ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.785.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 785/2022-516
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2022 o dovolání, které podala obviněná I. Č., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 12 To 50/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 T 106/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. Č. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 15 T 106/2021, byla obviněná I. Č. uznána vinnou přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustila tím, že
v době od 1. 7. 2019 do 7. 8. 2019 v XY, XY č. p. XY, okres Příbram, jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu XY, které byla svěřena rozhodovací pravomoc v oblasti vydávání rozhodnutí podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, odpovídající za zákonný průběh stavebních řízení a na jejich základě vydaných rozhodnutí Stavebního úřadu Městského úřadu XY, v rámci řízení o dodatečném povolení stavby "Sklad zemědělských a lesnických produktů s manipulační plochou" na pozemku parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území obce XY, vedeného na základě žádosti společnosti P. P., v rozporu s §96b odst. 1 stavebního zákona, podle kterého musí být podkladem pro rozhodnutí o dodatečném povolení této stavby závazné stanovisko orgánu územního plánování, kterým je v tomto případě Městský úřad Dobříš, odbor výstavby a životního prostředí, oddělení výstavby, úřad územního plánování, ač byla srozuměna s nesouhlasným společným stanoviskem Městského úřadu Dobříš, jako orgánu územního plánování, a nesouhlasnými opakovanými stanovisky obce XY jako orgánu místní samosprávy, který byl podle §85 odst. 1 písm. b) stavebního zákona účastníkem řízení, vydala dne 1. 7. 2019 pod sp. zn.: MUNKsp/22/2019/STAV, č. j.: MUNK/1518/2019/Stav-Čer, rozhodnutí o dodatečném povolení stavby "Sklad zemědělských a lesnických produktů s manipulační plochou" na pozemku parc. č. XY,XY a XY v katastrálním území obce XY, které nabylo právní moci dne 17. 7. 2019, aniž by ho zaslala všem účastníkům řízení, rozhodnutí nebylo zasláno Zemědělské společnosti Dobříš, s. r. o., I. Ř., P. K., E. P., M. M., J. Š., obci XY a Městskému úřadu v Dobříši - Odboru výstavby a životního prostředí, ač to bylo její povinností, o níž měla z titulu svého pracovního zařazení vědět, v důsledku čehož u těchto účastníků řízení bylo jednáním obžalované zmařeno právo uplatnění námitek proti rozhodnutí o dodatečném povolení předmětné stavby, odňala jim možnost vykonávat práva účastníka řízení a rozhodla bez zjištění podstatných skutkových okolností, které byly z hlediska jejího právního názoru významné, a takto jednala, ačkoliv byla srozuměna s tím, že pro rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nejsou splněny zákonné podmínky, stavební povolení vydala v rozporu s územním plánem schváleným obcí XY a Městským úřadem v Dobříši, Odborem výstavby a životního prostředí, vylučujícím v předmětném území obce XY realizaci stavby, čehož si měla být vědoma, a způsobila tak, že stavba byla realizována, a následně vydala dne 7. 8. 2019 jménem Stavebního úřadu Městského úřadu XY pod sp. zn. MUNKsp/420/2019/STAV, č. j.: MUNK/1790/2019/STAV-Čer, kolaudační souhlas s užíváním stavby pro společnost P. P., kterým byl povolen k užívání sklad na pozemku parc. č. XY a XY katastrálním území XY, který v dané lokalitě být podle schválené územně plánovací dokumentace neměl, a ačkoliv k tomu byla povinna, nevyrozuměla o této skutečnosti dotčený Městský úřad Dobříš a obec XY, uvedeným jednáním obžalovaná podstatně ztížila splnění úkolu stavebního úřadu, vydáním rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a kolaudačního souhlasu s užíváním stavby v rozporu s územním plánem došlo ke zmaření základních cílů a úkolů územního plánování, obžalovaná takto postupovala při výkonu své pravomoci bez respektu k příslušným ustanovením stavebního zákona a zmařila tak splnění úkolu činitele působícího ve veřejné správě na úseku stavebního řízení spočívajícího v zabezpečení souladu mezi v této oblasti závaznými právními předpisy odrážejícími veřejný zájem na rozvoji a tedy i využití daného území a realizovanou výstavbou .
2. Za tento přečin byla jmenovaná obviněná odsouzena podle §330 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 150 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 400 Kč, celkem tedy ve výši 60 000 Kč.
3. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byla poškozená obec XY odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu podala obviněná I. Č. odvolání , o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 12 To 50/2022 , tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 12 To 50/2022, podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání , které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Obviněná poukázala na to, že ve vztahu k objektivní stránce skutkové podstaty projednávaného přečinu je jí kladeno za vinu, že její jednání představuje ztížení splnění důležitého úkolu, přičemž soudy poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 991/2005. Toto rozhodnutí však obviněná považuje za nepřiléhavé, neboť v citované věci bylo žalované jednání posouzeno jako „zmaření splnění úkolu“ a nikoliv ztížení, jak je to tomu v nyní projednávané věci. V této souvislosti obviněná poukazuje na to, že podle §330 odst. 1 tr. zákoníku může trestní odpovědnost nastoupit pouze v těch případech, kdy ztížení splnění důležitého úkolu nabývá charakteru „podstatného ztížení“, a naopak nelze dovozovat trestní odpovědnost v těch případech, kdy dojde pouze k „běžnému“ popř. „nepodstatnému“ ztížení splnění důležitého úkolu. Z celé koncepce ustanovení §330 odst. 1 tr. zákoníku tak podle názoru obviněné vyplývá úmysl zákonodárce učinit předmětem trestněprávního postihu pouze taková pochybení, která dosahují určitého vyššího stupně závažnosti, což je jazykově vyjádřeno ve formulaci „zmaří“ nebo „podstatně ztíží“. Pokud musí být obviněné kladeno za vinu „podstatné ztížení“ splnění důležitého úkolu, je pro takové jednání určující, že daný úkol je možno provést, avšak provedení konkrétního důležitého úkolu bude splněno za výrazně ztížených podmínek (např. za vynaložení více času, energie či prostředků). Obviněná je toho názoru, že nelze přijmout argumentaci odvolacího soudu, že je dán reálný předpoklad, že bude ještě vedeno složité řízení, pokud vůbec nakonec k odstranění stavby dojde, tedy že právě peripetie rozhodovací činnosti obviněné, vč. jejího úředního postupu, zatížily stavební řízení takovými vadami, které objektivně bude třeba následně při vynaložení mnohem většího úsilí, než je běžné, napravit. Tímto způsobem by odvolací soud přičítal k tíži obviněné procesní (správní) postup regulující odstraňování staveb, což obviněná považuje za nepřípustné. I přes chybu, které se obviněná dopustila při doručování rozhodnutí a vyznačování doložky právní moci, nemá již obviněná v této fázi žádný vliv na případně vedené řízení o odstranění stavby.
7. Podle obviněné byl její chybný úřední postup napraven v rámci odvolacího správního řízení, kdy odvolací správní orgán předmětné rozhodnutí o dodatečném povolení stavby zrušil a vrátil věc k novému projednání, čímž byl zachován princip dvojinstančnosti správního (stavebního) řízení. Pokud bylo odvolání proti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze strany opomenutého účastníka řízení podáno a následně mu bylo odvolacím správním orgánem vyhověno, pak se obviněná domnívá, že její postup v rámci stavebního řízení, ve kterém vyjádřila odlišný právní názor na podmínky pro dodatečné povolení stavby, nelze podřadit pod pojem podstatného ztížení splnění důležitého úkolu. Ačkoli odvolací správní orgán konstatoval rozpor napadeného rozhodnutí se zákonem co do namítané absence souhlasného závazného stanoviska orgánu územního plánování podle §96b zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), zároveň poukázal na podklady pro vydání rozhodnutí, které stavební úřad opatřil v souladu se zákonem, tj. další stanoviska dotčených orgánů státní správy. Podstatné ztížení splnění důležitého úkolu nelze podle názoru obviněné spatřovat ani v otázce účastenství ve správním řízení, neboť okruh účastníků řízení byl vymezen řádně a zcela v souladu se správním řádem, což dokládá rozdělovník předmětného rozhodnutí i rozhodnutí odvolacího správního orgánu. S ohledem na výše uvedené je obviněná toho názoru, že její jednání nelze podřadit pod pojem podstatného ztížení splnění důležitého úkolu. Její jednání by mělo být předmětem pouze kárného či kázeňského postihu, za což lze zprostředkovaně označit i pracovněprávní odpovědnost, v důsledku které byl s obviněnou ukončen pracovní poměr výpovědí.
8. Obviněná se dále neztotožňuje s posouzením subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného přečinu. Připomíná, že odvolací soud jí přičítal k tíži, že již od roku 2015 stavebník žádal o změnu územního plánu týkající se předmětných pozemků v k. ú. XY, resp. předložil návrh změny územního plánu, ke kterému se dotčená obec XY, ale i jednotlivé složky státní správy, vyjádřily negativně. V březnu 2019 byl stavební úřad upozorněn na to, že podkladem pro rozhodnutí o dodatečném povolení stavby musí být podle §96b stavebního zákona závazné stanovisko orgánu územního plánování. V této souvislosti obviněná uvádí, že v posuzovaném období roku 2016 až 2019 se zákonné podmínky pro dodatečné povolování staveb ve vztahu k povinnosti předložit závazné souhlasné stanovisko orgánu územního plánování podle §96b odst. 1 stavebního zákona podstatně lišily, kdy hraničním časovým mezníkem bylo datum 1. 1. 2018, a poukazuje na změny ve znění ustanovení §30 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2017 a od 1. 1. 2018. Z předmětného zákonného ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2017 podle ní plyne, že orgánem posuzujícím soulad záměru žadatele s vydanou územně plánovací dokumentací byl stavební úřad ( a contrario nikoli orgán územního plánování). Povinnost opatřit souhlasné závazné stanovisko orgánu územního plánování jako podklad rozhodnutí tedy do 31. 12. 2017 neexistovala. Tato povinnost byla zakotvena až na základě novely stavebního zákona provedené zákonem č. 225/2017 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2018. Z přechodných ustanovení této novely stavebního zákona (bodu 10) dále vyplynulo, že správní řízení, která nebyla pravomocně ukončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí stavební úřad podle dosavadních právních předpisů.
9. V této souvislosti obviněná uvádí, že byla přesvědčena o souladu stavby s platným územním plánem obce XY, to vše ve světle změn právní úpravy ustanovení §90 stavebního zákona ve spojení s relativně značným rozsahem spisového materiálu týkající ho se staveb na dotčených pozemcích k. ú. XY a časovým obdobím, od kterého byla jednotlivá správní řízení (i opakovaně) vedena. Pokud by řízení o dodatečném povolení stavby bylo vedeno kontinuálně od roku 2016 do okamžiku vydání předmětného rozhodnutí v roce 2019, pak by podkladem pro kladné rozhodnutí ve věci nebylo závazné souhlasné stanovisko orgánu územního plánování podle §96b stavebního zákona, ale stavební úřad by samostatně posoudil soulad záměru žadatele s vydanou územně plánovací dokumentací. Svůj právní názor na danou problematiku obviněná vyjádřila v rámci odůvodnění rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a s námitkami účastníků řízení se řádně vypořádala. Součástí odůvodnění předmětného rozhodnutí ve vztahu k výkladu ustanovení §96b odst. 1 stavebního zákona byl taktéž odkaz na metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj č. j. MMR-38672/2018-81 (3. vydání), z něhož obviněná citovala, že „ s výjimkou záměrů uvedených v §96 odst. 1 písm. a) až h) stavebního zákona bude závazné stanovisko orgánu územního plánování vydáno pro ta rozhodnutí a úkony podle stavebního zákona, jejichž vydání závisí na posouzení jimi vyvolané změny v území, a to pro dodatečné povolení stavby (§129 odst. 2 a 3 stavebního zákona). V jiných, než shora uvedených případech posuzuje otázky souladu s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování, přichází-li to v úvahu, příslušný stavební úřad (§90 odst. 2 stavebního zákona). K tomu si může vyžádat součinnost orgánu územního plánování podle §136 odst. 3 správního řádu .“ V souladu s uvedeným metodickým pokynem obviněná vyjádřila takový právní názor, že stavební úřad nutně nepotřebuje souhlas, resp. kladné stanovisko orgánu ochrany přírody, aby stavbu dodatečně povolil. Skutečnost, že tento právní názor byl nesprávný, autoritativně konstatoval až odvolací správní orgán svým rozhodnutí ze dne 28. 2. 2020. Obviněná se dále poukazuje na skutečnost, že odvolací soud dostatečným způsobem v její prospěch nezohlednil ani rozhodnutí o nařízení odstranění stavby ze dne 31. 7. 2017 (sp. zn.: MUNKsp/198/2016/STAV, č. j.: MUNK/1955/2017/STAV-Čer), kterým byla stavebníkovi rovněž uložena pořádková pokuta.
10. Obviněná konečně poukazuje na to, že v posuzovaném případě je třeba její jednání poměřovat se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Usnesení odvolacího soudu je podle názoru obviněné v rozporu se zmíněnou zásadou. V posuzovaném případě není na místě trestněprávní postih obviněné, když jí byla v souvislosti s vydáním rozhodnutí o dodatečném povolení stavby dána výpověď z pracovního poměru a v následném pracovněprávním sporu soud tuto výpověď shledal jako platnou. Tento postih lze považovat za dostatečný a není tudíž třeba uplatňovat vůči ní odpovědnost trestně právní. Rozsudek soudu prvního stupně, resp. usnesení odvolacího soudu, je i přes uložení výchovného peněžitého trestu pro obviněnou likvidační z pohledu profesního, a to zejména s ohledem na skutečnost, že pravomocné odsouzení pro trestný čin proti pořádku ve věcech veřejných pro obviněnou představuje překážku získání zaměstnání ve veřejné sféře, kde funkci vykonávala od roku 2008.
11. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a tomuto přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
12. Dovolání obviněné bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K uplatněnému dovolacímu důvodu státní zástupce uvedl, že obviněná, resp. její obhájkyně, patrně nevzala v potaz novelu trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. účinnou od 1. 1. 2022 týkající se modifikace pořadí, resp. věcného znění dovolacích důvodů, a hodlala zřejmě uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
13. K námitkám obviněné, jimiž vyjadřovala nesouhlas s naplněním objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že tyto jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nelze jim přiznat opodstatnění. Dovolací argumentace obviněné je v relevantním ohledu opakováním její obhajoby uplatňované v dřívějších fázích trestního řízení, což je zřejmé především při srovnání s námitkami obsaženými v odvolání, které podala proti rozsudku nalézacího soudu. Je evidentní, že odvolací soud se těmito námitkami z řádného opravného prostředku zabýval a vypořádal se s nimi ve svém zamítacím rozhodnutí, jehož odůvodnění je přesvědčivé a logické. Poukazuje proto zejména na odstavce 12. a násl. rozhodnutí soudu druhého stupně, v němž jsou řešeny i avizované otázky použitelnosti právní úpravy podle stavebního zákona nebo citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného pod sp. zn. 7 Tdo 991/2005 ohledně výkladu podstatného ztížení splnění důležitého úkolu (ve srovnání se zmařením takového úkolu). Státní zástupce považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná, přičemž zastává názor, že se s repetitivní obhajobou vypořádaly adekvátně, v důsledku čehož na ně odkazuje bez potřeby opětovného reprodukování tam rozvedených závěrů a pouze dodává, že k zahájení řízení o dodatečném povolení stavby, resp. vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a vydání kolaudačního souhlasu s užíváním stavby došlo v roce 2019, a proto se obviněná měla řídit podle nové právní úpravy.
14. Rovněž námitku obviněné, kterou se dožadovala užití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, lze podle státního zástupce vztáhnout pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně taktéž jí není možné přisvědčit. Poukazuje na to, že v základní rovině ve smyslu výkladového stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) platí, že úvaha, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V nyní projednávané trestní věci obviněné nebylo zjištěno nic tak zcela výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe. Pochybení obviněné nebylo jednorázové. Nedodržela správný a zákonný průběh stavebního řízení, takže vydala rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a následně též kolaudační souhlas s užíváním stavby pro soukromou obchodní společnost k podnikatelským aktivitám. Pochybení obviněné se vztahovalo k nerespektování souboru nesouhlasných stanovisek orgánu územního plánování a ochrany přírody, která byla vydána v období ledna 2016 až března 2019. Byla s nimi opakovaně seznámena. Jednání obviněné zapříčinilo možnost dostavby předmětné skladové haly v místě, kde nebylo se stavbou pro podnikatelské účely počítáno. Obviněná, působící jako vedoucí stavebního úřadu, nebyla nováčkem v oboru. Na úseku veřejné správy byla činná už od roku 2008, jak sama upozornila. Následky způsobené trestným činem obviněné se ještě rozvinuly vůči poškozené obci XY, která musela vynaložit částku přes dvě stě šedesát tisíc korun v souvislosti s úhradou právních služeb za spory v činnosti stavebního úřadu při Městském úřadu XY.
15. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a souhlasil, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
17. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
18. Obviněná v podaném dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , patrně ve znění účinném do 31. 12. 2021 (k tomu viz níže), který s ohledem na novelu trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. účinnou od 1. 1. 2022 nově odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě obviněnou uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.
IV.
Důvodnost dovolání
21. Z předloženého dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněná I. Č. jím brojí proti výroku o vině přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku, resp. proti výroku, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Podle názoru obviněné nebyla jejím jednáním naplněna jak subjektivní stránka přisouzeného přečinu (obviněná nemohla jednat zaviněně, jestliže byla přesvědčena o správnosti svého postupu), tak ani objektivní stránka trestného činu, pokud jde o znak podstatné ztížení splnění důležitého úkolu (došlo k napravení jejího pochybení v odvolacím správním řízení). Dále se obviněná domnívá, že její jednání nedosahuje patřičné míry společenské škodlivosti, která by vyžadovala trestní odpovědnosti (obviněná byla již dostatečně potrestána tím, že byla propuštěna z pracovního poměru).
22. K takto vymezené (na tomto místě stručně vymezené) dovolací argumentaci je nutno nejprve uvést následující. Obviněná své dovolací námitky uplatnila s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl podle ní naplněn tím, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněná resp. její obhájkyně, tak zjevně nevzala v potaz novelu trestního řádu, kterou došlo k novému zákonnému označení některých dovolacích důvodů v souvislosti se zakotvením nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který s účinností od 1. 1. 2022 spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Obviněnou uplatňovaný důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení skutku je proto od uvedeného data označen pod písm. h) citovaného ustanovení trestního řádu.
23. Podanému dovolání je dále nutno vytknout, že ačkoliv obviněná v něm uplatnila toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [resp. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 – viz výše], je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněná jím nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ji uznal vinnou žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) .
24. Právě uvedené vady podaného dovolání nicméně nebránily jeho projednání a napadené rozhodnutí bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Je totiž skutečností, že obviněná uplatnila právně relevantní argumentaci, přičemž brojí proti právnímu posouzení projednávaného skutku jako přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku, resp. proti závěru o naplnění některých znaků tohoto trestného činu a proti závěru o společenské škodlivosti jejího jednání.
25. Dovolání obviněné však nelze přiznat opodstatněnost. Navíc lze konstatovat, že obviněná v podaném dovolání toliko opakuje obhajobu, kterou uplatnila již v řízení nalézacím a odvolacím, přičemž soudy obou stupňů se s ní dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
26. Soud prvního stupně, resp. soud odvolací, se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly se všemi v nyní projednávaném dovolání uplatňovanými námitkami, tedy jak s otázkou naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzeného přečinu, tak s otázkou společenské škodlivosti projednávaného jednání a nutnosti vyvození trestní odpovědnosti.
27. Pokud jde o objektivní stránku přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku, soudy dospěly k závěru, že obviněná jako úřední osoba při výkonu své pravomoci z nedbalosti podstatně ztížila splnění důležitého úkolu , a to tím, že jednak v rozporu se zákonem vydala dne 1. 7. 2019 rozhodnutí o dodatečném povolení předmětné stavby, načež dne 7. 8. 2019 vydala příslušný kolaudační souhlas, a jednak že uvedené rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nezaslala všem oprávněným účastníkům daného řízení, čímž jim zkomplikovala obranu proti němu.
28. Obviněná, stručně vyjádřeno, poukazuje na rozdíl mezi podstatným ztížením a zmařením splnění důležitého úkolu, přičemž má za to, že v nyní projednávané věci k podstatnému ztížení splnění důležitého úkolu nedošlo, neboť jí vytýkané rozhodnutí o dodatečném povolení stavby bylo již zrušeno odvolacím správním orgánem a nelze očekávat nějaké složité řízení o odstranění stavby.
29. K právě nastíněné otázce lze nejprve v obecné rovině uvést, že rozdíl mezi zmařením a podstatným ztížením splnění důležitého úkolu ve smyslu §330 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že zmařením se míní znemožnění úspěšného splnění důležitého úkolu. Možnost, že by daný důležitý úkol orgánu veřejné moci byl úspěšně splněn, je tak v této variantě objektivní stránky zcela vyloučena. Může se jednat i o situaci, v níž úřední osoba rozhodne a proti jejímu rozhodnutí již není přípustný žádný opravný prostředek, respektive nelze je již žádným způsobem zvrátit . Oproti tomu, je-li splnění důležitého úkolu úřední osoby podstatně ztíženo , pak sice úspěšné splnění není vyloučeno, ale je možné jej dosáhnout pouze s dodatečným úsilím, a to nikoli zanedbatelným. Úspěšné splnění si tak bude vyžadovat vynaložení dalších finančních prostředků, zapojení více osob, potřebu věnovat splnění úkolu více času, nasadit více techniky, omezit plnění jiných úkolů atd. Při posuzování toho, zda již jde o podstatné ztížení, by mělo být bráno v úvahu např. srovnání nákladů na splnění úkolu bez zásahu pachatele a s tímto zásahem, délka doby, po niž se bude vynaložení dodatečného úsilí projevovat v další činnosti postiženého orgánu veřejné moci, rozsah, v němž zásah pachatele snížil pravděpodobnost úspěšného splnění důležitého úkolu, či následky, které v důsledku potřeby vynaložit dodatečné úsilí vznikly pro třetí osoby (PROVAZNÍK, Jan. §330. ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. §205 – 421 . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2603).
30. Vztaženo na poměry nyní projednávané věci, je zjevné, že v důsledku jednání obviněné k podstatnému ztížení splnění předmětného důležitého úkolu, kterým je vydávání stavebních povolení (resp. rozhodnutí o dodatečném povolení stavby) v souladu s územním plánem (resp. v obecné rovině v souladu se zákonnými požadavky), nepochybně došlo. Nezákonné vydání a následně nerozeslání předmětného správního rozhodnutí oprávněným osobám totiž mělo za následek, že poškozená obec XY musela vynaložit značné úsilí k tomu, aby vůbec byla schopna nastalou situaci zjistit a příslušným způsobem na ni zareagovat, a sice podáním odvolání prostřednictvím advokátní kanceláře, za jejíž služby zaplatila nemalé finanční prostředky. Rovněž došlo k tomu, že do procesu odstranění předmětné stavby bylo zapojeno více správních orgánů, čímž došlo k zatížení úředního aparátu na úseku stavebního řádu. S tím souvisí i to, že odstranění dané stavby se výrazně oddálilo, o čemž ostatně svědčí i to, že stavba podle údajů obsažených ve spise nebyla odstraněna dodnes.
31. Stručně shrnuto, za situace, kdy obviněná namísto urychleného nařízení odstranění předmětné černé stavby tuto naopak ve zjevném rozporu se zákonem dodatečně povolila, nelze pochybovat o tom, že došlo k podstatnému ztížení splnění úkolů státní správy na úseku regulace stavební činnosti. Na tom nemění nic ani skutečnost, že v citované trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 991/2005 bylo jednání tehdejší obviněné spočívající v protiprávním vydání stavebního povolení posouzeno jako zmaření důležitého úkolu. Otázka rozdílu mezi zmařením a podstatným ztížením splnění důležitého úkolu totiž jednak nebyla předmětem tehdejšího dovolacího přezkumu, a jednak by nyní nastíněnou argumentaci obviněné bylo nutno vyložit tak, že se nepřípustně domáhá pro ni přísnějšího posouzení projednávaného skutku (zmaření splnění důležitého úkolu je totiž nepochybně závažnější než jeho podstatné ztížení).
32. Obviněné nelze dát za pravdu ani tehdy, poukazuje-li na absenci subjektivní stránky , kdy má za to, že jednala nezaviněně, neboť se dopustila omylu v důsledku legislativních změn týkajících se posuzování souladu stavebního záměru s územně plánovací dokumentací. V této souvislosti lze připomenout, že v postupu obviněné soudy shledaly vědomou nedbalost.
33. Podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán z (vědomé) nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
34. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že ani o zavinění obviněné nelze pochybovat. Postup obviněné se totiž vyznačuje takovým množstvím jednotlivých pochybení, že tyto nelze omlouvat neznalostí právní úpravy, a to tím spíše, že od její účinnosti do vydání předmětného povolení o dodatečném povolení stavby uplynul rok a půl (přičemž samotné řízení o dodatečném povolení stavby bylo zahájeno více než po roce od uvedené novely). Pokud obviněná svoji obranu staví na znění jí citovaného metodického pokynu Ministerstva pro místní rozvoj, pak tuto obhajobu nelze přijmou, neboť i z jí citované pasáže uvedené metodiky se podává, že stavební úřad si sám posoudí otázku souladu s územně plánovací dokumentací jen v jiných než tam uvedených případech, přičemž mezi ony uvedené případy výslovně patří i rozhodnutí o dodatečném povolení stavby podle §129 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Jinými slovy, i podle zmíněné metodiky, jakož i podle výslovného příkazu uvedeného v §96b odst. 1 stavebního zákona, je v případě rozhodnutí o dodatečném povolení stavby vždy třeba závazného stanoviska orgánu územního plánování. O této skutečnosti obviněná nepochybně dobře věděla, a to tím spíš, že v tomto směru byla opakovaně upozorňována ze strany Městského úřadu Dobříš.
35. Podstatným pro posouzení subjektivní stránky přisouzeného přečinu je rovněž zjištění o tom, že obviněná předmětné rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nerozeslala všem oprávněným osobám, přičemž tak učinila v zásadě pouze vůči těm účastníkům řízení, u kterých nebylo možno očekávat žádný odpor, a nikoliv vůči těm účastníkům, popř. institucím, o kterých věděla, že jsou zásadně a dlouhodobě proti uvedenému stavebnímu záměru. Nelze ani přehlédnout, že k vydání příslušného povolení bylo kromě kladného závazného stanoviska orgánu územního plánování (§96b stavebního zákona) rovněž zapotřebí i kladného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny podle §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, neboť uvedený stavební záměr by mohl snížit nebo změnit krajinný ráz, jak byla obviněná rovněž informována v rámci vyjádření Městského úřadu Dobříš ze dne 25. 1. 2016. Ani absence této nezbytné podmínky však obviněné nezabránila v tom, aby předmětnou černou stavbu dodatečně povolila. Současně nelze nezohlednit ani značně laxní přístup obviněné již v roce 2016, kdy se zdráhala zasáhnout proti nepovoleným terénním úpravám téhož stavebníka, které předcházely realizaci předmětné stavby v k. ú. XY. Odstranění těchto terénních úprav tehdy nařídila až poté, co obec XY uplatnila opatření proti nečinnosti podle správního řádu a takový postup nařídil Krajský úřad Středočeského kraje.
36. Z právě uvedených důvodů lze námitku obviněné týkající se závěru o jejím nedbalostním jednání považovat za zcela neopodstatněnou. Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že vzhledem k souhrnu výše uvedených zjištění, které jsou ještě posíleny tím, že obviněná v době po vydání předmětného povolení o dodatečném povolení stavby zástupcům obce XY výslovně a v rozporu se skutečností uvedla, že žádné rozhodnutí vydáno nebylo, čímž ještě ztížila jejich případnou obranu, jakož i zjištěním o tom, že obviněná se následně stala zaměstnankyní stavebníka, by bylo možno dospět i k závěru o úmyslném zavinění, které by opodstatňovalo posouzení jednání obviněné jako trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku. Nicméně vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno toliko obviněnou a nemůže tak dojít ke zhoršení jejího postavení, však Nejvyšší soud tento závěr konstatuje toliko nad rámec vyhodnocení námitky obviněné jako neopodstatněné.
37. Nejvyšší soud shledal lichou i námitku obviněné týkající se subsidiarity trestní represe . Jakkoliv je pravdou, že obviněná byla již za projednávané jednání postižena na úrovni pracovněprávní, kdy došlo k rozvázání jejího pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem, nelze toto opatření považovat za dostatečné. Jednání obviněné naopak vykazuje, i s ohledem na intenzitu svévolného počínání obviněné, která nedbala výslovných upozornění ze strany zejména Městského úřadu Dobříš a obce XY na nezákonnost požadovaného povolení předmětné černé stavby, takovou míru závažnosti v míře zásahu do právem chráněného zájmu, že vyvození trestní odpovědnosti je zcela na místě. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio lze navíc přistoupit pouze v případech, kdy se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Ani to přitom není případ nyní projednávané trestní věci, která svojí závažností odpovídá běžně se vyskytujícím případům dané právní kvalifikace.
38. Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal námitky obviněné opodstatněnými. V důsledku toho nemohlo dojít ani k naplnění uplatněných (až už výslovně, či implicitně) dovolacích důvodů.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
39. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné I. Č. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
40. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu