ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1315.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1315/2022-587
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. V. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 27 C 102/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2021, č. j. 44 Co 209/2019-529, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném městu Kuřim zaplacení částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Městského úřadu Kuřim, který nařídil exekuci na jeho majetek na základě nevykonatelného exekučního titulu. Zadostiučinění žádal taktéž za omluvu zveřejněnou na úřední desce Městským úřadem Kuřim, kterou žalobce považuje za nepravdivou a difamační, vedoucí ve svém důsledku k podstatnému snížení jeho společenského statusu. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 12. 2017, č. j. 27 C 102/2007-407, soud vyhověl návrhu žalobce na záměnu žalovaného a připustil, aby na straně žalované z řízení vystoupilo město Kuřim a na jeho místo nastoupila Česká republika – Ministerstvo dopravy.
Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 2. 2019, č. j. 27 C 102/2007-465, zamítl žalobu, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 3 279,38 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Otázka rozporu žalovanou vznesené námitky promlčení s dobrými mravy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, pokud odvolací soud neshledal, že by její uplatnění žalovanou bylo projevem zneužití práva v situaci, kdy promlčení svého nároku zavinil výlučně žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 171/2022). K tomu je třeba dodat, že žalobce byl na svůj omyl ohledně pasivní legitimace původně žalovaného upozorňován opakovaně, a to již v rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 5. 2012 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013. Tvrdošíjnost žalobce při setrvávání na vlastním zjevném omylu až do 26. 10. 2017, kdy navrhl záměnu účastníků na straně žalované, jistě nelze přičíst k tíži žalované s tím důsledkem, že by jí bylo upřeno právo namítat promlčení žalobcova nároku.
Ani otázka stavění běhu promlčecí doby podle §112 obč. zák. vůči žalované, které žalobce spojuje s podáním žaloby proti původně žalovanému městu Kuřim, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani zde se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud dovodil, že běh hmotněprávních lhůt, včetně lhůty promlčecí, se proti žalované mohl stavět nikoli dnem podání žaloby u soudu proti původně žalovanému, tj. dnem 21. 12. 2007, ale až dnem, kdy byl podán návrh na vstup žalované do řízení, tj. dnem 26. 10. 2017 (přirozeně pouze za situace, pokud by promlčecí doba v daném okamžiku ještě běžela). Nejvyšší soud totiž ve své judikatuře opakovaně dovodil, že ke stavení promlčení dochází pouze ve vztahu k tomu právu, které bylo v řízení uplatněno, v rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn, a vůči osobě, proti níž je řízení vedeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 833/2020, a ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 827/2013).
Nejvyšší soud nemá důvod tyto závěry pro poměry subjektů odpovědných podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, jakkoli modifikovat, neboť stát a územní celek jsou z pohledu daného zákona odlišnými subjekty deliktní odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 532/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5112/2016, body 35 a násl.).
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky týkající se nejasnosti pasivní legitimace a vázanosti žalobce nepravomocnými rozhodnutími. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud k dovolání proto v daném rozsahu nemohl přihlédnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu