ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.869.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 869/2022-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2022 o dovolání, které podali obviněná B. N., nar. XY, bytem XY, a obviněný P. N. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 9 To 53/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 105/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 2 T 105/2021, v němž je podrobně popsán skutkový děj a na který Nejvyšší soud odkazuje, byli obvinění B. N. a P. N. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byla obviněná B. N. odsouzena podle §209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jejíž výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Obviněný P. N. byl odsouzen podle §209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený P. D. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněných proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 9 To 53/2022 , jímž odvolání obviněných podle §256 trestního řádu zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 4. 2022 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba obvinění společným dovoláním , v němž uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2022. Obvinění namítli nesprávné právní posouzení věci, nesprávnou kvalifikaci jednání, neboť došlo ke kriminalizaci občanskoprávního jednání, které má základ v soukromoprávní sféře. K tomu blíže uvedli, že proti jednání porušujícímu práva vyplývající z občanskoprávních předpisů je nejprve třeba brojit soukromoprávními prostředky, když opačný postup je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe zakotveným v §12 odst. 2 trestního zákoníku. Také je potřeba sledovat dodržování nezbytné míry opatrnosti i ze strany poškozeného při jeho soukromoprávních aktivitách. Sám poškozený uvedl, že právě jeho zamilovanost byla důvodem, proč při poskytování peněz pozbyl minimální obezřetnosti. Poškozený udržoval s obviněnou poměr a jeho aktivity ve vztahu měly i zištný cíl, a to dostat se do společnosti a ze vztahu s obviněnou profitovat majetkovou účastí na provozovaném klubu. Obviněná svůj vztah s poškozeným podrobně a pravdivě popsala. Půjčky de facto vyústily z jejich vzájemného vztahu, kdy se ji poškozený snažil získat, přičemž věděl, že je vdaná. Poškozený věděl i o ekonomickém stavu firmy, přesto peníze sám obviněné půjčoval, ačkoliv ta mu je v termínech splatnosti nestíhala v celém rozsahu vracet. Tímto postupem poškozený jednal sám nezodpovědně. Půjček mezi obviněnou a poškozeným bylo více. Některé obviněná poškozenému vrátila. Jejím úmyslem totiž nebylo poškozeného podvést. K nedoplatkům či nevrácení půjček došlo až v době, kdy se vztah mezi obviněnou a poškozeným vzájemně vyhrotil. Od té dobý má jednání poškozeného spíše charakter odplaty. O skutečnosti, že ani poškozený jednání obviněné nepovažoval za trestněprávní, svědčí fakt, že vrácení financí se domáhal občanskoprávní cestou. K žalovaným půjčkám však nebyl schopen doložit důkazy, a proto se obrátil na orgány činné v trestním řízení a vztah k obviněné začal převracet. Obvinění namítli, že nalézací i odvolací soud postupovaly zcela formálně, když tvrzení obviněné upozadily oproti tvrzení poškozeného, ačkoliv ona je bezúhonnou osobou. Dále soudu vytkli jeho procesní postup, kterým porušil princip spravedlnosti a rovnosti účastníků před soudem, když poškozenému tím, že ho nevyslechl ihned po výslechu obviněných, umožnil se pro další hlavní líčení seznámit s výpověďmi obviněných, připravit si v tom duchu svou svědeckou výpověď a reagovat na skutečnosti uváděné obviněnými, které mu nemohly být známé. Obvinění dále označili za nepravdivé konstatování „že B. N. s vědomím svého manžela P. N., který byl přítomen jednotlivým jednáním s poškozeným P. D., převážně v provozovně T. společnosti S. v Brně na ulici XY“. Obviněný jednáním mezi poškozeným a obviněnou o jednotlivých půjčkách nebyl nikdy přítomen, na jejich sjednávání se nijak nepodílel. Přítomen byl toliko u jednání o půjčce pod bodem 4) výrokové části. Povědomí o ostatních půjčkách měl jen z účetních knih. Podle obviněných nebylo spolehlivě prokázáno, že prostředky zapůjčené obviněnou byly používány ve prospěch firmy S. Všechny peníze obviněná vždy přijala na svůj osobní účet a nelze určit, kolik z půjčené částky bylo použito pro firmu, kolik pro děti či na společné akce s poškozeným. Soudem nebylo ani nijak vyvráceno, že částka ve výši 400.000 Kč ze dne 30. 9. 2015 nebyla darem. K jednotlivým půjčkám obviněná uvedla, že je přijala po vzájemné domluvě s poškozeným, který věděl, proč je půjčuje, za jakým účelem, a nebyl nikdy žádným způsobem při jednání uveden v omyl. Obviněná nejednala v úmyslu prostředky nevrátit. Obvinění se žádným svým jednáním nedopustili ve vztahu k poškozenému úmyslného jednání ve smyslu §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku a domnívají se, že soud o jejich vině rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když zcela jednostranně vyznívá ve prospěch poškozeného. Namítli, že v průběhu řízení jejich vina nebyla bez jakýchkoliv pochybností postavena na jisto, zejména ohledně výše škody. Tudíž podřazení jejich jednání pod §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku nemá oporu ve zjištěných skutečnostech, nemá oporu v hmotném právu. Podle nich nenaplnili všechny znaky skutkových podstat u skutků jim kladených za vinu a závěry soudů jsou v extrémním rozporu se skutečným stavem věci. Rovněž jsou přesvědčeni, že jejich jednání nenese znaky trestněprávní.
Z uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání plně vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 53/2022 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 105/2021 podle §265k odst. 1 trestního řádu v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl o zproštění obviněných obžaloby.
Opis dovolání obviněných byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný nejprve uvedl, že v dovolání nebyly správně označeny dovolací důvody. Dále konstatoval, že dovolání není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. V dovolání obviněných nebyl ani tomu odpovídající dovolací důvod označen. Navíc podle něj výhrady obviněných vyjádřené v dovolání vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů nelze vzhledem k jejich podstatě podřadit pod kategorii zjevných rozporů v rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu podvodu, oproti provedeným důkazům. Dle vyjádření státního zástupce soudy zcela správně vyloučily, že by částka 400.000 Kč, kterou poškozený dne 30. 9. 2015 bezhotovostním převodem odeslal na bankovní účet bratra obviněné, mohla být darem. Poškozený určitě nechtěl O. Š. obdarovat, chtěl-li by poskytnout dar obviněné, zvolil by jistě jiný způsob. S největší pravděpodobností po předchozích dvou a půl letech, kdy obviněné poskytoval peníze nikoli jako dary, ale jako půjčky, by ji i tuto částku půjčil. Šlo-li o prokázání toho, zda všechny prostředky z poskytnutých finančních půjček byly obviněnými použity ve prospěch firmy S., nebylo pro právní posouzení věci rozhodující. Podstatná byla skutečnost, že od poškozeného byly v důsledku jeho uvedení v omyl a zamlčení podstatných skutečností k jeho škodě společným postupem obviněných vylákány finanční prostředky, aniž by obvinění hodlali splnit své přísliby tyto prostředky v termínech splatnosti vrátit. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce neodpovídaly ani výhrady vůči procesnímu postupu, který byl v průběhu hlavního líčení při dokazování nalézacím soudem zvolen. Rozhodně nebylo zasaženo do práva obviněných na spravedlivý proces tím, že prvoinstanční soud vyslechl poškozeného až poté, co byly slyšeni před soudem oba obvinění. Mimo meze hmotněprávního dovolacího důvodu byla také námitka obviněných, že soudy více uvěřily výpovědi poškozeného. Nalézací soud podle státního zástupce k výpovědím obou stran přistoupil velice svědomitě se zaměřením na podstatu věci. Pokud přiznal pravdivost a přesvědčivost spíše tvrzením poškozeného, než tvrzením obviněných, jistě tak z pohledu svého oprávnění k hodnocení důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech mohl učinit a byl na základě toho oprávněn přijmout ty skutkové závěry, které nakonec ve svém rozhodnutí učinil. Dále se vyjádřil, že soudy nepochybily ani v závěru o společenské škodlivosti činu. Obvinění založili svůj postoj stran nedostatku potřebného stupně společenské škodlivosti v podstatě na odmítnutí naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu a na fakticitě pouze občanskoprávních vztahů. Nesouhlasil s tím, že by prostředky soukromoprávní ochrany práv v předmětném případě, kdy v důsledku podvodného jednání obviněných došlo k tak rozsáhlé škodě na majetku poškozeného, plně postačovaly a bylo by jimi možno dosáhnout plné nápravy toho, co bylo trestnou činností způsobeno. Zejména však v případě obviněných bylo zjevné, že uplatnění soukromoprávní odpovědnosti nebude postačovat k ochraně celospolečensky uznávaných hodnot z hlediska odpovědnosti za škodu. K tomu uvedl, že společenskou škodlivost podle §12 odst. 2 trestního zákoníku nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného trestného činu. O naplnění potřebné intenzity narušení hodnot chráněných trestním zákoníkem zde tedy nebylo pochyb, když podle skutkových zjištění nalézacího i odvolacího soudu obvinění naplnili nejen základní skutkovou podstatu úmyslného trestného činu, nýbrž vzhledem k výši způsobené škody i jeho kvalifikovanou podobu. Zároveň konstatoval, že ani způsobem provedení činu, či jinými okolnostmi vztahujícími se k jeho povaze, se posuzované jednání neodlišovalo od běžně se vyskytujících případů trestného činu podvodu. Pro rozsah jednání a jeho dlouhodobost, po kterou se obviněným dařilo poškozeného udržovat v přesvědčení, že jsou schopni své závazky plnit, šlo o natolik závažné trestné jednání, že za ně obvinění musí nést trestní důsledky. Námitku porušení zásady ultima ratio tedy nelze považovat za opodstatněnou. Dále uvedl, že nelze přisvědčit ani námitce obviněných, že poškozený nedodržel nezbytnou míru opatrnosti. K tomu se dokázal na judikaturu Nejvyššího soudu a blíže popsal že obviněná zneužila specifického vztahu, který mezi ní a poškozeným vznikl a byl ze strany obviněné patřičně přiživován zvaním poškozeného k trávení volného času, na dovolené a na rodinné víkendy na chatě, vše přitom při srozumění ze strany obviněného. Z počátku obviněná využila i toho, že od poškozeného vyzvěděla jeho disponování s jistými finančními úsporami. V žádném případě se nejednalo o osoby poškozenému neznámé, jež by u něj měly vzbuzovat nedůvěru či obavy a indikovat potřebu podrobného prověření jejich majetkového portfolia. Poškozený se ve svém úsudku mohl spolehnout na povšechnou informaci, že obvinění dlouhodobě provozují fungující restaurační zařízení, které je hojně navštěvováno hosty, vydělává a bude schopno vydělat i na překonání vzniklých finančních potíží. Poškozený samozřejmě nemohl mít podrobný přehled o dluzích obviněných a jimi řízené společnosti. Rovněž podle státního zástupce neměl obviněný důvod a možnost, jakož ani znalosti, potřebné na to, aby se podrobně seznámil s účetnictvím společnosti řízené obviněnými.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání, které podali oba obvinění společně, tak, že je odmítne podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako dovolání zjevně neopodstatněné. Dále souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obvinění B. N. a P. N. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Jejich společné dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání obviněných je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění své dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2022, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do §265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g) , který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci uplatněných námitek pod dovolací důvod, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se námitky s vytýkaným dovolacím důvodem rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno již z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022. K tomu je třeba uvést, že v dovolání obviněných nebyly správně označeny dovolací důvody, jež by odpovídaly existující procesní situaci a právní úpravě. Pokud obvinění napadli rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání do odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, přičemž současně podle obsahu dovolání uplatnili, že již rozsudek nalézacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, což odpovídá důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, nikoli v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jak mylně uvedli, měli správně označit dovolací důvod pro tyto případy příhodný, tzn. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu v jeho druhé variantě.
Nově tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor, jak již bylo zmíněno, je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Za případ zjevného (extrémního) nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněných.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud k dovolacím námitkám obviněných konstatuje, že soudy nižších stupňů zcela správně vyloučily, že by částka 400.000 Kč odeslaná poškozeným dne 30. 9. 2015 bezhotovostním převodem na bankovní účet bratra obviněné, mohla být darem. Poškozený určitě nechtěl obdarovat O. Š. Nelze tomu uvěřit s ohledem na skutečnost, že v předchozích dvou a půl letech poskytl obviněné peníze nikoli jako dary, ale jako půjčky. Co se týká prokázání toho, zda všechny prostředky z poskytnutých finančních půjček byly použity obviněnými ve prospěch firmy S., tak tako skutečnost není pro právní posouzení věci rozhodující. Podstatné je to, že byly od poškozeného v důsledku jeho uvedení v omyl a zamlčení podstatných skutečností k jeho škodě společným postupem obviněných vylákány, aniž by obvinění hodlali splnit své přísliby a tyto prostředky v termínech splatnosti vrátit.
Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají výhrady obviněných směřující proti procesnímu postupu, který zvolil nalézací soud v průběhu hlavního líčení při dokazování. Popsaným postupem, kdy byl poškozený v postavení svědka při prvním hlavním líčení vykázán z jednací síně před výslechy obviněných a následně nebyl ihned vyslechnut, tudíž se mohl před dalším hlavním líčení seznámit s výpověďmi obviněných a v tomto duchu si připravit svou svědeckou výpověď, mělo být zasaženo do práva obviněných na spravedlivý proces a rovnosti účastníků před soudem. S uvedenou námitkou nelze souhlasit. Zajisté nebylo zasaženo do práva obviněných na spravedlivý proces tím, že prvoinstanční soud vyslechl poškozeného až poté (další jednací rok), co byly slyšeni před soudem oba obvinění. Poškozený sice mohl reagovat na skutečnosti obviněnými tvrzené a přizpůsobit svou výpověď zvolené obhajobě, nicméně nebyly zaznamenány žádné tendence, že by tak poškozený skutečně učinil. S ohledem na obsahy jednotlivých protokolů, v nichž jsou zaznamenány výpovědi poškozeného, je třeba tvrdit, že přístup poškozeného k věci a jím uváděné skutečnosti byly po celou dobu trestního řízení konstantní, bez jakýchkoliv podstatných výkyvů či nelogických excesů.
Mimo meze hmotněprávního dovolacího důvodu jsou rovněž námitky obviněných, že soudy se více přiklonily k výpovědi poškozeného a že tvrzení obviněných upozadily. Nalézací soud k výpovědím obou stran přistoupil velice svědomitě se zaměřením na podstatu věci, jak vyplývá z protokolů o hlavním líčení. Pokud přiznal pravdivost a přesvědčivost spíše tvrzením poškozeného, jímž uváděné skutečnosti odpovídaly dalším důkazům, zejména listinným, oproti křečovitému a v jistém ohledu logice odporujícímu zdůvodňování stavu věcí ze strany obviněných, bezesporu tak s ohledem na své oprávnění k hodnocení důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech učinit mohl.
Nejvyšší soud shledal, že soudy nepochybily ani v závěru o společenské škodlivosti činu. Obvinění tuto svou námitku založili v podstatě na odmítnutí naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu a skutečnosti, že by měla být trestněprávní odpovědnost vyloučena z důvodu existence odpovědnosti občanskoprávní. Předně je třeba trvat na tom, že zákonné znaky skutkové podstaty určitého trestného činu, ať již objektivní či subjektivní, buď naplněny jsou, jak bylo v předmětném řízení prokázáno a soudy v jejich rozhodnutích zdůvodněno, nebo naplněny nejsou. Pokud by nebylo potvrzeno naplnění, byť jediného ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, nebyl by důvod zabývat se zásadou subsidiarity trestní represe. V případě obviněných je zcela zjevné, že uplatnění soukromoprávní odpovědnosti není dostatečné k ochraně celospolečensky uznávaných hodnot, především z hlediska restituční (reparační) funkce odpovědnosti za škodu. Základní sociální funkcí odpovědnosti za škodu vždy musí být znovuobnovení majetkové rovnováhy po protiprávním chování škůdce do stavu, v jakém byl poškozený z hlediska majetkového před touto protiprávností, popřípadě do stavu, v jakém by byl i později, kdyby nedošlo k protiprávnosti na straně škůdce. Společenskou škodlivost dle §12 odst. 2 trestního zákoníku nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného trestného činu. O naplnění potřebné intenzity narušení hodnot chráněných trestním zákoníkem v tomto případě není pochyb, když dle skutkových zjištění nalézacího i odvolacího soudu obvinění naplnili nejen základní skutkovou podstatu úmyslného trestného činu, ale vzhledem k výši způsobené škody i jeho kvalifikovanou formu. Zároveň je nutno konstatovat, že ani způsobem provedení činu, či jinými okolnostmi vztahujícími se k jeho povaze, se tento neodlišoval od běžně se vyskytujících případů trestného činu podvodu. Spíše tomu bylo naopak, když se obvinění trestné činnosti dopouštěli po dlouhou dobu a několika dílčími útoky zneužili ochoty, důvěřivosti a citů poškozeného. Povaha dílčích útoků svědčí o takové odpovědnosti obviněných, která vykazuje zásadně kriminální rozměr. Námitku porušení zásady ultima ratio je tedy nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
Nelze přisvědčit ani námitce obviněných, že poškozený nedodržel nezbytnou míru opatrnosti. Podle rozhodovací praxe je možné za takový případ považovat situaci, kdy osoba, která půjčuje peněžní prostředky, při jejich poskytování nezachová alespoň minimální obezřetnost. Například nezjistí si alespoň základní údaje o osobě, které peníze půjčuje, o její finanční situaci. Není možné přitom požadovat absolutní obezřetnost. V případě nesplnění podmínky minimální obezřetnosti se může jednat např. o situaci, kdy osoba půjčuje větší finanční hotovost úplně cizí osobě, o které nic bližšího neví, nezjistí si o ní alespoň základní informace týkající se jejího stavu, postavení a finanční situace, nezajímá se o důvod půjčky a možnosti její úhrady (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017). Na druhou stranu o podvodné jednání jde i v případech, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání včas nebo vůbec neověří (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1641/2014). To platí i přesto, že si každá smluvní strana závazkového vztahu ve vlastním zájmu pečlivě hlídá svá práva a povinnosti, takže určitá míra obezřetnosti je obvyklá i nutná a občanský zákoník s ní počítá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1079/2015). V předmětném případě bylo na podkladě provedeného dokazování vysvětleno, jakým způsobem a za jakých souvisejících okolností obviněná přesvědčila poškozeného, aby jí opakovaně poskytoval finanční plnění pod záminkou poskytnuté půjčky, přičemž ho nechávala v přesvědčení, že mu budou peníze vráceny. Obviněná zneužila specifického vztahu, který mezi ní a poškozeným vznikl a byl z její strany patřičně upevňován zvaním poškozeného ke společnému trávení volného času, to vše při srozumění ze strany obviněného. V žádném případě se ohledně obviněné a obviněného nejednalo o osoby poškozenému neznámé, jež by v něm měly vzbuzovat nedůvěru a potřebu prověření si jejich majetkové situace. Poškozený se mohl spolehnout na informaci, že obvinění dlouhodobě provozují fungující hojně navštěvované restaurační zařízení, které vydělává a bude schopné vydělat i na překonání vzniklých finančních potíží, které vyžadují dočasnou finanční výpomoc ve formě půjček. Poškozený nemohl mít přehled o dluzích obviněných a jimi řízené společnosti, které vznikly v minulosti či z důvodu ztrátovosti jiné provozovny. Rovněž neměl důvod a zřejmě ani znalosti, potřebné na to, aby se podrobně seznámil s účetnictvím společnosti řízené obviněnými.
Dále je třeba s ohledem na obsah dovolání obviněných posoudit naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. m ) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, byť na něj ve svém dovolání výslovně neodkázaly. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Svou argumentaci obvinění směřují do druhé varianty tohoto dovolacího důvodu, avšak kromě skutkových a dalších výše již rozebraných námitek, k tomuto blíže nic konkrétního neuvedly, proto Nejvyšší soud pouze obecně konstatuje, že jelikož na základě dovolací argumentace obviněných nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, zjevně nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 19. října 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu