ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.729.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 729/2022-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Jindřichův Hradec, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 4 To 454/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 82/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 4 To 454/2021, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 7 T 82/2019.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 7 T 82/2019 , byl obviněný P. F. uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěný den v létě roku 2018 u domu na adrese XY, okr. Jindřichův Hradec neoprávněně od dnes již ods. P. D. koupil dlouhou palnou loveckou opakovací zbraň - kulovnici zn. VOERE, ráže 7x64, výr. XY, osazenou puškovým zaměřovačem zn. KAHLES 642, a to přesto, že musel být srozuměn s tím, že k držení této zbraně, zařazené do kategorie „C“, je v souladu s §6 písm. b) a §8 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, třeba zbrojní průkaz či zbrojní licence, které nevlastnil .
Za to byl obviněný odsouzen podle §279 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20.000 Kč, tj. 50 denních sazeb po 400 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 7 T 82/2019, podal obviněný P. F. odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 4 To 454/2021 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 4 To 454/2021, podal obviněný dovolání (č. l. 397-403), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. ( ve znění účinném do 31. 12. 2021 ), tj. z důvodu, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g), tj. že rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2021, č. j. 7 T 82/2019-359, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení výroku o vině obviněného .
Obviněný s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu poukazuje na existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Dále též poukazuje na nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí, které je způsobeno zejména nedostatečností jeho odůvodnění, neboť nebylo uvedeno, co konkrétně bylo kterým důkazem zjištěno a z jakého důvodu bylo v případě rozporu jednotlivých důkazů přistoupeno k upřednostnění důkazu v jeho neprospěch. Má za to, že prvostupňové rozhodnutí trpělo vadami, důkazní postup v něm nebyl náležitě odůvodněn a odůvodnění odvolacího soudu tato pochybení nenapravilo, ba naopak ho i prohloubilo.
Zásadní vada je spatřována ve výslechu svědka Š. M., který odmítl vypovídat a u něhož soud shledal, že mu důvod pro odepření výpovědi svědčí. Přesto byl soudem v rámci hlavního líčení dne 30. 6. 2021 dotazován na skutečnosti ohledně existence a pořízení fotografie. Pokud svědek odmítl vypovídat, neměl být na cokoli dotazován. Ustanovení o právu na odepření výpovědi nelze obcházet tím, že je svědek dotazován na důvody a pohnutky k odepření výpovědi a tyto informace jsou pak použity jako důkaz. Vzhledem k tomu, že tento svědek odmítl vypovídat, pak je z pohledu obhajoby možné, že tento svědek držel více zbraní bez povolení.
Obviněný dále rozporuje závěr, že se jednalo o zbraň střelbyschopnou s tím, že tato skutečnost nebyla nijak zjišťována, ověřována a nevyplývá z žádného z provedených důkazů. Znalec Mgr. Tetřev, stejně jako Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva se vyjádřili tak, že není možné posoudit zbraň pouze podle fotografie. Není možné určit, zda ona zbraň na fotce je zbraní, kterou měl údajně odcizit P. P. Navíc není ani možné určit, zda ona zbraň putovala v řetězci zjištěných držitelů, či zda M. Š. tuto zbraň nevyměnil a do oběhu nedal jinou. Dovolatel se proto domnívá, že není možné posoudit, že šlo o zbraň značky VOERE, ráže 7x64, výr. č. XY, resp. o zbraň, jejíž držení je vázáno na povolení, zbrojní průkaz či zbrojní licenci (zbraň kategorie C).
Podle dovolatele byly porušeny základní zásady trestního řízení, zejména právo na kontradiktornost řízení a právo klást svědkovi otázky, a rovněž ustanovení o rekognici a ovlivnění sugestivní otázkou, neboť svědkovi J. E., kterému byla zbraň odcizena, byla soudem zaslána fotografie zbraně a byl zároveň písemně dotázán, zda se jedná o jeho zbraň. Dle znalce Mgr. Tetřeva neměla zbraň žádné individuální znaky, podle níž by mohl svědek tuto identifikovat. Soud oslovil poškozeného, aniž by byla dovolateli dána možnost svědka konfrontovat. Tento důkaz tak byl získán procesně nepoužitelným způsobem a neměl být tedy vůbec pojat do hodnotících úvah soudu.
Obviněný dále rozebírá soudy učiněná skutková zjištění a provádí vlastní hodnocení důkazů. Zejména se neztotožňuje se závěry soudů, že mu byla zbraň předána svědkem D., resp. že zbraň od něho koupil. Tato skutková zjištěn byla učiněna výhradně na základě výpovědi tohoto svědka, přičemž důvěryhodnost takovéto osoby je značným způsobem snížena, k čemuž musí obecný soud přihlížet. Tuto důvěryhodnost (mimo poměru k věci) navíc umocňují podle dovolatele podstatné rozpory ve výpovědích dalších svědků. V této souvislosti poukazuje na výpovědi svědků D. a L., které byly podle jeho názoru stejně jako výpověď svědka D. vyhodnoceny zcela jednostranně a nekriticky v jeho neprospěch bez respektu k zásadě presumpce neviny. Výpovědi svědků L. a Š. M. pak nebyly vůbec zohledněny, resp. nebylo soudy objasněno, proč by měly být hodnoceny jako nevěrohodné. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu shledává porušení základních principů spravedlivého procesu.
Poslední zásadní námitkou obviněného je to, že je podle jeho názoru trestní stíhání od počátku vedeno nezákonně, když usnesení o zahájení trestního stíhání vyhotovené dne 4. 4. 2019 policejním orgánem bylo obratem zasláno státnímu zástupci, avšak nebylo bezodkladně doručeno i jeho osobě. Namísto toho mu bylo doručeno předvolání podezřelého k výslechu ze dne 11. 4. 2019 na den 17. 4. 2019, a usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno až těsně před započetím výslechu. Obviněný se proto připravoval na to, že bude vyslýchán jako podezřelý, přičemž nelze opomenout, že osoba podezřelá je v rámci trestního řízení nadána užším rozsahem práv než osoba obviněná. Dovolatel má za to, že to svědčí o tendenčnosti postupu policejního orgánu a jeho spolupráci s Okresním státním zastupitelstvím v Jindřichově Hradci, resp. že ze strany Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci bylo zasahováno do předmětného trestního řízení. Je třeba proto vycházet z toho, že existoval souhlas státního zástupce s postupem policejního orgánu a o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání tak neměl rozhodovat dozorující státní zástupce, nýbrž podle §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2022, č. j. 4 To 454/2021-387, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2021, č. j. 7 T 82/2019-359, zrušil, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnut na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
S ohledem na ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. a §265o odst. 1 tr. ř. rovněž navrhl, aby byl odložen výkon rozhodnutí – peněžitého trestu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 7. 2022, sp. zn. 1 NZO 488/2022.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatel uplatnil dovolací důvody podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021, toto pochybení však není natolik závažné, aby vedlo k odmítnutí dovolání. Dovolání obviněného shledal důvodným.
Je třeba dát za pravdu obviněnému, že informace získané od svědka E. byly získány procesně nepřípustným způsobem. Nalézací soud s ohledem na pandemickou situaci na území České republiky i Rakouska na jaře 2021 nepřistoupil k výslechu svědka E. formou právní pomoci do ciziny, ale přímo jej písemně kontaktoval, čímž byly porušeny zásady ústnosti, bezprostřednosti a kontradiktornosti, a nemohla být ani ověřena totožnost osoby, která se písemně vyjádřila. Bylo tím rovněž dovolateli zamezeno v tom, aby svědkovi kladl otázky. Svědek nebyl vyslechnut ani v přípravném řízení, přičemž výslech nelze nahradit jeho písemným sdělením adresovaným orgánům činným v trestním řízení. Jednalo se přitom o stěžejní důkaz, který zásadním způsobem ovlivnil skutkové závěry, na jejichž základě byl skutek kvalifikován jako trestný čin. Uvedené pochybení nalézacího soudu neodstranil ani odvolací soud.
Jako nedůvodnou vyhodnotil státní zástupce námitku týkající se odepření výpovědi svědka M. Ten sice odmítl vypovídat, byl však ochoten odpovědět na otázku týkající se pořízení fotografie, což je postup souladný se zákonem, neboť svědek může odepřít vypovídat zcela, nebo jen o některých skutečnostech. Nedůvodnou je rovněž námitka stran nezákonnosti trestního řízení. Zatímco státnímu zástupci je třeba opis usnesení o zahájení trestního stíhání doručit do 48 hodin, obviněnému postačí nejpozději na počátku prvního výslechu. Kromě toho, z povahy věci a znění §146 tr. ř. plyne, že aby měl o stížnosti rozhodovat nadřízený státní zástupce, musel by dozorující státní zástupce dát k vydání usnesení předchozí pokyn, či vyjádřit předchozí souhlas. Ani obviněný však netvrdí, že by takový souhlas či pokyn byl udělen, když obsahem jeho domněnek je údajný souhlas dozorujícího státního zástupce, který měl být vyjádřen tím, že až po tom, co mu usnesení bylo doručeno, jej nezrušil.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2022, č. j. 4 To 454/2021-387, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2021 č. j. 7 T 82/2019-359, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 4 To 454/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obviněný dovolání podal dne 30. 5. 2022, aniž by v něm reflektoval změny, k nimž došlo novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., účinné od 1. 1. 2022. Obviněný podle svých slov podal dovolání z důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., kdy odkazuje na dovolací důvod uvedený v písm. g) s tím, že rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2021, č. j. 7 T 82/2019-359, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení výroku o vině. Uvedené dovolací důvody však došly citovanou novelou trestního řádu změny, kdy byly bez obsahových změn nově podřazeny pod písm. h), resp. m), a současně došlo k rozšíření dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod nově podřazený pod písm. g), který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud bude postupovat v souladu s platnou právní úpravou.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l ). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání obviněného projednal, kdy z podnětu jeho odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu by přicházelo uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., neboť obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. h), a de facto i nový dovolací důvod zařazený pod písm. g), jak bude rozvedeno dále.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jak již zmíněno výše, byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz původní podklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do soudy učiněných skutkových zjištění.
Obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v novelizovaném znění neuplatnil, byť část jeho námitek je možno pod tento dovolací důvod podřadit, zejména pokud výslovně poukazuje na procesní nepoužitelnost důkazu – písemného vyjádření poškozeného J. E., který byl získán procesně nepřípustným způsobem a rovněž na tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy, neboť má za to, že závěr, že zbraň byla jednoznačně střelbyschopná a tedy zařaditelná do kategorie C nelze na podkladě provedeného dokazování učinit. Jedinými usvědčujícími důkazy byla výpověď svědka P. D. a procesně nepoužitelné vyjádření poškozeného J. E., zatímco všechny další ve věci provedené důkazy nebyly řádně vyhodnoceny. Tyto námitky odpovídají nově vymezenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů je však třeba shledat v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor je pak třeba shledat i v situaci, kdy rozhodná skutková zjištění vycházející z procesně nepoužitelných důkazů. Procesně nepoužitelnými důkazy jsou takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení §12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.
Závěr o vině obviněného v projednávané věci je postaven na zjištění, že lovecká zbraň, kterou měl zakoupit od již odsouzeného P. D., byla střelbyschopná, a tedy zařazena v souladu s §6 písm. b) a §8 zákona č. 119/2020 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále jen „zákon č. 119/2020 Sb.“) do kategorie C, která k držení zbraně tam podřazené vyžaduje zbrojní průkaz či zbrojní licence, jejichž nositelem však obviněný nebyl.
Závěr soudu o tom, že se jednalo o střelbyschopnou zbraň, byl nalézacím soudem učiněn na podkladě důkazní situace, která byla opřena zejména o fotografii, kterou orgánům činných v trestním řízení poskytl Š. M. (č. l. 27), a písemné vyjádření poškozeného J. E. (č. l. 301).
Nalézací soud v bodě 19. rozsudku rozvedl úvahy, které jej vedly k závěru, že bylo nade všechnu pochybnost prokázáno, že se jedná o zbraň poškozeného J. E. (dlouhá palná opakovací kulová lovecká zbraň Voere kalibru 7x64, výrobní číslo XY) a která byla dne 21. 2. 2018 odcizena P. P. z kůlny poškozeného a následně prodána dalším osobám (J. B., Š. M., P. D.), až se dostala do dispozice obviněného P. F. Závěr o ztotožnění zbraně pak vedl nalézací soud k závěru, že se prokazatelně jednalo o zbraň střelbyschopnou.
Uvedené závěry shledává Nejvyšší soud s ohledem na důkazní situaci předčasnými, a to z následujících důvodů.
Nelze přehlédnout, že soudy neměly předmětnou zbraň pro potřeby trestního řízení k dispozici, neboť tato nebyla fyzicky zajištěna. Je proto třeba vycházet z toho, že předmětnou zbraň nebylo možno fyzicky zkoumat. K dispozici byla pouze jediná fotografie založená na č. l. 27 spisu. V rámci sdělení policejního orgánu k této fotografii bylo konstatováno, že nelze určit s jistotou, že se jedná o zbraň, která měla být odcizena poškozenému J. E., přestože to nelze vyloučit, přičemž podle fotografie nelze ověřit výrobní číslo. Jednoznačně se nejedná o historickou zbraň kategorie D. [§7 písm. a) zákona č. 119/2020 Sb.], ale o zbraň zařazenou podle §6 písm. b) zákona č. 119/2020 Sb. do kategorie C. Uvedený závěr byl učiněn toliko na podkladě fotografie.
Obhajobou byl předložen znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady zbraní historických i moderních Mgr. Jana Tetřeva (č. l. 202-208), který dospěl k závěru, že podle fotografie nelze určit výrobce, rok výroby či ráži, stejně tak nelze zjistit, zda se jedná o zbraň střelbyschopnou či nikoli, resp. zda se jedná o zbraň funkční, nefunkční, případně znehodnocenou. Podle fotografie se nejedná o zbraň historickou. Podle znalce by střelbyschopná zbraň byla zařazena do kategorie C., pokud by se však jednalo o zbraň znehodnocenou, byla by zařazena do kategorie D., jejíž držení nevyžaduje zbrojní průkaz. Zbraň na fotografii podle znalce neměla žádné individuální znaky, podle nichž by bylo možno zbraň ztotožnit. Znalec byl vyslechnut i v rámci hlavního líčení dne 11. 3. 2020, kde na svých závěrem setrval s tím, že z fotografie nelze zařazení zbraně do příslušné kategorie určit.
Nalézací soud se stran předmětné zbraně následně obrátil na Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva. Ten ve svém sdělení soudu (č. l. 214) uvedl, že bez předešlého fyzického zkoumání zbraně nelze zásadně určovat kategorii pro její zařazení. Podle fotografie nelze jednoznačně určit model, výrobce ani ráži, stejně jako nelze určit, zda byla zbraň úředně znehodnocena či nikoli, zda není neúplná nebo neúředně znehodnocená, resp. zda je dočasně neschopná střelby.
Nalézací soud v rámci doplnění dokazování učinil kroky k zajištění informací od poškozeného J. E., rakouského státního občana. Bydliště poškozeného nebylo soudu známo, podařilo se však získat případné adresy, na kterých se měl poškozený nacházet. Z bodu 15. odůvodnění rozsudku se podává, že s ohledem na pandemickou situaci, která panovala jak v České tak v Rakouské republice, soud „ nepřistoupil k takovému postupu, kterým by byl poškozený J. E. vytěžován formou právní pomoci do ciziny, zvláště při zjištění, že zdejšímu soudu nebylo známo aktuální bydliště J. E. “. Namísto toho se rozhodl o písemnou formu dotazu, kdy „ písemný kontakt s poškozeným J. E. se zdařil “. Dne 8. 4. 2021 byl nalézacímu soudu zaslán e-mail od soudní tlumočnice s tím, že obdržela email od J. E., který obratem přeloží a zašle. Poškozený sdělil, že zbraň zdědil asi před 10 lety, byla pod registračním číslem XY řádně registrována na území Rakouské republiky podle §33 zákona o zbraních, používána byla výlučně k loveckým účelům a byla v dobrém a používaném stavu. Z jeho strany na ní nebyly prováděny žádné technické zásahy.
Přestože v předmětné době byly na územích České i Rakouské republiky značné restrikce jako důsledek pandemické situace spojené s Covidem-19, postup soudu byl zcela nestandardní, zejména za situace, kdy se chystal zajistit stěžejní informace o původu a stavu zbraně. Poškozený J. E. měl být v projednávané věci vyslechnut jako svědek, tedy jako osoba, která může vypovídat o skutečnostech, kterým byla přítomna a které vnímala svými smysly. To umožňuje obviněnému při zachování jeho obhajovacích práv takovou osobu prostřednictvím otázek konfrontovat. Jsou tak zajištěny základní zásady trestního řízení – zásada ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.), podle níž se svědci zpravidla vyslýchají ústně, bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.), podle níž soud zpravidla přihlíží jen k těm důkazům, které byly při jednání provedeny, tedy na základě svého bezprostředního dojmu, a kontradiktornosti, kdy je obviněnému poskytnuta příležitost vyslechnout a zpochybnit věrohodnost svědka proti sobě, a to buď v době, kdy takový svědek podává svoji výpověď, případně v pozdější fázi trestního řízení. Obviněnému a jeho právnímu zástupci však bylo znemožněno klást poškozenému otázky, neboť tento se vyjádřil toliko písemně. Nadto nebylo jakkoli ověřováno, že osoba, která komunikovala se soudní překladatelkou, byl skutečně poškozený. Z obsahu spisu se nepodává, že by totožnost pisatele byla jakkoli ověřována.
Poškozený J. E. měl vypovídat o skutečnostech, které byly stěžejní pro závěry o vině dovolatele, jeho přítomnost tedy měla být soudy zajištěna. Navzdory pandemické situaci nalézacímu soudu nic nebránilo v tom, aby byl poškozený J. E. vyslechnut formou právní pomoci do Rakouské republiky, resp. aby soud požádal o součinnost rakouské orgány činné v trestním řízení k zajištění svědka pro účely hlavního líčení (doručení výzvy k dostavení se k hlavnímu líčení), případně v rámci mezinárodní právní pomoci požádal o součinnost s provedením výslechu svědka pomocí videokonference. Pokud se spokojil toliko s listinou zaslanou z e-mailové adresy a podepsanou jménem poškozeného, je třeba na takovou listinu nahlížet toliko jako na důkaz listinný. Obsah takového důkazu má však oproti svědecké výpovědi jinou vypovídající hodnotu, neboť z něho nelze v žádném případě vyvozovat podstatná skutková zjištění. Nalézací soud přitom učinil rozhodné skutkové zjištění o tom, že zbraň byla ztotožněna a že se jednalo o zbraň střelbyschopnou, na podkladě písemného vyjádření zaslaném na emailovou adresu soudní překladatelky. Písemně zachycená výpověď poškozeného či svědka je samozřejmě důkazem v trestním řízení běžným a při splnění podmínek daných trestním řádem je možno takovou výpověď v rámci hlavního líčení přečíst, nicméně podmínkou vždy je, že poškozený či svědek byli v rámci trestního řízení alespoň jednou řádně vyslechnuti a taková výpověď je řádně zaznamenána. Nelze přehlédnout, že v projednávané věci nebyl poškozený vyslýchán ani v rámci přípravného řízení, tudíž postup podle §211 odst. 1 tr. ř., případně za splnění dalších podmínek postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nepřipadají v úvahu. Nejvyšší soud uzavírá, že výslech svědka nelze nahradit jeho písemným vyjádřením, resp. písemným vyjádřením, které je bez ověření totožnosti pisatele, zasláno soudu.
Po zhodnocení věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci jedná o případ tzv. důkazní nouze. Pro závěry o tom, že se jednalo zcela jistě o zbraň patřící poškozenému J. E., že se nade všechnu pochybnost jednalo o zbraň, která byla střelbyschopná, resp. zcela jistě se nejedná o zbraň znehodnocenou, a že je možno ji v souladu s §6 písm. b) zákona č. 119/2020 Sb. zařadit do kategorie C, není důkazní podklad.
Uvedeným námitkám obviněného tedy Nejvyšší soud vyhověl, neboť shledal, že mezi skutkovým stavem dovozeným soudy a provedenými důkazy existuje zjevný rozpor, kdy učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech a současně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.
Jako nedůvodnou však vyhodnotil námitku obviněného, jíž brojil proti výpovědi svědka Š. M. s tím, že přestože tento svědek odmítl vypovídat, byl soudem dotazován k okolnostem pořízení fotografie, přičemž z uvedené informace soudy vycházely i v rámci objasnění skutkového stavu věci. Obviněný má za to, že pokud jednou svědek odmítl vypovídat, neměl být soudem dotazován na jakékoli skutečnosti.
Právo svědka odepřít výpověď je upraveno v §100 odst. 2 tr. ř., který říká, že svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní .
Je třeba uvést, že právo svědka odepřít výpověď je výjimkou z povinnosti svědčit. Jde o rozvedení ústavní zásady výslovně vyjádřené v článku 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která zahrnuje i zákaz nutit kohokoli k sebeobviňování a podle níž má každý právo odepřít výpověď , jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.
O oprávněnosti odepření výpovědi rozhodne orgán činný v trestním řízení, který svědka vyslýchá (resp. hodlá ho vyslechnout), a to jako o otázce předběžné ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. K tomu, aby tak mohl učinit, bude nutné, aby ten, kdo odpírá výpověď, uvedl důvod, pro který tak činí (srov. R 47/1999).
Z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 6. 2021 (č. l. 356) se podává, že svědek odmítl vypovídat, neboť by mu výpověď mohla uškodit, neboť mu běžela podmínka podmíněného odsouzení, byl však ochoten odpovědět na otázku, odkud se vzala fotografie zbraně založená na č. l. 27 spisu. Svědek uvedl, že tuto sám vyfotil na mobilní telefon, a když byl vyšetřovatelem v rámci přípravného řízen dotazován, zda nemá fotografii zbraně, poslal fotografii na policejní email. O ničem dalším však již nevypovídal. Nalézací soud uvedl, že důvod k odmítnutí výpovědi svědkovi svědčí.
V projednávané věci se nejedna o tzv. obcházení zákona, kdy by byl svědek, přestože odmítl vypovídat, dotazován na důvody a pohnutky odepření výpovědi a na skutečnosti, které měly být předmětem výslechu, jak má na mysli obviněným citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 14/83, zveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 20/1984), v němž se jednalo o situaci, kdy nezákonně získaná výpověď byla použita jako důkaz před orgány činnými v trestním řízení. V projednávané věci byl obviněný dotázán toliko k tomu, zda je osobou, která pořídila fotografii na č. l. 27, tj. skutečnost, kterou byl ochoten sdělit a která nebyla předmětem dokazování. Rozsah odepření výpovědi přitom není trestním řádem jakkoli limitován. Svědek může odepřít výpověď zcela nebo pouze z části, kdy např. odmítne vypovídat pouze o určitých skutečnostech, přičemž je ochoten vypovídat v omezeném rozsahu o jiných skutečnostech případu. V projednávané věci byl svědek Š. M. ochoten odpovědět na otázku, která přímo nesouvisela s trestním řízením vedeném proti obviněnému, resp. nevypovídala o skutečnostech, které byly předmětem řízení. Postup soudu byl tedy zcela v souladu s trestním řádem.
Obviněný dále namítá, že trestní řízení vedené proti jeho osobě bylo provedeno v rozporu se zákonem, neboť usnesení o zahájení trestního řízení bylo ihned po vyhotovení zasláno státnímu zástupci, nicméně jemu bylo doručeno se značným zpožděním poté, co se na předvolání dostavil k výslechu. Podle obviněného uvedená skutečnost vypovídá o tom, že celá trestní věc byla konzultována se státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci. Má za to, že státní zástupce udílel policejnímu orgánu přímé pokyny, jakým způsobem má být v dané věci postupováno anebo uděloval souhlas s tímto postupem. O stížnosti proti usnesení měl proto podle dovolatele rozhodovat státní zástupce nadřízeného státního zastupitelství, neboť dozorující státní zástupce s usnesením policejního orgánu vyjádřil souhlas. S uvedenou argumentací se nelze ztotožnit.
Usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného P. F. ze dne 4. 4. 2019 bylo doručeno státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci téhož dne (č. l. 11). Obviněnému bylo doručeno dne 17. 4. 2019 (č. l. 13v.). Z ustanovení §160 odst. 2 tr. ř. se přitom podává, že opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci; u obhájce počíná lhůta k doručení běžet od jeho zvolení nebo ustanovení . Policejní orgán ve vztahu ke státnímu zastupitelství postupoval bezodkladně, kdy mu usnesení o zahájení trestního stíhání dovolatele doručil v den jeho vydání, tedy zcela v souladu s ustanovením §160 odst. 2 tr. ř. Ve vztahu k obviněnému bylo ustanovení §160 odst. 2 tr. ř. rovněž dodrženo, neboť mu bylo usnesení o zahájení trestního stíhání jeho osoby doručeno před prvním výslechem dne 17. 4. 2019. K námitce obviněného, že policejní orgán postupoval ve vztahu k zahájení trestního stíhání na podkladě pokynu státního zástupce, a proto o jeho stížnosti mělo rozhodovat Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, nikoli dozorující státní zástupce v Jindřichově Hradci, možno uvést, že žádná taková skutečnost se ze spisového materiálu nepodává, rozhodně ji pak nelze dovodit na podkladě obviněným uváděných časových údajů.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud postupoval tak, jak uvedeno ve výroku, nezabýval se případnými námitkami podřazenými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť právní kvalifikace jednání obviněného za takové situace neobstojí.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné a ze shora stručně rozvedených důvodů proto z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 4 To 454/2021, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 7 T 82/2019, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Zejména je třeba postavit mimo veškerou pochybnost, že zbraň uvedená na fotografii je zbraní, která byla odcizena poškozenému J. E., že se jedná o zbraň, kterou měl v držení obviněný a že se současně jednalo o zbraň střelbyschopnou ve smyslu §6 písm. b) zákona č. 119/2020 Sb., tedy zařaditelnou do kategorie C, kam spadají zbraně, k jejichž držení je vyžadován zbrojní průkaz příslušné skupiny nebo zbrojní licence. Přitom je nutno postupovat v souladu s právem na spravedlivý proces a dodržet základní zásady trestního řízení včetně zásady in dubio pro reo.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 10. 2022
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata