku, že výslech svědka A. B. nebyl procesně korektně proveden, kdy podle jeho názoru měl být po zrušení věci odvolacím soudem protokol o výslechu opětovně čten v hlavním líčení dne 2. 3. 2021, neboť až v něm byly splněny podmínky podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Úvodem považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na to, že výslech svědka A. B. byl činěn jako neodkladný úkon za podmínek stanovených v §158a tr. ř.
Podle §158a tr. ř. je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný.
Provedení některého neodkladného nebo neopakovatelného úkonu podle §158a tr. ř. přichází v úvahu kdykoli v rámci postupu před zahájením trestního stíhání, tedy zpravidla po sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení policejním orgánem (§158 odst. 3 tr. ř. věta první).
Jak již bylo zmíněno výše, výslech svědka A. B. v přípravném řízení byl na podkladě žádosti státního zástupce ze dne 20. 6. 2018 (na č. l. 185 spisu) proveden jakožto neodkladný úkon, kdy neodkladnost tohoto úkonu spatřoval státní zástupce v tom, že svědek je cizincem, který plánuje vycestovat mimo území České republiky a nebude pro orgány činné v trestním řízení dosažitelný. Navíc měl tento svědek částečně znát totožnost pachatelů, kdy podle státního zástupce bylo nutné takovou informaci „procesně zafixovat, což nelze odložit do doby, než bude zahájeno trestní stíhání. “
Výslech svědka byl učiněn dne 21. 6. 2018 za přítomnosti tlumočníka do rumunského jazyka, dvou policistů a soudce Okresního soudu v Kladně (protokol o výslechu svědka ze dne 21. 6. 2018 na č. l. 186–194 a pokračování protokolu o výslechu svědka ze dne 21. 6. 2018 na č. l. 195–198).
Podle §211 odst. 2 tr. ř. se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte také tehdy, byl –li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a
a) taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech, nebo
b) šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle §158a .
Ustanovení §211 odst. 2 tr. ř. upravuje další podmínky, za jejichž splnění se přečte protokol o výslechu svědka. Na rozdíl od §211 odst. 1 tr. ř. jde o postup obligatorní, protože osobní výslech uvedených osob je znemožněn překážkou, kterou nelze odstranit buď vůbec, nebo jen se značnými obtížemi, anebo jde o přečtení protokolu o výslechu svědka provedeném jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon před zahájením trestního stíhání (§158a tr. ř.). V těchto případech se k přečtení protokolu o výpovědi nevyžaduje souhlas státního zástupce, obžalovaného ani jiné strany.
Překážky uvedené v §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. musí trvale nebo po dohlednou dobu znemožnit výslech svědka. Jejich výčet je taxativní a může spočívat jen v úmrtí, onemocnění závažnější chorobou, v nedosažitelnosti v důsledku dlouhodobého pobytu v cizině nebo v tom, že se taková osoba stala nezvěstnou. Existence překážky i její charakter musí být spolehlivě zjištěny.
Ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. bylo do trestního řádu zařazeno jeho novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. a je jím řešena použitelnost protokolu o výpovědi svědka, který byl vyslechnut v rámci neodkladného nebo neopakovatelného úkonu podle §158a tr. ř. prováděného za účasti soudce před zahájením trestního stíhání (Šámal, P. a kol. Trestní řád I. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2633–2670).
V hlavním líčení dne 10. 10. 2019 nalézací soud přečetl protokol o výpovědi svědka A. B. z přípravného řízení, aniž by specifikoval podle jakého odstavce a písmena §211 tr. ř. tak učinil. Obhájce obviněného M. P., obhájce spoluobviněného S. i státní zástupce se čtením protokolu o výpovědi svědka nesouhlasili, neboť měli za to, že nebylo dostatečně postaveno na jisto, že svědek je nedosažitelný a nekontaktní, jelikož byla k dispozici adresa svědka v cizině, která měla být prověřena. Nalézací soud v témže hlavním líčení setrval na svém stanovisku a opětovně podle §211 tr. ř. přečetl tuto výpověď a rozhodl rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 1 T 48/2019-588 (protokol o hlavním líčení ze dne 10. 10. 2019 na č. l. 577-584 spisu).
Tento rozsudek byl v celém rozsahu zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 12 To 19/2020 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že závěr o nedosažitelnosti svědka A. B. je přinejmenším předčasný, když nalézací soud dostatečně nevysvětlil na základě jakých důkazů a úvah k tomuto závěru dospěl. Nalézacímu soudu uložil, aby nalézací soud v dalším řízení učinil veškeré úkony k zajištění osobní přítomnosti tohoto svědka, zejména prověřením jeho adresy na území Rumunska.
Po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu nalézací soud v hlavním líčení dne 2. 3. 2021 předložil stranám postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. procesní spis a poukázal zejména na zprávy a úřední záznamy vztahují se ke zjišťování pobytu svědka A. B. a dotázal se stran, „ zda si nepřejí, aby soud některou z předložených listin četl .“ Strany čtení žádné listiny nežádaly, ani nenavrhly doplnění dokazování v jakémkoliv směru (a to včetně obhájce obviněného P., kdy samotný obviněný požádal o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti, srov. protokol o hlavním líčení ze dne 2. 3. 2021 na č. l. 731–732 spisu). V rozsudku ze dne 2. 3. 2021, č. j. 1 T 48/2019-736 nalézací soud vyložil (zejména v bodech 11. – 18.), jaká šetření ohledně místa pobytu poškozeného svědka A. B. provedl, a to s tím, že z nich vyplývá, že „ pobyt svědka je v podstatě nezjistitelný, neboť svědek B. společně se svědkyní V. se zřejmě pohybují po řadě evropských zemí a jsou ze strany soudu nedostižitelní a nelze ani svědka B. i svědkyni V. předvolat k hlavnímu líčení. Naposledy uvedli, že ,vyrazí‘ do Belgie nebo Francie a budou se opět zdržovat na neznámém místě“ (bod 17.).
V bodě 18. nalézací soud konstatoval, že „ byla splněna podmínka pro to, že bylo možné přečíst výpověď poškozeného tak, jak ji učinil v přípravném řízení, neboť výpověď svědka B. byla učiněna řádně za účasti soudce. Tuto výpověď již soud přečetl k důkazu v hlavním líčení dne 10. 10. 2019 .“
Postupu nalézacího soudu přisvědčil ve svém usnesení ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 12 To 181/2021 i soud odvolací, když na str. 4 svého usnesení konstatoval, že „ nalézací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že svědci jsou pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelní a jejich výslech v řízení před soudem nelze provést. K námitce obžalovaného P., že výpověď poškozeného nebyla znovu čtena, uvedl, že postačuje, že takový důkaz již byl proveden a strany se s jeho obsahem u hlavního líčení seznámily. “
Závěrem Nejvyšší soud shrnuje, že výslech poškozeného A. B. byl učiněn jako neodkladný úkon, jehož zákonnost žádný z účastníků nerozporoval. Výpověď tohoto svědka se tak ve spisovém materiálu nacházela již před zahájením trestního stíhání obviněného M. P. Protokol o výpovědi poškozeného byl po celou dobu součástí spisu, do kterého mohl obhájce obviněného kdykoliv nahlédnout a seznámit se s ním. Se spisovým materiálem a tedy i protokolem o výpovědi poškozeného byl obhájce seznámen a tento si prostudoval dne 30. 1. 2019. Obviněný této možnosti nevyužil. V hlavním líčení konaném dne 10. 10. 2019 byla výpověď poškozeného A. B. přečtena a obviněný i obhájce se k ní mohli vyjádřit. Jelikož svědek ve své výpovědi uvedl adresu v cizině, na které by se případně mohl zdržovat a obviněný M. P. prostřednictvím obhájce, obhájce spoluobviněného S. i státní zástupce za tohoto stavu navrhovali předvolání poškozeného, uložil odvolací soud nalézacímu soudu, aby učinil úkony k zajištění poškozeného v hlavním líčení. Nalézací soud se snažil uloženému pokynu vyhovět ovšem bez kladného výsledku, a proto dokazování ukončil a následně vyhlásil rozsudek. Zde je třeba zmínit, že okresní soud měl podmínky pro čtení výpovědi poškozeného bez souhlasu stran [§211 odst. 2 písm. b) tr. ř.] splněny, neboť se jednalo o neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. provedený v přípravném řízení v souladu s pravidly §158a tr. ř . V protokolu o hlavním líčení nicméně uvedl toliko odkaz na §211 tr. ř. bez konkrétního odstavce a příslušného písmene. Toto pochybení ovšem nemůže vést ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť opětovné čtení protokolu o výpovědi poškozeného by nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněných a žádným způsobem změnit rozhodnutí soudů nižších stupňů. Jednalo by se pouze o čirý formalizmus. Námitce obviněného, že se tak jedná de facto o neexistující důkaz, ze kterého není možné vyvozovat žádné skutkové závěry, proto není možno přisvědčit. Pokud odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí odkazoval na ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (stejně jako obviněný v dovolání), lze uvést, že toto ustanovení se vztahuje zejména na výpověď svědka provedenou v souladu s trestním řádem, který byl slyšen až po zahájení trestního stíhání a teprve následně se jeho osoba stala nedosažitelnou, což ovšem není tento případ.
Námitku opomenutých důkazů obviněný nevznesl. Namítl ale, že skutková zjištění soudů podstatná pro rozhodnutí nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování. Vyjma kritiky skutkových závěrů vyplývajících z výpovědi poškozeného A. B., s kteroužto námitkou se již Nejvyšší soud vypořádal výše, obviněný namítl, že absentuje existence důkazů k prokázání loupežného motivu ve vztahu k tašce poškozeného a odcizení vozidla XY, kdy zdůraznil pochybnosti o vlastnictví automobilu a nejasnost závěru soudu, zda přičítá hodnotu automobilu jako škodu k tíži obviněným. Kritizoval závěr soudů o motivu obviněných a věrohodnosti poškozeného, kdy poukazoval zejména na to, že po něm měl chtít poškozený peníze za to, že věc neoznámí či na předchozí vztahy obviněných a poškozeného, které byly dobré až do chvíle, než poškozený odcizil prostředky z firmy a utekl ze zaměstnání.
Nejvyšší soud připomíná, že případ tzv. extrémního nesouladu (eventuálně extrémního rozporu), by byl dán pouze tehdy, pokud by v oblasti dokazování, resp. hodnocení důkazů soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Nepostačuje ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti. Existence extrémního rozporu musí být vždy prokázána a to ve vztahu k takovým skutkovým okolnostem, které jsou rozhodující pro naplnění zvoleného trestného činu. Uvedenou námitku extrémního nesouladu obviněný ve svém mimořádném prostředku opřel toliko o polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto připomíná, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
O výše nastíněný případ se v projednávané věci nejedná, kdy existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný vznesenými námitkami toliko kritizuje hodnocení jednotlivých důkazů a kritizuje z nich vycházející skutková zjištění, aniž by překročil hranice prosté polemiky, kdy se omezuje na obecná konstatování o motivaci obviněných, poškozeného či konstatování, že „ skutkové závěry jsou extrémně odlišné od skutkových závěrů, které vyplynuly z ostatních provedených důkazů“ . Existenci extrémního rozporu však nelze dovozovat toliko z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Nejvyšší soud uvádí, že závěry nalézacího soudu aprobované soudem odvolacím vychází z rozsáhlého a podrobného dokazování. Ač je výpověď poškozeného A. B. jedním ze stěžejních důkazů, rozhodně není důkazem jediným a osamoceným. Vina obviněného M. P. a spoluobviněných je prokazována řadou dalších důkazů. Částečně je usvědčují jejich vlastní výpovědi, kdy potvrzují, že se na daném místě nacházeli, aby po obviněném požadovali peníze. Spoluobviněný P. doznal, že se vůči poškozenému dopouštěl násilí společně se spoluobviněným S., aby dal poškozený peníze jemu nebo firmě a obviněný „ M. P. svým postojem zdůrazňoval, že své výhrůžky a násilnosti vůči poškozenému myslí obžalovaní P. a S. vážně“. Není možné přisvědčit tvrzení obviněného, že se soud nezabýval věrohodností poškozeného. V bodě 25. odůvodnění rozsudku totiž nalézací soud jasně uvádí, že výpověď poškozeného, stejně jako výpovědi obviněného i spoluobviněných v částech, kde svoji účast na skutkovém doznali, považoval za věrohodné. A to „ nejen proto, protože se zejména pokud jde o výpověď obžalovaného P., která se částečně shodovala s výpovědí poškozeného B., i výpovědí dalších obžalovaných, kteří se s výpovědí poškozeného rovněž částečně shodovaly, pokud jde o dobu, místo činu a odcizení vozidla a věcí v něm a částečně i násilností, kterých se obžalovaní vůči poškozenému za účelem získání jeho peněz za situace, kdy se zmocnili vozidla poškozeného, které považoval za svůj majetek a věcí poškozeného, které v něm byly ztotožňovaly, ale i proto, že byly v souladu i s dalšími důkazy, které byly ve věci provedeny.“ Dále je možné zmínit výpověď svědkyně V. B., která sledovala část incidentu z okna (bod. 26 a 27.), svědka M. M., spolujezdce poškozeného, který se vyjadřoval k důvodům a průběhu fyzického napadení poškozeného (bod 28. a 29.), dále svědka J. H. (který viděl fyzické napadení poškozeného včetně stržení jeho trika i snahu obviněného a spoluobviněných vtáhnout poškozeného do vozidla - body 30. a 31.) a rovněž svědkyně D. B. (popsala část průběhu skutkového děje, který viděla z okna, když slyšela i volání o pomoc - bod 32.). Výpovědi obviněného a spoluobviněných, poškozeného i zmíněných svědků hodnotil nalézací soud i v souvislosti s videozáznamem celého incidentu a s listinnými důkazy (body 33. – 38.), jejichž obsah podrobně rozvedl v odůvodnění rozsudku, přičemž z provedených důkazů vyvodil logicky bezvadným způsobem skutkové závěry, které shrnul v bodě 39. odůvodnění rozsudku, kde uvedl, že „ je zcela nepochybné, že obžalovaní I. C. P., M. P. a L. S. se dopustili skutkového děje popsaného ve výroku rozsudku. Obžalovaní společně fyzicky napadli poškozeného, čehož využili ke zmocnění se jeho věcí včetně platebních karet a při napadení po něm požadovali částku ve výši 100.000 Kč. Obžalovaný S. pak ještě z místa činu odjel s vozidlem bez souhlasu poškozeného i s věcmi poškozeného a platebními kartami, které se nacházely uvnitř vozidla. Všichni obžalovaní jednali ve vzájemné shodě a potvrzovali, že nejméně do zástavy vzali z místa činu vozidlo poškozeného s jeho věcmi, které pak bylo odstaveno u obchodního domu Lidl. “ S jeho závěry se se plně ztotožnil i odvolací soud a na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu plně odkázal (str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Závěrům soudům nižších stupňů nemá Nejvyšší soud čeho vytknout a pro stručnost odkazuje zejména na podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
K námitce obviněného, že případ byl nesprávně právně posouzen, kdy naznačoval, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že poškozeného bil, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku, které nelze přisvědčit. Současně se jedná o námitku, která svým obsahem spadá pod volací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , v rámci něhož je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Jak se podává z judikatury Nejvyššího soudu, násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe; lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci.
Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1).
Pro kvalifikaci trestného činu loupeže ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodující, že pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci, která však patří jiné osobě, než je osoba, vůči které používá násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Napadený totiž nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici proto, že mu věc byla půjčena či svěřena. Podstatné je, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. (srov. R 44/1986) (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1729).
Při spolupachatelství se čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by ho spáchal sám. Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku (celá škoda, celé zranění poškozeného apod.), pokud byly způsobeny společným jednáním a vztahoval se k nim jejich společný úmysl. To má význam zejména v těch případech, kde si spolupachatelé svou trestnou činnost rozdělili tak, že každý provedl jen část této společné trestné činnosti nebo jen někteří ze spolupachatelů trestný čin dovršili (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 332–333).
V projednávané věci jednal obviněný M. P. ve společném úmyslu se spoluobviněnými P. a S., přičemž jejich úmysl směřoval ke zmocnění se cizí věci, tj. peněz poškozeného A. B., a to i za použití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí. Obviněný zcela přehlíží, že je mu kladeno za vinu spáchání činu ve spolupachatelství, kdy se nevyžaduje, aby každý z pachatelů naplnil všechny znaky skutkové podstaty, ale postačí, naplnili-li účastni obvinění příslušnou skutkovou podstatu v souhrnu vedeni společným úmyslem. Dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že všichni obvinění na místě byli, za pomoci násilí požadovali po obviněném peníze a nakonec mu opět za užití násilí odejmuli vozidlo, se kterým odjeli, a to včetně věcí v něm se nacházejících (tašky s platebními kartou, dokladů poškozeného a dokladů od vozidla, notebooku ASUS a dvou mobilních telefonů). Nelze tak přisvědčit námitce obviněného, že by měl být případ posouzen právně jinak, když jednáním obviněných byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. K totožně vznesené námitce se vyjadřoval i odvolací soud na str. 5 odůvodnění usnesení, když konstatoval, že právní posouzení jednání obviněného a spoluobviněných nalézacím soudem lze považovat za bezchybné. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani údajné chování obviněného před činem nebo po činu nebo jejich vzájemné osobní vztahy. Rovněž nemá relevanci ani tvrzené zpochybnění vlastnictví předmětného vozidla XY spoluobviněným P., který předložil dokumenty tvrdící, že vozidlo patří osobě jménem R. V. Jak správně podotkl nalézací soud v bodě 33. odůvodnění rozsudku, tato skutečnost je nepodstatná, neboť se poškozený mohl na základě kupní smlouvy domnívat, že příslušné vozidlo je jeho. Koneckonců v něm měl své osobní věci a obvinění museli vědět, že se s použitím násilí zmocňují jak vozidla, tak věcí v něm se nacházejících. Stejně tak nemůže jednání obviněného a spoluobviněných v žádném případě jakkoliv ospravedlnit tvrzení, že po poškozeném požadovali údajně zpronevěřenou částku 100.000 Kč. I kdyby se jednalo o legitimní nárok, způsob jeho vymáhání zvolený obviněným a spoluobviněnými rozhodně za legitimní považovat nelze. Užití násilí od počátku moderní společnosti není akceptovatelným nástrojem pro prosazování vlastních zájmů, a to i pokud by byly oprávněné. Právní řád České republiky podle názoru Nejvyššího soudu poskytuje dostatek nástrojů jak jednat v souladu s právem pro prosazení a ochránění svých oprávněných zájmů a to i v případech jisté časové tíže. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky obviněného M. P. dotýkající se právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku nejsou důvodné.
Obviněnému není možno přisvědčit ani v tvrzení, že se nemohl dopustit přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kdy svou námitku založil na kritice provedeného dokazování a polemice se závěry z něj vyvozenými, kdy tvrdil, že nemohl předpokládat, že se ve voze bude nacházet taška a v ní platební karta.
Nejvyšší soud připomíná, že obviněný byl uznán vinným přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří , zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Nalézací soud dospěl v bodě 40. odůvodnění rozsudku k závěru, že se tohoto jednání dopustili obvinění „ nejméně v nepřímém úmyslu, neboť pokud se zmocnili osobního motorového vozidla uvnitř s věcmi poškozeného, byli srozuměni s tím, že se tam mohou nacházet i platební karty, což se také ve skutečnosti stalo. “ Uvedenému právnímu názoru nelze s ohledem na skutkové okolnosti ničeho vytknout. Nejvyšší soud ve své judikatuře vždy shodně dovodil (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 45/2014, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011), že v současné době je u dospělých osob běžné každodenní používání platebních karet, které jsou obvyklým platebním prostředkem stejně jako peníze a tato informace je notorietou známou široké veřejnosti. Nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku obecně spočívá v tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Není proto rozhodné, zda odcizení platební karty bylo primárním úmyslem obviněného a spoluobviněných, jak namítal v dovolání. Ze zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 45/2014 se podává, že „ podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá či zahrnuje způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.“ Tyto závěry platí tím spíše, že používání platebních karet je setrvale na vzestupu a v době spáchání činu se jednalo o zcela běžný platební prostředek. S ohledem na tyto konkrétní prokázané skutečnosti, byl obviněný i spoluobvinění, kteří se za poškozeným vypravili pro získání peněž či jiné majetkové hodnoty, minimálně srozuměni s tím, že platební kartu bude mít poškozený u sebe, a to ať v příruční tašce, kterou sebou měl, a která slouží pro přenášení peněženky včetně platebních karet, dokladů a jiných věcí či přímo v automobilu. Za situace, kdy tento automobil poškozenému násilím odcizili, museli být přinejmenším srozuměni s tím, že je zde vysoká pravděpodobnost, že zároveň odcizují i platební kartu. Existence alespoň eventuálního úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterou dovodil nalézací soud, je proto nepochybně dána.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění a právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu