ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.888.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 888/2022-508
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2022 o dovolání, které podal obviněný R. L., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 6 To 142/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 16/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 5 T 16/2019 byl obviněný R. L. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle §143 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 (šestnácti) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 6 To 142/2022 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 5. 2022 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, jelikož má za to, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, protože rozsudek soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle něj se odvolací soud nesprávně ztotožnil s rozsudkem nalézacího soudu, který z provedených důkazů neučinil správná skutková zjištění a v návaznosti na chybná skutková zjištění učinil nesprávné rozhodnutí o vině a trestu. Obviněný namítl, že neřídil své vozidlo s potkávacími světly s korekcí sklonu nastavenou na stupeň 3, neboť k takovémuto nastavení světel neměl žádný důvod. Coby zkušený profesionální řidič sám neodůvodněně nezkracoval dosvit potkávacích světel. K posunu korekce na stupeň 3 muselo dojít nezávisle na jeho vůli až po nehodě, například někým ze zasahujících policistů nebo pracovníků odtahu. V tomto směru nebyla jeho obhajoba žádným způsobem vyvrácena. Konstatoval také, že nastavený sklon světel nehraje při posuzované dopravní nehodě vůbec žádnou roli. Pokud se soudy pozastavily nad tím, proč byly v rámci třetího vyšetřovacího pokusu mezi obviněným uváděnou dohledností na figuranta a dohledností uváděnou nezávislým řidičem takové rozdíly v metrech, bylo to proto, že obviněný udával vždy vzdálenost, kdy světlomety fakticky dosvítily na boty figuranta. Šlo tedy o faktický dosvit. Kdežto nezávislý řidič uváděl, že chodce vidí dříve, než na něho dosvítila světla vozidla. Obviněný dále uvedl, že důvodem, proč na chodce nereagoval včas, bylo stínění veřejného osvětlení vzrostlými stromy, které se nacházely na levé straně vozovky. Při třetím vyšetřovacím pokusu však stín na vozovku nezasahoval, neboť v mezidobí došlo k ořezu větví. Proto je toho názoru, že podmínky, za kterých byl proveden třetí vyšetřovací pokus, byly zásadně odlišné od podmínek, které na místě nehody panovaly v době, kdy k nehodě došlo. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí ve věci postavit na výsledcích třetího vyšetřovacího pokusu. Pokud znalec při popisu zasahování stínu do vozovky uvedl, že tento zasahoval do levého jízdního pruhu pouze do vzdálenosti 1,2 metru, pak takovýto závěr znalce neodpovídá jím pořízené fotodokumentaci. Soudy se navíc vůbec nezabývaly možností, že chodec obviněnému vytvořil tzv. náhlou překážku. Sám znalec Ing. Korč ve třetím doplňku znaleckého posudku uvedl, že pokud by se chodec pohyboval rychlostí na horním okraji rozmezí 1,5 m/s, tj. 5,4 km/h, pak by v okamžiku potřebného dřívějšího počátku reakce řidiče pro zabránění nehodě ze stínu na levé straně vozovky vyšel teprve bezprostředně předtím. Chodec tedy vstupoval do jízdního koridoru těsně před jedoucí vozidlo a obviněný neměl šanci na něj reagovat. Je toho názoru, že výsledky vyšetřovacího pokusu stran dohlednosti na chodce (figuranta) či osvětlení světlomety automobilu je potřeba brát s rezervou, neboť při vyšetřovacím pokusu jak obviněný, tak druhý řidič věděli, že tam chodec (figurant) bude. Dopředu ho očekával a při jízdě se soustředil pouze na něho, což je při běžné jízdě nemožné. Soudy nikterak nevyhodnotily námitku spočívající v tom, že při nehodě došlo k poškození světlometů vozidla a tyto byly vyměněny za nové, přičemž je známo, že plast, ze kterého je světlomet vyroben, stárne a stává se méně průsvitným, což snižuje dosvit světlometu. Je tedy pravděpodobné, že při nehodě původní světlomety neměly takový dosvit jako ty nové, které se na vozidle nacházely v době provedení vyšetřovacích pokusů. V souladu se základní zásadou trestního práva „v pochybnostech ve prospěch obviněného pak obviněný uvedl, že nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že by svým jednáním byl odpovědný za vznik předmětné dopravní nehody, tj. že by za stávajících podmínek mohl chodce spatřit včas a nehodě zabránit.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud dle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené rozhodnutí v celém jeho rozsahu a aby dle §265l odst. 1 trestního řádu věc přikázal odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně, k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný uvedl, že dovolání obviněného je založeno na důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně ve znění před 1. 1. 2022. K tomu dodal, že hmotněprávní námitky nyní odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 a námitky proti učiněným skutkovým zjištěním dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Z obsahu dovolání je patrno, že obviněný ve skutečnosti napadl učiněná skutková zjištění a že důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jakožto soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení. Konstatoval, že obviněný opakoval ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S argumentací soudů se státní zástupce plně ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – viz §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v nyní účinném znění. Taková vadná zjištění však ve věci nejsou. Soudy řádně odůvodnily, proč dovodily schopnost obviněného včas vidět přecházejícího chodce. Státní zástupce k celé věci poznamenal, že dokazování bylo negativně ovlivněno tím, že se orgány činné v trestním řízení již v přípravném řízení nepřiměřeně soustředily na způsob nastavení a dosvit světlometů vozidla obviněného. Jakoby byl řidič povinen přizpůsobovat vlastnosti svého vozidla dané rychlosti jízdy (v případě dovolatele 40 km/h) a podle ní si nastavovat potřebný dosvit světlometů, čistotu oken, aktivaci bezpečnostních asistentů apod. Podle §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) je však vztah mezi rychlostí jízdy a stavem vozidla právě opačný – rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit vlastnostem řízeného vozidla, ať již jsou jakékoliv. Z mylného výkladu §18 odst. 1 zákona o silničním provozu vzešla nadbytečná licitace ohledně nastavení světlometů a s tím související opakované vyšetřovací pokusy a opakovaně rušené rozsudky nalézacího soudu. Podle citovaného ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu byl přitom obviněný povinen přizpůsobit rychlost své jízdy danému nastavení světlometů, ať již je jakkoliv sklopil. A zejména byl povinen „jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled“. Pokud mu dosvit světlometů nestačil na takový rozhled, aby stačil včas reagovat na chodce, měl jet pomaleji. Jak však bylo zjištěno posledním vyšetřovacím pokusem, na místě bylo natolik kvalitní veřejné osvětlení, že na včasné spatření chodce neměly světlomety vozidla žádný podstatný vliv – bez ohledu na své nastavení. Pokud tedy obviněný namítl, že jeho světlomety málo svítily nebo že na vozovce byl stín, všem těmto okolnostem byl povinen přizpůsobit rychlost své jízdy, aby byl schopen své vozidlo včas zastavit. Pokud obviněný stavěl svou obhajobu na tvrzení, že při dané rychlosti nemohl na chodce včas reagovat, sám se usvědčuje, že výše jeho rychlosti neodpovídala míře jeho pozornosti. Byl-li z libovolného důvodu schopen sledovat jen bezprostřední okolí svého vozidla, měl tomu odpovídajícím způsobem upravit svou rychlost. K tomu státní zástupce dodal, že podle výsledků posledního vyšetřovacího pokusu byla viditelnost na místě natolik dobrá, že pozornému řidiči umožňovala rychlost 40 km/h s dostatečnou rezervou. Vyjádřil proto nesouhlas s tvrzením obviněného, že důvodem jeho trestného stíhání bylo pouze to, že „měl jet s korekcí světlometů na stupni 3“. Obviněný byl povinen předpokládat možný výskyt chodce na vozovce vzhledem k době i místu – večer v obci blízko restaurace. Tím se jeho věc liší od věcí, v nichž řidič existenci chodce na daném místě předvídat těžko mohl. V závěru svého vyjádření státní zástupce shrnul, že ze strany obviněného se jednalo o opakování námitek jím uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, přičemž takové dovolání označil za zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu pak souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný R. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvod, o který obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, na který je v dovolání odkazováno a s tím související dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do §265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g), který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci dovolacích námitek pod jednotlivé dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se námitky obviněného s uplatněnými dovolacími důvody rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022.
Obviněný v dovolání v souvislosti s dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021výslovně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Podle novely trestního řádu odpovídají hmotněprávní námitky nově dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 a námitky proti učiněným skutkovým zjištěním odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Z obsahu dovolání je patrno, že obviněný ve skutečnosti napadl učiněná skutková zjištění a že důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jakožto soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně napadnout podle písm. m) dle nového znění citovaného ustanovení.
Nově zařazený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že taková pochybení v této věci shledána nebyla. Obviněný uplatňoval námitky výlučně skutkové, kterými opakoval svou obhajobu, kterou uplatnil před nalézacím soudem a shrnul ji ve svém odvolání. S těmito námitkami se soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí – nalézací soud tak učinil v bodech 7 – 9 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 9 – 12 odůvodnění svého usnesení. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud se ani po dni 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu ve Frýdku-Místku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Soudy řádně odůvodnily, proč dovodily schopnost obviněného včas vidět přecházejícího chodce.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný toliko zpochybňoval řádně zjištěný skutkový stav, týkající se příčiny dopravní nehody a jeho námitky nebyly podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů, uvedených v §265b odst. 1 písm.a) – m)trestního řádu.
Nejvyšší soud nad rámec shora vymezeného dovolacího přezkumu zdůrazňuje, že poškozený vstoupil do vozovky na dobře osvětleném místě z levé strany z pohledu přijíždějícího řidiče, kterému ve výhledu nic nebránilo. Ke sražení poškozeného došlo až blíže k pravému okraji vozovky, obviněný měl tedy při rychlosti svého vozidla dostatek času reagovat na chodce po jeho vystoupení ze stínu, když ten překonal podstatnou část vozovky, dobře viditelný i při veřejném osvětlení. Jak prokázaly vyšetřovací pokusy, měl a mohl poškozeného vidět na takovou vzdálenost, která umožňovala včasnou reakci. Že se tak nestalo, lze přičítat toliko nepozornosti řidiče, jeho přehlédnutí chodce, jak v podstatě prokázal i poslední vyšetřovací pokus s nezainteresovaným řidičem vozidla. V této souvislosti sdílí Nejvyšší soud názor odvolacího soudu o určité deformaci při posuzování míry spoluzavinění aktérů předmětné dopravní nehody, kterou ovšem již nelze napravit.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo , z důvodu že nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že by obviněný svým jednáním byl odpovědný za vznik předmětné dopravní nehody, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotně právní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Argumentace neužitím této zásady sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného, nejsou pochybnosti o správnosti zjištění skutkového stavu věci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m ) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Ve své dovolací argumentaci obviněný k tomuto důvodu, kromě skutkových námitek zmíněných výše, blíže nic konkrétního neuvedl, proto Nejvyšší soud pouze obecně konstatuje, že jelikož na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 13. 10. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu