ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.779.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 779/2022-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2022 o dovolání, které podal obviněný R. N., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 7 To 127/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 88/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 2. 2022 sp. zn. 13 T 88/2021 byl obviněný R. N. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a §67 odst. 3 a §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v 50 denních sazbách po 2 300 Kč, tedy celkem 115 000 Kč. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky majetkovou škodu ve výši 3 585,41 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená J. P. Č., s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 7 To 127/2022 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 5. 2022 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný ve svém dovolání namítl, že soudy bezdůvodně neprovedly jim navrhovaný klíčový důkaz – výslech svědka B. P., díky němuž mohla být prokázána jeho nevina. Soud tento postup řádně neodůvodnil. Výpovědí B. P. měla být zpochybněna věrohodnost poškozené a svědka Č. Podle obviněného totiž vypovídala poškozená účelově a lživě, proto navrhl k prokázání její nevěrohodnosti vyslechnout svědka B. P., jejího bývalého manžela, který měl potvrdit, že poškozená má tendenci ke lhaní, neboť v minulosti podala řadu nepravdivých trestních oznámení. Tento postup je v rozporu s judikaturou soudů vyšších instancí. Rovněž je v rozporu se základními zásadami trestního práva i s právem na spravedlivý proces a zásadou in dubio pro reo. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností a musí opatřovat důkazy ve prospěch i neprospěch obviněného. K tomu však v tomto trestním řízení nedošlo. Soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o jejich návrzích vždy rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Podstatné vady řízení obviněný shledal rovněž v nevypořádání se s rozpornými výpověďmi svědků či v tom, že se soudy nezabývaly věrohodností svědků, kteří jsou nyní v manželském poměru – svědka Č. a svědkyně – poškozené J. P. Č. Soudy se také nezabývaly věrohodností svědka Č. v souvislosti s jeho stavem opilosti, ani se řádně nevypořádaly s výpovědí samotného obviněného, když z jejich rozhodnutí není zřejmé, zda ji považovaly za pravdivou či nepravdivou. Z tohoto důvodu jsou rozhodnutí soudů v této části nepřezkoumatelná. Dále obviněný namítl, že lékařské zprávy o léčení poškozené a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který mapuje detailně mechanismus vzniku zranění poškozené a následek zranění, může prokazovat maximálně právě tento následek, tj. že u poškozené došlo ke zranění. Nemůže však být důkazem o tom, že by se obviněný dopustil jednání popsaného ve skutkové větě. Odvolací soud se s touto námitkou řádně nevypořádal. Soudy se také nevypořádaly s tím, že poškozená, která měla být údajně na základě žalobního skutku omezena na obvyklém způsobu života tím, že špatně slyšela, byla ve skutečnosti omezena v obvyklém způsobu života již před incidentem, je totiž sluchově omezena celý život. Dokonce podstoupila několik operací sluchu. Sama navíc před soudem uvedla, že po incidentu nebrala žádné léky, i když je měla předepsané, a stav se zhoršil až po nějakém dílčím zákroku cca týden po incidentu. Podle obviněného postupovaly orgány činné v trestním řízení jednostranně a důkazy svědčící ve prospěch obviněného nezajistily. Odvolací soud se v tomto případě dopustil svévole. Obviněný dále uvedl, že byl dosud bezúhonný a netrestaný. Nesouhlasí proto s výší trestu, neboť je zjevně nepřiměřená. Uložený trest je v extrémním rozporu se zákonnými hledisky a příčí se účelu trestu. Soudy při výměře výše peněžitého trestu nevzaly v potaz skutečnost, že obviněný musel kvůli obstrukcím spojeným s trestním řízením ukončit dosavadní zaměstnání. Podle jeho názoru mělo být jeho jednání vzhledem k popsané intenzitě hodnoceno jako přestupek proti občanskému soužití. Posouzení skutku jako trestného činu je v rozporu se zásadou ultima ratio.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 13 T 88/2021 a Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 7 To 127/2022 podle ustanovení §265k odst. 1 trestního řádu zrušil a aby podle §265m trestního řádu obviněného zprostil obžaloby, případně aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný uvedl, že obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání. S těmito námitkami se převážně již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a státní zástupce se s jejich argumentací ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. K věrohodnosti svědků uvedl, že ze svědků Č. mohla mít konkrétní rozumný důvod ublížit svou výpovědí obviněnému pouze poškozená. Ovšem pouze pokud jí obviněný skutečně úderem ruky protrhl ušní bubínek. Jinak měla k obviněnému i svědkovi Č. velmi kladný vztah. Nejvíce věrohodným se podle státního zástupce jeví svědek Č. Svědkyně Č., která by měla důvod vypovídat proti dovolateli, pouze pokud tento byl skutečně pachatelem předmětného trestného činu k její škodě, měla k obviněnému po řadu let pozitivní vztah. Nejméně věrohodným svědkem se jeví právě obviněným navrhovaný bývalý manžel poškozené. Pokud je pravda, že na něj poškozená skutečně podala „řadu nepravdivých trestních oznámení“, výpověď takového svědka ohledně věrohodnosti poškozené by již z tohoto důvodu musela odpovídat přirozené snaze uvedeného svědka nebýt trestně stíhán – vyvinit se. Státní zástupce proto souhlasil se soudy, že svědectví takového svědka by k posouzení věrohodnosti poškozené nemohlo nic přinést – pokud by svědek věrohodnost poškozené popřel, byl by osobní motiv takového tvrzení zjevný, pokud by její věrohodnost nepopřel, důkazní stav by byl beze změny. Dovolání v této části shledal zjevně neopodstatněné. Podstatná je dle něj skutečnost, že se oba svědci Č. s obviněným shodují na tom nejpodstatnějším, a to že obviněný udeřil svou rukou poškozenou do levého ucha. Obviněný nesouhlasí jen s tím, že by se jednalo o úder úmyslný. Státní zástupce poukázal na bod 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v němž soud odůvodnil nepřímý úmysl obviněného. Odvolací soud se pak s tímto hodnocením ztotožnil, stejně jako státní zástupce. K námitce obviněného, že o poškození sluchu poškozené existují pochybnosti, státní zástupce uvedl, že se jedná o pouhou skutkovou námitku, založenou na tvrzení, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo je přitom zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní, a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Námitky stran porušení zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, ze které plyne společný závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. V posuzovaném případu tomu tak ale dle státního zástupce nebylo. K námitce přísnosti uloženého trestu se státní zástupce odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (ve znění učinném do 31. 12. 2021), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu. Dále uvedl, že dovolací soud může přísnost trestu posoudit mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností. Tedy pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. K tomu se odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Obviněný však na uvedenou zásadu nepoukázal. Pouze namítl, že jemu uložený peněžitý trest je nepřiměřeně přísný a že tato přísnost může být posouzena v dovolacím řízení, neuvedl nicméně proč, z jakých konkrétních důvodů tak soudí. Ohledně zásady proporcionality trestních sankcí tak zůstala argumentace obviněného neúplná a k takto formulované námitce není možno se konkrétně vyjádřit. Státní zástupce jen obecně konstatoval, že uložený peněžitý trest přísný není. Ve vztahu k námitce obviněného, že skutek měl být posouzen jako přestupek a nikoliv jako trestný čin státní zástupce uvedl, že celá situace byla natolik neobvyklá, že ani zákonodárce patrně nepředpokládal, že by snad mohl být předmětný trestný čin spáchán za natolik zvláštních okolností. Ve shodě s obviněným konstatoval, že zvláštní okolnosti spjaté s předmětným zraněním by mohly vést k úvaze o nedostatečné škodlivosti činu pro společnost ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Avšak v dané věci se nejednalo pouze o postrkování či rvačku mezi přítomnými. Podstatou jednání obviněného bylo „potrestání“ nevěrné ženy fyzicky velmi zdatným mužem - z titulu jeho naprosté fyzické převahy, na kterou nakonec on sám poukázal i k dotazu samosoudce u hlavního líčení (viz na str. 9 protokolu). Jakkoliv nízká škodlivost činu tak získala rys, který tuto škodlivost opět vrátil na úroveň odpovídající soudně trestným činům. Totiž rys násilí uplatněného silnějším proti slabšímu. Státní zástupce má za to, že násilí na dětech, na ženách či na osobách tělesně oslabených ze strany dospělých, mužů či osob tělesně zdatných je zavrženíhodnější než útoky takový rys postrádající. Právní posouzení skutku jako činu soudně trestného je proto správné a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. V závěru shrnul, že konkrétní námitky uvedené obviněným dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný R. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do §265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g) , který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci jeho námitek pod jednotlivé dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkanými dovolacími důvody rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno již z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022.
Nově zařazený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Nejvyšší soud však shledal, že shora popsané námitky týkající se skutkových zjištění a provedených důkazů jsou ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 zjevně neopodstatněné. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud se ani po dni 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor, jak již bylo zmíněno, je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Jihlavě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že obviněný ve svém dovolání opakoval obhajobu, kterou již uplatnil v řízení před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání. Nutno dodat, že s těmito námitkami se soudy nižších soudů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, konkrétně nalézací soud v bodech 3-11 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 7-20 odůvodnění svého usnesení. K úmyslu obviněného je třeba poukázat na bod 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v němž soud podrobně odůvodnil, z jakého důvodu dovodil nepřímý úmysl obviněného ve vztahu ke zjištěnému následku. K námitce ohledně poškození sluchu poškozené se podotýká, že se jedná o skutkovou námitku, založenou na tvrzení, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Tato zásada je však zásadou procesní a nikoli hmotně právní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Námitky stran porušení zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného. Nejvyšší soud je sice oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem, v posuzovaném případě tomu však tak nebylo. Všechny dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 jsou proto zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Obviněný tento dovolací důvod opřel o námitku, že jeho jednání mělo být posuzováno jako přestupek proti občanskému soužití a nikoliv jako trestný čin. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že situace byla neobvyklá a ve shodě s obviněným by se na první pohled dalo konstatovat, že zvláštní okolnosti spjaté s předmětným zraněním by mohly vést k úvaze o nedostatečné škodlivosti činu pro společnost ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. V posuzovaném případě se však nejednalo pouze o postrkování či rvačku mezi přítomnými. Podstatou jednání obviněného bylo „potrestání“ nevěrné ženy fyzicky velmi zdatným mužem z titulu jeho naprosté fyzické převahy, na kterou ostatně i on sám poukázal (k tomu viz str. 9 protokolu o hlavním líčení). Jakkoliv nízká škodlivost činu tímto získala rys v podobě násilí uplatněného silnějším proti slabšímu, který danou škodlivost opět posunul na úroveň odpovídající soudně trestným činům. Právní posouzení skutku jako činu soudně trestného je tedy zcela správné a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.
K námitce přísnosti uloženého trestu Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 , tedy jen v těch případech, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud může přísnost trestu posoudit i mimo dovolací důvody, a to v případech výjimečných svou nespravedlností. Tedy pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016). Obviněný ale na uvedenou zásadu nepoukázal, ani neuvedl, z jakých konkrétních důvodů shledává uložený peněžitý trest nepřiměřeně přísným. Ohledně zásady proporcionality trestních sankcí tak zůstala argumentace obviněného neúplná a k takto formulované námitce není možné se konkrétně vyjádřit. Obecně však Nejvyšší soud uvádí, že uložený peněžitý trest neshledal přísným.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. září 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu